BLOOD RIVER

pořád se měním v shon

za závěsy času hledám

ty jen k srdci hlavu skloň

ať se tam s tebou shledám

v tiché mlčení mi dává

tvé na pospas touze slzy

srdce jsou světlá a tmavá

hladit je znamená být drzý

závazek ukotvený v těle

plyne přijímáním přání 

a nevidět v sobě nepřítele

který mě stejně nezachrání

vzpomínám na vlčí stesk

spojuji sebe v kruhu bytí

litují vlci z masa kostí třesk

to, když má krev se tvojí sytí?

Medicine Chant

chodíme v sněhu lidských bolestí

co vznikly ze spálených vin

v oblacích vrcholků se ztrácí z pelestí

když vykřikneš srdcem: "vím..."

řekou začíná a jen jednou kapkou

roztávat ránem a být svěží

utíkat s proudem, s bílou tlapkou

co nevěří, že pořád sněží

koruny z kapek táhnou vodopády

skládající se v klenoty

milovat je to, co spojí dohromady

skok svitu z a do temnoty

opary rána halí slunci čas poledne

v říších se staví řady šiků

před strachem smrti ani nezbledne

život, průvodce okamžiků

OKNO

UPROSTŘED NOCI POPRAVENÝ
SPOUTÁVAJÍCÍ POCHYBY
JSOU CHVÍLE BOHEM PŘIPRAVENÝ
KDY DÍVÁME SE NA CHYBY

A SLOVA SKÁČOU JAKO SLZY
DO OTEVŘENÝCH KONCŮ
KDYŽ TĚ BOLÍ, DO SMRTI BRZY
SNAD JENOM DO PITOMCŮ

OTEVŘEŠ DUŠI JAKO OKNO
PRO SRDCE PADAJÍCÍ
LÁSKA JE TO, CO SE TĚ DOTKLO
NÁS MODLÍCÍ A KUPUJÍCÍ

mé sestře Blance

Růže

únava klesá na celou zem

z rána se šedou čím víc halí

a tak, co zveme podzimem

jsme teď už více zralí?

uzrála jablka a z plání

ostrý vítr s vlasy zahvízdal

i pláňata nejsou teď zdání

chvíle skryla čas, statista

stačí tvůj dotyk nevšední

když ještě chvíle může

řekneš, co slova poslední

zde by měli kvést růže

Dech srdce

poznat každý kout světa ve svém těle

je jak nadechnout se znova zázraku

sám přestaneš v sobě mít nepřítele

a dech svobodný nepodlehne útlaku

je jak měchy, co ženou zlost do pece

nádech a výdech, jde to skrz věky

všem se zjevuješ, skrz srdce přitečeš

konečná spálenišť, nemysli na útěky

dáváš svou sílu na okraj toho, co žije

a proudem se točí všechny možnosti

srdcem k srdci se jde do a od magie

od všeho kousek dech srdce přemostí

Golgota

jdou stopy v písku rozplakané

za záda hází pochybnosti chmur

soumraku slunce tma ve dne plane

ve stopách ničeho jsem plul

je tohle to, co jsem chtěl? 

padá průsvitný dým z plamene

 slunce teskní po hostině z holých těl

co zítra? kdo si vzpomene?

vycházet ve tmě k tomu bodu

pouštím, co milosrdně vítr zafuní

a srdce žhne, jak slunce při východu

já stopy lásky cítím ve vůni

očima žen se prohlíží můj stín

a ruce mužů čerpají vodu života

bílým klínem pahorku bez propadlin

kde srdce je tvá Golgota

Golgota (také hora Kalvárie) je místo, kde byl podle Bible v 1. století ukřižován Ježíš Kristus, které se původně nacházelo vně Jeruzaléma. Jeho přesná poloha je tradována od starověku.

Původní označení Gûlgaltâ v aramejštině a podobné v hebrejštině znamenalo lebka, zřejmě označení kopce obsahujícího lebky nebo skalního útvaru lebku připomínajícího. Označení podle lebky bylo převzato do řečtiny: Κρανιου Τοπος (Kraniou Topos) i latiny: Calvariae Locus, ze kterého počeštěním vzniklo slovo kalvárie.

