neděle 28. října 2007

Tak jako život jede...


Tak jako život jede
svými kolejemi,
tak naše srdce přede
mezi tepnami.
Svět se nám zbláznil hele,
když líbáš zemi,
tu tvoje láska hřeje,
jak vzduch mezi lampami.
To tvoje láska dívej,
v rybníka záři plovoucí,
pomáhá zahnat chmury
jak jen jsme nevidoucí.
Slepí, jak slepci stíny sbírej
a už jsme všichni na konci.
Belzebub bázeň zpívá shůry
o tom, že MY jsme pitomci.
Michal Zachar

čtvrtek 6. září 2007

Mravní důsledky jež vyplývají z anatomických studií - Leonardo da Vinci



A Ty, člověče, který v tomto mém usilí odhaluješ obdivuhodná díla přírody, usoudíš-li, že je ničemností ničit ji; pomysli, že je věcí nad jiné ničemnou vzít život člověku, pomysli, jestliže toto jeho složení se Ti zdá obdivuhodně dovedné; že je to ničím k duši, jež přebývá v takové architektuře, a skutečnost ať je jakákoli, je věcí božskou; nech ji tedy bydlet v jejím díle podle libosti a nedopusť, aby Tvuj hněv nebo zlomyslnost zničily takový život, kterého si ten, kdo jej nectí, opravdu nezasluhuje.






pátek 22. června 2007

Čím začít ve svém vzhledu?


Začneme USMĚVEM: Úsměv je kouzlo, které dokáže vytvořit ve vaší tváři zázraky. Zkuste si někdy jenom tak usmát se sama na sebe, podívejte se na svou postavu a usmějte se na ni. ne křečovitě, ale s důvěrou v sama sebe. Podívejte se sama na svou hlavu a usmějte se na ní. Usmějte se na svoje vlasy. Na svůj obličej, na svoje oči, na svoje řasy, na svoje líce, na svá ústa, své zuby, své rty svůj jazyk. Usmějte se na svůj krk, na svá ramena, na svoje záda, na svoje dívčí ňadra, usmějte se na svoje břicho, i na svůj zadek a třeba i na svůj... no však vy víte co, usmějte se na své nohy, na svá stehna, svoje kolena (na ty obzvlášť), na svá lýtka a nohy s prsty. Co vaše ruce, ramena, lokty a ruka s prsty a s předloktím. Taky si zaslouží váš usměv.

Usmějte se i na sebe dovnitř na své tělo, které nevidíte, ale které je stejně tak krásné jako vy. Usmějte se. Make-up pak bude jenom drobná povrchová úprava tváře člověka o kterém nebudeme nikdo vědět, kolik mu je. Nebude nás to totiž vůbec zajímat. Bude nás přitahovat svou úžasnou nádhernou tváří, která bude plná prožití svého vlastního úsměvu v celém svém člověku. A tomu se říká věčnost. Teď pokud se ještě usmíváte, seberte se a mazejte k zrcadlu! Pokud jste se na sebe skutečně usmívala a klidně jste si mohl ještě pár úsměvů na pár míst přidat, vaše tvář nemůže a nebude už nikdy vypadat tak, jak vypadala, než jste začala číst tyto řádky. Bude jiná, plná tajemného úsměvu Mony Lisy, záhad a možná i splněných přání.

pondělí 4. června 2007

Muj drahý táto...



Co sem ti to vlastně chtěl ještě říct? A nestihnul jsem to...
Že jsem moc rád, že jsi byl můj táta.
Že jsem naschvál nikdy nezlobil - jenom, když jsem chtěl, aby sis mně všimnul.
Že jsem vždy obdivoval tvou zručnost a preciznost. I přes to, že jsi makal na soustruhu jsi měl cit v rukou a nejenom v rukou. To bych tady jinak nebyl...
A taky, jak jsi uměl mluvit s rybičkami v akváriu. To sem ti moc záviděl.
Jak jsi uměl mluvit beze slov. Takovou hloubku moudrosti jako ve tvých očích jsem skoro nikde jinde neviděl.
Měl jsi moc pochopit lidi kolem sebe a nikdy jsi ji nezneužil.
A i když dneska už není nějak nikdo, kdo by ti to potvrdil - taky, jak jsi uměl držet slovo. To především.
Držel jsi ho až do dnešního dne 4. 6. 2007 do 13.15.
Děkuju ti za to, že jsi žil.

