úterý 31. května 2011

Má vášeň (My passion)


láska je hra s vášní
je to tak, protože vím
sama vášeň je zvláštní
bez lásky jen utrpením

vášeň není náš hřích
tím je srdeční chlad
ledově bijící v lžích
když přepadl tě hlad

tak, že smysly ohluší
nakrm pýchu z vášně

přijdeš o srdce i o duši
masky shazujeme vážně?



Michal Zachar
-----------------------------------------------------------------
Aby se z dámy stala děvka, k tomu stačí vášeň.
K opačnému postupu je nutná láska.


neděle 29. května 2011

Lepší dny (Better days)


jsou lepší dny?
jsou krásnější?
sníš hezčí sny?
jdeš zdravější?

jsou skvosty z lidí?
jen tiky srdečními?
snad ti nezávidím
jsme kupujícími

jak smrt dá život?
jsi ty s poznáním?
než stát nakřivo
lásce nebráním

Michal Zachar
...................................................................

Kdykoliv se člověk probudí, probouzí se z chybného předpokladu, že vždy byl přece vzhůru a tudíž vždy byl pánem svých myšlenek, pocitů a činů. V tu chvíli si uvědomí, a to je tou stinnou stránkou poznání - jak hluboká je jeho neznalost sebe sama, jak úzce je on sám závislý na síti vztahů, skrze které existuje, jak bezmocně je vydán na pospas jakémukoli podnětu, který na něj náhodně v každou chvíli působí.

sobota 28. května 2011

Anam Cara



stojím tu mezi svými protiklady
vynášející smutek ke štěstí
houpačka, kdy jsem tam a pak tady
umožnující vlaku spěchat k návěstí

přelétavá povaha vedoucí bránou dál
směrem k svému vlastnímu opaku
na čí straně života jsem vlastně stál
když zahrál jsem si roli v dalším zázraku?

když se ze dvou stanou další tři a tmu
pohltí svit stávající záře, že jedním
pohybem vědomí zpátky k nekonečnu
s vědomím soucitu lásce nezevšedním

Michal Zachar
---------------------------------------------------
Láska je počátkem všech vědomostí, stejně jako je oheň počátkem světla.
Vůně člověka je životním podstatou vyloučenou na povrch těla z jeho tmy.
Jak vlastně opravdu voníš má lásko? A co je, vlastně znamená tvá vůně?

čtvrtek 26. května 2011

Proti všem očekáváním (Against All Odd)


Proti všem očekáváním žiji. Tak jsem dnes odcházel z vyšetření v pražském Ikemu. Sedící v čekárně plné lidí, kteří svou zachmuřenou tvář očekávající to nejhorší sdělení ani neskrývali. Šel jsem lehce a až skoro u východu jsem si uvědomil, že jsem stejně lehce přišel. Že se na mém životě něco zásadního změnilo, i když vlastně nezměnilo. 

Uvědomil jsem si to před několika měsíci, když jsem hledal, co se v mém životě změnilo před 4 lety natolik, že z něj odešli ti, kteří v něm hráli ty důležité role. Žena, děti, pak přítelkyně. Včetně hmotného majetku a peněz. Už delší dobu jsem si pokládal otázku, nebo spíš než otázku žil jsem spíše pocitem, že něco chybí. Ve mně, v mém životě. Něco mimo ty věci, kterých se ostatní tak neustále dožadují a jenž potřebujeme (auto, byt, dům, dovolená, jachta, letadlo...). Nutně. Něco bylo jinak, skoro jsem si připadal, jak člověk, který uprchnul z domova tisíce kilometrů a teď žije ve slumu na okraji společnosti ve světě, který byl najednou neznámý a cizí. Plný těch lidí, kteří mě sice "znali", ale najednou chtěli abych byl jiný. Říkali zhubni, zatímco sami tloustli, shodil jsem 44 kg; říkali miluj a zatímco hledali myšky dírky jinde, držel jsem se jedné lásky v jednom čase a místě. Říkali jdeme za tebou, zatímco se pilně připravovali na svou samostatnou dráhu bez mne a za mé peníze, stále jsem jim věřil. 

