pátek 6. června 2008

Chtěl jsem BÝT...


Chtěl jsem být indián.
Usiloval jsem o to z celých sil.
Stál jsem však nezadán.
A měl hlavu plnou žil.
Vůle a zlozvyky.
Chtěl jsem furt změnu.
Začal jsem od píky.
Například uvidět v šeru.
Co obětovat?
Čemu se podrobit?
Není lepší nemachrovat?
A jenom prostě BÝT?

MZ

Odvaha...

Když se díváš přes rameno, zapomínám nejen na jméno...

Tvůj vzhled přesvědčí tě, že nejsi až takové dítě...

Slova, co popsala by tvoji krásu, jsou slepá k tvému jasu...

Slova nejsou ten oceán, co zalil mě a splách...

Vidět svou touhu ve světle, to láska bez otázky nesplete...

Vidět se bez světla, to umí jen láska co už vykvetla...

Odvaha chtít uvidět, je nebát se srdce a nemyslet...

MZ


Toulám se v horách - Čingaj Hjesim


Sejdu k potoku a umyju si nohy,
vzhlédnu k horám a projasním si zrak.
Už nesním o světě slávy a hany.
Co víc si mohu přát?

-----------------------------

Čingaj Hjesim (1178 Nadžu - 1234 klášter Woldungsa);
byl jedním z 16 mistrů korejské zenové tradice, jenž obdržel titul učitel národa.

čtvrtek 5. června 2008

Láska a tiramisu

Třesu se mocí co vzešla z nočních bran,
dívám se lehce snoucí k hvězdě co budila,
den a střádám v hlavě jen svůj plán,
o tom, jak se láska v srdci schoulila...

Jak lehce ruka chvěje větrem kolem,
dívám se na hmotu zevnitř dospěle.
Nevidím však, proč chvěje i s mým bokem,
ta síla co jde napříč přes dvě postele...

Vydrž ráno je tady coby dup,
vzešla jsi snad s jablkem síly?
Na chlapovi co nezbyl vlastně ani chlup
se i pigment v pihách zdá dost bílý...

Zachytit jádro, vyřknout svou lásku.
Docela snadné, spoutaný je svět nevinný.
Na odpověd rukou psanou na otázku.
Kdo z nás je JÁ a kdo je jediný?

Království slibovali a neřekli, že dali nám
do rukou silných i silně chvějících
všechno od počátku a bez zábran
když zvali na tiramisu posypané skořicí...

Těžká je ruka co se silně chvěje,
když skládáš dlaně do dlaně
a skončíš chvíle beznaděje,
protože víš co že jednou nastane.

Je lehké žít v bez vědomí vztahů,
kde život zkrátil sis o otázku.
Že je těžké chvějíc zamést z prahu
rukou své právo na království, na lásku...

Těžké je proto, že tvoje ruka silně chvějící
nemůže mít v rukou už nic jiného,
než království plné tiramisu se skořicí
nic jiného, než krom sebe samého...

MZ

úterý 3. června 2008

pro DARINU...


Slza v oku vzpříčená
křičela bolestí a steskem,
když duše tvoje zničená,
sdílela světu co je - s leskem.


Počnout a naplnit svou touhu
je radost největší, svit slunce, jas.
Dát život je nejvíc co mohu,
a teď spadla ze závoje tvých řas.


Slza v bolesti řvavá, kroutí a letí.
Když mámou nebudeš, není zlý den.
V očích svých dětí přeješ si zestárnout,
převyprávět jim svůj život a ukázat sen.


Upadla slza, jako když skutálíš míč.
Představ si, že zase znova,
dostaneš možnost odejít pryč.
To do srdce ti přejde touha nová.


Když urputně vypláčeš slzu,
stejně, jak tělo nechtělo dar
umožníš životu, možná že brzo,
zasadit v srdci tu radost a života žár.

MZ


Zázraky se dějí...














Tančící oblaka, nahoře, na dně...
Chce se ti vystoupat někam až nad ně...
Chceš se jen rozběhnout a protkávat vítr...
Kdo by si pomyslil, žes dotknul se, kmitl...
V napití z ničeho, z toho, co neteče...
Jsem kůň stojící, slunce bere mě do péče...
Mraky jsou nad hlavou, mraky jsou pod hlavou...
Co mě teď spojuje s tou krásnou dálavou...
Zastavit, spočinout, políbit vodu a napít se...
Podívat do dáli než slunce vzdálí se...
Když jdeš tak po světě, uvidíš zázraky...
Života kus, co vidíš v louži pod mraky...
Koně přivést až k vodě, není žádný um....
Aby se však napil, to je nad rozum...


MZ
....................................................

pondělí 2. června 2008

Nejlepší kus masa - zenové příběhy...

Když se ptali Banzana, jak mu přišlo pochopení, odpověděl, že se to stalo když jednou zaslechl na tržišti tento rozhovor: "Dejte mi nejlepší kus masa, který máte," poroučel si zákazník.
"Všechno co nabízím je nejlepší," odpověděl mu řezník.
"V mém krámku nenajdete kousek masa, který by nebyl nejlepší."

Mluvení o pocitech...

Mluvte o svých cílech a pocitech jenom s těmi, kteří vám přejí a nezávidí, a o jejichž přátelství jste přesvědčeni.

Pokud se necítíte silní, nevysvětlujte svoje vnitřní poznání lidem, kteří mu nejsou otevření protože vám začnou oponovat hrubšíma myšlenkama a vy se neubráníte, protože to je jakoby vkročil slon do obchodu s porcelánem, budete mít co dělat jenom s tím aby vám něco nerozbil, vznikne frustrace a vy se jenom navzájem oddálíte.

K tomu aby jste druhému ukázali svoje poznání anebo názor, stačí mnohem míň, stačí když ho budete mít uvnitř rádi a budete s ním mluvit o věcech z jeho světa, které mu činí radost tak ten druhý k vám získá důvěru.

Pak už se vše bude dít samo a on vás začne pomalu poslouchat více, aniž by vám odporoval. Láska nezná předpojatosti.

