Tak už se pusť... - PAUL WILIAMS

P R O L O G

Všechny úvahy a myšlenky o svobodě vycházejí z nesvobody pozemského člověka.

Lidstvo spěchajíce bez nadechnutí hledá důvod své existence zde na zemi, ve svém okolí, v hmotě, kterou rozřezává, měří a váží. Jak rád by už tyto akta uzavřel a opatřil razítkem PROZKOUMÁNO!

Člověk však nachází svůj původ v sobě a jeho bytí sestává z cesty k Bohu, tedy k sobě samému. Teprve v náručí Boží opouští svůj polární svět a zakouší rajskou jednotu. Večer uléháš na lože a předpokládáš jaksi automaticky, že ráno zase vstaneš. Někteří, ještě než vstoupí do Hypnovy říše, si přejí, aby příští den byl lepší předešlého. Přichází ráno. Další den.
Další šance.

A s každým novým dnem nastupuješ do svých starých šatů a zvyklostí, opakuješ své staré chyby a tvrdíš pořád stejné pravdy. Dennodenně bereš na sebe svoji už tak známou identitu a ubíráš se otrocky a bezmyšlenkovitě tisíckrát prošlapanou stezkou, která pro tebe znamená jistotu, celý svět, vlastně všechno.

Držet se, jenom se pevně držet a nepustit se!?

Občas sice hlásáš nutnost změny, ale ve skutečnosti tím myslíš ty druhé a sám sebe přinejlepším tak akorát novou známostí nebo koupí nových bot. Aniž to víš, strach je tvým pánem. Strach z čehokoliv. Strach z probuzení, z toho, že bys najednou prohlédl, strach z oběti pro druhého, strach milovat, strach opustit vyšlapanou stezku. Kdybychom se jenom mohli pustit! Pusťme se a všechno bude jiné. Ne, že bychom nechtěli, ale nevíme jak. Nevidíme cestu, která vznikne v tom okamžiku, jakmile vykročíme. Naše cesta stejná jako u těch ostatních. Stejná ve smyslu vykročení…

Kolikrát už jsme stáli těsně před tím a jenom taková »obyčejná« poznámka od někoho »blízkého« - něco jako: »to se přece nedělá«, »to přece nejde« nebo »co si o sobě myslíš, že jsi něco lepšího než ti ostatní?«, nebo že je to jednoduše zakázané - nás strhla zpátky, naše nadšení změnila v nejistotu. Dobře, jsou to jenom slova. Slova, která říkají takřka všechno, slova, která mají sílu a svou váhu. Těm už rozumíš. Přesto to může trvat ještě rok, den anebo vteřinu, než vykročíš.

Odpoutej se a pusť se.
To už musíš udělat sám. Vítám tě na cestě.

Tato malá a podivuhodná kniha Paula Williamse znázorňuje v poeticky zabarvených větách proces lidského probuzení a splňuje kdysi Albertem Einsteinem vyslovenou myšlenku, že koncept by měl být znázorněn tak jednoduše, jak je to jen možné, ale ne jednodušeji.

Poznámka překladatele

---

Nenávidět sám sebe je jediný hřích. Je to akt negace a jeho protikladem je důvěra. Pojem zlo neexistuje. Kdo na něj poukazuje, podobá se někomu, kdo chodí o berlích. A my nebudeme vyléčeni dříve, než se těchto berlí zbavíme.
Léčit se znamená uzdravit se.
Uzdravit se znamená těšit se z volného průchodu energie, neboť tok energie nám dovoluje oddat se nejvyššímu.
Považovat něco za »špatné« znamená pokusit se popřít, že my všichni jsme jeden.
Staré mýty vyprávějí o Bohu a satanovi.
Padlý anděl, Lucifer - svržen z nebes, protože se protivil Bohu.
Bůh, který je dobrý. Lucifer, který není dobrý.
Ne-bůh. Zlo.
Koho zkouší Bůh vodit za nos?
Bůh je všechno. Není nic, co by nebylo Bůh.
Lucifer je Bůh. Neexistuje žádné rozdělení.
Nikdo nemůže odpadnout od milosti.

Člověk si možná může předstírat, že tamten, kterého vůbec neznám, se mnou nemá nic společného.
On je někdo jiný.
On je totiž všechno to, co já jsem od sebe oddělil.
Ano, toto všechno si mohu předstírat.
Ale ne na dlouho!
Není totiž možné nějakou část svého jáství vyloučit.
Energetické systémy nestrpí žádný odpad.
Žádný odpad totiž neexistuje.
Milý Bože, hra je dohraná.
Přestaň se honit za vlastním ohonem.
Obejmi své já.
Lucifer se navrací zpátky do nebes!
Nech nás uspořádat taneční slavnosti v ulicích.
Nenávidět sám sebe je jediný hřích.
Říkám tomu hřích, ale jeho skutečné jméno je sebepodvádění, podvod na sobě samém.
Je čas navrátit se zpátky do zahrady Edenu.
Je to lehčí, než si myslíš.
Jsme v zahradě. Otevřeme oči!

* * *

Když se pustíš, tak se něco stane.
Strach je vždy předjímáním neznámého.
Většina lidských problémů souvisí s neschopností člověka jednat uvolněně, s odstupem.
Strach uvolnit se.
Když se pustíš, tak se něco změní.
Strach z neznáma.
Rozumář vždy vyžaduje jednu jistotu:
Nejdříve mi řekni, co se stane a potom se pustím.
K čertu s tím.
Nikdo neví, co se stane.
Nikdy.
Budoucnost - příští okamžik - je nepoznatelná, neznámá.
Rozum to nechce přijmout.
Nevěří, protože má strach.

Najít to správné slovo vztahující se k Bohu působí mnohdy jako osvícení, jindy zase jako oslnění bleskem.
I když sepíšeš seznam slov vztahujících se k Bohu, nesmíš z těch všech, co existují, vynechat ani jediné a stejně nebudeš mít Boha.
Energie protéká a prostupuje všechny věci a nespočívá nikdy v klidu. Nikde.

* * *

Vina není jenom určitou formou tvé sebenenávisti, ale i tvé sebelítosti.
Nikdo z tvých pocitů viny nic nezíská - kromě tebe samotného.
Používáš vinu jako štít proti bolesti způsobené vědomím.
Vždy, když svoji energii zkratuješ, podvádíš nás všechny. A sebe také, neboť výmluvy rostou úměrně s počtem zkratů.
Oprosti se od pocitu viny!
Nezkratuj už více svoji energii!
Přijmi odpovědnost za své činy.
Dělej to, co odpovídá tvé vůli.
Nežij v minulosti - pouze se z ní uč!
Jednej správně TEĎ - v přítomnosti.

* * *

Co je správné?
Správné je to, co ty jako správné pojmeš.
Intuitivní poznání.
Ty víš přesně, co je správné.
Pro tebe, v tomto okamžiku.
Nikdo jiný to nemůže vědět - žádné skutečnosti nejsou podstatné. Představ si, že jsi pouze součástí nějakého soukolí. Třeba lidské tělo doplněné lidským rozumem.
Podvědomím tohoto rozumu jsi propojen, jsi částí celku, máš přístup k celému lidskému vědomí, co existuje. Svým podvědomím.
Ty sám jsi velice citlivý nástroj.
Ty sám jsi fyzickým, emocionálním a duchovním rozšířením celého lidského rodu.
Ty sám jsi jedincem, naprosto výjimečným rozšířením, nejzazší hranicí. Jsi definován vlastní představou o sobě. Sebou.

Svým podvědomím máš přístup k celému veškerenstvu. Ty sám jsi velice citlivý nástroj.
V každém okamžiku dokážeš vycítit, co je správné a udělat to. Tato schopnost nevyžaduje žádné zvláštní námahy. Jednat v tomto smyslu leží ve tvé přirozenosti. Ty jsi ta schopnost a nikdo jiný není jako ty a už neexistuje taková stejná chvíle.
Ty jsi částí tohoto soukolí.
Můžeš vidět stůl nebo slyšet hlasy?
Pak jsi také schopen vycítit, co je správné.

Ty jsi Bůh.

* * *

Každý člověk je ostrov.
My všichni jsme jedno bytí.
Každý člověk je ostrov sám o sobě, odřezán, odtržen, pln bolesti z tohoto oddělení, neustále se snaže tuto samotu nějak unést a svojí samotou se stát ještě vědomějším, chtěje strhnout nebe a uvést zemi do pohybu, aby mohl tuto prázdnotu něčím vyplnit a utišit ten nesnesitelný hlad, tu bezednou díru v srdci, která je právě tehdy nejhlubší, když si myslí, že už ji konečně naplnil.
Je to absurdní, je to nesnesitelné, je to síla, která nás pohání, rušitel pokoje, dno duše, neustálé usebrání, pramen všech bolestí a radostí, nadějí a zklamání, nenávisti a lásky… smysl života.
My všichni jsme jedno bytí, ne více a ne méně.
My všichni jsme osamoceni, odtrženi od svého já, širými moři odděleni, po vědomí sahajíce, stali jsme se slepými svým strachem neztratit klid a rovnováhu, a proto nejsme schopni spočinout ve svém vlastním nitru.
Každý člověk je ostrov.
Každý ostrov je jenom rozšířením této zatracené planety.

* * *

Minulost a budoucnost nelze obejít.
Minulost a budoucnost neexistují.

* * *

Co míníš slovem »výkonnost«?
Někdy mi připadá jako velice příbuzná smrti.
Často jsme nabádáni, abychom neztráceli čas, jindy zase abychom si neužívali života, abychom se nezastavovali a dokončili svoji práci, abychom měli čas na něco jiného.
Na něco jiného.
Na co?

Výkon - známý ničitel, milióny mrtvých živých, otupělých a opotřebovávaných elektrickým otvíračem konzerv a auty.
»Pokrok« je náš nejdůležitější produkt, nemluvňaty je náš obchod, čas jsou peníze. Život je laciný.

Moderní technologie, moderní podnikání a moderní stát nám dávají všechno, co potřebujeme… …kromě vzduchu, který můžeme dýchat, pitné vody a poživatelné potravy, smysluplné práce, osvobození od strachu, svobody být sám sebou, možnosti milovat, odvahy, hrdosti, přátelství a naděje. A morálka tohoto příběhu:
»Nechvátej tolik«.
Ochraň se před záludným tlakem výkonnosti.
Vezmi si čas a žij!

* * *

Milý strýčku,

Když se rozplyneme ve společném vědomí a staneme se v jednotě »bytím«, neztrácíme tak svoji individualitu? Já už ji vlastním dost dlouho a docela na ní visím.

Tvá Obava

---

Milá Obavo,

My už jsme »bytí«. Ty jsi bezpochyby pořád jednotlivá bytost a nemusíš si proto dělat žádné starosti.
O co víc si sebe uvědomuješ a o co víc jednáš jako ty sám, o to jsi cennější pro celé stvoření.
V protikladu třeba k modernímu sociálnímu státu, který vyžaduje od individuí, aby bylo jedno jako druhé, a tím se stalo lehce kontrolovatelnou a podchytitelnou potravou, kterou se na všech sociálních, hospodářských a politických úrovních sytí ty nenasytné a tiše vrnící plastikové krabice.
Ta živoucí, dýchající, organicky strukturovaná bytost, která tuto planetu obývá, je právě připravena dosáhnout svého sebevědomí, a tím uspokojit svoji potřebu po co možná největší rozmanitosti.
Což dále podmiňuje, že čím rozmanitější je nějaký ekologický systém, o to je zdravější. Proto: Obejmi svoji individualitu a své jáství.
Kromě svých kreditních karet nemáš co ztratit.

V lásce Tvůj strýc

* * *

Pravda je, co správně zní.
Krása je, co správně vypadá.
Vyvaruj se symetrie.

* * *

Vnímavý znamená být všímavý.

* * *

Není možné udělat chybu.
Na počátku stvořil Bůh všechny věci a posadil Adama a Evu doprostřed všeho a oni si žili docela dobře, jmenovalo se to ráj. Potom řekl Bůh: Podívejte se děti, já musím ještě něco vyřídit, bavte se zde podle vaší chuti a nálady.
Ale cokoliv budete dělat, ať vás nenapadne dotknout se toho stromu tam naproti.
Samozřejmě, že to udělaly. A Bůh přišel zpátky, uviděl, co udělaly, rozlítil se a vyhnal je z ráje.
Takto se vypráví tento příběh.
To vše zní srozumitelně. Adam a Eva byli první lidé, kteří jedli plody ze stromu poznání dobrého a zlého a ztratili svoji původní nevinnost, kterou museli zaměnit za vědomí sebe sama a vydat se na cestu vedoucí k dualitě bytí. Pryč z jednoty v Bohu.
A tak jako všechny naše činy jsou nevratitelné, tak byly i ty jejich.
V pořádku.
Ale co má znamenat náboženství, které je postaveno na nesmyslném principu litovat každého kroku, který učiníš?
Není možné udělat chybu, nebo…?