Vyděšený automatismem reakcí svých a lidí kolem sebe hledajících zdánlivou jistotu a hmotné zajištění jsem ten pocit, touhu či otázku pro sebe formuloval takto: "Je toto vše, co nabízí život? Není za tím i něco víc? A kam vlastně jdu?

To mé staré oblečení mi najednou nesedlo, a nejen kvůli tomu, že jsem shodil. Staré masky popraskaly a najednou ztratily smysl. Všichni hledáme osvícení, učitele a toho, kdo nám odpoví na tyto všetečné otázky. Myslíme si často, že je to jako razítko do pasu. Jednou se bouchne a je to napořád. Věřte mi, není. Probuzení není stavem, je činem. Nekonečným opakováním stále stejných úkonů zaměření své pozornosti na to "prázdno - nic" v sobě. Ale uneseme si své NIC v sobě? 

Pokud jsem uvnitř prázdný z toho všeho hledání a shánění hmoty a hodnotných věcí a zkušeností sebe sama, pak způsob, jak zaplnit onu otázku (prázdnotu v sobě samém), jak uspokojit své základní "hodnoty" svého automatismu, který mám v organismu implantován od přírody je to poznání, že nemusím NIC hledat. Už ho dávno mám. Nemusím nikam chodit, nemusím se plahočit pouští a odříkat si mantry v ledovém vodopádu. Ani skákat po hlavě z přehrady a nebo padákem. Pokud při tom všem popsaném stále zůstávám prázdný, je to na nic. Pokud chci něco, co se mně dotkne natolik, aby to probudilo něco hlubšího a vyššího je třeba něco jiného. 

Za prvé musím zustat v kontaktu se svou touhou, otázkou - prostě s tím, co mne k hledání přivedlo. Musím zůstat v kontaktu s tím, co bylo mou původní otázkou. A to je nepohodlné. A to je nejistota - jsem ten cizinec, nepohodlný ve své vlastní kůži, odpojený a hledající něco, pro co nemá ani jméno (pro křesťany, Bůh to není :), sorry...). Ta tmavá nejistota chtějící všechno potlačit, popřít. To ošklivé, co se nedá ani vyslovit natož pak popsat, co většinou zamykám ve svém sklepě a tiše doufám, že je tam dost místa (pokud si tam aspoň jednou v životě neposvítíte, nemůžete ani vědět, kolik se tam vejde, že?). To tmavé, co pak psychologicky vytěsním, a jenž stále mojí součástí se po mě sápe a vztahuje ke mně své hladovějící ruce a dožaduje se mé lásky. Lásky k sobě samému. 

A to za druhé. Vědomí toho, že to druhé je paradoxně, to samé. Mou životní mízou a vědomím se stala právě tato má otázka. Tím spojovacím článkem spojující mne s něčím větším a hlubším než dokážu vyjádřit slovy. 

Je mnohem snazší se zahrabat do automatických reakcí svého organismu a potlačit život a hnít v pohodlí větru, který mne vláčí, kam se mu zamane. Je mnohem snazší dovolit své mysli létat v představách, formulovat svá vysvětlení, ospravedlnění, výmluvy a zdůvodňování. Nechal jsem se sám dlouho chránit, svými automatismy, abych přežil. Jako každý. Stal jsem se omezeným, stejně tak můj život. Chtěl jsem více pohodlí než nepohodlí, více klidu než neklidu, více spokojenosti svých rodičů než své vlastní, více potěšení než bolesti, více jistoty než nebezpečí. Stal jsem se pro svůj život vlastně tak omezeným, až jsem se stal zbytečným. 

