Místo pro intuici, obrazy duše a proměnu. Básně pro rituály, věštby z orákula a příběhy, které léčí. Tady se krásno stává kompasem a slova mostem k sobě. A pokud nevíš, co hledáš? Zeptej se.
Ruminace neboli chronické přemítání o problémech, už dávno není jen osobní nepohodlí. Stává se kolektivní pastí, která ochromuje ne jen jednu celou generaci. A dává nebezpečně mnoho prostoru těm, kdo nabízejí „snadná“ řešení.
Když se myšlení stane pastí
Některé myšlenky mají schopnost držet nás v šachu víc než by bylo zdrávo. A není to proto, že by byly tak hluboké, nové nebo přelomové. Naopak, jsou to často opakující se záznamy vnitřního videa, které si v mysli přehráváme znovu a znovu: „Co jsem měla říct jinak?“, „Proč jsem to neudělal líp?“, „Co když to celé dopadne katastrofálně?“
Psychologie tomu říká ruminace. Původně označovalo přežvykování u dobytka. Dnes je to metafora pro nekonečné převalování myšlenek (jako trávy v tlamě krávy) bez pohybu vpřed.
Výzkumy ukazují, že tento způsob mentálního uvíznutí není jen osobní slabostí nebo špatným návykem. Je to styl myšlení, který má přímou souvislost s depresí, úzkostí, nespavostí, poruchami příjmu potravy a dokonce i se sebevražednými myšlenkami.
Zvlášť nebezpečný je jeden faktor: nedostatek vnímané kontroly. Není to jen o tom, co si myslíme, ale o tom, že po tom myšlenkovém kolotoči máme pocit, že s tím vším kolem nic nezmůžeme. Jako bychom se vezli v rozbitém kolotoči, který nejde zastavit, jen se můžeme držet a doufat, že se neztratíme úplně. A nebo nevyblinkáme z podoby.
Ruminace často začíná velmi nevinně: snahou něco pochopit, něco napravit, něco předvídat. Jenže místo řešení přichází tak únavné sebezpochybňování, že úplně vyčerpává tělo i mysl. A čím více se pak snažíme získat kontrolu skrze přemýšlení, tím méně jí skutečně máme.
Je to paradox, že? Když se myšlení, které mělo být nástrojem našeho přežití, stalo v určitých podmínkách příčinou utrpení.
Generace zahlcená myšlenkami i očekáváními
Mladí lidé ve věku 25 až 35 let dnes nevyrůstají v nedostatku. Vyrůstají v zahlcení. Nejsou obklopeni hmotným stresem, ale informačním, emočním a hodnotovým chaosem. Jsou první generací, která má „všechno“, a přesto má pocit, že pořád něco nezvládá. Nebo není dost dobrá.
Chtějí být úspěšní, tvořiví, zábavní, zdraví, duševně fit, společensky citliví a zároveň finančně stabilní. A to nejlépe vše najednou. Být „v pohodě“ se stalo příkazem, nikoliv možností. A když přijde selhání, anebo jen pauza, namísto přijetí se v hlavě rozjede sebekritický stroj.
„Mohla jsem to udělat líp?“
„Co se mnou vůbec je?“
„Ostatní to dávají, proč ne já?“
Tohle není vnitřní dialog. To je mentální teror. Nejde ale jen o jednotlivce. Když se celá generace potácí mezi očekáváním výjimečnosti a realitou nejistoty, nemůže to zůstat bez následků. Jak upozorňují nová data z Evropy, více než pětina mladých lidí by dnes raději volila autoritářský režim než demokracii. A to už není jen psychologický fenomén, to je politická a společenská tektonika sopky těsně před výbuchem.
V téhle dynamice se totiž skrývá šíleně nebezpečný vzorec: pocit zahlcení vede k potřebě jednoduchosti. Chceme černobílá řešení. Aby byli silní lídři. Mladí lidé chtějí někoho, kdo to už konečně rozhodne. Když jim totiž nefunguje vnitřní kompas, roste vždy poptávka po vnější ruce, která ukáže směr. Hlavně hned a bez otázek. A začíná jim být jedno, kdo tou rukou bude.
A tak se z mentální únavy generace Z stává ideologická slabina celého systému současné společnosti. Nejen že lidé nedůvěřují sobě. Přestávají věřit i systému, který po nich chce další dávku osobní odpovědnosti, kritického myšlení a neustálého rozhodování. Ale oni ve svém zahlcení nemají, kde brát. A my všichni jsme tak jen krůček od toho, aby se demokratický systém zhroutil pod vahou vlastní nejistoty a neochoty jednotlivců nést zodpovědnost a uvolnil tak cestu k řešením, která si nikdo z nás ve skutečnosti nepřeje.
Život není o tom, čekat, až bouře přejde, ale o tom, naučit se tančit v dešti.
Od ruminace k radikalizaci
Zní to jako přitažené za vlasy. Ale jen do chvíle, než si spojíte jednotlivé body téhle skládačky.