Pomozte člověku najít lásku, potom se vytratí rozpory.

neděle 1. června 2008

NEDORUČENÁ - báseň stará 93 let co nikdy nedošla do těch rukou, jimž byla určena - pradědeček Josef Trnka padl v roce 1915 v I. svět. válce


Jest jedna květinka velice něžná,
která bolu na světě nezná.
A když vůkol všechno již vadne,
hola dívenko, nezapomeň na mne.


Nechť drahá nikdy nepoznáš,
že klam a zrada bolí,
budeš štastná se svým milým.
Kéž srdce tvé si vivolí
ať tvé srdce milující
nebeskou vlast pro vždy cítí.

A tvé líce vzkvétající
ať jsou provždy růže,
Pomněnka to kvítí něžné, 

též někdy uvadne.
Ať moje láska růžolící,
večer si k tobě sedne.
Ať moje láska k tobě nikdy nezvadne.

Jak ranní červánky květinku ze snu budí.
Nech tento lístek jako vzpomínku na mě co vzbudí.
Až slavík z lesíka svou ranní píseň pěje,
vzpomeň si dívenko, že to je srdečný pozdrav ode mne...


..........................

Slova, která byla vyřčena a jsou důležitá - by měla dojít svého cíle. I když je už neuslyší uši, kterým byla určena, myslím si, že je slyší aspoň teď a takto. Našel jsem ten lístek v pozůstalosti po mé babičce jako vzpomínku na svého tatínka, kterého měla na světě tak málo. A jeho vyznání a láska k ženě, kterou prosí, aby měla ráda dál, ne pofidérní představy, ale život a člověka by se měla tesat. Ne všechno, co nám naši předkové předávají, stojí za to si vzít sebou. Vím, že tohle za to rozhodně stojí...

Štastná - báseň mého pradědečka Josefa Trnky - 2.11.1901

Jak pivoňka je v tváři zardělá
a srdce mocně pod živůtkem buší;
vždyť řek, jak jí pěkně šátek sluší,
když dneska ráno šel s ní z kostela.

Vždyť pravil - ač to dávno věděla,
když u kapličky k staré došli hruši,
že obrázkem ji stále chová v duši,
že bez ní radost jeho necelá.

A více neví. Zdálo se jí však,
že silnou rukou obejmul ji v pasu,
že slzel blahem tmavý jeho zrak;
tvář plála jako růže na šípku,
a že jí čelo, ústa, vrkoč vlasů
zasypal deštěm horkých polibků...

sobota 31. května 2008

Jistota nejistoty - sem to JÁ a nebo už TY?

Jistota mě povalila do kola.
Roztáhla se do roviny a řekla: "měj se..."
Opouštím tě, seš blábola,
jdu zas jinam na kus dřiny, chvěj se.


S jistotou byl můj den den ode dne kratší.
Ale copak může být v tom čase díra?
Jak mohou se teď ptát ti, co jim stačí,
nejistota, jaká že to bude zítra míra?


S nejistotou je můj den ode dne delší.
Možná, že váš taky a o pěkný kousek...
Ale co je teď jiného a to mě těší,
že jistota má na sebe sama pěkný brousek...

S nejistotu hledám co bude zítra, v dáli...
koukáme se na sebe a nevěříme ještě,
říkám si, jak se to stane, že biskupská mitra,
zda-li může schovat nebe a taky spoustu deště.

To s jistotou to bylo jiné, krásně až nevinné.
Nejistota plyne pomaleji, to jo, a taky proč ne?
A tak vlastně zbývá jenom jedno jediné...
Co si ta jistota s tou nejistotou počne?

MZ

Iluze, které si děláme o druhých - Anthony de Mello

Na co si vlastně v životě nejvíce stěžujeme? Na lidi... očekávejme od lidí to nejhorší. Jsou totiž takoví jací jsou. Očekávali jste snad něco jiného? Tak to vy jste idioti - glorofikujeme si je, víme?
Myslíme si, že lidi jsou užasní - princové a princezny?

Myslíme si, že lidé jsou hodní? Nejsou. Lidé nejsou hodní. Jsou tak špatní jako vy, rozumíme? Oni spí, tak jako vy. A o co si myslíte, že jim jde? O jejich vlastní prospěch, tak jako vám. Není mezi námi žádný rozdíl. Dovedete si představit, jak je to osvobozující? Už nikdy nebudete rozčarovaní, už nikdy nebudete zklamaní. Už nikdy nemusíte mít pocit, že nás někdo nechal na holičkách.

Chcete být štastní? Toužíte po svobodě? Snadná pomoc: "zbavte se svých mylných představ"! Prostě lidi prohlédněte. Když prohlédnete sami sebe, budete schopni prohlédnout i ostatní. A pak teprve je budete moci i milovat. Jinak budete zbytek života narážet se svými mylnými představami o druhých na své iluze, a ty budou kolem dokola narážet na skutečnost.

Možná se někdo děsí té myšlenky, že by od každého, snad s vyjímkou těch několika málo bdělých lidí, měli očekávat jen to, že bude myslet na sebe a že bude sledovat svůj prospěch, ať v už té ušlechtilejší či méně ušlechtilé formě.

Většina z nás se rozhodla vidět lidi kolem sebe v zářivých barvách, rozhodli jsme se nepřijít věcem na kloub, protože jsme se rozhodli neprokouknout sami sebe. A tak čekáme, že pujde někdo kolem, někdo osvícený. A ten nám sdělí to své.

Co záleží na tom zda-li je nebo není někdo osvícený? Kdybych byl osvícený a vy jste četli moje story jenom proto, že jsem osvícený, tak máte problém. Jste ochotni si nechat manipulovat myšlení někým, kdo je osvícený? Manipulovat s vámi může přeci kdokoliv. Co záleží na tom, zda-li je osvícený či nikoliv?

Vidíte, jak se chceme pořád na někoho spoléhat. Chceme se spoléhat na kohokoli, o kom si myslíme, že už na to přišel. Dává nám tím možnost doufat, že ano? Ale v co vlastně? Když doufáte, není to jenom jedna z mnoha forem chtění?