* * *

My jsme Bůh - dost dlouho jsme potřebovali, než jsme na to přišli, není-liž pravda? - a je nejvyšší čas, že jsme konečně přestali za sebou vláčet ten pocit viny a začali se věnovat podstatně významnějšímu tvoření nebe na zemi.
Přiznejme si naši minulost a dovolme si od ní také odloučit.
Začněme pracovat na přítomnosti.

Na co dál čekat, až svět procitne? Začněme!

Hlasuj svým životem.
Hlasuj ano.

Každý člověk stvořuje sám sebe.
Každý z nás se stvořuje v každém okamžiku nově.
Každý stvořuje sebe a svět, ve kterém žije, stvořuje svět tak, jak nám připadá.
Svět, jaký je.
Každý z nás je odpovědný za každý aspekt svého stvoření.

* * *

Každý člověk má rozdílné potřeby.
Rozšířit své vědomí znamená rozšířit ho o tuto skutečnost.
Vyšší vědomí této skutečnosti zapříčiní zrušení a pád všech existujících vlád, hospodářství a vzdělávacích systémů.
Tak je to.
Změna je konstanta.

Ne to, co víš, je rozhodující. Přestaň se vychloubat.
Přestaň se vychloubat.
Ne to, co děláš, je rozhodující.
Pouze to, kdo jsi, se počítá.

Slova neobsahují žádné vědomí.
Mohou ho však vyvolat.
Člověk neprokáže druhému žádnou službu, když se ho pokusí ohromit nějakou myšlenkou, ke které ten druhý nemá žádný přístup.
Avšak umíš-li mu pomoci to podstatné rozeznat, může to celý jeho život změnit.

Několik lidí, kteří rozpoznají to podstatné a komunikují spolu, mohou vyvolat řetězovou reakci.
Nic není tak účinné a průrazné jako idea, která se uskutečňuje v pravý okamžik.

Jeden člověk, který rozpoznal a přijal, dokáže změnit celý svět.
Svět se mění neustále.
Je neustále měněn.

* * *

Stvoření, které osídlilo tuto planetu a začíná si být sebe vědomo jakožto stvoření, není jenom druh »člověk«.
On, ona, ono jsou součtem a spojitostí všeho živého, bakterie a horského lva, pampelišky a viru, houby a hlavonožce, polního javoru a člověka.
Člověk sám je tak málo Bůh, jako je mozek v nakládací sklenici člověk.
Samo lidské pokolení je absurdní, bezvýznamný koncept.
Jenom život je boží.

* * *

Život předpokládá vnitřní vztahy.
Všechny věci jsou mezi sebou propojeny.
Všechny bytosti jsou porůznu od sebe odvislé.
Nemohou jedna bez druhé existovat.
Neexistují, pokud nemají vztah.

* * *

Člověk je jediné stvoření, které si otravuje svoji vlastní pitnou vodu.
Vypadá to tak, že naším dalším vývojovým stupněm bude stvoření, které si svoji pitnou vodu začne čistit a chránit.
A nejenom tu.
Jsme všichni na stejné lodi.

* * *

Bytost, jež se zabývá hamižením a konkurenčním soutěžením, je osoba, která neví kým je. Tato bytost trpí utlačeným vědomím.
Právě tak i žárlivá bytost si není vědoma toho, co má a trpí také utlačeným vědomím.
To nejpodivuhodnější na tom je, že není vůbec jednoduché utlačovat své vlastní vědomí.
Toto utlačování vyžaduje neustálé námahy.
Musíš se skutečně hodně snažit, aby ses cítil mizerně a uboze.

* * *

Chtít za každou cenu něco vlastnit je určitou formou pochybování. Všechny důvody, proč se lidé vážou na hmotné statky a majetky, mají jednoho společného jmenovatele, a sice pochybování o vlastní ceně.
Kdyby tito znali svoji vlastní cenu, věděli by, že se nepotřebují vázat na žádnou hmotu.

Nemůžeš vždy dostat to, co chceš.
Ale jistě dostaneš to, co potřebuješ.
Vždycky máš stejně víc, než si můžeš přát.
Tvá neustálá přání ti jenom zabraňují užívat toho, co už máš.

Něčeho dosáhnout je vždy větší požitek než vlastnictví.
A protože vždy dostaneš to, co potřebuješ, můžeš se bez obav něčeho ze svého vlastnictví vzdát, takže vždy budeš něco potřebovat.

Tak alespoň s sebou nebudeš tahat tolik zátěže.

Je to vždy znovu a znovu požitek podílet se na průchodu energie.

Být si plně vědom toho, když tebou protéká proud energie, je jediné skutečné uspokojení, jež je nám v životě dopřáno.

Třeba plně vědomý sex je čistý tok energie. Vina je vždy překážkou. Proto platí, kdo sám sebe nemiluje, nemůže umět milovat.

* * *

Láska je oddání se.

Láska je oddání se. Žárlivost, vlastnictví a chamtivost patří pochybeným.
Nemají s láskou nic společného.

Každý akt lásky by měl být důvodem radosti pro každého, kdo si jí je vědom.

Lásce se vysmívat nebo ji hanit znamená mít strach před životem.

* * *

Stud je výsledek chování, které člověka přimělo k tomu, aby udělal něco, co nepovažoval za správné.
Nebo když ho společenský tlak donutil pochybovat o vlastních citech.
Stydět se znamená odsuzovat sám sebe: člověk by neměl sebe odsuzovat ani nikoho soudit.
To nejlepší, co pro sebe můžeš udělat, je přiznat se otevřeně ke svým pocitům a podle nich také jednat.
Jestliže ti tvoji přátelé nebo i sousedi nerozumí, je tvojí povinností tak dlouho dělat to, co je podle tebe správné, až porozumí.
To je tvoje odpovědnost. Vůči sobě i vůči jiným.
Udělat byť i jenom o malinký kousek méně znamená vyhýbat se svému vědomí.
Když se ti nepodaří jednat dle svých pocitů, nestyď se za to.
Koncentruj ale všechnu svoji energii na to, abys příště podle nich jednal.

* * *

To nejde.
To říkáme velice rádi.
To nejde.
Vězme: tato tvrzení nejsou pravdivá.

Náročná a tvrdá práce je uvolňující. Je to hračka. Je to absolutní požitek dostat ze svého těla maximum.
Je to absolutní požitek svůj rozum plně využívat.
Náročná práce se stává zátěží jenom tehdy, když si ji předem představujeme vykonanou.
Nepředjímej nic a nedělej nic, co není nutné, a tak nezakusíš nikdy známý pocit lenosti.
Pociťovat svoji energii je skutečný prožitek.
Tělo a duch, kteří jen zřídka prožívají své plné možnosti, jsou tělo a duch, kteří jenom zřídka nacházejí dokonalý stav klidu.

Ti, kteří se bojí anarchie a vystupují všude jako ochránci zákona a pořádku, by měli vědět, že život sám se už nachází v dokonalém pořádku.
Zákony přírody nemohou být nikdy a ničím ignorovány.
Pouze primitivní struktury člověka se nacházejí často v disharmonii a nepořádku.

Ti, kteří se obávají autorit a přitom vyžadují osobní svobodu, by měli vědět, že každá živá bytost je svobodná skrze svoji vůli a že jediná autorita, které musí uposlechnout, přebývá v této jejich vůli.

* * *

Pokud se tvůj život nachází v nepořádku, tak jenom proto, že jsi ještě nezačal akceptovat řád přírody a zákony boží.
Jestliže se necítíš svobodný, tak jenom proto, že ses ještě nepřiznal ke své vlastní svobodě a čekáš, až ti ji někdo daruje.

Budeš čekat věčně!

* * *

Člověk - to stvoření, které věří své roli přemožitele a kontrolora přírody - se začíná právě teď rozvzpomínávat na něco bytostně podstatného: a sice, že i ono je její součástí.

Bylo to právě toto stvoření, které si vybojovalo svoji pozici na vrcholu planetární páteře a vůbec si nevšimlo, že s každým krokem šíří kolem sebe strach a zkázu. Nyní se udiveně rozhlíží kolem sebe a ptá se: »Co tady vůbec dělám?«

Ze všech stran se ozývá slabý, sotva slyšitelný hlas, jehož poselství »Převezmi odpovědnost!« se už nedá přeslechnout.

Zkusme si vzpomenout, že naše životy nejsou nic jiného než okamžiky v proudu věčnosti… A zkusme se rozvzpomenout, že věčnost není nic jiného než řeka života.

Záleží zcela na tobě.
Ty sám jsi odpovědný za svůj život.
Ty jsi stvořitel.
Je to hrozivá zátěž a zároveň nesmírná svoboda.

Záleží zcela na tobě.
Když převezmeš odpovědnost za svůj život, tak přebíráš odpovědnost za všechen život.
Pokud nepřevezmeš odpovědnost za svůj život, tak nejsi nic.
Zní to tvrdě?

A když konečně rozpoznáš, jak je to skutečně tvrdé, když konečně začneš život akceptovat a vytušíš, že neexistuje jiného východiska kromě já - poznání a z něho plynoucí neuvěřitelná bolest a strašná osamocenost a odpovědnost, která toto všechno v sobě skrývá - tak potom a jedině potom počneš být vědomě živoucím a poznáš skutečné radosti svobody.

* * *

Ty víš, co je třeba udělat.
Proč to tedy neděláš?

Znič zavčas své váhání, než se rozroste a než se změní ve strach.

Přirozeností strachu je, že se sytí sám sebou.
Za příhodných okolností se dokáže nakrmit velice rychle.
Rozum není dost rychlý, aby mohl strach překonat.
To je ta chyba, kterou většina z nás dělá.
Nepoužívej strach jako argument. Vymaž ho ze své mysli ve stejném okamžiku, kdy se objeví.
Uč se rozpoznávat a postřehovat počáteční symptomy. Zastav svůj strach. Postav se mu, vymaž ho a polož si později tyto otázky.

Představ si, že jsi provazochodec.
Myšlenka začíná s otázkou: »Co by stalo, kdybych teď dostal strach?« … »Co by se asi stalo, kdybych se podíval dolů?«
Tato myšlenka musí být při prvním »Co kdyby« umlčena. Čekat déle znamená ztratit svoji původní jistotu, znamená pád.
My všichni jsme provazochodci.
Tomuto reflexu se musíme naučit, abychom dokázali přežít.

Reflex. Takto se zachází se strachem.
Poslouchej.
Uč se.
Strach je největší nepřítel vědomí. Větší než stud a vina. Strach je ta síla, která nás vrhá zpátky.
My už nechceme být nadále zdržováni.
Poslouchej.
Existuje cesta jak zacházet se strachem.
Za prvé: Pochop, že strach není vůbec nutný a že neexistuje jediný důvod nechat ho žít.
Měj toto vědomí vždy při sobě, je to tvá první obrana.
Za druhé: Nauč se své obavy postřehovat ve všech jejich formách a počátečních stádiích.
Za třetí: Opakuj si svůj reflex. Každá strach zabíjející mantra je dobrá mantra. Opakuj: Nemusím mít žádný strach. Nemusím se ničeho obávat. Napiš si svoji vlastní mantru. Nauč se ji. Používej ji. Zabíjet strach je stejné jako hasit oheň. Reflex. Strach. Vymaž ho!
Za čtvrté: Nerozvažuj za žádných okolností. To by mohlo tvůj reflex vyřadit. Eliminuj strach. Potom mysli, je-li to nutné.

Na počátku je těžké zastavit rozum v úsudku, který je vlastně původcem strachu.
Zde existuje jeden argument, který ti možná bude připadat známý a jehož váha spočívá ve skutečnosti, že strach je nutný jako varování před nebezpečím. Kdyby se malé dítě neučilo mít strach z horkých kamen, mohlo by se znovu a znovu popálit.
Nepřemýšlet o strachu, nenechat ho žít, by dle tohoto argumentu nutně znamenalo vystavovat se nebezpečí.
Tvůj rozum pochopí tento argument a bude ho muset zodpovědět. Zodpovědět předem: tyto argumenty jsou smrtelné, pokud se bude vyčkávat, až se strach objeví a začne působit.
Strach se rodí z rozumu, aby ho vzápětí zničil. Člověk nemá používat rozum na potírání strachu. Přemýšlej teď o tomto argumentu.
Potřebujeme strach? Je skutečně náš ochránce?
Toto si o tom myslím.
Já si myslím, že strach je něco jako budík. První co uděláš, když zvoní je, že ho vypneš. Potom reaguj na poplach, seber se dohromady, jednej.
A toto je pátý krok: Buď na stráži. Neignoruj strach, ale vymaž ho a zůstaň ve střehu. Původ strachu by se měl stát patrným.

O tomto přemýšlet by znamenalo poznání tlumit namísto ho podporovat. Když není žádný zřejmý důvod na dosah, zůstaň jednoduše obezřelý a otevři oči.
Ostatně to není strach, co drží dítě ve vzdálenosti od horké plotny, které se dotklo. Je to vědomí. Bolest a vědomí jsou jedno a totéž, strach a vědomí ne.

* * *

Strach zabíjí ducha.
1. Strach se musí vyhladit. Akceptuj to.
2. Uč se strach postřehovat.
3. Vymaž ho a reflektuj.
4. Nepřemýšlej o něm.
5. Reaguj. Buď obezřelý a vědomý.