Když totiž člověk tráví hodiny denně ve své hlavě analyzováním sebe sama, pitváním vlastních selhání a přehráváním katastrofických scénářů, nedochází jen k mentálnímu vyčerpání. Jde doslova o zřícení důvěry v sebe. Čím víc člověk přemýšlí, tím míň si věří. A čím méně si věří, tím zoufaleji hledá to, co ho podrží.
Ruminace není jen tak ledajaký psychologický jev. Je to oslabující mechanismus, který nahrazuje činnost pasivitou, rozhodnost pochybností, realitu konstrukcemi tvořenými z deepfake a domněnek. A když trvá příliš dlouho, přetaví se v hněv. Nejprve na sebe. A pak, protože na sebe se zlobíme neradi, na ostatní. A hlavně na systém.
A to je ten zlom. Ve chvíli, kdy se frustrace v hlavě točí bez hmatatelného výstupu, jako korouhvička za bouřky, začne mozek hledat externí cíl, na který se potřebuje upnout. Potřebuje viníka. Potřebuje jistotu. Hledá pomoc. Potřebuje někoho, kdo „to konečně rozhodne“.
To je přesně ta chvíle, kdy přichází šeptanda o „zrádných elitách“, „zbytečné demokracii“ a „potřebě udělat pořádek“. A ne náhodou se v těchto vodách daří autoritám, které nemají odpovědi, ale nabízejí úlevu. Slova jako „někdo to musí vzít do ruky“ působí na vyčerpaný mozek jako tišící prostředek. Nemusí už přemýšlet. Hurá! Někdo jiný to udělá za něj.
A to je nejnebezpečnější bod celé spirály. Protože ruminace nevede jen k psychické únavě. Vede ke kolapsu celého systému:
Mozek se přehřeje, přestane zpracovávat vjemy!
Emoce naberou navrch a pozor: bez filtru, bez směru!
A pak vypne i tělo. Všechno se zredukuje jen na přežívání.
A když člověk jen přežívá, nechytá se toho, co dává smysl. Chytá se zoufale toho, co mu slibuje úlevu. Jakoukoliv úlevu a co je horší - od kohokoliv.
Jak z toho ven
Neexistuje kouzelná mantra, která by ten kolotoč zastavila. Ale existují brzdy. A především, dá se naučit přemýšlet jinak než tak, jak nás do toho nutí svět imaginativních vzorů a idolů.
1. Zastav se člověče: Když zjistíš, že tě mozek vláčí v kruzích ruminace, nevstupuj do boje. Nesnaž se to „přemyslet“. Udělej opak, přesměruj pozornost jinam. Zaměř se na tělo, na pohyb, na svůj dech. Pomáhá všechno, co tě dostane do přítomnosti: běh, koupačka ve studené vodě, skládání puzzle, jízda autem, mazlení se se psem. Neřeš, proč to funguje. Prostě se vrať zpátky dotykem do přítomnosti. Dotkni se toho, co miluješ. Naplno (mimochodem sexuální partneři jsou na tohle prima tréninkový materiál).
2. Zpochybni hlas, který tě pořád cupuje: Mysli si, co chceš. Ale prosím, nepovažuj každou myšlenku za pravdu. Zeptej se: „Je tohle fakt, nebo jen můj pocit? A je to opravdu můj vlastní pocit nebo se na mě jen nalepil na facebooku jako virus?“ A když je to je takovýto pocit, nech ho projít jako bouřku. Bude mokro, ale přežiješ. A máš zalitou zahradu. Zadarmo.
3. Vrať se trpělivě k realitě: Napiš si tři konkrétní věci, které jsi dnes zvládl. Nemusí to být nic velkého. Stačí klidně: „došel jsem si něco vyřídit na úřad“, „zvedla jsem telefon mámě“, „půjdeme s bandou do kina“. Realita je jiná než virtuální představa o životě produkovaná sociální sítí. A potřebuje být vidět, aby nás podržela. Abyste viděli, že to jde, že svět funguje.
4. Vnímej svou zranitelnost: Virtuální identita z Instagramu se nepohádá s nepříjemným zaměstnancem banky. Ale ty ano. A jestli mě něco naučil taoismus, pak tohle:
Nepotřebuju být silný, abych mohl být upřímný.
Ale musím být upřímný, abych mohl být silný.
Protože skutečná síla nevzniká ze zakrytí slabin.
Vzniká z toho, že je odhalíme a dál se jich nebojíme.
Že je dokážeme vidět, unést a taky sdílet.
Když se naučíš vnímat své pocity, ať už jsou jakékoli, přestaneš se jich bát.
A když se přestaneš bát sám sebe, začneš si důvěřovat.
5. Mluv s někým, kdo tě nehodnotí, ale uslyší: Někdy stačí jeden rozhovor, ve kterém tě někdo slyší bez komentáře, aby se ta vnitřní smyčka napětí v hlavě uvolnila. A když nevíš, komu zavolat? Existují krizové linky. A taky terapeuti (i dobří přátelé), kterým nemusíš nic vysvětlovat, jen přijít. Hlavně lidi komunikujte. Pocit naprosté osamělosti a izolace vede k duševnímu rozpadu, stejně jako fyzické hladovění vede k smrti.