Tvuj Michal




neděle 3. června 2007

Co dodat k bBailandu?



Dostal jsem několik e-mailů s dotazem co říkám "Bailandu". No asi takhle - je dobře, že se upozorňuje na problémy lidí, které nejsou řešeny a není ani v jejich silách, je samostatně řešit. Za druhé - proč se však TV NOVA a sponzoři reklam o přestávkách nevzdali cca 15% svých zisků ve prospěch naplnění snů všech soutěžících?
To by se pak tato "soutěž" musela přejmenovat na BAI CANAAN ...




Láska bankrotuje - 20. října 2006, Lidové noviny

Rozhovor se světoznámým polským sociologem Zygmuntem Baumanem, který v Praze tento měsíc převzal cenu Vize 97, o mezilidských vztazích v „tekutém světě“.

Podezírám vás, že jste také přišla s očekáváním, že vám dám rozhřešení. Ale to jsou falešné naděje. Já nemám recept. Jenom se můžu pokusit vysvětlit svět, ale neporadím vám, která cesta vás učiní šťastnější,“ varuje mě Zygmunt Bauman na úvod rozhovoru. Byť se tak brání úloze proroka, přesto se stal tento neuvěřitelně čilý, vstřícný a ostražitý dvaaosmdesátiletý profesor, ochotný zaníceně diskutovat o čemkoliv, jedním z globálně nejrespektovanějších vykladačů naší doby. Jeho knihy, z těch posledních zejména Postmoderní etika, Tekutá modernita, Identita nebo Tekutá láska se pro miliony čtenářů stávají průvodcem po moderní společnosti se všemi jejími nejistotami a deformacemi.

Sociolog polského původu Bauman pro naši společnost rád používá charakteristiku „tekutá“, protože její rysy jsou chaos, ambivalence, nejistota, nahodilost a neustálá změna pravidel, stejně jako vykořeněnost, úzkost a rozpolcenost mezi touhou po bezpečí a touhou po svobodě. Jeho postřehy o mezilidských vztazích, morálce, spotřebě nebo nacionalismu mají poukázat na patologické způsoby našeho života. V onom tekutém prostředí moderní společnosti, jež nás nutí do role spotřebitelů, cizinců a turistů, či ještě hůře do role tuláků, hráčů, zevlounů a barbarů.

Dnes emeritní profesor na univerzitě v anglickém Leedsu přijel do Prahy převzít cenu nadace Havlových Vize 97. Stihl diskusi s intelektuály, slavnostní ceremonii, konferenci a jako správná filozofická celebrita několik rozhovorů do společenských časopisů. „Já vím, budu soupeřit s fotbalisty a pedofily propuštěnými z vězení,“ ironicky komentuje žádost fotografa o zapózování. „Proč se filozofové stávají takovými celebritami?“ zamyslí se nad mojí poznámkou. „Myslím, že lidé hledají a potřebují vedení víc než kdykoliv předtím. Je to obzvlášť důležité, ale zároveň obzvlášť beznadějné. Získat návod je těžší než kdykoliv předtím. Poradců je mnoho a je jen vaše zodpovědnost si vybrat, kterou radu budete následovat. Úzkost je nekonečná a nerozřešitelná,“ říká nekompromisně, „ale já věřím v lidskou autonomii a zodpovědnost.“

* Podle vaší diagnózy žijeme v tekuté společnosti. Říkáte, že zkapalněly i mezilidské vztahy, dokonce i láska. Co znamená tekutá láska?
Znamená to, že lásku a mezilidské vztahy prožíváme ambivalentně. Hlavním znakem tekuté společnosti je neustálá změna pravidel. Jako bychom se pohybovali na tekoucím písku. Láska a vztahy jsou jediný stabilní bod v tomto pohyblivém prostředí, jako most přes rozbouřené vody. Pevnou síť přátel a partnerů, na které se můžeme spolehnout, potřebujeme více než kdykoliv předtím v historii. Jenže v tomto prchavém, křehkém světě jsou dlouhodobé svazky a závazky velmi riskantní záležitostí. Sníme o dvou věcech zároveň - o svobodě a o lásce. To je ambivalentní, protože láska neznamená závazek, který plyne ze vzájemného dávání a braní. To je byznys.