Reflex účinkuje. Mantra účinkuje.
Není třeba vůbec mít strach.
Když čteš tato slova a máš pořád ještě strach, je to jenom proto, že chceš mít strach.
Proč ho chceš?
Neptej se.
Vymaž ho!

Strach je nemoc.
Tato nemoc brzdí proud energie.
Rozšiřuje se a zabíjí jako virus.
Když nebude zastavena, tak zabije.
Už jenom malý díl této nemoci zvané strach nám zabraňuje odlepit se od země.

Strach se začíná podobat nemoci způsobené bakteriemi.
Pochybování je chudokrevnost.

* * *

Nejvážnějšími případy je pochybování a ztráta sebevědomí, čímž se odkrývají ochranné valy ducha a umožňují tak vstup nejrůznějších pohrom strachu jako je stud, vina nebo lakota.
Vybudování sebevědomí je klíčem k tělesnému, duševnímu a duchovnímu zdraví.

Cesta, jak vybudovat sebevědomí, je dělat věci, při kterých si člověk není jist, jestli je vůbec bude moci vykonat.

Když už jsi jednou začal, zůstaň u toho.
Nikdy se nepoddávej.
Donuť se k většímu úsilí, a pokud je to nutné, relaxuj, můžeš-li.
Jestliže se ti nepodaří vytrvat tak dlouho, než dosáhneš uspokojení, nezjistíš nikdy, čeho jsi vůbec schopen.
Ty jsi schopen absolutně všeho.
Tvoje síla je tak velká jako tvoje žádost.

Nedělej nic, co nemusíš dělat.

Většina dobrodružství netrvá věčně. V životě každého z nás se děje mnohé, co bychom dělat chtěli a také mohli. Ale my váháme.
Máme strach, že zklameme.
Máme strach ze společenských tlaků.
Máme příliš málo sebevědomí.

Je to ďábelské dílo a toto kolo osudu musí být za každých okolností prolomeno. Když už ses k tomuto průlomu jednou rozhodl, udělal jsi tak vlastně všechno, co je třeba vykonat.
Zavaž se k něčemu a zkus to vykonávat. Když se ti to podaří, bude pro tebe další úkol o to jednodušší.
Veď takto každou věc do konce a tvoje posílené sebevědomí ti umožní jít k dalšímu činu s větším nadšením.
Zde na tomto bodu se začarovaný kruh prolomil.
Pasivita je síla, která pracuje proti tobě, když máš chuť něco dělat, ale neděláš to.
Pokud se ti však podaří své dílo správně uchopit a začít, potom pracuje pasivita pro tebe a pohání tě až do úplného dokončení díla.

Cesta budování tvého sebevědomí začíná činem. Věci, o kterých víš, že je můžeš udělat, jako například jít do ledničky a vzít si pivo, neznamenají vůbec nic.
Vystavět sebevědomí znamená dělat věci, o kterých si nejsem jistý, že je také mohu vykonat.
Flirt s někým neznámým nebo upéct vlastní chléb nebo namalovat obraz nebo jít rybařit.
Cokoliv už děláš, má jednu podmínku: Nepřemýšlej o tom. Nemysli na to. Udělej to. Vejdi do nového dne, začni, zůstaň u toho a dokonči to. Všechno bude jednodušší.

Abys své sebevědomí mohl udržovat a stupňovat, musíš čelit stále novým a novým překážkám.
A neopomeň se ujistit, že to jsou skutečně nové úkoly, před kterými stojíš a ne staré triky v nových převlecích.

Zapojit se je klíč. Jsi-li jednou zcela u toho, je těžké všechno pustit a vystoupit. A tak zůstáváš činný a skrze to stále silnější a jistější.

Hodit někoho do vody je nejlepší způsob, jak ho naučit plavat.

Chraň se před »vzděláním«, toto je pouze přípravou. Jediná forma vzdělání je zkoušení: Všechny přípravy na celém světě tě mohou pouze učit, jak se máš připravit.

Na co stále ještě čekat? Skoč do vody.
A svět začne být.

Druhá možnost je, že se utopíš, jestliže nemáš vůbec žádnou vůli.
Mnoho štěstí v příštím životě.

Všechna vůle je postavena na vůli přežít.
Pokud ji nemáš, pravděpodobně nežiješ.

Stojíme na počátku nového věku, na počátku zcela nového světa.
Vědomí člověka, naše společné vědomí, je právě v přerodu.
Nová kvalita stojí přede dveřmi…právě vchází.
Všechno se změní, jakmile budeš připraven…

* * *

Pojď do vody, je to nádherné.

Kdo váhá, je ztracen.

Kdo volí život, je zachráněn.

Učíme se nestavět žádné hranice.

Žádné hranice mezi černou a bílou.

Žádné hranice mezi mladým a starým.

Žádné hranice mezi naší stranou a vaší stranou.

Žádné hranice mezi mnou a tebou.

* * *

Nestavět hranice znamená nikoho nepoškozovat.

V možnosti někoho znevýhodňovat leží klíč k našemu chápání světa a jeho vnímání. Jsme snad smyslů zbaveni?

Ano, může být.

Možná se naučíme stavět hranice, které splynou.

* * *

Někdy jsem na někoho nazlobený.
Něco se mi nelíbí.
Mohu to zařadit do určitých kategorií, zkusit to navždy nemít rád a naučit své děti dělat totéž.
Nebo mohu svoji zlost zpracovat, pochopit a potom zapomenout.
Když se příště zase potkáme, jsme přátelé.

* * *

Učíme se nestavět žádné hranice.

Žádné hranice mezi dobrem a zlem.

Žádné hranice mezi správně a špatně.

Žádné hranice mezi mužem a ženou.

Žádné hranice mezi Bohem a člověkem.

Stavět hranice znamená znevýhodňovat jenom pro ten okamžik.
Znamená to nejít za hranice daných možností.
Znamená to nevycházet za hranice světa, který je skutečný.

* * *

Lidé, zde a tady.
Anebo prožijte nekonečnou budoucnost vynášením rozepří z věčné minulosti.

Musíš volit: Přeješ si nic nevnímat nebo chceš vidět věci tak, jak skutečně jsou? Není těžké všechno vidět tak, jak to skutečně je. Jde jenom o to strhnout zdi, osvobodit se od svých obranných mechanismů a předsudků a nechat se učinit zranitelným, bláznem, idiotem.
Není vůbec jednoduché vidět věci tak, jak skutečně jsou, protože je to bolestivé, je to skutečné, žádá si to nějakou odezvu a znamená to zapojit se.
Jít devět desetin cesty znamená v každém okamžiku trpět dokonalým šílenstvím.
Jít celou cestu znamená duchovně ozdravět.

* * *

Většina lidí dává přednost slepotě.
Ale většina lidí je také vymírající rasou.

* * *

Narodit se znamená být dokonale zranitelný a otevřený, odložit všechny jistoty a přijmout život.
My se nemusíme obávat zrodit se v každém okamžiku znovu.

Batolata jsou vždy nad věcí.
Nemají žádné předsudky, nekladou si žádné hranice.
Jsou zcela otevřené bolesti a radosti.

Batolata vidí věci tak, jak skutečně jsou.

Děti jsou většinu času nad věcí.
Jsou otevřenější než dospělí, mají méně předsudků, nechávají si kolem sebe více možností.
Vypadá to, jako by měly nevyčerpatelnou energii.

Ale nevěř, že dospělí jsou padlí andělé.
Není možné odpadnout od minulosti.
Dospělí mají přístup k nekonečné energii, mohou se totiž osvobodit od všech předsudků a dohadů.
Mohou být tak nad věcí, jak si to zvolí, ale nemohou utéct před svojí zodpovědností.
A jestliže ty svoji odpovědnost neobejmeš a nebudeš ji mít rád jako sebe sama, nedostaneš se nikdy do stavu rozjímání.
Nebudeš moci nikdy užívat tekoucí energie.

* * *

Co je odpovědnost?
Ach - stejně tak by ses mohl zeptat: Co je já?
Je to tvoje odpovědnost a tvoje jáství, a žádná kniha a žádný člověk ti k tomu nemůže říct ani to nejmenší.

Nezkoušej zjistit, co je tvoje odpovědnost.
Ona totiž není žádné »co«, ona je vztah.
Ona není něco, co víš, ona je něco, co děláš.
Pokus se jí přiblížit.
Pokus se být více ty sám.
Nepokoušej se zjistit, kdo jsi.

Jestli chceš, můžeme mluvit o naší odpovědnosti.
»My« jsme v tomto případě muži a ženy.
Tato kniha je napsána pro muže a ženy a ne pro a od Boha.
V tom okamžiku, kdy si budeš plně vědom svého božství, se stane tato kniha zbytečná.
Naše odpovědnost na této planetě je najít a převzít naše místo v proudu života.

Upusťme od každého jednání, které je nasměrováno proti tomuto proudu.
Upusťme od každé nečinnosti, která směřuje proti tomuto proudu.
Několik těchto činností a nečinností je nám již známo.
Začněme tedy hned.
Ať každá bytost, která čte tato slova, si odřekne všechny činnosti, které mohou být pro tento životní proud škodlivé.
Ať každá bytost, která čte tato slova, udělá všechno nutné pro zachování harmonie tohoto životního proudu.

Upusťme od každého jednání, které je nasměrováno proti tomuto proudu.
Upusťme od každé nečinnosti, která směřuje proti tomuto proudu.
Mnoho těchto jednání a nečinností nám není ještě známo.
Lze je však poznat, jestliže rozšíříme naše vědomí.
Začněme tedy.

Když se nám podaří dosáhnout dokonalého vědomí - sebevědomí - najdeme na této planetě v proudu života své místo a díky tomu se staneme dokonale vědomými.
Potom nebude možné, aby každá bytost nekomunikovala s ostatním životem.
Bude to právě tak nemožné jako nedýchat.

Jestliže lidská rasa dosáhne dokonalého vědomí, bude možné, aby se stalo ještě něco neuvěřitelnějšího.
Všechen život na této planetě dosáhne dokonalého vědomí.
Stane se, že všichni společně zároveň procitneme.

Budeme se nacházet ve stavu znovuzrození, sami a plni bolesti i radosti. A toto stvoření uvidí všechny věci tak, jak skutečně jsou - v jednotě Nejvyššího.
Až do jejího naplnění.

* * *

Neměj vůbec strach milovat.

Neměj vůbec strach milovat muže, ženy, ať už v rozpuku nebo staré, zvířata, rostliny, náhodné známé, celoživotní přátele, svoje děti, svoje rodiče, cizince, sebe sama.

Láska je souhlas.
Ty jsi Bůh.
Dej nám své požehnání.
Nech si popřát štěstí.

Neposlouchej nikoho, kdo by ti chtěl říkat, jak máš milovat.
Tvá láska je jako žádná jiná, a to ji dělá krásnou.
Tvoje jáství je tvoje božskost.
Odhal své já.

* * *

Dříve nebo později začne člověk vnímat, že všechno, co se mu děje, je přesně to správné a vztahuje se přímo k jeho bytosti: a že to, co se stalo, bylo určeno, aby se stalo a hraje jistou roli v naplnění jeho osudu.
Jestliže se dostane do potíží, nestěžuje si už, protože se naučil neočekávat vůbec nic a pochopil, že ztráta a frustrace jsou jenom části života, které přicházejí ve správný čas, nýbrž ptá se spíše: proč se to děje? … čímž myslí: jak se tím mohu poučit, jak mě to může posílit, učinit mě vědomějším? Sílí a roste právě tak, jako se uvolňuje a těší, když je mu život příznivě nakloněn.
Vybaven tímto jednoduchým poznáním, že život je dokonalý a že se všechno děje ve správném okamžiku správné osobě, která se v této situaci nachází, začne více a více vstupovat do souladu se svým nitrem, a připadá mu tak stále lehčí a lehčí dělat to, o čem ví, že je to pro něj to správné. Všechny takzvané náhody vypadají potom jako úmyslné: a všechny úmyslné události bere zcela samozřejmě jako součást toho, co náhody tvoří. Starosti ho znepokojují zřídkakdy, protože ví, že jeho smrt se dostaví ve správný okamžik, ví, že jeho jednání je správné a že z toho plynoucí následky jsou tu proto, aby nastaly.

Je-li však přesto znepokojen, tak jenom proto, že se uskutečňuje něco, co mělo být uděláno a nebylo, třeba nenaplněný vztah, jehož si je vědom, ale…
Bere proto své obavy jako sdělení, které mu chce říct: přestaň váhat, chceš-li se cítit svobodně… Ví, že není sám se sebou v souladu, protože se z něho nechal vyvést, a protože ví, že je schopen, začíná jednat. Vychutnává své vyšší vědomí na úkor svého neklidu, a proto přestává váhat a koná to, co konat má.
Nežije sice ještě ve stavu blaženosti, ale má přesto pocit, že se takovému stavu blíží - přinejmenším k něčemu. Neví sice, co to je, jenom to, že je to ta cesta, kterou musí jít a že tato cesta je jediný život, který prožívá. Je to tvrdé a vzrušující, je to uspokojující, osamocené, obšťastňující, frustrující, zmatené, osvícené, reálné: je to jeho život, to je všechno.
Počíná tuto situaci přijímat.
Dříve nebo později začne člověk vnímat…

Souhlas vlastnímu životu - přijmutí vlastního určení tak, jak se v každém okamžiku manifestuje - je nejvyšším aktem důvěry.
Je to neuvěřitelně jednoduché.
Je to nejhlubší obětování.