Až když mi tehdy před mým kolapsem někdo řekl, že jsem v jeho životě zbytečný a moje JÁ najednou nebylo nic, jsem pochopil, že jdu správnou cestou. Byl jsem NIC. Nebyl jsem ani smutek ani radost. Nebyl jsem dobro ani zlo. Nestal jsem se svatým ani ďáblem (bez poznámek...). Byl a jsem nic a ani nevím, jak vám to popsat, vlastně to ani nejde. Jelikož žijeme v duálním světě, kde má každá věc svůj opak, uvědomil jsem si, že má další cesta dál v životě je dostat se do stavu "mezi". 

Při cestě sanitkou jsem ještě pochyboval. Pochyboval jsem ještě i při srdeční katetrizaci. Pochybuji i dnes. A budu po zbytek života. Protože to mne při něm drží. Pochyby. Mé tělesné já se nechtělo nechat jen tak poddat. Bojovalo do poslední síly. Už několikrát. Při prvním záškubu před pár lety z toho kolotoče změn ve mně vypadla ze vztahu má žena. V dalším i má přítelkyně. Následně i několik "přátel". A tak jim děkuji. Pohřbili mne dříve než tak hodlám učinit sám. Ale pomohli mi pohřbít mou osobnost, mé JÁ. Mé podstaty se jejich pokusy naštěstí nedotkli, jen díky nim obnažili až na jádro mne samotného. A tak se vlastně narodíme znovu. Jsme lidmi, kteří se v bolestech druhých (matek) rodíme na svět ven. Až po letech se rodíme sami v sobě znovu nazpět sami do sebe. A věřte mi, že to bolí úplně stejně. Zbavíte-li se svých poranění a nedorozumění, po kterých jde váš strach, uzavření se do sebe a i svých představ, ve kterých nakonec žijete. A to je JÁ. Naše role představ naší falešné osobnosti. Žijící většinou z toho, co bude... 

Pokud svou otázku nikam neodsouvám mám možnost. Nepředstavuji si už, že mohu cokoliv změnit. Jsem tady a teď. Ve svém reálném automatismu života. Jen jsem si splnil své nejniternější přání. Přání jiného způsobu bytí. Pochopil jsem, že lásku, radost a klid už dávno mám ve svém srdci. A byl jsem pro něj odhodlán i zemřít. Říkal jsem sám sobě i svému srdci, že s ním půjdu až na konec cesty, že jej nikdy nenechám cizím rukám. Uvěřil jsem sám ve svou vlastní podstatu. Uvěřil jsem však nejen svou duší, avšak i svým tělem. To, že začnu něčemu věřit neznamená, že se to tak vyplní. Řešení spočívá v tom převést svou víru z mysli také do svého těla (opět vsuvka pro křesťany - "a jeho slovo se stalo tělem"...). V to, v co nevěřila například ani jedna z mých žen v mém životě. A pro jejich klidný spánek ani nemohla. Nemůžete věřit v podstatu jiného člověka. Ani Boha. Jen v tu vlastní. Ale můžete pochopit, skrze sebe, že jste součástí něčeho, co nás všechny přesahuje i spojuje. A můžeme tomu říkat láska, radost i klid. 

Ale čím víc věříte a odhalujete svou vlastní přirozenou tvář a shazujete staré masky, odmaskováváte taky své okolí možná ještě více nežli to sami citíte sami na sobě. A to nikdo z nás většinou nechce. Nesnášíme to. Tedy jeho JÁ to nechce. JÁ se spokojí s reklamními bludy typu : důležitý je přeci váš osobnostní rozvoj, štěstí, pohodlí, potěšení, zisk, sebezdokonalení, atp. Ty však bez dotknutí se a pohnutí podstatou člověka přinášejí pouze dočasná uspokojení. Nutí nás vyrážet ven se něco nového naučit, něco nového vykonat, něco nového přinést před domácí oltáříček myšek hryzalek, jenž při hře "koušu se do vlastního ocasu" vlastně jen hledají zapomnění nad tím, co jim vlastně chybí. A chybí jim to podstatné. Podstata jich samých. A ta není nová, tu není potřeba hledat, tu už dávno máme. 