*Prožívají podle vás dnešní mladí lidé lásku jinak než předchozí generace? Jak vypadá takový tekutý vztah?
Mladá generace zakouší tuto ambivalenci svobody a lásky obzvláště. Hledá mezi nimi kompromis. Považuje za moudřejší udržovat vztahy jen do odvolání. Uvidíme, co bude, říká si většina z nich. Nevdávejme se, nežijme společně. Pokud se budeme mít rádi a nezačneme se nudit, zůstaňme spolu, pokud ne, rozejdeme se. Mladí lidé spolu chodí prostřednictvím různých médií. Dávají přednost internetu před vztahy tváří v tvář. Můžou totiž vždy zmáčknout tlačítko smazat. To je praktické, protože co je dnes věcí pýchy, může být zítra věcí studu. Problém je, že čím více praktikujeme takové neosobní, prchavé vztahy, tím více ztrácíme dovednosti spolužití a jednání s druhou osobou. Funguje zde sebereprodukující se mechanismus, v tom je to nebezpečné.

* Opravdu si myslíte, že tekuté lásce dávají lidé přednost? Netouží většina z nás pořád stejně po dlouhodobých harmonických vztazích? Většina lidí, které znám, žije s někým, koho potkali ve dvaceti nebo ještě dřív. A když se rozejdou, jen těžko se dokáží zamilovat do někoho jiného.
Netvrdím, že to je obecné pravidlo, ale že tekuté vztahy nabývají na síle. Dělá mi to starosti. Vidím to mezi svými studenty docela často, i u vlastních potomků a známých. Zmítají se jako ryby v akváriu. Když jsou ve vztahu moc dlouho, mají strach, aby jim neunikla příležitost. Přerušují na chvíli vztahy, chtějí od sebe mít pokoj. Tvrdí, že potřebují více prostoru. Prchavé vztahy nabízejí svobodu, dlouhodobé závazky zase nutný pocit bezpečí, že se lze na někoho spolehnout. Obojí se navzájem vylučuje. A v obou případech je láska, jak já říkám, collateral casualty, paralelní oběť. Jako smrt civilistů, když bombardujete teroristy.

* Existuje podle vás láska, která by se dala charakterizovat jiným přívlastkem?
Formule lásky před padesáti lety byla „dokud nás smrt nerozdělí“. Společný život a závazek navždy, za všech okolností. Já sám jsem byl v mládí pod vlivem romantického konceptu lásky, že mezi několika miliony lidských bytostí je jedna jediná, já ji musím najít a zůstat s ní do smrti. To je pro dnešního člověka zcela neakceptovatelné, protože má pocit, že ho to zbavuje možnosti využití tolika jiných možností. Umění žít dnes je být bdělý a nepřehlédnout jedinou příležitost, která vám přijde do cesty.

* Já si nejsem jistá, jestli svoboda a jistota vztahu se musejí navzájem vylučovat. Věřím, že můžete najít toho pravého, být s ním celý život a mít s ním existenciální pouto, které vám umožní být sám sebou, a tedy využít všechny ty příležitosti, které dnešní svět nabízí.
No to jste výjimka a já vám gratuluji. Souhlasím s vámi. Já a moje žena slavíme šedesát let společného života. Nepředstírám, že to bylo bez mráčků. Měli jsme konflikty, ale vždy jsme oba shledali, že je pro nás mnohem radostnější zůstat spolu. A i po těch šedesáti letech jsme pořád dvě rozdílné bytosti. Je to ale věc volby.

* Přesto vám připadá, že takový vztah je dnes utopií? Je člověk naivní blázen, když hledá velkou lásku v tekuté společnosti?
Ne, to ne. Je to přístup producenta. Já rozlišuji dva přístupy k životu - přístup producenta a přístup konzumenta. Konzument si koupí mobil, druhý den vidí jiný s lepším příslušenstvím a chce ho. Stejně to má i s partnery. Producent, pokud mu něco nefunguje, zkouší to znovu, víc se snaží, učí se, jak věc lépe používat. Láska vyžaduje přístup producenta. Láska se nedá najít na ulici, musí se dennodenně obnovovat a budovat. Berete a musíte dávat. Je to obrovský úkol. Protože v lásce jsou dvě autonomní bytosti, každá je totalita a zároveň, jak říká Emmanuel Levinas, absolutní alterita. Druhého nelze vlastnit a absorbovat. Soužití je nekonečný boj, pokud nefunguje, musíte se víc snažit.