* * *

Není nic důležitějšího, než konat to, co je správné.
Je to tak směšně jednoduché, že tomu většina lidí nevěnuje žádnou pozornost.
Většině lidí připadá to, co je očividné, že to leží pod jejich hrdostí.
Pravdu si raději nechají uniknout za cenu něčeho více či méně intelektuálně vzrušujícího.

Není nikdy těžké cítit, co je správné.
Někdy se zdá, že vystupuje do popředí konflikt mezi dvěma věcmi, které by člověk mohl dělat a obě připadají jako správné.
Jestliže se ti toto stane, přijmi to jako zprávu, která ti chce říct, že nejsi v souladu sám se sebou.
Nezkoušej rozhodovat se.
Uvolni se a dovol svým pocitům převzít vedení.
Jsi citlivý nástroj a můžeš vždy cítit, co je správné.
Nezkoušej proti tomu bojovat.
Uvolni se.
Udělej to.

Muset se rozhodovat je neřest.
U některých závislých to dosahuje stádia, ve kterém nedělají nic jiného, než že se trápí kvůli rozhodování.
To je jistá jemná forma váhání.
Jako u všech závislých je také zde odvykací kúra jediným prostředkem.
Můžeš strávit zbytek svého života zkoušením se rozhodovat, jestli tuto kúru chceš podstoupit.

* * *

Veškerá morálka musí být postavena na vnitřní pravdě.
Každá morálka, která se příčí vnitřnímu poznání, je nemorální.

Nemysli nikdy, že víš, co je pro druhé správné.
Mohlo by se stát, že se všechno obrátí proti tobě.

* * *

Dva lidé nemusí být jednotni v tom, jestli je správné být spolu.
Oni musí jenom chtít být spolu.
Pokud ti to vyhovuje, tak to vyzkoušej.

Máme strach se oddat a máme strach se pustit.
Umět se zcela oddat znamená kreativitu.
Nebe.
Umět se pustit znamená být přístupný, země.
Neradi rozšiřujeme náš život do jedné z těchto dvou říší dokonalosti, i když bychom to mohli lehce zvládnout.
Náš strach mezi nás vstupuje a brání nám, a tak zůstáváme v očistci.

Jak málo námahy by nás stálo upustit konečně od našich nesmyslných činností a tuto energii použít na překonání strachu a utvoření nebe na zemi!

Buď pozorný - to je vždy dobrá rada.
Je překvapivé, kolika zklamáním by se dalo vyhnout a kolik radosti by se podařilo získat, kdyby člověk stál o to být pozorný vůči sobě, lidem a celému světu, kdekoliv právě se nachází.

* * *

Je to největší představení na zemi, které právě teď probíhá na pódiu života!

Přítomnost je vždy zajímavější než budoucnost nebo minulost.

Jedině role účastníka dává člověku možnost se na tomto představení podílet.
Možná jsou to ti lidé, kteří jako diváci míní, že člověk musí za všechny radosti zaplatit.
Neplať za nic - život je zdarma.

* * *

Peníze a majetek jsou zastaralé pojmy. V novém světě je jedinou ekonomií energie. Když se přestaneš zaobírat pojmy »peníze« a »majetek«, dokážeš se v novém světě správně orientovat.

* * *

První zákon ekonomie energie zní:
Dostaneš, co potřebuješ!

Proto si nedělej žádné starosti o to, že bys mohl zmrznout nebo vyhladovět, než tento nový svět objevíš.
Není nic k objevení, všechno se jednoduše stane.

Pusť se starého světa a ten nový kolem tebe vyroste jako nová kůže.

Odložit starou kůži je převratný čin.

Převrat je osobní záležitostí.
Ty stvořuješ svět, ty ho musíš změnit.

Udělej to.

Pokud je to nutné, opakuj:
Neodrosteme nikdy naší touze po změně.

Druhý zákon ekonomie energie zní:
Není možné udělat chybu!

Třetí zákon zní:
Můžeš to zvládnout, pokud se pokusíš!

* * *

Každý z nás má přístup k veškeré energii, která vůbec existuje, ke všemu, co si jen umíme představit.
Tedy k nekonečné energii ve smyslu kruhu, který je nekonečný.
Energie cirkuluje jako krev, která bez přestání protéká každou buňkou našeho těla.
Každá buňka dostane, co potřebuje.
Když si něčeho žádá, tak se ozve.
Tyto žádosti nejsou nikdy ignorovány.

Existují mnozí, kteří tvrdí, že jedna buňka jako částečka těla nemůže být žádné individuum, protože nemá svobodu améby.
Ti, kteří toto tvrdí, neví, že oni a améba už jsou neoddělitelnou součástí daleko většího organismu zvaného život. Nebo neví, že sami jsou individua.
Tento organismus, toto stvoření, jehož součástí jsme my všichni, je biosféra - žijící povrch planety Země.
Ta vnitřní vzpoura, kterou cítíme, toto neustálé pronikání ke skupinovému vědomí, je biosféra Země, jež si je vědoma své existence.
Právě se rodí.
A my procitáme.

Kvůli tomu se to vyplatí. Ráj na zemi je blízko.

Je naší odpovědností jako jednotlivé buňky živoucího organismu provádět své individuální funkce tak dobře, jak jen možno.
Naše rozkazy přicházejí zevnitř.
Nejsou nám ukládány zvenku.
Máme svobodu být natolik sami sebou, jak jen dokážeme: a čím více jsme sami sebou, tím lépe budeme ovládat sami sebe a takto budeme spokojenější.
Naše životy budou čím dál bohatší a celý organismus bude zdravější.
Naše určení je nepředstavitelně vysoko.

* * *

V propasti zoufalství je všechno jedno, nemohu nic dělat, musím se osvobodit, zdi se boří, hoď mi lano, nemohu se pohybovat, nemohu to snést, nic, hoď mi lano…

A potom jednoho dne konečně unaven z dlouhého čekání na pomoc, která stejně nepřijde, připevníš své lano na skalní útes, vytáhneš se nahoru a odcházíš pryč…

Trvalo to všechno takovou dobu jenom proto, aby ses našel.

Trvalo to přesně tak dlouho, jak to muselo trvat. Každá vteřina byla cenná.

Váháš, přemýšlíš a zápolíš a jednou o tom přestaneš přemýšlet, ležíš tady jednoduše poražen, ležíš tady prostě navždy, a potom najednou vstaneš a děláš, co dělat musíš a jdeš dál k příští věci.

* * *

Každý akt vůle je stvořitelský akt, plodící síla. Viděno z odstupu vypadají věci jinak než zblízka, a proto nazýváme Bohem tu sílu, která stvořila život v dávných dobách, daleko, v počátku, který nás mate. Možná nazýváme také to Bohem, co stvořilo člověka, ta stvoření, která jsou tak nevysvětlitelně jiná než ty ostatní: možná nazýváme dokonce Bohem nebo Synem Božím toho, který zde procházel před dvěma tisíci lety a změnil celé lidské vědomí. Bůh je vždy velice vzdálen, stvořitelská síla je něco, co počíná v minulosti a my nevidíme minulost ani jako čas, který byl jednou přítomností nebo přítomnost jako to, co se zjevuje jako minulost - nyní je všechno stejné; naši přírodovědci, kteří pozorují v mikroskopech, v teleskopech to nesmírně veliké a vzdálené, a potom to nesmírně malé, nacházejí jenom věci, které mohou popsat pouze čísly, kvantovou teorií, Planckovou konstantou: nemohou najít žádná slova, kterými by se dalo popsat světlo, slova z lidské řeči, z lidské zkušenosti, jenom rovnice a porovnání, aby se definovaly poměry.

* * *

Rozpažení rukou, abstrakce, vzdálenost, proč to nemůžeme přivést domů, věci vypadají se vzdáleností jinak, horizont, daleké hvězdy, zakřivené universum, relativita, nic nedává smysl, Heisenberg, neostrost, hranice vnímání, Bůh je mrtev, co znamená, že to vypadá, jako kdyby v přítomnosti už neexistoval, zde, rychlost světla, číslo, světlo bez částic, světlo bez vln, energie, všechno je energie, Bůh je láska, co to znamená? Newtonovy zákony vypadají jako neplatné, kult předků se hroutí, tržní hospodářství se hroutí, Bůh je mrtev, anarchie, teorie velkého třesku o vzniku vesmíru, teorie o nehybném stavu, odkud přicházejí všechny ty subatomární částice, kde jsem já, kdo jsem já, kdo je to člověk, jak zapadá do toho všeho, universum je stvoření ducha, výsledek vnímání, filosofové to prokázali, věda to prokázala, ale co je to všechno za věci, které člověk nemůže pochopit, ultrafialové světlo, infračervené, čím blíže jsi, tím dál se to vzdaluje, všechny tyto snahy porozumět universu a co nám přináší? Atomová bomba, vyklizené zóny, nikdo už více nevěří, ztratili jsme svoji důvěru, žádná důvěra v Boha stvořitele, žádná důvěra v Krista Vykupitele, žádná důvěra ve volný trh, žádná důvěra v dělnickou třídu, žádná důvěra v hospodářství, žádná důvěra v technologii, žádná důvěra ve vlády, žádná důvěra v peníze, dovolíme si jeden druhému důvěřovat?

…Ach, ten okamžik! Vzájemná důvěra. Akt vůle je stvořitelský akt, plodící síla. Jak vznikl život na této planetě? Odpověď: Život se nedá zastavit. Čas nehraje žádnou roli. Život čekal a čekal a jednoho dne vstal a šel dál k další věci. Zní to směšně? Udělej jeden pokus. Zkus nic nedělat. Dělej to tak dlouho jak můžeš, až budeš muset něco udělat, to nemůžeš zadržet, ty nemůžeš jinak, může to klidně trvat dlouho. Čas nehraje žádnou roli, já můžu věčně čekat, mám čas. Čas je koncept. Život je skutečný. Stvořuje sám sebe. Vůle. Plodící síla. Bůh stvořitel. Vznik života. Co je život? Život je. Zkus ho zadržet. Zkus jeden pokus. Nech tu bombu explodovat. Nejistota.
Těžký experiment k pozorování. Přesto však výsledek. Nemůžeš zadržet život. Odřež jednu ruku. Jednu nohu. Čekej. Dorůstá to. Prokletá věc. Jak to funguje? Zkusme na to přijít.

* * *

A jsme tady znovu… Co je Bůh? Ty jsi Bůh. Já jsem Bůh. Co jsem? Já jsem život. Já jsem hlas života.
Já jsem hlas života. Já také. Život má mnoho hlasů. Život má jenom jeden hlas. Poslouchej mě. To je Bůh, kdo zde hovoří. Zde a tady, lidé. Právě teď v této místnosti. Právě zde na této planetě. Žádná vzdálenost. Žádná vzdálenost??? Žádné mikroskopy, teleskopy, televize, kamery, faráři, žádné bezpečnostní sklo, žádný deodorant do podpaží, žádné mravní kodexy, žádná pravidla chování, žádné zákony, žádná společnost, žádná hesla? Žádná vzdálenost??? Vrať se zpátky, není jisté, jestli tato věc nevyletí každou vteřinu do vzduchu. Koho už to zajímá, mě je to srdečně jedno, užívejme si, pokud to ještě trvá. Tak dlouho jak my trváme. Zde a tady.

* * *

Bůh je to, co tady vznikne, když zrušíš vzdálenost.

Celé lidské vědomí se pohybuje směrem k tomuto poznání.
Neexistuje jediná oblast lidského snažení, která tímto nebude zasažena.
My všichni se v přítomnosti spojíme.
Život nemůžeš zadržet.
Zákon o zachování energie.

* * *

Poznámka k lidské rase:
Koho nemůžeš překonat, k tomu se připoj.

* * *

Ti, kteří se na člověka dívají jako na něco nedůležitého, s ohledem na nekonečné vzdálenosti prostoru, si neuvědomili, že člověk je o mnoho menší než ty nejmenší částice, které může postřehnout, tak jako je o mnoho větší než ty největší části, které může vnímat.

Ti, kteří se na člověka dívají jako na něco nedůležitého, protože se nachází tak přesně vprostřed všech věcí, si neuvědomili, že každá věc se nachází přesně ve středu svého vlastního vnímání.

* * *

Kdybys mohl vidět nekonečně daleko v čase a kdybys mohl vidět nekonečně daleko v prostoru, nebylo by pochyb o tom, co bys viděl: Svoji hlavu zezadu.