6. Začni jedním krokem. Ne celým světem. Jedním krokem: Neřeš, kdo jsi. Neřeš, co máš být. Udělej něco malého, ale vědomě. Zalij květinu. Ukliď poličku. Přihlas se na něco, co by tě aspoň trochu těšilo. Všechno, co je skutečné, začíná malým pohybem. Ne v hlavě, ale v životě. V těle. V dýchání. Tak dýchej.
Navzdory všemu
Náš druh se nevyvinul pro samotu. A na kraj propasti vztahů se sebou samými i mezi námi nás nevyhání vlastní slabost, ale odpojení se z kruhu. Lidskosti. Soucitu. Laskavosti. Protože i když se všechno kolem rozpadá na atomy jako při potopě světa, vztah, který nás podrží, může být právě tím, co nás udrží nad vodou. Může být naším záchranným kruhem.
Někdy stačí jeden člověk, který nás vidí. Jedna malá věta, která nás spojí. A náš jeden malý krok zpátky k životu.
A právě ten krok máme pořád ve své moci.
🌀 Když už chceš přemýšlet:
Některé myšlenky si malujeme na kůži, jiné si zapisujeme do srdce.
Ruminace jsou jako šmouhy na zrcadle – neukazují pravdu, ale stín.
A možná je čas se zhluboka nadechnout, vzít měkký hadřík ticha a to zrcadlo jemně vyčistit.
Ne, abychom se viděli bez chyby.
Ale abychom se konečně zase viděli.
Tak, jak se vidí duše, když v ní přestanou hučet zbytečné hlasy.
A přesně to může být tvoje dnešní věštba: Jsi tady. A jsi v pořádku. I s tím vším.
Článek Někdy je ticho víc než odpověď má svůj hudební protějšek – píseň, která vznikla z textu dvou básní tohoto blogu a dotýká se tématu hlubokého ticha, lásky a vnitřní proměny.
Zaposlouchej se do slov:
Na vodní hladinu dopadá stín,
k večeři snů s hříchem bez modlení,
po hádce nevíme, co s tím,
paprsek píchne, život se náhle změní.
To světlo navléká si na hladinu,
klid večerů, kdy se láska měří,
moře přijímá proud endorfínů,
láska je síla, když se tichu svěří.
Potápím se do ticha,
v hlubinách vod to zřídka bouří,
rozpouštím z kalicha
víru, že láska byla, je a dál hoří
A ticho dopadá, jak láva vroucí,
slyšíš to, jak jde popel na Pompeje,
výkřik je mnohdy pro tonoucí,
výbuch, co vystříkl náhle z beznaděje.
Potápím se do ticha,
v hlubinách vod to zřídka bouří,
rozpouštím z kalicha,
víru, že láska byla, je a dál hoří.
Možná právě teď nevíš, co říct. Ale i to je odpověď. Možná je čas stáhnout se do vlastního světa, kam slova nesahají. Článek neříká, co dělat. Jen ti klade otázku. A ticho… ti dává odvahu ji slyšet.
🌀 Klíčové poselství karty: Rainmaker přichází jako ten, kdo tančí s neviditelnými silami. Nepřivolává déšť zvenčí, ale probouzí vodu uvnitř. Připomíná nám, že nejsme odděleni od cyklů života, ale jejich aktivními spolutvůrci. Klíčem není síla, ale soulad. Tento týden tě zve, abys přestal/a bojovat a začal/a se ladit.
🌱 Co ti tento týden přináší:
Možnost uzdravit to, co dlouho stálo – stagnaci, vztah, vnitřní pramen.
Prostor pro hlubší spojení s přírodou a vlastním tělem.
Připomínku, že odpovědi nepřicházejí z mysli, ale z pocitu hlubokého propojení.
🌧️ Co s tím můžeš udělat:
Udělej si rituál vody – koupej se vědomě, napiš vzkaz na papír a hoď ho do řeky, nebo jen naslouchej dešti.
Zastav se vždy, když ucítíš tlak – a zeptej se sám/sama sebe: „Nesnažím se něco vynutit?“
Spoj se s dechem – dýchej pomalu, jako bys zval/a život zpět do těla.
🗝️ Na co se mám tento týden ptát:
Kde ve svém životě se snažím něco „vytlačit“, místo abych to přijal/a?
Co jsem dlouho nevyživil/a – v sobě, ve vztazích, v těle?
Jak můžu tento týden kráčet v souladu s větrem, místo proti němu?
Temnota není zlo, ale zrcadlo. Sedm tváří temnoty odhaluje, co v sobě skrýváme, i co může nás může uzdravit. Esej o stínu, síle a odvaze vidět ve tmě.
Když se bojíme nesprávné tmy
„Žádná tma pro tebe není temná: noc jako den svítí, temnota je jako světlo." - Žalmy 139:12
Tma má v naší kultuře špatnou pověst. Automaticky si ji spojujeme s nebezpečím, se zlem, s tím, co je třeba odehnat nebo vytěsnit. A přitom není tma ničím jiným než absencí světla, stejně jako mlčení není vždy znamením agrese, ale často hlubokého naslouchání.
Strach z tmy je naše kulturní konstrukce, kterou nám zanechaly generace, jež potřebovaly rozlišovat, oddělovat a soudit. Hlavně to, co nepoznaly. Ale co když jsme si spletli směry? Co když to, čeho se tolik bojíme, není tma sama, ale naše projekce do ní?
