Minulý týden jsem si konečně koupil hodinky, které jsem si dlouho přál. Ne kvůli funkci, tu už dávno obstará telefon v kapse. Koupil jsem si ten moment, kdy si je narovnám na zápěstí a na chvíli se cítím jako někdo o kousek výš. Ten moment vydržel zhruba do večera. Pak se z hodinek stal jen další předmět na nočním stolku a já jsem si všiml něčeho, co mě dřív nenapadlo zkoumat, uspokojení netrvalo o nic déle než jeden pořádný nádech.
🪞 Čím dražší doplněk, tím kratší bývá ten pocit, který po sobě nechá. Zní to teď možná jako výmluva někoho, kdo si nemůže dovolit lepší hodinky, ale je to spíš pozorování, které potvrzuje i psychologický pohled na naši touhu po mocenském postavení. Možná to není náhoda, že věc, která má symbolizovat úspěch, nás nechává po pár hodinách stejně prázdné jako předtím. A možná to nejsou jen hodinky nebo kabelky, možná je to celý slovník, kterým si dnes lidé vyprávějí, kam že to vlastně patří.
Kmenový odznak, ne estetická volba
Kabelka, auto nebo dokonce obchod, kde nakupujeme jídlo, fungují jako kód, kterým si lidé nevědomky sdělují, do jaké skupiny patří. Neverbální signál nahrazuje dlouhý rozhovor o tom, kdo jsme, kolik vyděláváme a jaké hodnoty vyznáváme. Terapeut Ira Israel, který se dlouhodobě věnuje tématu autenticity, ve svých textech ukazuje tenhle mechanismus na konkrétních příkladech ze svého okolí, od značkových tašek přes auta až po to, kde si člověk kupuje zeleninu. Jeho pozorování se nedá odbýt jako povrchní kritika konzumu, jde totiž hlouběji, k samotné sociální potřebě patřit do bezpečné skupiny.
Auto, které volíme, je stejně výmluvné jako kabelka na rameni. Elektromobil s tichým motorem vypráví jiný příběh o svém majiteli než historická karoserie s hlučným výfukem, který je slyšet o dvě ulice dál, a ani jeden příběh není o tom, jak dobře to auto jezdí. Stejnou logiku najdeme u cvičebních legín s určitým logem, u kavárny, kam chodíme na prémiovou kávu, nebo u toho, jestli píšeme poznámky do kůží vázaného diáře, či do telefonu. Věc samotná je vedlejší, důležité je, komu tím dáváme najevo, že jsme jedním z nich.
🕯️ A teď to podstatné, protože tenhle mechanismus se nezastaví u kabelek. Sedávám na kurzech a workshopech, kde lidé jmenují svého mistra dýchání nebo učitele meditace přesně tím tónem, jakým jiní jmenují výrobce své kabelky. Není v tom nic zlého, jen se ukazuje, že i svět, který si o sobě myslí, že je z podstaty nad honbou za statusem, si vytvořil vlastní logo a vlastní žebříček jmen, jen v jiném převleku. Kolik duchovních cest se dnes měří tím, kolik certifikátů visí na zdi, místo tím, kolik klidu člověk skutečně nosí v těle?
To ovšem neznamená, že by touha patřit do nějaké skupiny byla sama o sobě problém. Sounáležitost je jedna ze základních lidských potřeb a hledat ji přes společné symboly je stará a docela funkční strategie, která nás jako druh dovedla až sem. Problém nastává až ve chvíli, kdy symbol začne nahrazovat skutečné spojení s lidmi, místo aby k němu byl jen branou.
Proč ten hlad nikdy nepřestane
Zbývá ale otázka, proč se pocit uspokojení tak rychle vytrácí, i když si dopřejeme přesně tu věc, po které jsme toužili. Profesor Todd McGowan, který na University of Vermont zkoumá vztah mezi kapitalismem a psychoanalytickou teorií touhy, ve své knize Capitalism and Desire popisuje, že ekonomický systém, ve kterém žijeme, kopíruje strukturu lidské touhy. Ta není postavená na naplnění, ale na trvalém nedostatku. Každý nový status, který získáme, přinese krátký nával uspokojení, ale zároveň otevře nový obzor toho, co ještě nemáme.