Každý chce vědět, co mohu dělat? My všichni bychom chtěli tuto planetu zachránit, zbavit se odpadů, osvobodit své bratry a sestry, ukončit války a vytvořit ráj na zemi - ale co mohu skutečně dělat?

Dobře, přijď na setkání se svou skutečností, potkej se svou vlastní skutečností, staň se sám sebou.
Buď nesmírně uvolněný a skutečný a ovlivni každého kolem sebe svými vibracemi, jakkoliv se to bude zdát být těžší, než všechno ostatní nechat padnout, začni uskutečňovat všechny ty fantastické věci, které si můžeš vymyslet - staň se sám sebou, přijď na setkání se svou vlastní skutečností.

* * *

Měj důvěru ve svou schopnost být, nezkoušej být někdo jiný, to není bytí, pouhá tvá existence může změnit svět, nepovaluj se a zkus porozumět, buď odvážný a přímý, čestný a energický, ty víš, co musíš udělat.
Když si myslíš, že to nevíš, tak nedělej vůbec nic, dokud tě něco nenapadne.
Tato metoda nikdy nezklame.
Čisté přijímání vede k čisté kreativitě, představ si, co bys mohl být a neváhej ani na okamžik.

Vezmi všechno, co je v tobě silné a nech to pracovat, uvolni se, nestarej se o to, co si druzí myslí, použij všechny své svaly a napni je, jak nejvíc můžeš.
Budeš překvapen, jak dobře se cítíš a kolik dobrého uděláš; jednoduše, když vyzařuješ čistou energii, tu nejvyšší formu komunikace, je to krása:

Buď!

Buď!

Buď!

Staň se!

Oddej se životu, ve kterém neustále spotřebovávaje svou vlastní jistotu sebe popoháníš, směřuješ k vyšší jistotě, kterou si vyžádáš a potom zase zničíš, abys mohl dospět ještě výš;
zní to nesnesitelně bolestně, ale jsou to jenom bolesti růstu, neříkal jsi náhodou, že chceš svobodu? Svoboda není televize ani bankovní konto; komfort a jistota tě nepozvednou a ani ti nedají jistotu.
Jediné, co se může stát je, že tě pohltí a ty to víš.

Jistota je pohyblivý písek.

Chce skutečně někdo ve svém životě být manželem v pojišťovacím obchodě?

Jistota, životní pojištění, jakou máš cenu, až umřeš?

Víc, než když žiješ?
Pospíchej a zemři, potom pospíchej a buď znovuzrozen.

Akceptuj absolutně všechno, všechno, co tě potká - včetně smrti a života - zcela se otevři
nestarej se o to vybrat
jenom to nejdůležitější
nech k sobě všechno přijít
a tím nejdůležitějším bude to,
co se tě dotkne.

Všechno, co musíš udělat, je ničemu se nevyhýbat.

Jistota je skleněná stěna,
Dokonalá jistota je skleněná skříňka,
Která drží všechno jako štěstí, bolesti,
Vědomí, změnu, lásku, nebezpečí, pravdu,
A vzduch v dostatečné vzdálenosti od tebe,
Rozbij toto omezení dříve, než se udusíš.

Strhni zdi, abychom mohli být zase spolu,
není to sice jisté, ale věřím, že se nám to bude líbit.

Pusť se všeho, čeho se přidržuješ.

Teď pusť také všechno ostatní.

Musíme se odnaučit zbytečně se namáhat.
Důležité je rozpoznat, že jsme neseni zcela přirozeným způsobem.
Jestliže se uvolníme, nemůžeme ztroskotat.
Vzdej se všech jistot, nemáš jinak co ztratit kromě svých okovů.

Přestaň se pořád něčeho držet,
odpoutej se.

* * *

Toto je pravda.
Všechno je pravda.
Každé slovo, které ti někdo řekne, je pravda.
Jenom když se umíš dostatečně otevřít, jenom když se pokusíš alespoň trochu porozumět.
Je čas zrušit báje o umělcích.
My všichni jsme umělci.
Musíme se naučit umění více cenit.
Existuje tolik velikých bytostí.
Potřebujeme pozorné posluchače, vnímavé čtenáře, přesné pozorovatele, citlivé diváky.
Všechno je pravda, potíž není v tom pravdu říct, nýbrž pravdu přijmout.
Pravda znamená obejmout.
V tom tkví velikost.
Otevři se.

Nehledej krásu.
Nacházej ji.

Všechen život den po dni, století za stoletím, je pouze následování hrdosti a pokory, pokory, která vede k většímu vědomí, větší vědomí, které vede k větším vymoženostem, větší vymoženosti, které vedou k hrdosti, hrdost, která plodí slepotu, nedostatek vědomí, nevyváženost, rozpad a pomalý návrat pokory.

Možná můžeme nyní v našem vědomí tento věčný koloběh transcendovat…
Je vůbec možné být neustále nad věcí, aniž bychom se stali namyšlenými?
Ano, je to možné.
Pokud zůstaneš skutečně v tomto nejvyšším rozpoložení ducha.

Nezapomeň:
Bez milosti Boha bychom nebyli Bůh.
O tom bychom měli přemýšlet.

Konec světa a okamžik stvoření jsou iluze, které jsou zapříčiněné neustálým pohledem do dálek, jako dvě souběžné linie, které budí dojem, že se na horizontu potkají, a buď končí nebo právě začínají.

Stvoření, zrození a smrt jsou ustavičným procesem, který probíhá v přítomnosti. Schopnost podílet se na bytí je v životě obsažená kvalita, která není skrze žádnou sílu zvenku ovlivněna.

Ochrana proti otěhotnění, zrození - není to tak jednoduché, jak si mnozí arogantní lidé myslí.
Jestli se to má nebo nemá, je otázka zcela bezvýznamná.
Ty víš v každém okamžiku, co máš dělat: »správně« nebo »špatně« přestalo v našem universu existovat.

Život jde dál.

Nechej všemu volný průběh.

* * *

Kdyby tě někdo chtěl milovat a ty bys to nechtěl dovolit, co to znamená?

Myšlenka: Nemohu.

Vědomí: Mohu si dělat, co chci.

Myšlenka: Nechci.

Myšlenka: Proč ne?

Vědomí: Mám strach. Mám strach se pustit.

Myšlenka: Já nemám vždy strach, i když někdy ano, ale přesto miluji. Protože tuto bytost tak moc chci, překonám svůj strach a své váhání. Tak mi na tom záleží, že se o to pokusím. Nebo jsem posedlý a duše mě nutí milovat a já nemohu přestat hledat nějaký důvod. Toto údobí je nejjednodušší a nejvíce vzrušující.

Vědomí: Dostaneš, co potřebuješ.

Myšlenka: Jsem omezen svým strachem.

Vědomí: Nemohu všechen svůj strach najednou eliminovat, ale mohu ho potlačit, mohu se stát odvážnějším, mohu své universum rozšířit.

Myšlenka: Chci více milovat, chci být více milován.

Vědomí: Musím se otevřít, musím být připraven k pořád větší oběti. Čím víc jsem zapojen, tím více roste má schopnost milovat.
Musím začít pracovat na svém sebevědomí.
Ne tělo a ne rozum jsou ty orgány, které milují, nýbrž mé já.

* * *

Musíme své já otevřít.
Musíme se osvobodit od všech vzorů a příkladů, které nás omezují.
Jsou dvě cesty jak to můžeme udělat.
Postit se nebo slavit.
Přestaň se dívat na televizi a nebo se dívej dnem i nocí, až se z toho tvůj rozum úplně pomine.
Přestaň poslouchat hudbu nebo poslouchej hudbu na úkor všech ostatních, až se skoro zblázníš.
Když tě tvé postění nemůže uvést do výšin, když se tvé myšlenky a tvůj život nezmění, dělej to ještě intenzivněji, omezuj se ještě více, postav se před ještě těžší úkoly, strádej ještě více, strádej natolik, až tě tvé zoufalství přivede ke světlu.
Když tě tvé oslavy nejsou schopny dostat nad věc, oslavuj ještě více, přeháněj ještě více, vypni své smysly až na samou mez a ještě za ni, stavěj dál svoji věž, až se zřítí a vybičuj své smysly tak mocně, až se zhroutíš.
Cílem je obnovené vědomí, svoboda:
Můžeme toho dosáhnout jedině tehdy, když se o to pokusíme.

Opakování zabíjí vědomí.
Opakování zabíjí vědomí.
Rozbij sklenici.
Rozbij sklenici.
Nepřemýšlej dvakrát o téže věci a všechno bude v pořádku.

Technologie je hádanka, která nás všechny zmátla. Čím pozorněji začneš sledovat moderní technologie, tím více vystoupí škodlivé účinky na celé naše organické prostředí.
A protože naše potřeba žít dál je větší než nutnost jakékoliv technologie, jeví se argument, že technologie se musí zrušit, oprávněný.
Velice krátkozraký náhled.
Skutečnost je, že proděláváme technologický pokrok. Přitom nejde o triviální zlepšení: tady nemluvíme o měřičích na kontrolu nečistoty ovzduší, o reformách: mluvíme o revoluci. Abychom mohli přivést technologie na úroveň našeho vědomí, musíme počítat s drastickými změnami konceptů pro všechna komplexní zařízení, která jsou dnes v provozu.

(Sekera je jednoduchý nástroj, a když se k němu přidá vědomí, nezačne být pro prostředí zničující.
Motorová pila je komplexní nástroj, který má snahu oslabit vědomí svého uživatele: k tomu potřebuje minerální pohonné látky, které jsou po svém spálení škodlivé pro zemi a vodu, a proto i škodlivé pro vzduch a život. Zde je třeba ještě uvést, že naše zásoba minerálních látek a různých kovů je skoro vyčerpána... Podobné příklady bychom mohli najít mezi jednoduchými a komplexními nástroji jako je třeba kolo a auto nebo logaritmické pravítko a počítač.)

Přivést naše technologie na úroveň našeho vědomí je absolutně nevyhnutelný doplněk k tomu, přivést naše vědomí na úroveň technologie, čemuž jsme se doposud soustředěně věnovali.
Vědomí a technologie mají svůj průsečík v životním stylu jednotlivce. To je bojiště střetů a změn.

Celá komplexní technologie se musí nově přepracovat, a sice tak, že mimo proud života nesmí být na zemi žádná v provozu. Udržet zdraví celého tohoto organismu - nikoli jen individua - musí být první cíl všeho našeho snažení. Jestliže všechny nástroje budou v tomto smyslu zkonstruovány a používány, postoupí lidská technologie uspokojivě do přítomnosti. Než se to však stane, zůstává nadále zcela nedostačující a musí se zničit, aby se mohla znovu zrodit. Toto je kreativní proces.

Pusťme se do toho.

Naše dnešní technologie nevykazuje žádné chyby - není možné udělat chybu - je pouze jenom extrémně primitivním předchůdcem oné neuvěřitelně organické technologie, která je určena v tomto universu ke stvoření.
Nesmíme dovolit, aby se náš tvořivý génius nechal omezovat primitivními hračkami!
Nesmíme za žádných okolností uvíznout a ustrnout v minulosti, když je toho v přítomnosti ještě tolik udělat.

Kdybys chtěl začít vymýšlet nové technologie, musíš nejdříve odstranit všechny komplexní nástroje, neboť ony jsou chybnou koncepcí.
Všechny brilantní objevy a vynálezy naší doby jsme vykonali našima rukama, naším rozumem, našimi smysly za pomoci jednoduchých přístrojů a konceptů.
Toto je dnes právě tak pravdivé, jako to byla pravda v celé historii.

Mnohé z velkých objevů naší doby učinili ti, kteří byli citliví na řeč svého srdce a kteří dokázali naslouchat jiným a také ještě celé říši života: stromům, ptákům, hmyzu, rybám, červům, řasám, oceánům, lesům, horám, pouštím a nebi:
Všemu vědomí na této planetě a celému životu, a nikoliv jen fragmentům vědomí druhu homo sapiens.

* * *

Nauč se vidět krásu, jestliže chceš potkat pravdu.

Uč se vidět opravdovost, chceš-li potkat krásu.

Nebe je v nás.
Všechno, co musíme udělat, je najít naše jáství, naše já vyslovit a manifestovat ho.
Tímto způsobem ho najdeme všude kolem nás.
Proč ještě déle čekat…?

* * *

Vzepři se každému, kdo by měl v úmyslu mít něco společného s nějakým národem nebo osobou nebo úřadem, který chce být bohatší namísto toho, aby rozšířil své vědomí: aby byl slavnější, místo aby byl otevřenější.
Nedělej nic, co by podporovalo tento nádor podobající se rostoucí rakovině.
Izoluj ho. Nech ho zemřít.

* * *

Energie vyplňuje celé universum.

Energie přichází a odchází.

Vědomí definuje energii.

V tomto vědomí se všichni dotýkáme všeho.

Dole znamená uvnitř.

Pravda se nachází uvnitř.

Přivést ji do vědomí znamená stvořitelský akt.

Láska je potvrzením energie.

Nechává ji skrz nás vždy proudit.

A život je sebestvořující bytost plná energie, kterou nazýváme Bůh.

Já je jáství.

Samoodpovědné.