Chcete doufat v něco lepšího než máte teď, viďte? Jinak byste asi nedoufali. Jenom však zapomínáte, že už právě teď všechno máte, jen o tom nevíte! Tak proč se zaměřit na přítomnost, místo toho uděláme doufání v lepší časy někdy v budoucnu...že vám to něco připomíná? Církve? Fašisty? Komunisty? Ano. Zkuste pochopit přítomný okamžik. Přestaňte snít o budoucnosti.

Lidi mají problém, že se pořád snaží spravovat něco, čemu ani nerozumí, natož pak chápou. Není třeba věci spravovat. Pořád něco "spravujeme", že? Nikdy vás ještě nenapadlo, že je lepší věci nespravovat? Je třeba je pochopit. Když je totiž pochopíme, změní se samy.

středa 28. května 2008

Maják

Ostrovem zasvitlo světlo.
Klesnul jsem zasažen a jak,
paprskem teplé thé hnětlo,
dostal jsem chuť na maják.

V přítmí skal ploucích kolem,
stál jsem, jak záškolák,
přepadnout honem, ach honem
kdo nemiloval, ten neví jak.

Jak světlo tvých pohledů může být ryzí,
zazářit, zhasnout a zase jsme si cizí.
Svit běhá ve věži kol dokola.
Otevři poznáním mysl boha Hora.

Šedá je hmota co mozek zdobí.
Světlo ji prostoupí a nijak neuškodí.
Snad jsem se nenadřel zbytečně a pak:
"byla by škoda být jenom ten, co šplouchá mu na maják..."

Láska je...

Láska je uchopení moci, ale bez rozdílu.
Láska je něžný pocit, že vydáme se k dílů.
Láska nic nečeká, když čekáš ty tu na mne.
Láska je i člověka, vypráví příběh za mne.
Láska je blažená a neví, že je užitek.
Láska není vědomá a kdo ji jen sní, je dobytek.
Láska je svoboda, která se nezavírá.
Lásce patří pohoda.
Láska prý nikdy neumírá.
Láska je a není představa, že máme rádi druhé.
Láska je potrava a kdo chce jíst, tak bude...

MZ

Hebká

Jsi hebká na dotek,
jsi hebká sametová.
Jsi motýlí zámotek,
co vylíhne se znova.

Hebká je kůže tvá
a spočinout v ní můžeš.
Přivádět k šílenství
nejednoho a nejen muže.

Hebká jsi stále dál
i přes korunu času.
Nikdo by nehádal,
jsi loukou v níž se pasu.


Michal Zachar


úterý 27. května 2008

Řeč života ...


Slova nejsou pouze větrem.
Slova jsou cosi, co se má vyjádřit.
Pokud však to, co mají sdělit, 
není neměnné, 
vyjadřují ve skutečnosti vůbec něco?
Nebo vlastně neříkají nic?...
Kde najdu člověka, jenž zapomněl slova, abych si s ním popovídal?

Vnitřní kapitoly - Čchuang-ć
----------------------------------------
Od dob, kdy člověk používá slova k zformulování své zkušenosti vzniká problém. Přeme se o to do jaké míry slova splňují funkci umožnující popsat svět a zároveń jej formovat. A ptáme se stále - může vůbec jazykový výraz uniknout z kulturního prostředí, kde vzniknul a být přeložen do jiného jazyka? Možná, že pokud příliš neodbytně trváme na otázce, udáváme tím podobu odpovědi....

neděle 18. května 2008

Zklamání

Prázdná a bohatá, živá a klikatá,
slova co skáčou nám po kapkách z huby.
Hloupá a stojatá, mocná a dřevnatá,
slova co odkrývají, jak - kdo z nás umí!
A slovem řečným ven vytváříš sen,
co zdálo se tam ve tvé hlavě?
A mluvíš ven životem či plácáš z nudy?
Zbytečně zkoseným pokoříš jen,
to tvář co málo svítí popelavě.
Zkusíš jen zavržen, chytit víš kudy?
Slova jsou jadrná, mocná co kdyby?
Uhodla hlavička naproti stojící,
že s jimi vyjádřila jenom své pochyby?
Žes vlastně nečekal a nedal nic v sázku...
Ted tu tak neseď, místo pravd je život změnil na otázku...
MZ

sobota 17. května 2008

Dospělost


A hele jdou sem dospělí, tak máme po legraci...
Ať více méně vyspělí, se tohle pořád vrací.
Že hrajeme si na děti, vděčíme nejen době,
žijeme v divném století, co říká: "věř jen sobě".
Máme duchovní programy a jsme posedlí extází,
hledáme zkratky, taky problémy a nic nás nerozhází.
Vzorce vnitřní slepoty v konfliktu s námi, s činy.
A v písku mizí šlápoty a my mizíme s nimi.
Rozpouštíme se pomalu a zase jenom v moři,
dospělost čeká, zapaluj a už muj plamen hoří...

Úžasná


Užasná křivka boků co hraje v slunci pochod svůj...
Úžasná - výstřel z bloků, to aby tvůj pohled pochopil, ten můj...

Je jasná zblízka a pak, že je tmavá, ta ženská duše....
Mám za to, že tě získá, co na tom, že jsi malá - za krále, za Artuše...

Úžasná hloubka záhad, co neví, to nás napadlo, jak najít...
A tvářit se zas hurá na hrad, ach bože, kde je zrcadlo, jak zabít...


ČISTÁ



TAK JAKO VODA BERE PÍSEK
KDYŽ PŘÍBOJ ČISTÍ RANNÍ PLÁŽ
TAK V DUŠI ZBÝVÁ MNOHO TŘÍSEK
A CO S NIMA KDYŽ NEVYNDÁŠ?

NA KRAJI JEMNÉ ZRNKO PÍSKU MALÉ
POKROKU OSTRÝ KAMÍNEK
TAK V DUŠI ČISTO NEBÝVALÉ
KDYŽ OHNĚM ČISTÍŠ PLAMÍNEK.

A PO PÁR KROCÍCH VELKÝ KÁMEN
A ZA NÍM ČÍHÁ HLUBINA
JSEM ZNOVU POKŘTĚN, ÁMEN
A SVĚTLO JEN MĚ ZALÝVÁ.

TEĎ DUŠE MÁ JE ČISTÁ
JAK RANNÍ MOŘE V LEFKASU
KDO Z NÁS MÁ V SRDCI HODNĚ MÍSTA?
PRO POCHOPENÍ A PRO KRÁSU...