Tak teď jsem mezi. Zahlédl jsem pravdu o sobě samém. O svém odpojení od podstaty, o svém automatismu, o svých iluzích a představách. Uvědomil jsem si to, čím si přeji být. Člověkem, co si vzpomněl. Na to, že stačí zastavit kyvadlo života a postavit se mezi. A stát čelem (vědomě, pro absolventy 3axis look a imagemakera)  k tomu, co v sobě najdu. Bez hodnocení, bez posuzovaní, bez analýz, bez otáčení se a utíkání nazpět, bez psychologické vytěsňování mimo sebe a utíkání do tmy sklepa svého domu. Co si budete dělat vy, je mi jedno. Bez urážky, mám vás všechny rád. Stejně.

Největšího podvodu na životě se dopouštíme, když vyměníme to, co máme, za to, co chceme. Láska je úmyslné rozsvícení světla uvnitř sebe sama. Světla vnímání, která osvítí i ty nejtmavší kouty mechanismů svých rolí, svého JÁ, svého individuálního krunýře té tzv. falešné osobnosti, která není mnou, ale souhrnem pravd mé výchovy, kterou jsem přijal. A z toho, co najdu, tady teď zkusím žít.

Michal Zachar
------------------------------------------------------------------------

naučil jsem se přijímat
naučil jsem se být láskyplně
naučil jsem se taky dát
naučil jsem se žít smysluplně
naučil jsem se uvidět
naučil jsem se vidět i to, co není
naučil jsem se vnímat svět
naučil jsem se nebýt žábou na prameni

pondělí 23. května 2011

Naše pravdy (Our Truth)


máme svět sevřený
v dlani leží kus od ruky
leží sám zatčený
zkoušejíc souzvuky
s naší pravdou dne
za námi přichází dospělí
otevřem hlavy hned
i pro to, co nechtěli?
dáváme si otázky
bez možností odpovědí
rachotíc oblázky
lásce bez obětí
žít pro existenci
dávajíc svým rodičům
darem oslavenci
patříme k zářičům
svit naší pravdy
bude tím, co osloví tě
zasety už navždy
otevři se mi dítě

Michal Zachar
-----------------------------------------------------
Každá generace se usmívá nad svými otci, směje se dědečkům a obdivuje pradědečky. Stejně tak i své matky, babičky a prababičky. Žít pro smysl existence i podle jejich přání. Vědomých i nevědomých. Byli to programátoři našich životů. A to jak dosáhnout své životní rovnováhy je obrátit se mnohdy nazpět ke svým rodičům; odpustit a vyvážit naší láskou jejich dary nám. Odpustíme-li jim jejich nedokonalost, kterou je mnohdy viníme z našich nezdarů, urovnáme naše vztahy (matka) i práci (otec). A až je takto do sebe začleníme, objevíme poklad, který každý z nich pro nás představuje. Stačí si to jen představit. Obejměte je a přijměte je ve svém srdci. Rozpustí totiž vaše JÁ a umožní, aby vzniklo TY. To podstatné z obou.

neděle 22. května 2011

Tvář role (Hailie's Song)


zpíváš si song
na pozadí tmy
doznívá gong
končící tvé hry
kam jít když
spí tvá láska
možná i ty spíš
maličká vráska
na čele hraješ
toulající směr
jak vlajka vlaješ
sáhni si a ber!
ochota dne být
partnerem tvým
a do noci třpyt
kolik toho vím
odstrkujeme vztahy
k hranicím prázdna
překračujíce prahy
toho být šťastna?