* Je tekutost vztahů a lásky důvod, proč se západní společnost potýká s nízkou porodností?
Nejde jen o konflikt mezi svobodou a vázáním se. Jde také o logiku odkládání rozhodnutí. Mladí lidé jsou neochotní se rozhodnout například pro studijní obor a povolání. Chtějí si nechat příležitosti otevřené. To je dominantní přístup jejich života. V případě dětí jde o odkládání závazku, který je na celý život. A to je problém, protože čím více věci odkládáte, tím je těžší učinit rozhodnutí. Jsme zcela zabraní životem, jenž neobsahuje péči o děti. Vmáčknout do našeho života další lidský život je mimo chápání většiny lidí. Já sám mám tři dcery. Nijak jsme se nerozhodovali, jestli chceme nebo nechceme. Prostě přišly. Ale to bylo v době, kdy nám bylo něco málo přes dvacet!

* Lidé si děti přesto pořizují, dokonce se hovoří o mateřství jako o módním trendu. Myslíte, že mít dítě je experiment s možnostmi, které život nabízí? Jakýmsi pokusem o naplnění osobního projektu?
Děti se často stávají předmětem náhradní realizace svých rodičů. Někteří lidé se definují jako vlastníci dětí, které mají takové a takové vzdělání atd. Takové dítě se stává předmětem spotřeby, čekáte, že vám přinese štěstí a uspokojení. Přitom mít děti znamená uvedení dalšího života do světa. Rozšíření světa humanity. Ale pro moderního člověka je to ambivalentní: něco získává, něco musí dát. Ve společnosti, která všechno chápe jako omezení, za něž požaduje náhradu, je rodičovská oběť nesnesitelná. Lidem připadá, že cena je příliš vysoká.

* Jak vás poslouchám, získávám dojem, že problémem vztahů a lásky není tekutost, ale konzumní přístup.
Ano, mám obavy, že v lidských vztazích ve stále větší míře převládá postoj konzumenta. Zvykli jsme si vyhazovat věci, které nefungují. Stává se to obecným postojem a promítá se to i do lidských vztahů.

* Konzumní společnost se snadno kritizuje. Lze ale tak jednoznačně říci, že spotřební život je špatný? Konzumní kultura je daň, kterou platíme za rozšiřování svobody, autonomie a demokracie.
Nevím, jestli je špatně, že žijeme v konzumní společnosti. Nejsem nostalgický. Před sto, padesáti lety byla tuhá pravidla na všechny sociální podmínky. Minulá společnost dříve byla peklem pro mnoho lidí, zejména žen, které neměly možnost se rozvést nebo se vzbouřit proti otrockým manželským poutům. Moderní člověk má to štěstí, že není odsouzen žít a dělat to, co mu bylo předem předurčeno. Já jen říkám, že dnes nejde jen o čistý zisk. Za to, co jsme získali, musíme zaplatit cenu. Pokud to člověk se svojí svobodou myslí vážně, musí ji užívat jako producent, ne jako spotřebitel. Musí produkovat a tvořit. Ambivalence, ambivalence, ambivalence - to je hlavní rys moderní doby.

* Co považujete za největší cenu, kterou musíme platit za život v konzumní společnosti, za všechnu tu svobodu a možnosti volby?
Znepokojivé jsou morální konsekvence. Konzumní společnost znehodnocuje to, co je základem veškeré morálky, totiž ideu „života pro“, nejen „života s“. Nacházení radosti ve službě někomu. Konzumní přístup zakazuje být loajální, nakazuje užívat věc jenom potud, pokud přináší uspokojení. Loajalita ke komoditě by znamenala konec konzumní společnosti. Společnosti by zbankrotovaly. Pokud se ale konzumní přístup rozšíří do sféry lidských vztahů, láska a mezilidské vztahy zbankrotují.