Tma je totiž prázdná. Nedává směr, nemá úmysl. Je neutrální. Většinu hrůz, které do ní vkládáme, si tam přinášíme jen my sami. A čím víc se jí snažíme osvítit, tím víc zůstáváme tím světlem oslněni a tudíž i k mnoha věcem slepí. Nejde o to tmu překonat, ale pochopit, proč ji tak urputně potřebujeme vytěsňovat. Jakou část sebe v ní tedy nechceme potkat?
Tamas: Temnota není zlo, ale potenciál
Ve staroindické filozofii je svět tvořen třemi základními silami, gunami. Těmito „vlákny“ jsou sattva (čistota, lehkost, jasnozřivost), radžas (činnost, vášeň, pohyb) a tamas (zatemnění, tíže, klid). V moderním překladu se tamas často označuje jako „temnota“, a často tím bývá automaticky zaměněn za zlo. Jenže ve svém původním významu neoznačoval etickou kvalitu, ale tendenci, což je sklon, charakter pohybu. Ne záměr, ale možnost vývoje.
A právě v tomto detailu se skrývá zásadní rozdíl. Samotné slovo guna totiž v sanskrtu znamená „vlákno“, „pramen“ nebo také „síla směru“. Guna není „to, co je, ale to, co se děje“. Je to energie, která proudí a formuje skutečnost, ale nijak ji nesoudí. Neříká, co je dobré a co zlé. Jen ukazuje „jakým směrem“ se něco pohybuje. My jsme to byli, kdo těmto proudům přidělil označení. Sattva jako dobro, radžas jako vášeň a tamas jako zlo. Ale tahle označení nejsou v gunách, jsou v nás.
Tamas není ničím jiným než stavem, kdy se věci ukládají, zastavují, utlumují. Je to tíha, která dává stavům zakořenění. je jako noc, která nám na naší cestě dovoluje odpočinek. Ticho, které přináší poznání. Když tato síla převládne, může člověka zatížit, připoutat až ochromit. Ale v přiměřeném množství je tamas léčivý. Je to právě on, kdo udrží tvar hmoty, je to on komu vděčíme za stabilitu, za konejšivé „dost“ pro tuto chvíli.
Jenže my jsme se rozhodli, a nejen jako západní civilizace, že stagnace je hřích, že temnota je ztráta, a že klid je slabost. A proto jsme tuto třetí sílu označili za zlo. Ale jak může být zlem to, co je přirozeným stavebním kamenem veškeré existence? Co nás vlastně děsí víc, tma samotná, nebo fakt, že bychom v ní mohli konečně zastavit?
Když se tma stane tmou vnitřní
Kdysi jsem se dobrovolně ponořil do naprosté tmy. Jednou v Bozkovských jeskyních na severu Čech. Pak jsem chodil chodbami slovenských opálových dolů při jejich 3D skenování. Několikrát jsem si to vyzkoušel. Žádné světlo. Žádné rušivé zvuky. Jen dech, kamenné stěny a tam a já. Čekal jsem, že se něco stane. Že se ve mně otevřou přízraky, výčitky, démoni. Ale nic takového nepřišlo. Jen klid. Prázdno. A zvláštní druh ticha, které se nepokouší na nic odpovídat, když neměl na co reagovat.
To, co nás na tmě nejvíc děsí, totiž není tma sama. Je to to, co si do ní promítáme. A protože vnější temnota je neutrální, tak nám neublíží. Na rozdíl od té, kterou si neseme v sobě. Ta temnota vnitřní má tvář. Skutečnou a děsivou. Ale většinou je to tvář lidského strachu.
Toho strachu, která vyvěrá ze stínu lidského srdce. Toho strachu z neukojené touhy, pýchy a potřeby ovládat druhé. Je to právě tato temnota, která si obléká masku světla, tváří se jako naděje, jako víra, jako správnost, ale uvnitř nese hněv, odmítnutí přijetí věcí, jak jsou a jejich ničení. Tohle není tma, která dává spočinout. To je tma, která nám odebírá důstojnost. A často k tomu ani žádné tmy nepotřebuje. Stačí moc. Pocit moci. Sebejistota. Pocit sebejistoty. A přesvědčení, že „já to vím nejlíp“.
Zvířata se přitom tmy nebojí. Jsou s ní totiž v souladu. Tma je pro ně jen přirozeně jiným stavem než den. Ale člověk, odříznutý od této své přirozenosti, si v sobě nese strach z temnoty, který není pudový, ale kulturní, naučený. Strach, který nám říká: „Ve tmě je něco, co nesmíš vidět.“ Možná proto se tolik bojíme být chvíli sami, potmě, bez mobilu, bez odpovědi. Protože bychom tam mohli potkat „sami sebe“. Ne ty sami sebe, co známe z pozlátek instagramových filtrů, co nás dělají hezčími. Ale ty opravdové.