Michal Zachar
-----------------------------------------------------------

Podstatou role pomocníka je, že se cítíme o trochu lépe než ti ostatní. Tato role maskuje pocit méněcennosti, pocit, že nejsme dost dobří. Většinou si do vztahu vybíráme osobu, která je na nás nebo my na ni spoluzávislý. Pak se stačí jen domluvit na tom, kdo za to může a drama může začít. Máme jen strach být rovnocenným partnerem. Ne ve věku, ne v dovednostech, ne v tom, co všechno umíme. Ale v tom nehrát mu žádnou roli a dovolit jemu i sobě přijímat se takoví jací jsme. Přiblížit se k sobě a sdílet se s láskou.

Lži - (MAY IT BE)


mohou být lži?
tvé vztahy = lži
tvá výchova = lži
tvé způsoby = lži
tvé učení = lži
tvé teorie = lži
tvé umění = lži
tvá osobnost = lži
tvůj život = lži
to co si myslíš = lži
i o sobě = lži
věř v sebe...
o pravdu jde...
zastav se s láskou...
pro jeden oka mžik...
a uvidíš...
pravdu...

Michal Zachar
------------------------------------------------------------

CESTA 9 - HLEDÁM (Roads)


stýská se mi po dotyku
po láskyplném pohlazení
dostane srdce školu smyku
když nevíš, kdo je vyvolený

ty, co jsi sám sebou v sobě
neobětujíc lásku ideálům celku
cesta je přitažlivá dlouhodobě
když hledáš podstaty nositelku

s tou krásou zastíráš si sny
těch představ zpronevěry dnů
vzrušení proudu energie tmy
s úctou tě líbám a jsem tvůj

pravdivé spojení, co nežádá
dary nevydané dobrovolně
vystup už z davu ať i devátá
patřit chci té, která prolne

Michal Zachar
-----------------------------------------------------------------
Nezáleží na tom, jak jsme staří či mladá, zda vážíme příliš nebo málo, jakou máme postavu či IQ, důležité je pouze to, co prozrazujeme svou podstatou. Přestaňme se chovat líbivým způsobem, který od nás vyžaduje tvá osobnost. Ukažme svou podstatu. A skutečně zažijete krásu nesmírnou. Na své cestě.

FALLEN VIII. - Procházím (Going Through Changes)


na počátku bylo slovo...
a to slovo bylo Bůh...
a to slovo bylo u Boha...
--------------------------------------------------
mlčky mluvíme
o zázraku světla
co právě umíme
co duše zhlédla
tvoříme mlčením
slova z definic
boříme ničením
nechápeme nic
básníci ticha
podstata spojení
já a má pýcha
chceme proměnit?

Michal Zachar
.........................................................................
Hezká dívka si krutě zahrává s láskou. Zdá se jí zcela přirozené, že ji milují, a myslí, že má povinnosti jen k tomu, koho ona miluje, ochotně by věřila, že člověk, který ji miluje, je už tak dost šťastný. Na její omluvu musíme uznat, že ani zdaleka netuší, co to je láska, třebaže na ni myslí celý den. Protože počestnost žen je často jen láska k jejich pověsti a vlastnímu pohodlí.


Ukazovat (Hombres Del Mar)


ukazovat bolest
je hlasem viny
provázející zvěst
láskyplnými činy
ukazovat si sílu
co dává později
posilující víru
přivážející naději
ukazovat, s láskou

Michal Zachar
..................................................................
Žijte lásku, hledejte lásku - ta vám pokaždé napoví, co máte dělat.


pátek 20. května 2011

FALLEN VII. - Modlitba (Fallen)



miluji tě, slyším nyní
na zádech úder lásky
na hrudi tlak zájemkyní
co vyhlazuje vrásky

život poskládaný z vin
neskýtá dobrodiní
pane odpusť jim, co vím
oni nevědí, já činím

Michal Zachar
---------------------------------------------------------------

Člověk neláskou raněn se potácí na světě bezcílně z místa na místo.
Říká se tomu láska.
Ve skutečnosti je to jen nezřízená touha ovládat
a vlastnit druhého člověka.