Soběodpovědné.

Tak už se konečně pusť…

Mé sestře Blance

Otčenáš (aramejsky)

Abvún d-bá-šmája
Netkádaš šmach
Tejtej malkutach
Nechwej c´vjánach ajkána d-bá-šmája af b-árha.
Hav lan lachma d-sunkanán jaomána.
Wa-š´bok lán chaubéjn (w-achtachejn) ajkána d-af
ch´nán švokn l-chaj´bejn.
We-la tachlán le-nesjúna
Ela pacan min biša.
Metol d´lache malkuta wa.chajlá wa-tešbuchta l´alám almín.
Amen.

Pohádka pro nejmenší…

Sedí na střeše dvě děvčátka.

Jedno dobré a druhé zlé.

A plivají na kolemjdoucí.

Zlé děvčátko se strefilo 2x a dobré 4x.

A tak zase jednou dobro zvítězilo nad zlem...

Citát Marka Twaina

„Držte se stranou lidí, kteří znevažují vaše ambice. To malí lidé to dělají,
ale opravdu velcí lidé ve vás vyvolají pocit, že i vy se můžete stát velkými.“
-- Mark Twain 1835-1910, spisovatl a humorista

"Keep away from small people who try to belittle your ambitions. Small people always do that,
but the really great make you feel that you, too, can become great."
-- Mark Twain 1835-1910, Writer and Humorist

4 královny

Kdysi dávno žil jeden král, který měl čtyři manželky. Nejvíc miloval svou čtvrtou královnu a zahrnoval ji bohatstvím. Také měl velice rád svou třetí ženu a často ji sebou brával na návštěvy do sousedního království. Měl však vždycky strach, že ho jednou opustí. Jeho druhá žena byla laskavá, radila mu v obtížných situacích a mohl se jí vždy svěřit. První žena mu byla velice oddaná a loajální a ačkoliv ho velmi milovala, nezajímal se o ni a spíše ji ignoroval.

Jednoho dne král těžce onemocněl a tušil, že dny jeho života se chýlí ke konci. V myšlenkách se procházel svým bohatým životem a měl strach, že bude sám, až umře. Zeptal se tedy své čtvrté královny: „Miloval jsem tě ze všech nejvíce, dával jsem ti nejlepší šaty a zahrnul nejlepší péčí. Teď, když umírám, budeš mě následovat a budeš mou věčnou společnicí?“ „Na to zapomeň!“ odpověděla a bez loučení odešla.

Smutný král se zeptal své třetí ženy: „Miloval jsem tě z celého srdce. Nyní, když umírám, budeš mě následovat a budeš mou věčnou společnicí?“ „Ne!“ odpověděla. „Život je příliš krásný! Až umřeš, znovu se provdám.“

Pak se zeptal své druhé manželky: „Celý život jsem tě miloval. Nyní, když umírám, budeš mě následovat a budeš mou věčnou společnicí?“ „Lituji, ale tentokrát Ti nemohu pomoci,“ odpověděla. „Mohu ti však uspořádat pohřeb.“ V tom sklíčený král zaslechl hlas: „Já s tebou zůstanu a budu tě následovat, kamkoliv půjdeš.“ Král zvedl hlavu a uviděl svou první manželku. Byla hubená a zanedbaná. S velkou lítostí odpověděl: „Měl jsem se o tebe starat mnohem víc, dokud jsem mohl!“

Všichni ve skutečnosti máme čtyři partnery ve svých životech. Naším čtvrtým partnerem je naše tělo. Bez ohledu na to, kolik úsilí vynaložíme na to, aby vypadalo dobře, budeme se muset odloučit, když umřeme. Náš třetí partner je náš majetek, náš status, naše bohatství. Když umřeme, vše odejde za ostatními. Náš druhý partner je naše rodina a příbuzenstvo. Bez ohledu na to, co pro nás během života udělali, nejdále, kam za námi mohou jít po našem boku, je hrob. A náš první partner je naše duše, která je často zanedbávána v honbě za majetkem, mocí a požitky ega. Ale pouze duše nás bude následovat všude, kam jdeme.

Ponaučení:
Starejte se o své tělo a udržujte ho zdravé, abyste mohli žít plným životem. Užívejte si svého majetku a pohodlí, které vám poskytuje. Těšte se ze společnosti, lásky a přátelství svých bližních. Ale nezapomeňte se starat o svou duši – je zdrojem veškerého života a je vaším nejvěrnějším přítelem.

Hvězdy jsou od noci rozmazané...

Hvězdy jsou od noci rozmazané, probudit světlo je truchlohra. 

Sklenka a desky jsou obehrané, pastička na myš, co nesklapla. 

Vyběhla do noci co ránem není, smrt vztahu rychle přiběhla. 

Jsem stavbou kámen na kameni, jsem osudná jízdenka do pekla. 

Když světlo probudí svět kolem, ten tvůj už bude spát. 

Cos miloval, odešlo, sbohem, a ráno vítáš slunce zase sám. 

mé sestře Blance

Náčelnická...

Takhle se jeden cestovatel v amazonském pralese octne uprostřed kruhu divochů s napřaženými oštěpy. Jejich náčelník stojí přímo před ním.
Rozhlédne se kolem a povzdechne si:„ Bože, tak a teď jsem v prdeli.“
Na obloze se rozzáří jasné světlo a mocný hlas zahřmí: „Ne, nejseš! Vezmi do ruky ten kámen co leží u tvých nohou a rozbij náčelníkovi lebku!“
Cestovatel se sehne, popadne kámen a vší sílu s ním praští náčelníka. Náčelník padne k zemi mrtev.
A z nebe se zase ozve silný hlas:„ A teď jsi v prdeli!!!“

když pršelo...

Zrovna hustě pršelo, když mistr Jošida vyprávěl žákům tento příběh:

Mistr meče a zenový mnich se v chýši ukryli před bouří. Rozhodli se, že zkusí odseknout déšť pomocí své dovednosti. Když si dali tento úkol, šermíř řekl: “Vytáhnu svůj meč, vyjdu, odseknu déšť, obejdu kolem, kde jsem seknul a nebudu mokrý.” Šel ven, běžel v kruhu, učinil svůj slavný sek a vrátil se. Mnich ho prozkoumal a řekl: “Zde je jedna kapka deště na tvém rukávu. Tvá magie nestačila.” Pak šel ven mnich, usadil se do zazenu a vrátil se po chvíli zpět. “Jsi zcela promočený!” vykřikl šermíř. “Nejsem však promočený v mé mysli,” byla mnichova odpověď.

V tomto bodě Jošida vysvětlil, že oba muži byli posedlí připoutaností. Šermíř chtěl být nejlepší ze všech šermířů, kteří kdy žili, a mnich chtěl dosáhnout osvícení (satori). Oba byli připoutáni ke svým ambicím. Tehdy se mistra Jošidy otázal jeden žák.: “Co byste udělal vy, mistře?”
Jošida beze slova vstal, otevřel svůj deštník a vyšel ven do deště.

OKA mžik...

Tvá křídla dýchnou vlahým ránem
rosou co stéká z okapu na obrubník.
Jsem stejně napnut, prasknu málem,
když uvidím tvůj oka mžik.

Krásná jsou rána ve tvých očích
a bělma pálí do běla.
Tu hloubku nenahmatáš
a víš, žes potkal anděla...

Michal Zachar

Podzim mouřenínek...

Mouřenínek světem táhne dlaň
a jeho prsty umazané,
pomalu tisknou naši stráň
do role ušmudlané.
To podzim přichází
až všechno listí sedne,
jen tvoje krása zůstává,
jak tvoje oči ve dne.

Michal Zachar
----------------------------------------------------------------------------
Miluji vůni nerozvité růže, vůni francouzského venkova z jara
a vůni ženského podpaží na podzim.

Krásná nebo ošklivá - Anthony de Mello

Chcete-li se dotknout skutečnosti nějaké věci, je ze všeho nejdříve pochopit že každá představa skutečnost narušuje a je překážkou ve vidění skutečnosti.
Představa není skutečnost, představa vína není víno a představa ženy není nějaká konkrétní žena. Pokud chci skutečně vnímat nějakou ženu, musím odhodit své představy a vejít ve styk s její jedinečností a prožít ji v její konkrétnosti. Většina z nás si nedává tu práci vidět tu konkrétní, živoucí a jedinečnou věc, ale vidí je poletujícího vrabce. Nikdy nevidí ten nádherný zázrak jedinečné lidské bytosti před sebou, vidí jen nějakou indickou venkovanku. Představa je překážkou ve vnímání skutečnosti.

A existuje ještě jedna překážka ve vnímání skutečnosti - HODNOCENÍ. Tato věc či osoba je dobrá či špatná, ošklivá či krásná. Překážkou je už jen to, že mám představu Indky nebo venkovanky nebo ženy když se dívám na konkrétní bytost. Ale já k tomu přidám i hodnocení. A řeknu: "Je hodná," nebo "Je zlá," nebo"Je krásná a přitažlivá," nebo "Je nepřitažlivá a škaredá."
To mi ještě více brání ji vidět, protože ona není ani hodná ani zlá. Ona je "ONA" v celé své jedinečnosti. Krokodýl nebo tygr není ani hodný ani zlý, jsou to jen krokodýl a tygr.

Hodní nebo zlí jsou jen ve vztahu k něčemu vně nich. To já je nazývám hodnými či zlými podle toho, do jaké míry vyhovují mému účelu, těší mé oči, pomáhají mi nebo mi hrozí.

Teď si vzpomeňte na sebe, když vás někdo nazval přitažlivými nebo krásnými či snad úžasnými. Buď jste se zatvrdili, protože jste si řekli sami o sobě, že jste ve skutečnosti oškliví a nechápete, jak na to ten člověk přišel. Nebo jste se slovům onoho člověka otevřeli, protože jste si o sobě mysleli, že jste krásní, a nechali jste se pohnout lichotkou. V obou případech jste se zachovali nesprávně, protože vy nejste ani ošklivá ani krásní. VY jste VY.

Když se chytíte do sítí hodnocení lidí kolem vás, živíte plody nervózního napětí, nejistoty a strachu; protože když vás dnes nazvou krásnými, povznese vás to. Ale až vás zítra nazvou škaredými, budete z toho sklíčeni.
Náležitě správná reakce je: "Tento člověk mě vidí za svého současného vnímání jako krásného, ale to nic nevypovídá o MNĚ. Na jeho místě by mě mohl někdo jiný z jiného prostředí, v jiné náladě a s odlišným vnímáním vidět jako škaredého. Ale to by o MNĚ také nic nevypovědělo."

Jak snadno jsme pohlceni hodnocením druhých a pak si vytváříme obraz o sobě samých, který na těch hodnoceních stojí. Abyste se opravdu dobrali k jádru je potřeba vyslechnout to tzv. dobré i to špatné co o nás říkají, ale citově se neangažovat íce než počítač při vkládání dat. neboť to, co o vás říkají, vypovídá víc o nich než o vás.

Pokud hodnotíte, odsuzujete, chvalujete, vidíte vůbec skutečnost? Díváme-li se na věci a lidi skrz hodnocení, schválení či zavržení, není to ta největší překážka chápat a pozorovat věci takové jaké jsou? Dávejte si pozor, když vám někdo řekne, že pro něj znamenáte mnoho. Když ten kompliment přijmete - otevřete se napětí. PROČ byste chtěli pro někoho hodně znamenat a podrobit se jeho uznání a hodnocení? Proč byste neměli být spokojeni sami se sebou tak, jak jste?

Když vám někdo řekne, jak jste užasní, nemužete udělat chybu, když si řeknete: "Na základě jeho vkusu, potřeb, tužeb, chyb a projekcí jsem tomuto člověku obzvláště libý. To však o mne jako o bytosti nic nevypovídá. Tedy v okamžiku, kdy kompliment přijmete a necháte se jim unést, předáváte vládu nad sebou samým do rukou toho člověka. A pak budete schopni udělat všechno, abyste pro něj byli úžasní i nadále. udete žít v neustálém strachu, abyste nepotkali někoho, kdo se pro něho stane jedinečnějším, neboť tak byste mohli přijít o jedinečné postavení, kterému se v životě toho člověka těšíte. A budete pořád jen tančit, jak on píská, žít podle jeho představ a ztratíte tak svobodu. Stali jste se na něm z hlediska svého štěstí zavislí, neboť jste dovolili, aby se vaše štěstí stalo závislým na jeho hodnocení!

A pak to můžete dál pokazit tím, že začnete vyhledávat další lidi, pro které byste byli jedineční, a vložíte do toho spoustu času a energie do ujištění se, že o vás tento obraz nikdo neztratí. Jak je takový život únavný...
A pak se najednou dostaví strach. Strach, že se ten obraz rozbije.