Podle některých křesťanských a židovských tradic je to místo lebky Adama – prvního člověka.

SOS

foto: Petr Bokvaj

okamžiky chvíle tvého osudu

bez barev, čisté, bílé

děkuji za život všem, bez bludu

ozvěny tichých volání se zalek

ať sudých či lichých

písmenka snů telegrafů dálek

ťukání sos do tmy nekonečna

kladívky vyklepají Bohy

láska je hra tuze nebezpečná

otisky kladívek svalů, co hrají

jak delfín či motýlek

se slovy srdce, co se třepotají

a vysloveno nyní už jen kluše

vzplanout bez nadějí

že láska je stavem tvojí duše

The Highwayman

umíráme v temnotě strachem

to zhasíná svíčka uplakaných očí

obchody srdcí končívají krachem

duše odešla do kraje zátočin

hoř ve tmě studní jeskyňek

plať zoufalstvím za vosk a knoty

všichni chceme chytit pár světýlek

za dveřmi zdí ty jedovaté noty

co vykoukli v rudém úsměvu

oči se šklebí roztaženým štírem

než v posledním božím záchvěvu

jak duha skončí déšť smírem

a když bolest hlasem mým

zazpívá o maskách v tváří svévolí

skrýváme se před svým satanstvím

v celém těle, jen láska zabolí

Touch Too Much

stýská se mi, jak po domově

srdce jsem, jak ocelové zvíře

ryju v zemi, jak na hřbitově

každou kost uschovám v díře

opice, kterou nezajímají cíle

mi teď sedí lehce za krkem

je citít tu rozkoš ze své píle

ruku níž a prcháme úprkem

jak dvě desky bez procházky

je těžké ležet sám odtržený

teď šeptají, měla´s podvazky?

vzpomínky, co jsou nadrženy

dvě duše v tělech musí plout

když jedna se trhá, ty šílíš

přiložil nás k sobě ten proud

zabíjí dotýkat se příliš?

Leviticus

vyrážíme do dálek jako ptáci

silně opilí nekonečnem

děj za dějem ti život zvrací

v nasvícení jedinečném

a řeky tekly křížem a pomalu

padali jsme hladem

lemovaná spoustou chvástalů

srdce zamrzala chladem

potichu se nikdo neopíjí slovy

barvami uschla plátna

co když ti nikdo neodpoví?

když jdeš do nenávratna

a zavolal, moje umíněná hlava

život je divnej pták

ty spíš, co tvoje láska dravá?

černá či bílá? líbáš? jak?