Sexualita, pud a démonizace temné síly
Nejvíc démonizovaná část temnoty má jméno pud. A v jeho středu pulzující sexualita. Energie, která není ani dobrá, ani špatná. Je jen prostě obrovská. A právě proto nás tak děsí. Vždycky, když člověk narazí na sílu, která ho přesahuje a nedá se snadno ovládnout, začne ji buď uctívat nebo potlačovat. V obou případech vlastně bojovat s ní.
Indové dobře znali sílu temnoty. A snažili se ji uchopit. Tantrické školy, které pracovaly s tělem, sexualitou a energií smrti, nebyly jen o rozkoši, jak se dnes na západě mnozí mylně domnívají. Byly o integraci. O pokusu přijmout pudovou sílu a spojit ji s vědomím. Jenže i v Indii se tenhle experiment místy zvrhl.
Totiž tam, kde pudům chybí ukotvení a přijetí v těle, začíná sexuální magie přecházet do moci. A díky ní se touha po poznání změní v chuť ovládat. Tam, kde chtěli původně duchovně pracovat s tělem, ho začaly zneužívat. A za tento omyl, za tu „aroganci vůči temnotě“, zaplatila celá jejich civilizace. Stačí se dnes podívat na to, jaké mají postavení v Indii ženy. Současná Indie je zemí velmi puritánskou a celé téma sexu a erotična je tabuizováno.
„Z nepoznaného vede cesta k poznání, z temnoty ke světlu, ze smrti k nesmrtelnosti.“ - (Brihadáranjaka upanišada, I.3.28)
U Slovanů měla sexualita na začátku taky jinou pozici. Byla jednou ze tří hlavních sil, které tvořily základ jejich světa. Tělo, duše a pud byly rovnocenné. A triglav, jejich trojjediný bůh nespojoval jen nebe, zemi a podsvětí, ale právě i tyto tři proudy lidské přirozenosti. Sexualita nebyla opovrhovanou vinou. Byla silou. Takže základ stejný jako v Indii. Jen ty výsledky. Kultura ve středověké Evropě považovala ženy za slabé, nerozumné, náchylné k pokušení a vyžadující neustálé udržování na uzdě.
Když se totiž naše vnitřní temnota sexualizuje, když se pud zdemonizuje a tělo de facto zneuctí, vzniká karikatura moci. Vzniká tmářství, přesně to, které už není spojeno s přirozeností, ale s jejím potlačením. A represí se temnota v nás sama nikdy nezvládne. Ona se jen přesune. Do stínu. A začne jednat jinak. Tajně, tiše, skrze strach, skrze ovládání druhých. Nezvaná a nepochopená začne v našem životě ničit vše, co jí stojí v cestě.
3AXIS® a sedm tváří temnoty
Všechny kultury světa se pohybují ve skutečnosti. A tato skutečnost má svůj prostor. A každý prostor má pro svůj směr. Takže pokud chceme porozumět světu, musíme umět chápat jeho stavbu. Náš hmotný svět definují tři základní směry: výška, šířka a hloubka. A tady pracuje systém 3AXIS®, se kterým rád pracuji. A právě skrze něj lze dobře pochopit i temnotu. V celé její šířce.
Každá z těchto tří axiálních os, má na obou koncích určitou tvář. Konkrétní lidskou podobu a vyjádření pomocí jejího vzhledu. Šest archetypálních postojů, které známe i z mýtů a příběhů. Těchto šest tváří tvoří mapu lidského bytí. Nejsou dobré ani špatné. Jsou přítomné.
A pak je tu ještě sedmá tvář. Ta není lidská. Nepatří k jedné z os, ale je přítomná ve všech třech zároveň. Je to tvář božská, kterou nedefinuje ani emoce, ani myšlenka, ani tělesný stav. Je to přítomnost jako taková. Prázdná, která je zároveň stavem, co je všezahrnující. A právě v ní se temnota stává skutečně temnou, ale jen pro toho, kdo se pokouší ji osvětlit, místo aby v ní zůstal bdělý.
Temnota se totiž na každé ose projevuje jinak. V těle jako ztuhlost, únava, nepohyblivost. V emocích jako uzavřenost, popření, bolest. V mysli jako zmatek, chaos, nebo naopak jako dogmatická jistota. Tři osy, šest tváří. A v jejich průsečíku ticho. Hranice mezi věděním a nevěděním. Sedmá tvář, co nemluví, ale všechno ví. Místo, kde se se do té doby pouhé duchovní bytí stává realitou.
Temnota, co dává život
Narodili jsme se z temnoty. Doslova. Devět měsíců trávíme v naprosté tmě, obklopeni teplem, tlukotem srdce a vodou. Byli jsme stvořeni, živeni a chráněni v prostoru, kam světlo neproniká. Temnota byla naším prvním domovem. Naší první přítomností.
A přesto dnes slovo „temnota“ používáme téměř výhradně jako výstrahu. Jako protiklad všeho dobrého, vědomého, milujícího. Jenže právě v temnotě vzniká to, co je živé. Semínko klíčí v půdě, nikoli na slunci. Myšlenka dozrává v tichu naší hlavy. nejvyšší čas pochopit, že i vztahy se rodí z intimity, z hloubky, z místa, kam nevidí ostatní.