Michal Zachar
---------------------------------------------------------------------------

Jen vlna co jde ke břehu...

Jen vlna do jde ke břehu,
snese mou bolest ranní.
Jak vlhká houba naberu,
sílu klidu mým zbraním.
A více nežli děs a běs,
jsou srdce lásky svody.
Co více si přáti od peněz,
než doušek mořské vody?
Když za sůl prachy proměním,
tak budu koukat na to,
jak blázen věřím příslovím,
že sůl je až nad zlato.
Jen vlna jdoucí ke břehu,
je čím dál tím víc slaná.
To mořská panna v hlubině,
je pěkně ucouraná.
Když jsem ji totiž navozil,
tu moji sůl za zlato,
rozplakala se ze všech sil
a zbylo mi jen bláto.
Jak trouba stojím na břehu,
co slaná voda smáčí.
Já chtěl jen sobě ulehčit,
aby každý měl na co stačí...
Jen vlna co jde ke břehu,
ta bere bolest ranní.
To zlato cos nezahodil,
tak to ti srdce zraní.
I bez trojzubce, i bez břehu
je lidská duše k žití.
Jen musíš mít i tu něhu
dát svoje zlato jiným.
Až v dáli, v záři světla,
zas půjdeš za vlnama,
tak vzpomeň si co solila
ti tenkrát mořská panna.


Michal Zachar
.......................................................
Život měříme příliš jednostranně; podle jeho délky a ne podle jeho velikosti. Myslíme víc na to, jak život prodloužit, než na to, jak ho opravdu naplnit. Mnoho lidí se bojí smrti, ale nedělají si nic z toho, že sami a mnoho jiných žijí jen položivotem, bez obsahu, bez lásky a bez radosti.

LEFKADA

Utichla chvíle, zavzlykal hrom,
v naději síla zas leží.
To možná bouře zranila strom,
co vyrost blízko u pobřeží...
Sedím si v taverně, všude jsou kapky,
vítr je pohybů vln všech král.
Tančící listy, řev vln, zmatky,
najednou ticho a vítr si jen tiše s mořem hrál...
Internet nejde, mobil se vypnul a přeci,
najdou se lidé i tací,
co radši v TV poslouchaj kecy,
než by si sáhli pro inspiraci.
Dech duše jako zpěv ptačí,
Kolik ho stihneš asi tak vzít?
Někomu jenom pár dechů stačí,
jiný zas nemůže bez něho žít!
In-SPIRO leží v nitru tvém, v dechu.
Boží je ten tvůj i můj...
Užij ho každý den trochu.
Každý den ráno trochu si zamedituj.
Ten ostrov Lefkáda, tam je to jde samo.
Ráno vítr jen zllehka pohladí.
Zpíváš si v duši - IN-SPIRO TI AMO,
s tvými smutky si poradí.

pátek 16. května 2008

Letící myšlenka...


Letící paprsek osvíti zem.
Vstávat vy maliččtí, všude je den.
Myšlenka na noc je ještě daleká
a v nohách života už hnětou člověka.
Jen, aby bylo dost hlíny, říká si hlas.
No hlavně, aby nebyl moc líný, pak nahlas.
K čemu jsem dospělý za ty dva tisíce?
Lízátka pro dceru, maskáče a drahý palice?
Jsou naše těla tak plná hlíny, že nevidí?
Když do nich nalejou odvárek z maliní?
A tak se stále přeme o svoje krabice...
Jenomže jsem JÁ ze slunce a nebo z měsíce?

MZ

čtvrtek 15. května 2008

Afrodita z Lefkády


Stála v tichém oparu a moře skládalo jen
vlnu za vlnou k jejím nohám.
A byla v dobrém rozmaru, snad sen
když jejím pohledem jsem smotán.

A v malé klubko energie co vyšla jen tak
na vycházku ráno nad hladinu.
To ráno překrásný je a ona shodila svůj cop
k nohám klamu co si s ním plavu.

Slunce po ránu je vždycky krásné, ale na Lefkádě
jak starý rybář stojíc v loďce,
jen nasávám to co je jasné a nasnadě, že
se tu kořist stala z lovce.
MZ

pátek 9. května 2008

Plavky

Vzala si tenkrát černé plavky
a moje touha vešla do světa.
Co pro pár kousků malé látky
udělá z kluka člověka!
A pak zase jednou takhle zrána
si vyšla k moři v zeleném.
A byla tajně milována
i když jen milým pohledem.
To modrá zvážní jako rosa,
co stříká v krocích z trávníku.
To šla jsi domů zase bosa,
v plavkách co nemaj logiku!
Byli to kousky barev, nití
vždyť je to jen kus hadříku.
Mě však ten pohled protáh žití
apropó - povinná součástka všech šatníků.
PS:
A kdybych mohl trochu do červena,
ale né plavky, jenom myšlenky.
S plavkami, bez nich, doba skvělá,
jen duše skvělé milenky.
V těch plavkách, v těch to není,
ty vybrala vám logika.
Co však přinesou ? Další snění a vilný pohled kozlíka...


čtvrtek 8. května 2008

Shalom Zachar


Nestačil jsem chytit tvuj život do dlaní.
Moje srdce je teď první v rodu.
A tak mě to tak trochu pohání.
Jak přijdeš o svobodu...


Když jsem se narodil neměl jsem nic.
Jen tvoje jméno a k tomu líc.
Strávil jsem pár let prost od všech pranic
A ještě pozděj býval jsem panic....


Až když jsi zakašlal a dech byl tak hrubý,
vypadlo panictví troubovi z huby.
Neměl jsem na výběr, předal jsi žezlo.
Vládnout je umění, víc než by se sneslo...


Závojem myšlenek probírán v sobě.
Jak je to přetěžký být prvním v rodě.
Ty jsi mne opustil a já tě posílím.
Zítra tě táto můj naposled rozptýlím...


A až si tvůj popel tiše sedne do trávy,
chci ti slíbit, že tě vždycky pozdravím.


Shalom

středa 7. května 2008

Chlad v duši...