Jestliže v životě hledáte NEOHROŽENOST a SVOBODU, rozhodně tomu přestaňte věnovat pozornost. jak? tak, že odmítnete lidi brát vážně, až vám budou říkat, že jste jedineční. Ta slova jsou zkátka jen výpovědí o mém rozpoložení, vkusu a současném stavu mysli a vývoje. Nic jiného. Přijměte to jako fakt, ale NETĚŠTE SE Z TOHO. Těšit se můžete z mé společnosti, nikoliv z mých komplimentů. Tešit se můžete z rozhovorů se mnou, nikoliv z mé chvály. A jste-li moudří, budete mne podněcovat k tomu, abych si našel spoustu dalších jedinečných lidí, to abyste náhodou někdy nepřišli do pokušení udržet si obraz, který o vás mám. Ten už vás takto nemůže těšit, protože dobře víte, že se může kdykoliv změnit. Těšíte se tedy z přítomného okamžiku.

Podívejte se nyní na obrazy, které o vás lidé mají. Říkají vám, že jste geniální, moudří, hodní nebo svatí, vy z toho máte radost a v tom okamžiku ztrácíte svobodu, teď se už jen budete bez ustání snažit udržet si jejich dobré mínění. Budete se bát udělat chybu, být sami se sebou nebo říct či udělat cokoli, co by ten obraz pokazilo. Přišli jste tak o možnost udělat ze sebe hlupáka, zesměšnit se, stát se terčem posměchu, dělat a říkat to, co se vám zdá správné; spíše než co zapadá do obrazu, který si lidé o vás vytvořili.

Jak to otočit? Mnoho hodin trpělivé práce. Pozorujte se! Poznávejte a pozorujte a buďte si vědomi svého hloupého obrazu a toho co vám přináší. Nabízí totiž jen vzrušení kombinované s notnou dávkou nejistoty, nesvobody a trápené. Pochopíte-li to, ztratíte zájem být pro někoho jedineční či být někým velmi ceněni.

Buďte sví; mluvte, chovejte se a jednejte podle svého - nezávisle na tom co si o vás myslí lidé. Budete něco jako ptáci nebo květiny, které si tak absolutně nejsou vědomy vlastního JÁ; které jsou natolik zaměstnány úkolem ŽÍT, že se ani v nejmenším nestarají o to, co si o nich ostatní myslí a zda jsou pro někoho jednineční či nikoliv.

PAK BUDETE KONEČNĚ NEOHROŽENÍ A SVOBODNÍ . . . . .

Ráno

Na co myslíš, když ráno vstáváš?
Na jídlo a pití, na potěšení, která tě čekají?
Na práci, kterou musíš vykonat, na námahu, která tě čeká?
Na úskalí a nebezpečí, kterým budeš muset čelit?
Na to, čeho můžeš dosáhnout, na úspěch?

Jen nechej všechny světské myšlenky, ať se ti honí hlavou;
pak je nechej odplynout jako špínu v řece.
Vyprázdni od nich hlavu, ať v tvé mysli zavládne pokoj.
Tiše a pokojně čekej, co den přinese...

Dívka

Tanzan a Ekido jednou putovali blátivou cestou. Padal těžký liják.
Když došli na křižovatku, uviděli dívku v krásném kimonu, jak se marně snaží přejít přes rozblácenou cestu.
Tanzan vzal dívku do náruče a přenesl ji na druhou stranu.
Ekido neříkal nic, dokud je nezastihla noc v klášteře. Pak už se nemohl udržet.
"My mniši se nemáme přibližovat k ženám," vyčítal Tanzanovi, "a zvláště ne k těm hezkým.
Je to přece nebezpečné. Proč jsi to udělal?"
"Nechal jsem dívku tam," řekl Tanzan. "Ty ji s sebou pořád nosíš?"

Až tu nikdo nebude...

Když byl mistr Tsui-wei otázán, jaký je smysl buddhismu, odpověděl žákovi:
"Počkej, až tu nikdo nebude, pak se to dozvíš."
Po chvíli žák opět přišel s toutéž otázkou. "Říkal jsem ti - až tu nikdo nebude, nestačí ti to?"
"Ale vždyť už všichni žáci odešli!" Mistr mlčel a sledoval, jak žák stále nechápe.
Vyzval proto žáka, aby s ním šel k bambusovému háji.
Tam ukázal: "Tohle je dlouhý bambus a tohle je krátký."

Jak se sprchuje muž...

Svlékne se už v ložnici a nechá věci rozházené na zemi u postele. Do koupelny jde nahý. Potká-li cestou svoji přítelkyni, vybafne na ni a zamává svým „mackem“. Podívá se na sebe do zrcadla, zatne biceps, zkontroluje velikost penisu a poškrábne se v rozkroku. Teprve pak vleze do sprchy. Nezabývá se tím, že by hledal žínku. Stejně ji nepoužije. Stačí mýdlo, je-li zrovna k dispozici. Umyje si nohy. Umyje si rozkrok. Umyje si podpaží. Přitom se vymočí do odpadu. Taky si nahlas uleví, aby věděl, jako to ve sprše zní a ozvěně se zasměje. Našamponuje si vlasy, vytvaruje účes pankáče, odhrne závěs a pohlédne na sebe do zrcadla. Pří té příležitosti si zopakuje grimasy, které dělal na děvčata už v základní škole. Nakonec si vlasy lehce spláchne. Když vyleze ze sprchy, zjistí, že na podlaze je spousta vody, protože zapomněl zahrnout závěs. S myšlenkou, že to dříve či později uschne, se zběžně utře, mokrý ručník přehodí přes tyčku závěsu. Ještě než vyjde z koupelny, kde nechá svítit světlo, pohlédne na sebe do zrcadla a zkontroluje velikost penisu. Potká-li svoji přítelkyni cestou do ložnice, odhrne si ručník a pochlubí se, jak je „voňavý“. Za celé dvě minuty je oblečený a připraven na všechno. I na to, aby se zase svlékl a mohl se milovat ve sprše.

Jak se sprchuje žena...

Svlékne se a svršky hodí do koše na prádlo, předtím je roztřídí podle barev. Do sprchy jde oblečena v dlouhém županu. Pokud se cestou potká s „mužem svých snů“, zčervená a do koupelny doběhne. Zkontroluje si postavu v zrcadle a v duchu si postěžuje, jak zase přibrala. Vleze do sprchy a nejprve si obličej otře žínkou. Jednu speciální houbu neboli lufu má na tělo, další na nohy. Na paty použije pemzu. Hlavu si umyje nejnovějším rostlinným šamponem z televizní reklamy, který zaručeně obsahuje osmdesát tři vitamínů. Na vlasy si žena pak nanese regenerační kondicioner a nechá ho alespoň patnáct minut působit. Během té doby si dobrých deset minut myje obličej broskvovým peelingem. Kondicionér si z vlasů smývá nejméně deset minut. Chce mít jistotu, že je všechen pryč. Oholí se podpaží a celé nohy, okolí bikin se rozhodne po chvíli usilovného přemýšlení nechat odstranit voskem. Hystericky zařve, když někdo spláchne o patro výš záchod a ve sprše se sníží tlak. Ještě jednou se osprchuje a následovně pečlivě setře orosené stěny sprchy žínkou. Nakonec sprchu vystříká savem proti plísni. Utře se osuškou a zkontroluje si kůži po celém těle. Dalších dvacet minut jí trvá, než si ostříhá nehty. Do ložnice se vrací v županu a s ručníkem omotaným kolem hlavy. Potká-li cestou přítele, zčervená studem a zrychlí. Následující půl hodiny se bude oblékat.

Každá katastrofa má svůj význam...

Laboratoř Thomase Edisona v prosinci 1914 prakticky zničil oheň. I když škoda přesáhla dva miliony dolarů, budovy byly pojištěné pouze na 238 000 dolarů, protože bylypostavené z betonu a mělo se za to, že jsou ohnivzdorné. Té prosincové noci většina Edisonovy celoživotní práce vzala za své v efektních plamenech.
V největších plamenech Charles, Edisonův čtyřiadvacetiletý syn, zoufale hledal svého otce mezi kouřem a ohořelými zbytky. Nakonec ho našel, jak s chladnou hlavou pozoruje scénu, obličej mu ozařovaly plameny, bílé vlasy mu vlály ve větru.
,,Srdce mi pukalo žalem," řekl Charles. „Bylo mu šedesát sedm - už to nebyl žádný mladík - a plameny všechno pohltily. Když mě zahlédl, zakřičel: .Charlesi, kde je tvá matka?' Když jsem mu odpověděl, že nevím, řekl: ,Najdi ji. Přiveď ji sem. Už nikdy nic podobného neuvidí."
Následujícího rána si Edison prohlédl trosky a pronesl:
„V katastrofě se skrývá velký význam. Všechny naše chyby shořely. Díky Bohu, že můžeme začít nanovo."
O tři měsíce později se Edisonovi podařilo zkonstruovat první fonograf.

Nevstupovat do děje...

foto by © Ron Shoshani

Auto rychle a bezpečně sjíždělo poslední serpentiny prašné cesty. Zastavilo u osamoceného domu na břehu moře. Uvnitř seděli dva lidé. "Vždycky jsem chtěl mít osobní řidičku," rozesmál se na ni. Přesně neodhadla, co to znamená, nebo jestli to znamená něco víc než holý obsah slov, a tak řekla trochu víc důrazněji a vyzývavěji, než chtěla: "Přesně za tři dny musím odjet." Opět se rozesmál. Hlasitě a upřímně. V její tváři se objevil výraz zmatení, překvapení a odhodlání se bránit se a bojovat. Dobře ho znal. „Každý den je tím posledním dnem před koncem světa,“ řekl.„Pche,“ odpověděla trochu víc znechuceně, než chtěla, vytáhla klíčky od motoru a vystoupila. „Chtěl jsem jenom říct, že nikdy nevím, co budu dělat příští okamžik, ale vím, jaký u toho budu nebo jaký se u toho budu snažit být.“

Podíval se na ni a pomyslel na absurdnost slov. Řeč snad kdysi uklouzla lidem, když se poprvé pokusili promluvit, a od té doby je mostem na druhý břeh, napadlo ho. Pak taky vystoupil a došel za ní na břeh moře. Tak tam stáli na tisících zrncích písku a nebe mlčelo za ně a vlny mluvily místo nich a slunce je hřálo.„Napadlo tě už někdy, že slunce je stále v úplňku?“ zeptala se. Místo odpovědi se dlouze zadíval do slunce, po chvilce přikývl a rozchechtal se. „Ó mnichové, jen tři věci na světě nejsou skryté, nýbrž zjevné všem a zářící na věky: slunce, měsíc a učení Tathagáty,“ pravil směšně slavnostním hlasem.

„Učení koho?“ zeptala se.„Buddhy,“ odpověděl. A co učil?“ zeptala se znovu. „Chi,“ uchichtl se jako malé dítě. Překvapeně na něj pohlédla. Spatřila v jeho očích šibalský plamínek čehosi dětsky moudrého a jeho tvář připravenou vybuchnout smíchem. „Chi“, uchichtl se ještě jednou a oba se dali do upřímného dlouhotrvajícího smíchu. „Kdo by si to byl pomyslel,“ řekla nakonec. Přistoupil k ní, vzal ji do náruče a kráčel do moře. Slaná voda jim prosákla šaty a okolo bylo slyšet jen ticho vln a mořské ptáky.

„A co ještě učil?“ přerušila ticho.„Abys nevstupovala do děje,“ rozesmál se a ponořil ji pod vodu. Když se její hlava vynořila, dodal: „A když už v něm jseš, tak jednej řádně.“ A znovu ji potopil. Když se opět objevila, začala po něm rozzlobeně cákat. Dal se na útěk ke břehu a volal: „Když ses ptala, musel jsem odpovědět.“V momentě, kdy doběhli na souš, smála se i ona. Svlékli si promočené šaty a sedli si do písku.

„A jak se toho dá dosáhnout?“ navázala. „Když jsi stále jako tygr připravený ke skoku, jednoho dne zjistíš, že nikdy nemusíš skočit,“ řekl a po chvilce zamyšlení dodal: „Nebo aspoň ne vícekrát než jednou.“ Tázavě na něj pohlédla. Opět se pousmál: „Protože se to stejně všechno děje samo. Protože stejně stále padáš nebo letíš.“„Já to stejně nechápu,“ řekla po chvilce.„Tak je to vždycky. Kde je vůbec nic a člověk to tam nevidí, tak z toho udělá tu nejsložitější složitost.“Jejich oči se střetly. On pohledem ukázal na Slunce: „Ptej se radši Slunce. Slunce je Buddha. Bez jediné otázky září každou vteřinu a dává život všemu bez rozdílu a nic za to nechce.“

Převrátila se na záda a bez jediného pohybu sledovala oblohu. Po dlouhé pauze řekla: „Nerozumím řeči slunce, měsíce, moře a větru, a přesto chci znát pravdu.“„Je to, jako by byly dvě pravdy. Tu první dočasnou lze sdělit slovy. A ta druhé, věčná, je to, co ti nikdy nikdo nevysvětlí, neřekne, neukáže, přesto na tebe čeká, obklopuje tě, vyplňuje tě, a můžeš ji nabírat plnými dlaněmi, ale to už pak nebudou ani ruce, které by braly, ani co by šlo brát, ani kdo by ji bral,“ pravil. Vstal a odcházel po břehu moře k útesům na obzoru. Kráčel přesně v dosahu vln. První vlna zrušila přesný tvar stop. Když přešla druhá vlna, na místě stop zbyly jen nepatrné prohlubně. Třetí vlna zahladila vše, jako by tam nikdy nikdo nešel.