* To nejsou nadějné vyhlídky...
Víte, já si nepřestávám myslet, že život není jednoduchý. Nemůže být. Je ambivalentní, o tom jsou moje knihy. Každý životní styl vyžaduje různé oběti. Musíme prostě víc CHTÍT a ne se jenom snažit.

úterý 22. května 2007

Kdybychom věděli...

Kdybychom věděli, že jsme na správné cestě, a museli ji opustit, znamenalo by to pro nás nezměrné zoufalství.
Jenže my jsme na cestě, která jenom vede k cestě další, a ta zase další a tak pořád dál.
Ale opravdovou silnici nespatříme hodně dlouho, jestli vubec.
A tak se jen necháváme unášet plni pochybností, i když si zároveň užíváme neskutečně krásné rozmanitosti.
Splnění nadějí proto vždy bývá nečekaným zázrakem.
I když na druhou stranu platí, že zázrak se může stát vždycky.

Franz Kafka

Pro co žít?

Ten, kdo bude žít pro druhé, bude mít velké potíže,
jež mu však budou připadat nepatrné.

Ten, kdo bude žít pro sebe, bude mít malé potíže,
jež mu však budou připadat obrovské.

William R. Inge

středa 25. dubna 2007

Jak je to?


Jak je to doopravdy s naším osudem?
Jak řídí ho Bůh? Letící skřivánek z pásky?
Jak skončíš bytí, do prachu přeludem?
Jak zbytečné jsou naše lásky?
Jak v přístavu bolesti jdem umřít v sobě ven?
Jak je to uvnitř? Proměny bez otázky?
Jak nesou to tvé oči setmělé?
Jak lhali jsme si v kostele... my masky.
Jak jsme si dali jen touhu po těle?
Jak žít lásku, když jsem v dobré víře láska?
A oheň v krbu od srdce k srdci praská.
A praská a praská a praská nám všem.
Ptáte se, jak je to? I ty Prem?


Michal Zachar


čtvrtek 29. března 2007

Mluvení o pocitech...

Mluvte o svých cílech a pocitech jenom s těmi, kteří vám přejí a nezávidí, a o jejichž přátelství jste přesvědčeni.

Pokud se necítíte silní, nevysvětlujte svoje vnitřní poznání lidem, kteří mu nejsou otevření protože vám začnou oponovat hrubšíma myšlenkama a vy se neubráníte, protože to je jakoby vkročil slon do obchodu s porcelánem, budete mít co dělat jenom s tím aby vám něco nerozbil, vznikne frustrace a vy se jenom navzájem oddálíte.

K tomu, aby jste druhému ukázali svoje poznání anebo názor, stačí mnohem míň, stačí když ho budete mít uvnitř rádi a budete s ním mluvit o věcech z jeho světa, které mu činí radost, tak ten druhý k vám získá důvěru.

Pak už se vše bude dít samo a on vás začne pomalu poslouchat více, aniž by vám odporoval. Láska nezná předpojatosti. Pomozte člověku najít lásku, potom se vytratí rozpory.

ČÍM BUDU V PŘÍŠTÍM ŽIVOTĚ ???

V tomhle životě jsem žena.V mém příštím životě bych byla ráda medvěd.

Jsi-li medvěd, držíš zimní spánek. Neděláš nic jiného, než že šest měsíců v jednom kuse spíš. To bych vydržela.

Než jdeš spát, musíš se pořádně nacpat. To bych taky snesla.

Když jsi medvědí holka, tak porodíš své děti ve spánku. A ty nejsou větší než vlašské ořechy a když se probudíš, jsou z nich už správná odolná mláďata k mazlení. To bych teda určitě vydržela.

Když jsi máma medvěd, tak každý ví, že to myslíš vážně. Ten, kdo by zlobil tvoje mladé, dostane facku. A když tvoje mláďata něco provedou, dostanou taky jednu za ucho. To bych v klidu provedla.

Když jsi medvěd, pak tvůj partner OČEKÁVÁ, že ráno budeš vstávat nabručená.
OČEKÁVÁ taky, ze máš chlupaté nohy a pořádné špeky.

Ano. Myslím, že budu medvěd!