Chlad v mojí duši zbyl jen tak trochu
pár smotků čaje, deka a orlí spár.
Když vydal sem svoji duši prachu
a viděl se radovat lidí pár...

Chlad v mojí duši zbývá jen trochu
láska je klidná a nehoří v temnu
Duše je rozpínavá proti strachu,
klidná a neklidná pokoří jednu...

Blízká a vzdálená je láska pro toho, co neví,
že stal-li se horou pro svoji zář
nehledá už nikoho, kdo by mu zjevil
co ve snách ztrácí svatozář...
MZ

sobota 3. května 2008

Weeping eyes...


Smutek je vůně mandarinky,
co zvedla ti oko do nebe.
A rozhodla zas, že samotinký
že žal ti víčka poleje.

A oči sklíčené se snadno ztrácí,
tu měkkou milou korunu.
Oponu z řas vykouzlit za senzací,
plačící kouzla na dunu.

A v písku barvy mandarinek
setká se slza s řasou zvlášť
a pak dál jen malý skřítek,
stavidlem škubnul a je pláč.

A smolné slzy proudí okem,
stavidla zdvihlá skřípěla.
A Bůh letěl nad Marokem
nabídnout ti svého anděla.

Smutek je vůně mandarinky,
že slza nebude dost dobrá.
Srdcem bijí na kovadlinky.
Aby probudily spícího obra.
Lásku.
......................................................

Michal Zachar
..................................................................................................

Největším štěstím v životě člověka je vědomí,
že nás někdo miluje proto,
 jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme.

pátek 25. dubna 2008

Indické inspirace...

"Smím prosit?" Skláněl se Pán Šiva ke své spící Šakti.
"Krása má tvé jméno, má královno."

"Krása má tisíce jmen, můj králi." Probouzela se Šrí Párvatí s úsměvem.

"Ty dáváš život všem, není ničeho bez tebe." Zahleděl se Šiva do hlubokých očí své nevěsty.
"Ve spánku pozoruji tvé sny. Jsou průzračné jako prostor, který v nich ožívá."

"
Ty sny mohou ožít jen díky tobě, můj pane, který jsi jim svědkem.
Bez tvé pozornosti by ani má vůle nebyla projevena, nespojily by se spolu ve vědomí, nedaly by zrod životu, našemu božskému dítěti
."

"Ano, v Ganéšovi se naše srdce ukázala být jedním... A já se ukázal být zlodějem tvých snů."
Usmál se Šrí Šiva a pohladil svou ženu po vlasech, ve kterých zazářila souhvězdí.

Pak povstali, zlehka se k sobě přivinuli a dali se do tance.

sobota 12. dubna 2008

Odstup


Sen začíná s učitelem, který v nás věří, který nás postrkuje a posouvá a uvádí nás na vyšší úroveň, někdy nás pohání ostrou holí, které se říká "pravda". Dan Rather

Naučit se odstupu. Pro většinu lidí vychovaných "západním" způsobem myšlení je to synonymum pro "nezájem". Lingvisticky je však slovo odstup definováno = "zájem o věc z objektivního hlediska". Takže, když mluvíme o odstupu, mluvíme o tom, že můžeme vidět věci a lidi bez připoutání se k nim. Mluvíme o tom, jak se uvolnit a udržit si v tomto světě i svůj nadhled a smysl pro humor.

Když budeme sledovat co způsobuje, že ztrácíme smysl pro humor, můžeme poznat své připoutání. Kde si udržujeme smysl pro humor, tam máme odstup a můžeme reagovat pružně.

Když máme odstup, dokážeme klidně pozorovat své reakce na různé situace a nebudeme vtahováni do emočních postojů. Nezaměňujme to prosím s chladem a nezájmem - jde o pravý opak. Když se necháme do něčeho vtáhnout a udržíme si svůj smysl pro humor, projevujeme tím svou schopnost projevovat hluboký zájem z objektivního hlediska.

Michal Zachar

neděle 30. září 2007

Tak jako život jede...


Tak jako život jede
svými kolejemi,
tak naše srdce přede
a teď dobře je mi.
Svět se nám zbláznil hele,
když líbáš zemi,
tu tvoje láska hřeje,
jak vzduch mezi lampami.
To tvoje láska dívej,
v rybníka záři plovoucí,
pomáhá zahnat chmury
jak jen jsme vidoucí.
Slepí, jak slepci stíny sbíraj
a už jsme všichni na konci.
Belzebub bázeň zpívá shůry
o tom, že MY jsme pitomci.

mé sestře Blance

čtvrtek 6. září 2007

Mravní důsledky jež vyplývají z anatomických studií - Leonardo da Vinci



A Ty, člověče, který v tomto mém usilí odhaluješ obdivuhodná díla přírody, usoudíš-li, že je ničemností ničit ji; pomysli, že je věcí nad jiné ničemnou vzít život člověku, pomysli, jestliže toto jeho složení se Ti zdá obdivuhodně dovedné; že je to ničím k duši, jež přebývá v takové architektuře, a skutečnost ať je jakákoli, je věcí božskou; nech ji tedy bydlet v jejím díle podle libosti a nedopusť, aby Tvuj hněv nebo zlomyslnost zničily takový život, kterého si ten, kdo jej nectí, opravdu nezasluhuje.






pátek 22. června 2007

Čím začít ve svém vzhledu?


Začneme USMĚVEM: Úsměv je kouzlo, které dokáže vytvořit ve vaší tváři zázraky. Zkuste si někdy jenom tak usmát se sama na sebe, podívejte se na svou postavu a usmějte se na ni. ne křečovitě, ale s důvěrou v sama sebe. Podívejte se sama na svou hlavu a usmějte se na ní. Usmějte se na svoje vlasy. Na svůj obličej, na svoje oči, na svoje řasy, na svoje líce, na svá ústa, své zuby, své rty svůj jazyk. Usmějte se na svůj krk, na svá ramena, na svoje záda, na svoje dívčí ňadra, usmějte se na svoje břicho, i na svůj zadek a třeba i na svůj... no však vy víte co, usmějte se na své nohy, na svá stehna, svoje kolena (na ty obzvlášť), na svá lýtka a nohy s prsty. Co vaše ruce, ramena, lokty a ruka s prsty a s předloktím. Taky si zaslouží váš usměv.