Dvě nejtemnější slova v lidském jazyce nejsou „smrt“ ani „zlo“. Jsou to slova „miluji tě“. V hindštině (standardní jazyk vycházející ze sanskrtu) se „miluji tě“ překládá jako:
मैं तुमसे प्यार करता हूँ (main tumse pyar karta hoon) – pokud mluví muž
मैं तुमसे प्यार करती हूँ (main tumse pyar karti hoon) – pokud mluví žena
Doslova: „Já tě miluji.“ To základní, co nám to ukazuje, je ten, kdo miluje. JÁ.
Protože právě toto nás může nejvíc obnažit. Otevřít. Zranit. Ale i zrodit. Milovat znamená pustit se veškeré kontroly. Skočit se svým já do neznáma. Milovat znamená souhlasit s tím, že já něco nevím. A přesto v tom chci já být přítomen.
V tom spočívá skutečná síla temnoty. Ne ve zlu. Ale ve výzvě našemu JÁ důvěřovat i tam, kde zatím nic nevidím. V prostoru, kde musím cítit. Kde nestačí vědět. Kde je třeba být. A právě tam, v téhle kvalitě temnoty, se láme hranice mezi tím, co jen tušíme, a tím, co opravdu žijeme.
Sedm tváří, jedna odvaha
Temnota není nepřítel. Není to zlo, které čeká za rohem, aby nás přepadlo a zničilo. Je to jen zrcadlo. Prostor, kde se nedá nic schovat. Místo, kde nejsme lepší než jsme. Jen skutečnější.
A právě v tom momentu, kdy v sobě uneseme všechny tváře, se teprve potom zjeví ta sedmá. Tvář, která nic nesoudí. Jen vidí. A právě proto uzdravuje.
Tohle není cesta pryč od temnoty. Je to návrat. Domů. K sobě. K tomu, co jsme zapomněli, že každé světlo, které kdy svítilo, muselo nejdřív vzniknout v temnotě. A že není nic mocnějšího než člověk, který se nebojí vstoupit do stínu, protože ví, že právě tam začíná jeho svoboda.
Sedm tváří temnoty nejsou naše slabosti. Jsou našimi branami. A kdo jimi projde, ten pochopí, že světlo není odměna. Je to výsledek odvahy chtít vidět ve tmě.
🎭 Výzva: Poznej svou tvář zevnitř
Zavři oči. Vnímej kontury svého obličeje zevnitř – bez zrcadla, jen dotykem pozornosti. Jaký je tvar tvé přítomnosti?
Kde se skrývá napětí? A kde vnímáš klid?
Polož si otázku: Co ve mně chce být dnes uviděno, i když to není vidět?
A až ucítíš odpověď, zkus si ji jemně zapsat – třeba barvou, nebo gestem.
Intuice má tvář. Není hladká. Je živá. A v každé její vrásce můžeš slyšet něco, co jsi dlouho neřek/al nahlas.
V světě, kde hrdinové mizí v Excelu a odvaha se měří lajky, působí český rytíř Bruncvík skoro jako provokace. A možná právě proto ho dnes tolik potřebujeme.Inu, rytíř Bruncvík! Kdybych měl spočítat, kolikrát jsem stál u jeho kamenné podoby stojící u paty Karlova mostu v Praze a sledoval, jak mi vypráví o jeho dobrodružstvích, asi by mi nestačily prsty na obou rukou. A to už je to více jak úctyhodných čtyřicet let!
Bruncvík… to není jenom jméno rytíře v českých pověstech. Pro mě to bylo od mala ztělesnění touhy po poznání, odvahy a tak trochu i té české paličatosti, která nás občas vyžene do světa za něčím, co ani sami pořádně nedokážeme definovat.
Rytíř Bruncvík, syn českého knížete dle bájí odešel do světa zasloužit si na svůj erb jiné a ještě lepší erbovní zvíře. Jeho příběh, jak už to u těch starých vyprávění bývá, je plný fantastických prvků, jsou to do té doby u nás neznámí lvi, zaplete se se zázračným mečem, zabije bájného draka a poznává daleké země.
V podstatě český remake Sindibáda či Odyssey. Ale pod tou vrstvou pohádkových motivů se skrývá něco hlubšího, něco lidského. Bruncvík se vydává na svou dlouhou cestu ne proto, že by musel, ale protože chtěl. Hnala ho zvědavost, touha po slávě, po dobrodružství? Nevím. A to je právě něco, co rezonuje s lidmi napříč staletími. Kdo z nás někdy nezatoužil opustit všednost a vydat se za neznámým, že?
Je pravda, že jeho motivace přinést do českého znaku lva je tak trochu… no, řekněme, že je to spíše poetická licence než historická nutnost. Ale právě v tom je krása všech pověstí! Nemusí být doslovné, ale musí mít duši, musí v nás něco probudit. A Bruncvíkův příběh tu duši rozhodně má. Je to příběh o tom, že někdy je potřeba sebrat odvahu, opustit bezpečí domova a jít za svým snem, i když cesta je trnitá a plná všemožných nebezpečí.