Damm Your Eyes

vyvolávám tlukot srdce

když se mu nechce bít

jenom tak klidně trhne

a co není mečem je štít

vzpřímený rád klesnu

a bdíme dřív než bdíme

jsme snem dřív než ve snu

láska tne v dráze přímé

možná je oko jen nadějí

míří na duše zemřelých

větší než zaživa souznějí

tím pláčem slz odřených

šeptáme nic v podtónech

bijí obrazy večerů a rán

v srdci, kdo tone, utone

světlem je stín milován

vyvolávám tlukot srdce

když se mu nechce bít

jenom tak klidně trhne

a co není mečem je štít

Fight for life

plátna těl jsou skoupá na dotazy

horečka v moci lesklých perel

oči popsány ohněm, co mrazí

když dostávám, co mi kdo bere

malíři stínu vzorně vyrovnaných
štětce jsou náhle ničemná hra

tam bije bílá a hluboký smích

ozývají se z míst, kde byla jen tma

pro život letět s křídly výš a výš

spadnout do hlubin času z nich

to pro lásku boží v srdci smíš

z popelu ohně snáší se nový sníh

Lumina

má lásko nezměřená silou citu

vím, kam kladeš svoje nebesa

nechceš hlasitá vyznání, jsi tu

když láska v srdci je tvá adresa

možná, že křičím, co se šeptá

polibkem, když promluví rty

slovo je nádoba lásky křehká

pro mě jsi lásko, láska jen ty

vznešená, řeč i zjev smrtelnice

do duše píšeme podpisy krásou

trochu anděla, trochu do čertice

jsi světlo, má paní, mou spásou

má lásko nezměřená silou citu

vím, kam kladeš svoje nebesa

nechceš hlasitá vyznání, jsi tu

když láska v srdci je tvá adresa

WOLFBORN

v tom zlatém kočáru, kde běh světa plane

kde lidé jdou si do páru, je místo i pro nesezdané

a kdyby mi patřil svět, dal bych je všude

na křídlech slunce uletět, a nečekat, co mi zbude

ale jsem člověk a tak smím šlapat zem

za každou šlápotou, co nově, říká příběh uzavřen

jsem dobrem i zlem, jdu světlem i šerem

získat napořád čím jsem, kdo se ptá, kde ji berem

jak poutníci v čase, i já se lásky dotýkám

běžícím stopám nejen v hlase, srdce ví kudykam

svůj osud v sobě mám a stopa i slza běží

milovat obrazy, kterým jsem dán, když srdce sněží

fotozdroj: https://i.ytimg.com/vi/za8eYjQ7Nz8/maxresdefault.jpg

The Heart Never Lies

všichni si jen tak žijeme, že doba je zlá

a srdcem hrajeme si, kdo koho ovládá

do ráje i pekla stejným člunem, náhoda?

my láskou zranění umíráme v armádách

 a když nedoplujem, umřem si pod palmami

tam, kde posloucháme ty ctihodné kmety

co v klínech žen říkávají, že jsou to dámy

básní tichem, dnem i nocí, přistáním vzlety

tancem proběhnout květy a z věnců smích

když srdce se lehce dechem rozechvívá

to, že láska jsou věnce z vávřínů zelených

a uprostřed milenců, že se smrt tiše skrývá

děkuji lásko

Haló, haló

někdy jsem v lese zcela sám

bez dryád, které výčitky neunesou

hledám, co jim z té lásky dát

když vraždíme, schováni za noblesou

a tiše volám jen haló, haló?

ozvěno? zbalená do lehkého vánku

a šeptávám ti, co se to stalo?

že jako svíčka mám teď na kahánku

do hvězd jsi Luno zahalená

skládankou oblohy, pocitů, co vsadíš

aby svět nebyla chladná stěna

a že sevřenou pěstí, srdce nepohladíš

Poprchává

dnes zase začnou zpívat

ty zvony v srdci mém

jdeme jako lidi splývat

v proudu slz zoufalém

a někdy se i láska chvěje

že třeba světlo neuslyší

někdy je tlukot z beznaděje

hry koček s malou myší

a zas je zvláštní smutno

žebravých mžiků bez lásky

z koček aniž by bylo nutno

zbylo pár chlupů a ocásky

a tak si na hladině hrají

světlo s tmou a poprchává

v slzách se myši vzdají

to láska byla vždy naléhavá

tátovi

Můžeš

jako když sežehne tě plamen

a duše klidně vzlétne vzhůru

s rukama sepjatýma říkáme, pane

a oheň stráví nás, jak noční můru

říkám si, kdo pak první vstane?

a z bolesti přestřihne šňůru

jak lovci vábící kořist na čekané

chtěla radost ulovit tvou chmuru

pod víčka dal jsi nám pramen

jak strom si sobě trhá kůru

jsi větší, když řekneš jen ámen

a tvoje duše může letět vzhůru

Kováříček

kladívky prstů chytám písmenka

a kroutím jejich boky do spirál

den za dnem mi vychází Jitřenka

jako bych hvězdy z očí posbíral

sám nevím jakou vírou chci být

a zmeškal jsem si hodně chvil

když ukovat pokoušel jsem cit

údery kladívek jsem srdce ctil

a tak tóny vešli i mě do života

z toho, jak se tu se všemi sešli

že zbyla už jenom jedna nota

že zapsáni jsme v jednom verši

Od lásky

choulíme se v náručích

jak v slunci tažní ptáci

jsme posedlí tou touhou

po dotyku, co život vrací

létám a vyprávím písně

a sleduji po očku oblohu

na prsou ty pocity tísně

že neuslyším píseň o Bohu

poslední odpovědi šeptá

jsou na všechny otázky

na které se nikdo neptá

aby všechny byly od lásky