Usmějte se i na sebe dovnitř na své tělo, které nevidíte, ale které je stejně tak krásné jako vy. Usmějte se. Make-up pak bude jenom drobná povrchová úprava tváře člověka o kterém nebudeme nikdo vědět, kolik mu je. Nebude nás to totiž vůbec zajímat. Bude nás přitahovat svou úžasnou nádhernou tváří, která bude plná prožití svého vlastního úsměvu v celém svém člověku. A tomu se říká věčnost. Teď pokud se ještě usmíváte, seberte se a mazejte k zrcadlu! Pokud jste se na sebe skutečně usmívala a klidně jste si mohl ještě pár úsměvů na pár míst přidat, vaše tvář nemůže a nebude už nikdy vypadat tak, jak vypadala, než jste začala číst tyto řádky. Bude jiná, plná tajemného úsměvu Mony Lisy, záhad a možná i splněných přání.

pondělí 4. června 2007

Muj drahý táto...



Co sem ti to vlastně chtěl ještě říct? A nestihnul jsem to...
Že jsem moc rád, že jsi byl můj táta.
Že jsem naschvál nikdy nezlobil - jenom, když jsem chtěl, aby sis mně všimnul.
Že jsem vždy obdivoval tvou zručnost a preciznost. I přes to, že jsi makal na soustruhu jsi měl cit v rukou a nejenom v rukou. To bych tady jinak nebyl...
A taky, jak jsi uměl mluvit s rybičkami v akváriu. To sem ti moc záviděl.
Jak jsi uměl mluvit beze slov. Takovou hloubku moudrosti jako ve tvých očích jsem skoro nikde jinde neviděl.
Měl jsi moc pochopit lidi kolem sebe a nikdy jsi ji nezneužil.
A i když dneska už není nějak nikdo, kdo by ti to potvrdil - taky, jak jsi uměl držet slovo. To především.
Držel jsi ho až do dnešního dne 4. 6. 2007 do 13.15.
Děkuju ti za to, že jsi žil.

Tvuj Michal




neděle 3. června 2007

Co dodat k bBailandu?



Dostal jsem několik e-mailů s dotazem co říkám "Bailandu". No asi takhle - je dobře, že se upozorňuje na problémy lidí, které nejsou řešeny a není ani v jejich silách, je samostatně řešit. Za druhé - proč se však TV NOVA a sponzoři reklam o přestávkách nevzdali cca 15% svých zisků ve prospěch naplnění snů všech soutěžících?
To by se pak tato "soutěž" musela přejmenovat na BAI CANAAN ...




Láska bankrotuje - 20. října 2006, Lidové noviny

Rozhovor se světoznámým polským sociologem Zygmuntem Baumanem, který v Praze tento měsíc převzal cenu Vize 97, o mezilidských vztazích v „tekutém světě“.

Podezírám vás, že jste také přišla s očekáváním, že vám dám rozhřešení. Ale to jsou falešné naděje. Já nemám recept. Jenom se můžu pokusit vysvětlit svět, ale neporadím vám, která cesta vás učiní šťastnější,“ varuje mě Zygmunt Bauman na úvod rozhovoru. Byť se tak brání úloze proroka, přesto se stal tento neuvěřitelně čilý, vstřícný a ostražitý dvaaosmdesátiletý profesor, ochotný zaníceně diskutovat o čemkoliv, jedním z globálně nejrespektovanějších vykladačů naší doby. Jeho knihy, z těch posledních zejména Postmoderní etika, Tekutá modernita, Identita nebo Tekutá láska se pro miliony čtenářů stávají průvodcem po moderní společnosti se všemi jejími nejistotami a deformacemi.

Sociolog polského původu Bauman pro naši společnost rád používá charakteristiku „tekutá“, protože její rysy jsou chaos, ambivalence, nejistota, nahodilost a neustálá změna pravidel, stejně jako vykořeněnost, úzkost a rozpolcenost mezi touhou po bezpečí a touhou po svobodě. Jeho postřehy o mezilidských vztazích, morálce, spotřebě nebo nacionalismu mají poukázat na patologické způsoby našeho života. V onom tekutém prostředí moderní společnosti, jež nás nutí do role spotřebitelů, cizinců a turistů, či ještě hůře do role tuláků, hráčů, zevlounů a barbarů.

Dnes emeritní profesor na univerzitě v anglickém Leedsu přijel do Prahy převzít cenu nadace Havlových Vize 97. Stihl diskusi s intelektuály, slavnostní ceremonii, konferenci a jako správná filozofická celebrita několik rozhovorů do společenských časopisů. „Já vím, budu soupeřit s fotbalisty a pedofily propuštěnými z vězení,“ ironicky komentuje žádost fotografa o zapózování. „Proč se filozofové stávají takovými celebritami?“ zamyslí se nad mojí poznámkou. „Myslím, že lidé hledají a potřebují vedení víc než kdykoliv předtím. Je to obzvlášť důležité, ale zároveň obzvlášť beznadějné. Získat návod je těžší než kdykoliv předtím. Poradců je mnoho a je jen vaše zodpovědnost si vybrat, kterou radu budete následovat. Úzkost je nekonečná a nerozřešitelná,“ říká nekompromisně, „ale já věřím v lidskou autonomii a zodpovědnost.“

* Podle vaší diagnózy žijeme v tekuté společnosti. Říkáte, že zkapalněly i mezilidské vztahy, dokonce i láska. Co znamená tekutá láska?
Znamená to, že lásku a mezilidské vztahy prožíváme ambivalentně. Hlavním znakem tekuté společnosti je neustálá změna pravidel. Jako bychom se pohybovali na tekoucím písku. Láska a vztahy jsou jediný stabilní bod v tomto pohyblivém prostředí, jako most přes rozbouřené vody. Pevnou síť přátel a partnerů, na které se můžeme spolehnout, potřebujeme více než kdykoliv předtím v historii. Jenže v tomto prchavém, křehkém světě jsou dlouhodobé svazky a závazky velmi riskantní záležitostí. Sníme o dvou věcech zároveň - o svobodě a o lásce. To je ambivalentní, protože láska neznamená závazek, který plyne ze vzájemného dávání a braní. To je byznys.