A ta socha! Umístěná tak nenápadně u pilíře, jakoby schovaná a přesto s tak silným vyzařováním. Když se na ni zadíváte, vidíte v tom věky zašlém kameni odhodlání, sílu a možná i trochu té naivní víry v dobrodružství. Je to tichý svědek staletí, a také pamětník nespočtu kroků, které po Karlově mostě přešly.
A pro mě osobně je Bruncvík takovým malým symbolem Prahy, co by města plného historie, tajemství a příběhů, které čekají na své objevení. Stávali jsme zde často s mým dědečkem, když jsme chodívali na společné procházky Prahou. Objevovat život.
Takže, pokud se mě ptáte na rytíře Bruncvíka, pak říkám: je to postava, která si zaslouží naši pozornost. Nejen jako hrdina staré pověsti, ale jako připomínka toho, co je v lidském srdci věčné. Touha po poznání a odvaha jít za svým snem.
A jeho kamenná podoba na Karlově mostě? Ta je mlčícím, ale výmluvným pomníkem této touhy. Stojí tam a šeptá nám: „Nebojte se vydat na svou vlastní cestu.“ A to, přátelé, je poselství, které nikdy neztratí nic na své aktuálnosti.
Bruncvík se vydal na cestu, aby jeho znak nesl jiný symbol. Co by nesl ten tvůj?
Postav se dnes před zrcadlo. Vezmi si barevnou rtěnku nebo tužku, kterou máš rád/a, ale nepoužíváš. A napiš si na své tělo – třeba na rameno, břicho, stehno – slovo, které tě symbolizuje.
🔮 Slovo, které chceš, aby tě neslo. Pak to místo pomalu namaž olejem, jako bys ho zapečetil/a. Slovo můžeš smýt. Ale jeho síla už v tobě zůstává.
🎨 Chceš víc? Napiš si tento vzkaz na zrcadlo. Každý den jinou barvou.
Pro rok 2025 jsem pro horoskop vybral magický Tarot keltských draků. V každém měsíci nám karty ukáží cestu a hlavně možnosti, před kterými stojíme. Nechme se vést moudrostí draků a jejich dávnou archetypální silou života.
Milé čtenářky a čtenáři, pojďme se společně podívat, co nám draci přinášejí pro nadcházející rok. ..........................................
Rok 2025 začíná nádhernou kartou partnerství a lásky. Dva Poháry symbolizují hluboká spojení a nové začátky ve vztazích. První měsíc roku bude mimořádně příznivý pro prohlubování vztahů všeho druhu - ať už partnerských, přátelských nebo pracovních. Energie úplňku 13. ledna vytvoří silný moment pro důležitá rozhodnutí ve vztahové oblasti. Je to ideální čas pro urovnání starých nedorozumění a vytvoření nových vazeb. Partner nebo blízký přítel vám může nabídnout zajímavou příležitost ke spolupráci.
Únor přináší kartu Dvou Mečů, která symbolizuje období, kdy budeme stát na pomyslném mostě rozhodnutí. Tento měsíc nás učí, že někdy potřebujeme čas na rozmyšlenou. Nebudete-li si jisti kterým směrem se vydat, je to naprosto v pořádku. Klíčový moment pro vaše rozhodnutí přijde s novoluním 19. února. Je to důležité rozhodnutí, které před vámi stojí a vyžaduje po vás pečlivé zvážení všech pro a proti.
S příchodem jara přichází i karta Deseti Holí, která symbolizuje období zvýšené zátěže a výzev. Podobně jako žena šplhající za drakem na vrchol hory, i vy budete muset vynaložit extra úsilí k dosažení svých cílů. Nenechte se odradit - tato cesta, jakkoliv náročná, vás posílí. Je důležité dobře si rozvrhnout síly a nezapomenout na odpočinek. Jarní rovnodennost 20. března 2025 otevře prostor pro novou energii a zvládnutí všech výzev.
Duben přináší energii Sedmi Holí - měsíc, kdy budete muset prokázat svou sílu a postavit se za to, v co věříte. Jako zralá kouzelnice na kartě, i vy máte všechny zkušenosti a nástroje potřebné ke zvládnutí jakékoliv výzvy. Očekávejte situace, kdy budete muset obhájit své názory nebo projekty. Může se objevit konkurence nebo někdo, kdo zpochybní vaše schopnosti. Úplňkové zatmění 20. dubna 2025 přinese vrchol energie pro obhajobu vašich pozic. Nenechte se tím zastrašit - vaše vnitřní síla a dosavadní zkušenosti jsou vaší nejlepší ochranou.
Květnová karta Zamilovaných z Velké arkány přináší důležité téma rovnováhy mezi srdcem a hlavou. Jako dva draci na kartě - jeden lesní a jeden vodní - i vy můžete zažít přitažlivost protikladů. Může se objevit romantická příležitost nebo důležité rozhodnutí v oblasti vztahů. Je důležité si uvědomit, že ne všechno, co nás přitahuje, je pro nás dlouhodobě prospěšné. Novoluní 18. května 2025 vytvoří ideální moment pro důležitá rozhodnutí v oblasti vztahů. Důvěřujte své intuici, ale nezapomínejte na zdravý rozum.