FALLEN VI. (Do you remember me)


vnímáme svoje podstaty
jako když se nože čistí
krájíme si duše za vraty
jak jsme si sebou jistí

kolikrát zapomenout chce
zavřít svá okna do minula
kam vlastně světem jde
aby nás láska neminula

prosím tě bože o milost
a srdcem se táhnou jizvy
modlím se za nás a dost
pamatuješ si mě z výzvy

když dal jsi nám možnost
chtít uvidět svou podstatu
a rozhodnout, že volnost
je šance duše k návratu

Michal Zachar
------------------------------------------------------------------
Lence

Věřím, že fantazie je silnější než vědění.
Že mýty mají větší moc než historie.
Že sny jsou mocnější než skutečnost.
Že naděje vždy zvítězí nad zkušeností.
Že smích je jediným lékem na zármutek.
A věřím, že láska je silnější než smrt.


čtvrtek 19. května 2011

Polétavice (The Mess I Made)


nemám v co věřit
po-létavici spásy
čím si teď změřit
když uslyším hlasy
co příměří, že dál
a za jakou cenu?
kdo věří, že vzplál
hledá dál své menu
skryté jsou pocity
šedou hrál minulost
lásce jsme nabídli
svou lhostejnost

Michal Zachar
...................................................................................
Urážky bolí jen tehdy, přicházejí-li od člověka, kterého milujeme. A proto ochraňuj mne, Pane, před posledním zklamáním v lásce,
ale dovol mi, abych se ještě mýlil.


Přijedu k tobě (I Will Come To You)


přijedu k tobě
když sama spíš
zas spím v sobě
snad pochopíš
jak stvoříš dům?
ke stavbám lásky
srdeční unikum
to bez nadsázky
ležící proti sobě
svinulá dýchají
milující v tobě
proč potají?

Michal Zachar
-----------------------------------------------------
Základním smyslem mocenského boje je zabránit nám oběma v postupu vpřed. Tak vyvstává otázka, co na svém partnerovi skutečně miluješ? I kdybys nalezl jen jednu jedinou věc, bude požehnáním vám oběma.

středa 18. května 2011

Pouhá (You raise me up)


překonávám své představy
vytvářením nové reality
žít samotného už mě nebaví
protkáváme sebe, já i ty

co dřímá pod povrchem
toho čemu se říká touha?
připoutávají srdce návrhem
dotykem slov lásko pouhá

Michal Zachar
------------------------------------------------------

Co je to láska? Tomu, kdo ji prožil, to vysvětlovat nemusíte, tomu, kdo ji neprožil, to nevysvětlíte. A proto není možné zapomenou na člověka, kterého opravdu milujeme.

úterý 17. května 2011

Přesahuješ (Sing For The Moment)


to když rozletíš se dál
kdo poutá klíče od tvých bran?
lásku tu ti beze zbytků dám
a nevadí, že sám usínám


tvořím ji a je tak opravdová
bez podmínek obchodu, co kdyby
zas vědomím si stoupá znova
k cestám trhajícím pochyby


láska dává vše a nepodrží nic
čeho se ale drží tak úpěnlivě v nás?
chtít radovat se a přijímat jí víc
srdce otvíráš a přesahuješ čas

Michal Zachar
................................................................................................

Největším štěstím v životě člověka je vědomí,
že nás někdo miluje proto, jací jsme,
nebo spíše přesto, jací jsme.

Slovo (Heart of an Avatar)


VOLÁM DO TICHA TMY
HALÓ JE TAM NĚKDO?
HALÓ, KDO POCHOPÍ?
A ZE TMY JSI CHTĚLO?

A ŘEKL JSEM SKOČIL
DO SRDCE SLOV TVÁ
A K NÁM TÍM OTOČIL
LÁSKU: "JSME MY DVA"

Michal Zachar
......................................................................................................