*Prožívají podle vás dnešní mladí lidé lásku jinak než předchozí generace? Jak vypadá takový tekutý vztah?
Mladá generace zakouší tuto ambivalenci svobody a lásky obzvláště. Hledá mezi nimi kompromis. Považuje za moudřejší udržovat vztahy jen do odvolání. Uvidíme, co bude, říká si většina z nich. Nevdávejme se, nežijme společně. Pokud se budeme mít rádi a nezačneme se nudit, zůstaňme spolu, pokud ne, rozejdeme se. Mladí lidé spolu chodí prostřednictvím různých médií. Dávají přednost internetu před vztahy tváří v tvář. Můžou totiž vždy zmáčknout tlačítko smazat. To je praktické, protože co je dnes věcí pýchy, může být zítra věcí studu. Problém je, že čím více praktikujeme takové neosobní, prchavé vztahy, tím více ztrácíme dovednosti spolužití a jednání s druhou osobou. Funguje zde sebereprodukující se mechanismus, v tom je to nebezpečné.

* Opravdu si myslíte, že tekuté lásce dávají lidé přednost? Netouží většina z nás pořád stejně po dlouhodobých harmonických vztazích? Většina lidí, které znám, žije s někým, koho potkali ve dvaceti nebo ještě dřív. A když se rozejdou, jen těžko se dokáží zamilovat do někoho jiného.
Netvrdím, že to je obecné pravidlo, ale že tekuté vztahy nabývají na síle. Dělá mi to starosti. Vidím to mezi svými studenty docela často, i u vlastních potomků a známých. Zmítají se jako ryby v akváriu. Když jsou ve vztahu moc dlouho, mají strach, aby jim neunikla příležitost. Přerušují na chvíli vztahy, chtějí od sebe mít pokoj. Tvrdí, že potřebují více prostoru. Prchavé vztahy nabízejí svobodu, dlouhodobé závazky zase nutný pocit bezpečí, že se lze na někoho spolehnout. Obojí se navzájem vylučuje. A v obou případech je láska, jak já říkám, collateral casualty, paralelní oběť. Jako smrt civilistů, když bombardujete teroristy.

* Existuje podle vás láska, která by se dala charakterizovat jiným přívlastkem?
Formule lásky před padesáti lety byla „dokud nás smrt nerozdělí“. Společný život a závazek navždy, za všech okolností. Já sám jsem byl v mládí pod vlivem romantického konceptu lásky, že mezi několika miliony lidských bytostí je jedna jediná, já ji musím najít a zůstat s ní do smrti. To je pro dnešního člověka zcela neakceptovatelné, protože má pocit, že ho to zbavuje možnosti využití tolika jiných možností. Umění žít dnes je být bdělý a nepřehlédnout jedinou příležitost, která vám přijde do cesty.

* Já si nejsem jistá, jestli svoboda a jistota vztahu se musejí navzájem vylučovat. Věřím, že můžete najít toho pravého, být s ním celý život a mít s ním existenciální pouto, které vám umožní být sám sebou, a tedy využít všechny ty příležitosti, které dnešní svět nabízí.
No to jste výjimka a já vám gratuluji. Souhlasím s vámi. Já a moje žena slavíme šedesát let společného života. Nepředstírám, že to bylo bez mráčků. Měli jsme konflikty, ale vždy jsme oba shledali, že je pro nás mnohem radostnější zůstat spolu. A i po těch šedesáti letech jsme pořád dvě rozdílné bytosti. Je to ale věc volby.

* Přesto vám připadá, že takový vztah je dnes utopií? Je člověk naivní blázen, když hledá velkou lásku v tekuté společnosti?
Ne, to ne. Je to přístup producenta. Já rozlišuji dva přístupy k životu - přístup producenta a přístup konzumenta. Konzument si koupí mobil, druhý den vidí jiný s lepším příslušenstvím a chce ho. Stejně to má i s partnery. Producent, pokud mu něco nefunguje, zkouší to znovu, víc se snaží, učí se, jak věc lépe používat. Láska vyžaduje přístup producenta. Láska se nedá najít na ulici, musí se dennodenně obnovovat a budovat. Berete a musíte dávat. Je to obrovský úkol. Protože v lásce jsou dvě autonomní bytosti, každá je totalita a zároveň, jak říká Emmanuel Levinas, absolutní alterita. Druhého nelze vlastnit a absorbovat. Soužití je nekonečný boj, pokud nefunguje, musíte se víc snažit.

* Je tekutost vztahů a lásky důvod, proč se západní společnost potýká s nízkou porodností?
Nejde jen o konflikt mezi svobodou a vázáním se. Jde také o logiku odkládání rozhodnutí. Mladí lidé jsou neochotní se rozhodnout například pro studijní obor a povolání. Chtějí si nechat příležitosti otevřené. To je dominantní přístup jejich života. V případě dětí jde o odkládání závazku, který je na celý život. A to je problém, protože čím více věci odkládáte, tím je těžší učinit rozhodnutí. Jsme zcela zabraní životem, jenž neobsahuje péči o děti. Vmáčknout do našeho života další lidský život je mimo chápání většiny lidí. Já sám mám tři dcery. Nijak jsme se nerozhodovali, jestli chceme nebo nechceme. Prostě přišly. Ale to bylo v době, kdy nám bylo něco málo přes dvacet!

* Lidé si děti přesto pořizují, dokonce se hovoří o mateřství jako o módním trendu. Myslíte, že mít dítě je experiment s možnostmi, které život nabízí? Jakýmsi pokusem o naplnění osobního projektu?
Děti se často stávají předmětem náhradní realizace svých rodičů. Někteří lidé se definují jako vlastníci dětí, které mají takové a takové vzdělání atd. Takové dítě se stává předmětem spotřeby, čekáte, že vám přinese štěstí a uspokojení. Přitom mít děti znamená uvedení dalšího života do světa. Rozšíření světa humanity. Ale pro moderního člověka je to ambivalentní: něco získává, něco musí dát. Ve společnosti, která všechno chápe jako omezení, za něž požaduje náhradu, je rodičovská oběť nesnesitelná. Lidem připadá, že cena je příliš vysoká.