Červen září energií karty Slunce! Po předchozích výzvách přichází čas sklizně a radosti. Jako Ohnivý drak na kartě, který se naučil ovládat živel ohně, i vy jste prošli svými zkouškami a nyní přichází čas odměny. Očekávejte pozitivní události, uznání vaší práce a možný finanční nebo materiální zisk. Je to ideální období pro zahájení nových projektů a slavení úspěchů. Vaše odvaha a vytrvalost budou odměněny. Letní slunovrat 21. června 2025 znásobí pozitivní energii karty Slunce.
Červencová karta Čtyř Pohárů nás vyzývá k upřímnému pohledu do vlastního nitra. Je čas přestat lpět na starých vzpomínkách a otevřít se novým možnostem. Možná cítíte určitou nespokojenost se současnou situací, ale pozor - může jít spíše o vaše vnitřní nastavení než o realitu samotnou. S úplňkem 12. července 2025 přijde moment pravdy a nových perspektiv. Kolem vás jsou příležitosti (symbolizované malými dráčky na kartě), které byste mohli přehlédnout, pokud zůstanete zahledění do minulosti.
Srpen přináší kartu Sedmi Pentaklů - období, kdy se věci mohou zdánlivě zastavit. Jako spící drak v jeskyni, i vaše projekty mohou procházet obdobím zdánlivé nečinnosti. Je to přirozený čas pro přehodnocení vašich investic - ať už jde o peníze, čas nebo energii. Novoluní 15. srpna 2025 je ideálním dnem pro přehodnocení a nové plány. Některé projekty možná potřebují přehodnotit nebo úplně opustit. Buďte opatrní s novými investicemi a důkladně zvažte každý krok. Není to měsíc pro unáhlená rozhodnutí, ale pro moudré přehodnocení směru.
Září s Králem Mečů přináší období, kdy bude klíčové postupovat podle pravidel a struktur. Jako král stojící na okraji sopky, i vy budete muset balancovat mezi silou a kontrolou. Můžete se setkat s autoritativní osobou nebo situací, která bude vyžadovat preciznost a dodržování předpisů. Je možné, že budete potřebovat právní pomoc nebo radu experta. Důležité je postupovat strategicky a s rozvahou - žádné zkratky nebo obcházení pravidel se nevyplatí. Podzimní rovnodennost 22. září 2025 posílí vaši autoritu a schopnost činit správná rozhodnutí.
Říjnová karta Tří Holí symbolizuje rozšíření obzorů a nové možnosti. Jako blesky spojující nebe a zemi na kartě, i vy můžete propojit své vize s realitou. Úplněk 10. října 2025 otevře nové možnosti pro expanzi. Je to ideální čas pro navazování nových partnerství, zejména na mezinárodní úrovni. Vaše práce nebo podnikání může získat nový rozměr - ať už geograficky nebo prostřednictvím nové spolupráce. Plánování je klíčové - všechny elementy musí být v harmonii, aby se vaše vize mohla zhmotnit.
S Králem Holí přichází čas převzít iniciativu a vedení. Jako moudrý král na kartě, i vy budete mít příležitost prokázat své vůdčí schopnosti. Vaše ambice mohou být naplněny, ale bude důležité udržet rovnováhu mezi asertivitou a arogancí. Novoluní 13. listopadu 2025 přinese příležitost k projevení vašich vůdčích schopností. Můžete potkat vlivnou osobu, která významně ovlivní vaši kariéru. Je to měsíc, kdy se můžete posunout výše po kariérním žebříčku - ale pamatujte, že pravé vůdcovství je založeno na moudrosti a pokoře.
Rok 2025 uzavírá mocná karta Věže. Ačkoliv může znít děsivě, nese v sobě příslib obnovy. Jako blesky a draci chaosu na kartě, i ve vašem životě může dojít k nečekaným změnám. Staré struktury, které už neslouží svému účelu, se mohou rozpadnout. Můžete zažít období nejistoty nebo konfliktů ve vztazích. Ale pamatujte - každá bouře přináší očistu. To, co se zdá jako katastrofa, může být ve skutečnosti osvobozením pro nový začátek. Je to perfektní karta pro zakončení roku - připomíná nám, že změna, jakkoliv náročná, je často nezbytná pro náš růst. Zimní slunovrat 21. prosince 2025 pomůže transformovat staré struktury v nové začátky.
Ať už vám rok 2025 přinese jakékoliv výzvy, pamatujte, že každá karta nese v sobě moudrost a příležitost k růstu. I když některé měsíce mohou být náročnější, draci nám ukazují, že v nás dříme síla všechno zvládnout.
Přeji vám, ať ve svém životě nacházíte rovnováhu jako Lesní a Vodní drak z květnové karty Zamilovaných, odvahu jako červnový Ohnivý drak proplouvající plameny Slunce, a moudrost jako zářijový Král Mečů.
Nechť vás na vaší cestě provází dračí moudrost, a i když prosincová Věž přinese změny, pamatujte - právě skrze změny rosteme nejvíce.
S láskou a vírou ve vaši vnitřní sílu, Michal (Čaroděj křižovatek)
P.S. Budu moc rád, když se v komentářích podělíte o své myšlenky a pocity z této předpovědi. Jsme na této cestě totiž společně. A každé sdílení ze srdce je radost.