🌊 Nejlépe je to vidět na věcech, které jsou drahé právě proto, že jich je záměrně málo. Kabelka Birkin nestojí za tu cenu kvůli kůži nebo řemeslné práci, stojí za ni kvůli tomu, že si ji nemůže koupit každý, kdo na ni má peníze, čekací listina a schválení prodejce jsou součástí produktu stejně jako její ikonické přezky. Systém touhy po statusu takhle funguje záměrně, ne omylem. Kdyby byl nedostatek jen náhoda, dal by se vyřešit. Protože je to princip, řeší se jen tím, že najdeme další věc, která zase chybí.
Sociální sítě tenhle mechanismus jen zrychlily, protože z tichého kódu udělaly veřejné představení. Dřív jste svůj status předváděli sousedům na ulici, dnes ho předvádíte kdykoliv a komukoliv, kdo si otevře vaše fotky, a publikum, před kterým hrajete, se tak rozrostlo z desítek lidí na statisíce. Čím větší jeviště, tím hladovější potřeba na něm obstát, a přesně tady se ten starý mechanismus mění z tiché úlevy v nekonečnou soutěž.
Dokresluje to i drobná historka, která koluje mezi spisovateli. Když jeden z nich zjistil, kolik za jediný den vydělal správce hedgeového fondu, u kterého byli na návštěvě, jeho kolega prý jen pokrčil rameny, že on má oproti hostiteli něco, co ten nikdy mít nebude, a to je pocit, že má dost. A možná, že je právě tohle ta jediná věc, kterou žádný status symbol koupit neumí. Co myslíte?
Co doopravdy hledá Vládce v nás
👑 V jazyce archetypů, se kterými pracuju u obrazu a stylu, se tahle touha nejčastěji hlásí k archetypu Vládce spojenému s archetypem Tvůrce. Vládce v nás nechce jen mít, chce řídit a být viděn jako ten, kdo řídí, zatímco Tvůrce v nás touží zanechat stopu, která přežije jeho samotného. Když sáhneme po hodinkách určité značky nebo po autě určité barvy karoserie, ve skutečnosti nesaháme po tom kusu kovu, ale po signálu moci a tvořivosti, který má ten předmět nést za nás.
Problém je v tom, že žádný předmět neumí archetyp odehrát za nás. Hodinky nejsou moc, jsou jen její maketa, a Vládce, který svou sílu nechá zastupovat věcí místo skutečného činu, zůstává hladový bez ohledu na cenovku. Tvůrce, který svou touhu zanechat stopu uspokojí jen nákupem, si nakonec postaví vitrínu plnou předmětů a žádné dílo. Možná právě proto ta chvíle uspokojení netrvá o nic déle, než trvá nadechnutí, o kterém jsem psal na začátku. Věc dodá masku, ale sílu, kterou měla představovat, si musíme donést sami.
🌙 Statusový symbol tedy nikdy nebyl a nebude cílová páska, protože celý ten systém byl od začátku postavený na tom, že páska se po doběhnutí posune o kousek dál. Možná to nejcennější, co s tímhle poznáním můžete udělat, není přestat kupovat věci, které se vám líbí, ale příště se u pokladny na chviličku zeptat, jestli sháníte věc, nebo jestli sháníte pocit, který si můžete dopřát i jinak.
Jaký symbol jste si naposledy koupili vy a jak dlouho vám vydržel pocit, kvůli kterému jste po něm sáhli. Podělte se v komentářích, rád si přečtu, jaké odznaky nosíte vy.
👉 Read the English version of this article here: Why Status Symbols Never Satisfy Us
Použité zdroje
- What Fuels Our Desire for Status Symbols? (Psychology Today) - text terapeuta Iry Israela o tom, jak statusové symboly fungují jako kód sounáležitosti a jak podle knihy Todda McGowana Capitalism and Desire stojí honba za postavením na trvalém nedostatku, ne na uspokojení.
- WENUS: Když se dětský sen promění v luxusní módní značku (Wizard Michal, Seznam Médium) - vlastní článek o cestě od dětského snu k luxusní značce.