* Jak vás poslouchám, získávám dojem, že problémem vztahů a lásky není tekutost, ale konzumní přístup.
Ano, mám obavy, že v lidských vztazích ve stále větší míře převládá postoj konzumenta. Zvykli jsme si vyhazovat věci, které nefungují. Stává se to obecným postojem a promítá se to i do lidských vztahů.

* Konzumní společnost se snadno kritizuje. Lze ale tak jednoznačně říci, že spotřební život je špatný? Konzumní kultura je daň, kterou platíme za rozšiřování svobody, autonomie a demokracie.
Nevím, jestli je špatně, že žijeme v konzumní společnosti. Nejsem nostalgický. Před sto, padesáti lety byla tuhá pravidla na všechny sociální podmínky. Minulá společnost dříve byla peklem pro mnoho lidí, zejména žen, které neměly možnost se rozvést nebo se vzbouřit proti otrockým manželským poutům. Moderní člověk má to štěstí, že není odsouzen žít a dělat to, co mu bylo předem předurčeno. Já jen říkám, že dnes nejde jen o čistý zisk. Za to, co jsme získali, musíme zaplatit cenu. Pokud to člověk se svojí svobodou myslí vážně, musí ji užívat jako producent, ne jako spotřebitel. Musí produkovat a tvořit. Ambivalence, ambivalence, ambivalence - to je hlavní rys moderní doby.

* Co považujete za největší cenu, kterou musíme platit za život v konzumní společnosti, za všechnu tu svobodu a možnosti volby?
Znepokojivé jsou morální konsekvence. Konzumní společnost znehodnocuje to, co je základem veškeré morálky, totiž ideu „života pro“, nejen „života s“. Nacházení radosti ve službě někomu. Konzumní přístup zakazuje být loajální, nakazuje užívat věc jenom potud, pokud přináší uspokojení. Loajalita ke komoditě by znamenala konec konzumní společnosti. Společnosti by zbankrotovaly. Pokud se ale konzumní přístup rozšíří do sféry lidských vztahů, láska a mezilidské vztahy zbankrotují.

* To nejsou nadějné vyhlídky...
Víte, já si nepřestávám myslet, že život není jednoduchý. Nemůže být. Je ambivalentní, o tom jsou moje knihy. Každý životní styl vyžaduje různé oběti. Musíme prostě víc CHTÍT a ne se jenom snažit.

úterý 22. května 2007

Kdybychom věděli...

Kdybychom věděli, že jsme na správné cestě, a museli ji opustit, znamenalo by to pro nás nezměrné zoufalství.
Jenže my jsme na cestě, která jenom vede k cestě další, a ta zase další a tak pořád dál.
Ale opravdovou silnici nespatříme hodně dlouho, jestli vubec.
A tak se jen necháváme unášet plni pochybností, i když si zároveň užíváme neskutečně krásné rozmanitosti.
Splnění nadějí proto vždy bývá nečekaným zázrakem.
I když na druhou stranu platí, že zázrak se může stát vždycky.

Franz Kafka

Pro co žít?

Ten, kdo bude žít pro druhé, bude mít velké potíže,
jež mu však budou připadat nepatrné.

Ten, kdo bude žít pro sebe, bude mít malé potíže,
jež mu však budou připadat obrovské.

William R. Inge

středa 25. dubna 2007

Jak je to?


Jak je to doopravdy s naším osudem?
Jak řídí ho Bůh? Letící skřivánek z pásky?
Jak skončíš bytí, do prachu přeludem?
Jak zbytečné jsou naše lásky?
Jak v přístavu bolesti jdem umřít v sobě ven?
Jak je to uvnitř? Proměny bez otázky?
Jak nesou to tvé oči setmělé?
Jak lhali jsme si v kostele... my masky.
Jak jsme si dali jen touhu po těle?
Jak žít lásku, když jsem v dobré víře láska?
A oheň v krbu od srdce k srdci praská.
A praská a praská a praská nám všem.
Ptáte se, jak je to? I ty Prem?


Michal Zachar


čtvrtek 29. března 2007

Mluvení o pocitech...

Mluvte o svých cílech a pocitech jenom s těmi, kteří vám přejí a nezávidí, a o jejichž přátelství jste přesvědčeni.

Pokud se necítíte silní, nevysvětlujte svoje vnitřní poznání lidem, kteří mu nejsou otevření protože vám začnou oponovat hrubšíma myšlenkama a vy se neubráníte, protože to je jakoby vkročil slon do obchodu s porcelánem, budete mít co dělat jenom s tím aby vám něco nerozbil, vznikne frustrace a vy se jenom navzájem oddálíte.

K tomu, aby jste druhému ukázali svoje poznání anebo názor, stačí mnohem míň, stačí když ho budete mít uvnitř rádi a budete s ním mluvit o věcech z jeho světa, které mu činí radost, tak ten druhý k vám získá důvěru.

Pak už se vše bude dít samo a on vás začne pomalu poslouchat více, aniž by vám odporoval. Láska nezná předpojatosti. Pomozte člověku najít lásku, potom se vytratí rozpory.

ČÍM BUDU V PŘÍŠTÍM ŽIVOTĚ ???

V tomhle životě jsem žena.V mém příštím životě bych byla ráda medvěd.

Jsi-li medvěd, držíš zimní spánek. Neděláš nic jiného, než že šest měsíců v jednom kuse spíš. To bych vydržela.

Než jdeš spát, musíš se pořádně nacpat. To bych taky snesla.

Když jsi medvědí holka, tak porodíš své děti ve spánku. A ty nejsou větší než vlašské ořechy a když se probudíš, jsou z nich už správná odolná mláďata k mazlení. To bych teda určitě vydržela.

Když jsi máma medvěd, tak každý ví, že to myslíš vážně. Ten, kdo by zlobil tvoje mladé, dostane facku. A když tvoje mláďata něco provedou, dostanou taky jednu za ucho. To bych v klidu provedla.

Když jsi medvěd, pak tvůj partner OČEKÁVÁ, že ráno budeš vstávat nabručená.
OČEKÁVÁ taky, ze máš chlupaté nohy a pořádné špeky.

Ano. Myslím, že budu medvěd!