Na světě existuje jen jedno hrdinství: vidět svět takový, jaký je,
a milovat ho.

pondělí 16. května 2011

Mosty (Why does my heart feel so bad)


někdy nám vládne zlost
co vytváříme chtěním hvězd
a to, že vystavět si k sobě most
znamená přestat boj o lásku vést

když mostem spojíme své břehy
místo souboje o moc nad nimi
vyšleme si sami k sobě zážehy
ohňů, co stali se teď smírčími

když postavíme mosty k srdcím
a nikdy jich nebudem mít dost
nebojuj o to být zas prvním
ať láska jde si pro radost

Michal Zachar
...............................................................................

Bible nás učí milovat jak své bližní, tak své nepřátele.
Pravděpodobně proto, že jsou to jedni a tíž lidé.
Nejvíce se učíme od těch, které milujeme.


neděle 15. května 2011

CESTA 11. - MÁVNUTÍ (Flow Like Water)


mávnutím křídel vzdálíš čas
a chvíle přijde sama spočinout
okamžik krásy nalézáme v nás
když máme svou duši jedinou

záchvěvy křídel oznamují stav
že srdce pumpuje nám žilou
a vložit lásku do představ
jemnou, tichou, milou

dostáváme své naděje cestou
někdy ti je jen vítr ohřeje
ale zázrak života je hrou
někdy spousty práce jen

láska, co v nás běží na pozadí
bez rozdílů zalévaná touhou
to, že nás nikdo nenahradí
ani na minutu pouhou ...

Michal Zachar
-------------------------------------------------------------------------
Nejsilnější člověk na světě je ten, kdo je nejvíc sám.

ENNEAGRAM 9. - S LÁSKOU - (Humaine)


Žiju životem, který jsem si zvolil.
Žiju opravdově a bez přetvářek.
Žiju, co mám, aniž jsem se školil.
Žiju pro chaos i pro pořádek.
Žiju s tím, co sám chci.
Žiju nekonečnou fantazii a svými sny.
Žiju mezi svými zdmi.
Žiju všedni radostí a reálnými dny.
Žiju pochybnostmi i jistotou.
Žiju nahoře a dole.
Žiju obavami tvými, mými, nás obou.
Žiju v jednom kole.
Žiju s úsměvným prachem.
Žiju pro novy zítřek, když dnešek uvadá.
Žiju s bolestí a strachem.
Žiju pro okamžiky, co se mění, jak nálada.
Žiju si i s krásnou písní.
Žiju a chci žít tam, kde spojují se naše světy. 
Žiju a sám sebe tísním.
Žiju jak nikdy, když poslouchám tvůj hlas a věty.
Žiju a vyrovnávám se se svou slabostí.
Žiju i s roztrhanou duší.
Žiju teď a tady celou svou bytostí.
Žiju, aniž to svět tuší.
Žiju a má je celá cesta.
Žiju a těším se z toho, že nablízku tě mám.
Žiju, i když mi život radí přestaň.
Žiju a ty žij se mnou, už nikdy nebudeš sám.
Žiju. S láskou.

Michal Zachar a Anna Melenová

Tato báseň vznikla v ten samý den našeho života nezávisle na obou autorech,
kteří ji sepsali každý se stejným názvem, se stejným začátečním slovem
a se stejnou poslední větou. Takhle píše básně život.
S láskou. Co svým životem píšete vy?
...................................................................................................

Věřím, že každý z nás má v sobě kousek dítěte. Něco na co zapoměl. Já si to rád přiznám a taky jdu na hřiště, když dostanu chuť. Zhoupnout se, zablbnout. Žiju jen jednou, a tak už se nechci připravovat o ty krásné okamžiky tím, že je budu ignorovat a budu mít zacpané uši, když mi srdce a duše říká: "Udělej to! S láskou!"

Devítka (ochránce, vyjednávač) - Devítky vynikají svou empatičností, vnímavostí a klidem. Devítka není moc průbojná a svým okolím je snadno přehlédnutelná. Nebývá moc otevřená a mívá například problémy bavit se o tabuizovaných tématech nebo například o sexualitě.