Když se vrátil, obloha se již šeřila. Ona byla v domě. Seděla u piana osvětleného svíčkou a hrála. Vešel dovnitř, přioblékl se, vzal si deku a vrátil se zpět na břeh. Naslouchal příboji, ptákům a její hře. Dlouho. Dlouho. Dlouho. Hlas piana utichl. Uslyšel její kroky mířící k němu. Posadila se na deku. Byla už noc. Spousta odstínů černé.„Co to k nám v noci přichází?“ řekla: „V noci hyne vše slabé a nemoudré. V noci jsou lidé napospas snům. Když je někdy taková tma jako teď a tady, tak mě napadá, že je kolem nás úplně jiný svět než ve dne. Třeba kdybys strašně rychle a neočekávaně rozžehl lampu, tak bys na chviličku uviděl něco úplně neznámého. Co všechno platí a existuje v noci z toho denního světla?“ Ztichla a pátrala v černém tichu. „Ale každé ráno se probudím a najdu svět takový, jaký ho znám.“ On bez hlasu ležel. Nevěděla, zda spí, a nechtěla se ptát. Vstala a odešla si lehnout do domu.

Ráno našla svět takový, jaký ho znala. Vyšla z domu ven na svěží letní jitro. Ovál ji mořský vzduch. On seděl u stolu, na kterém už byla připravena snídaně. „To je krásně. Vůbec se mi odsud nechce,“ řekla. „Tak tady zůstaň“ Zatvářila se vážně a zodpovědně: „Víš dobře, že pozítří musím odjet.“ „Ne,“ řekl. „Zatím jen vím, že se chystáš prohrát svou duši a tvářit se, že o tom nevíš.“ Šlehla po něm pohledem. On se na oplátku pousmál: „Samozřejmě. Ty musíš odjet, abys cvičila hru na piano. Znovu a znovu hudbu, která se k tobě vůbec nehodí a která tě zas tak moc nebaví, aby z tebe jednoho dne byla světová interpretka vážné hudby, aby pak byli všichni spokojení. Tvá vážená rodina, tvůj skvělý manažer, všichni ti dospělí a důležití lidé, kteří tvrdí, že život je vážná věc a že k němu musíš přistupovat seriózně, zodpovědně a rozumně. To znamená tak jako oni, abys podle jejich měřítek něco v životě dokázala.“ Potom ztišil hlas. Podíval se jí přímo do očí a dodal: „V dospělých lidech už není život. Pouze hrají role, které od nich očekávají jejich bližní. A pokud si nedáš pozor, staneš se jedním z nich. “Vztekle ze sebe vyrazila: „Pokračuj! Pokračuj!“

„Proč?“ zeptal se. „Kdybys naslouchala hlasu v sobě, tak by ti to všechno dopověděl. Ale ty to stejně všechno dobře víš, jen se to bojíš říct nahlas sama sobě. Vždyť stejně víš, že i když toho všeho dosáhneš, tak že to bude k ničemu.“„A co ty?“ vyjela: „Odjedeš si na druhý konec světa, abys hledal jakési poznání.“ „Ne. Odjedu ze sebe vyzvracet vše, co mi nešlo jedním uchem tam a druhým ven. A poznání je taky jedno z těch slov. Prostě až budu prázdný, plně pochopím řeč slunce, měsíce, stromů a hvězd.“„Já v tom nevidím rozdíl,“ řekla nepřesvědčivě: „A proč kvůli tomu odjedeš na druhý konec světa?“ „Když chceš lyžovat, tak taky nezůstaneš na břehu moře. A navíc, nemám pocit, že bych do děje vstupoval, nebo byl mimo. Vlna mě unáší po mé cestě dál a dál a moji jedinou prací a snahou je být pro radost všemu a všem, které na své pouti potkám. Prostě si jen tak být.“„Jasně, já vím,“ řekla ironicky: „Jsi svobodný, protože děláš to, co musíš.“ Rozesmál se: „Přesně tak.“ Pak k ní přistoupil, vzal ji za ruce a tiše pravil: „Vždyť víš, že ty jsi jediná, s kým bych mohl žít, ale jak vidíš, nejde to. Tak odejdu kamsi do hor a pouští, ne proto, že bych tě neměl rád, ale protože tě miluju víc, než jsi schopna pochopit.“ Vyškubla mu ruce a odešla do domu. Za chvíli se ozvalo piano. Samá vážná a složitá hudba. On si vzal věci na potápění a odešel do skal.

Když se po poledni vrátil, stále ještě cvičila. Připravil oběd a prostřel ve stínu na terase. Když bylo vše hotovo, zavolal ji. Vstala od piana, zašla k poličce s knihami. Jednu z nich vybrala, chvíli v ní listovala, pak mu ji otevřenou podala. Byla to kniha o životě Buddhy s jeho kázáními. Kniha byla otevřena na stránce s citátem: „Netěším se ze života, netěším se ze smrti, v bdělé rozvaze čekám na svou hodinu.“„To je moc pěkný,“ řekla jedovatě. Přečetl si to, vzal tužku, celý citát škrtl a cosi napsal pod něj. Knihu jí opět podal. Ani se na to nepodívala a knihu zavřela. Pousmál se a pravil: “Představ si, že celý život musel vysvětlovat, jak se věci mají lidem, jako seš ty. A nemohl třeba hrát na piano, nebo ping-pong, nebo lyžovat, koupat se v moři, chodit do kina, tančit po jedné noze, zpívat, co ho právě napadne, hledat garfu, opravovat moskastiku, dělat asnučera a točit se na ventilátoru ?” Rozesmála se a pomohla mu: “Poslouchat Rou Leeda, kouřit listí z triburonu a plivat dírou po vyraženém zubu.” V tu chvíli se už oba váleli smíchem po zemi. Odpoledne se vypravili potápět spolu. Vrátili se v noci. Na cestu jim svítil měsíc. “Víš, že je zítra zatmění slunce?” zeptala se. “Ne,” odpověděl. Když se ráno probudili, slunce stálo vysoko nad mořem. Vyšli na břeh a sedli si. “Stejně je zatmění Slunce divná věc,” řekla.“Je,” přitakal.

Nebe rychle zšeřelo, jak docházelo k zatmění. Po chvíli byla úplná tma. Bylo slyšet jen pravidelné šumění moře a poděšený křik ptáků. Dlouho mlčky seděli v naprosté tmě. Jen cítili přítomnost toho druhého. Na obloze nebylo nikde vidět ani náznak světla, ani jediný paprsek. Vzal ji za ruku řekl: “Pojď dovnitř, vypadá to, že někdo zhasl.” Po paměti zamířili k domu. Udělala pár kroků a vyděšeně se zeptala: “Co teď?”“Čekat, až zas někdo rožne,” odpověděl. Neposlouchala ho, mluvila sama k sobě: “Co se to jen stalo!” Jak může slunce naráz přestat svítit…hvězda z helia a vodíku…” Zastavil ji a tiše pronesl: “Třeba proto, že to není hvězda z helia a vodíku, ale třeba zlatý kočár tažený koňmi, nebo bytost jako ty nebo já, a už ji dál nebavilo svítit.” Rozplakala se.

Vzal ji do náruče a odnášel do domu. Chvíli trvalo než našel vchod. Pak ji položil na postel a rozžal svíčku. Vzal její hlavu do dlaní a řekl: “Když jsem přišel na svět, nikdo mi nezaručil, že slunce vyjde každý den mého života. Ani Slunce mi neřeklo: Jsem hvězda z helia a vodíku, a jsem zde proto, abych vám dennodenně navěky svítilo. Vlastně mi nikdo nic nezaručil a já to přijal. Svět pro mě nikdy nebyl poznatelným bezpečným místem bez tajemství a překvapení, kde bych si mohl říct: tyto tři dny strávím u moře a pak odjedu tam a tam. Svět pro mě nikdy nebyl místem, kde bych si ve vší vážnosti mohl něco naplánovat a skutečně věřit, že své plány uskutečním.” Pomalu přestala vzlykat a uklidnila se. Potom téměř neznatelně přikývla a zeptala se: “Co budeme dělat?” “Já mohu ve své cestě pokračovat i potmě. Za všech okolností. Cíl mého určení se nehnul ani o kousek.” Mlčela. Plynuly hodiny. Svíčka dávno zhasla. Všude kolem byla černočerná tma. V celém domě se neozval jediný zvuk. Pak pronesla do ticha: “A z mých plánů nezbylo vůbec nic.”

Vstala a chvíli hledala další svíčku. Zapálila ji, sedla si k pianu a začala hrát. Hodiny a hodiny. Venku se nic nezměnilo. Jen plamen svíce připomínal Slunce. Když skončil, on spal natažený na posteli. Lehla si k němu a oba přikryla.Uběhlo snad několik dnů černého ticha, když se znovu zeptala: “Co budeme dělat?” “Nevstupovat do děje!” odpověděl s úsměvem. Rozesmála se a dodala: “Jasně, protože se to všechno stejně děje samo.” A pak dodala: “Myslela jsem, že bychom se mohli někam podívat autem” Zavrtěl hlavou: “Ne. Buď ráda, že jsme zde sami."

Opět se pousmál: “Pamatuješ si, jak si říkala, že v noci hyne vše slabé a nemoudré. Že ve tmě jsou lidé necháni napospas snům?” Mlčky přikývla. Pak se její tvář rozjasnila a řekla: “Víš co, uděláme si jako den. Rozděláme oheň v krbu. Bude spousta světla.” Rozesmál se a pomohl jí donést dříví.“Ještě papír na podpálení,” oznámila mu. Vzal z poličky knihu Buddhových kázání a podal jí ji. Trošku překvapeně se po něm podívala, vzápětí však začala trhat stránky a dávat je do krbu. U jedné se zastavila. Nad tou s Buddhovými slovy: “Netěším se ze života, netěším se ze smrti, v bdělé rozvaze čekám na svou hodinu.” Celá stránka byla škrtnutá a dole bylo napsáno: “Těším se ze života, těším se ze smrti, v bdělé rozvaze užívám každou svoji hodinu.”

Přečetla si to a znovu na něj udiveně pohlédla. Pak zažehla oheň, sedla si k pianu a hrála melodie, které měli oba nejradši. On ležel na posteli a poslouchal. Když dohrála, ještě jednou přiložila do krbu a lehla si. Jak oheň dohasínal, přitulila se k němu a pošeptala: “Třeba někdo zhasl, abych se probudila.” Rozesmál se a pohladil ji.“Myslíš, že zas budou báje pravda?” zeptala se. “Copak někdy nebyly?” odpověděl. Začali se milovat. Spolu poprvé. Kdesi nad jejich hlavami se ozvalo zaržání koně.

Na obloze se objevil náznak rozednívání. Když vyšli ven, po moři nebylo nikde ani památky. Stáli uprostřed hor, nedaleko od ovčácké boudy, z které se linul zvuk píšťaly a zpěv.

Paprsek světla se na ně pousmál, aby si uvědomili, kde jsme co ztratili a pak si vzpomenuli na dávný úsměv nevěsty, která zapomněla, kdy přichází noc. Ano až v těchto dávných oblacích, kde jednou bude svítit slunce. Tam, kde dnes kdesi daleko, tak daleko někdo rozžal svíci.

Pohlédli vzhůru, až tam, kde se rozplýval dým z komínu ovčáckého domku. Vysoko na nebi spatřili zlatý kočár tažený koňmi.

Modlitba TAO - pro štěstí

V čem je největší žár?
V nenasytnosti.
V čem je největší zločin?
V nenávisti.
Co je nejhlubší smutek?
Odloučení.
A nejvážnější nemoc?
Prázdnota srdce.
Co je nejradostnější?
Radost z uvolnění.
Uvolnění z touhy.
Uvolnění z žízně.
Uvolnění z chtíče a připoutání.
Kde vzniká utrpení?
V honbě za štěstím.
Jednej a mluv z čistého srdce a vyprázdněné mysli
a štěstí tě bude následovat neochvějně jako stín...

TAO - Lao-c´...

Jakmile všechni uznali krásné krásným,
už tu bylo ošklivé.
Jakmile všichni uznali dobré dobrým,
už tu bylo, i co bylo nedobré.

Tak se rodí bytí z nebytí,
tak nemožné se snadným se doplňuje.
Tak srovnává se dlouhé s krátkým,
k sobě se kloní vysoké s nízkým.
K sobě se druží zpěv a doprovod.
Tak po sobě jde to vpředu s tím, co je vzadu...

Voda mezi prsty...

Vodu neudržíš v dlaních, unikne ti mezi prsty.

Pravdu neudržíš v mysli, unikne ti mezi myšlenkami.

Vody se zmocníš jen tak, že ji vypiješ a stane se součástí tvého těla.

Pravdy se zmocníš jen tak, že ji budeš žít a stane se součástí tvého srdce...