pondělí 31. ledna 2011

Signal to noise


šum tvoří zvuky ozvěn
boříme a naše srdce klamou
zpěv tříští se do ómen
a místo zlata zaplatíme kartou

místo ód pěvcům na radost
uslyšíš jen hudbu šumu, co roznášíš
sám tím, že říkáš si dost
když prošla láska sklem bez vitráží

vybrat si pro sebe zvuk
té správné cesty je to nejtěžší
dýcháš-li krví ten hluk
jsi postaven vpřed = dítě x dospělí?

člověk se musí rozhodnout
co chce slyšet ze všech svých strun
zahrát na zemi úrodnou
do lásky změnit sílu rozhodnutí ztlum

Michal Zachar
---------------------------------------------------------------

Normálnost je cesta, která nikam nevede. Normální firma zkrachuje.
Normální láska taky. Pro lásku existuje jediná norma. Láska.

Co říct se dá i mnoha slovy?


Co říct se dá i mnoha slovy?
Jak zpívá medvídek sametový?
Proč život přitahuje skvosty?
Když srdce chce, aby byl prostý...

Jen malé písmeno S si přidáš.
A vznikne něco co chtěl i Jidáš.
Říct s tebou je ráno ránem.
S tebou je život boží a ne klamem.

A i když mrznou prsty s tužkou.
Bylo to víc než jablko s hruškou.
Ty jsou tu pořád k zakousnutí.
Jen teď už k jídlu a ne k chuti.

S tebou šlo zlato záře baroka.
Kouřící tyčinka asi z Maroka.
S tebou byl i vítr vichřicí.
Teď kolik chybí knotu na svíci?

V každé chvíli posvátna je něco z nás.
S tebou to byl pohled, dotyk i hlas.


sobota 29. ledna 2011

Vášeň popouští (Brother in Arms)


stranit se svých vášní a nebo
se jim slepě poddat?
dle toho, co mám za sebou
nemám ani, co dodat

který z těch dvou přístupů
je méně ničivý?
to než se pískem pro křupu
to nevím já ani vy

jdu pouští, co zbyla ve větru
měnící přesypy
hledajíc marně teplo ve svetru
my, já i ty pochyby

odlišná od lásky vášeň byla
i příjemná zábava
láska je ta nejcennější síla
ta mi i v poušti zůstává

Michal Zachar
----------------------------------------------------------
Zamilovaní věří všemu, i tomu, že je láska přivede do ráje.
O poušti jim had pro jistotu nic neřekl. Ale dal jim jablko. 
Problém byl v tom, že semena plodu lásky a moudrosti měli zasadit.
Ne sežrat.

pátek 28. ledna 2011

Nedívej se zpět (Don't look back in anger)


nedívej se zpět
na jeden dotek
když hledáš svět
složený z fotek

nevznikne hned
ať pláž či hospoda
zobrazujeme spleť
vztahů, co nepoddá

obraz složených vět
o tom, že lásku hned
jsme takoví, co svět
milujme tady a teď

Michal Zachar
...................................................................
Milujte život jako ženskou - čím opravdověji ho budete milovat,
tím víc budete trpět.



čtvrtek 27. ledna 2011

Už nechci nechat srdce plakat (Stop Crying Your Heart Out)


najdi sílu v sobě
se jenom rozhodnout
kdy chceš době
říct, že je nevhodnou?

k rozvíjení lásky
když nejde nám o nic
odpověď na otázky
kdo z nás dvou navíc

poměřuje lásku
a už to zavání omylem
pravdu a ne krásku
umyli jsme si benzínem

a že zapálenou teď
nechali jsme tiše stát
tady jsi si vpřed
řekla, než nám začla plát

Michal Zachar
----------------------------------------------
Žena se musí rozhodnout.
S mužem ženami milovaným není klidná.
S mužem ženami nemilovaným není šťastná.

neděle 23. ledna 2011

Tady a teď


Včera jsem potkal na konzultaci zajímavou 27-letou ženu z Plzně. Toulala se se mnou po městě a vyprávěla mi svůj životní příběh. O svém hledání, o nucené svobodě, o odloučení od matky, která zabíjí vztah mezi nimi. O tom, jak nepoznala mnohdy to, co je správné a jak neví, jak to má udělat. A o tom, jak je teď plná hlavně všemu odporovat. Jak vlastně ve svém životě našla teď místo naplnění a sebepoznání jen svou vlastní bolest a negativitu a její tak plná, že ji až dusí. Zkusila s ní všechno. Ovát vůněmi, rozmasírovat, dostat ji pryč s reiki a zavát ji pryč několika vztahy a výsledkem bylo nic. Jen větší a větší rezistence a další nic. 

Začala s tím, jak si uvědomuje, že už svůj odpor prožívá. Ale co teď? Řekl jsem jí, že každá rezistence (odpor) začíná podrážděností, netrpělivostí až hněvem a neschopností setrvat v prostoru na jednom místě. Najednou nás tady něco prudí, můžeme přeletět i kontinent, ale výsledek? Najdeme-li tam klidný a láskyplný prostor, stejně v něm nemůžeme vydržet. Když totiž rezistence probudí naše emoční tělo, pak může i nepatrná obtíž, jako je spadlý kopeček zmrzliny nebo radost partnera nad novým obrázkem na stěně vyvolat intenzivní emotivní pocity. A co třeba pohled na člověka, kterého milovala? Až podle chvíle ticha bylo najednou slyšet, že jsme v jádru jejího odporu.

Ego, naše ego si totiž myslí, že emocemi může ovlivnit realitu a získat to, co chce. A věří, že může změnit situaci k lepšímu. Proč náš odpor, naše rezistence proti něčemu, co se "nám zdá", že není v pořádku (už podle slovního obratu si všimněte, co se nám zdá, tedy není to vůbec spojené s realitou, i když si to naše mysl myslí...), prostě nefunguje? Emoce samozřejmě nefungují. Místo, aby tvořily příznivé situace, spíše jim brání a přitom jejich jedinou "užitečnou" funkcí je, že posiluje naše ego a proto je tak milujeme. Proto jsme milování našimi příbuznými, rodiči a našimi přáteli. Masírujeme si navzájem svá ega. Ale které z nich je to šťastnější? Když vlastně přináší povětšinou jen neklid než dojde k dalšímu poměřování našich pupíků...

A jakmile jsme se my sami ztotožnili s nějakou formou emotivity, i když jen v podobě malého vnitřního odporu vůči čemukoliv, co nás přivádí do neklidu a nejistoty, nechceme se jí vzdát! Takže na hluboce nevědomé úrovni sebe sama odmítáme jakoukoliv pozitivní změnu, protože by mohla ohrozit naši totožnost člověka. A z tohoto důvodu ignorujeme, odmítáme nebo ničíme všechno pozitivní ve svém životě. To je šílenství.

Všechno má v sobě své poselství, jsem jí řekl. Pro ní, postulováno několika drobnými pomocnými větami, avšak i pro nás všechny se dá vyjádřit tímto = Změnit sebe nemůžeme. Nemůžeme změnit své situace, své rámce, své rodiče a ani své partnery. To, co můžeme, je začít žít v přítomném okamžiku! Protože, jakmile si začneme uvědomovat svou vědomou přítomnost, přestaneme potřebovat, aby nám emoce a i ty negativní říkaly, co máme dělat v dané životní situaci. A dokud je máme, neodbíhejme z nich do krizových center, do kontrastních situací, k drogám všeho druhu, kterých je naše společnost plná. Používejme je jako signálu, že se máme vrátit a soustředit se na svůj přítomný okamžik. 

Je to jako píseň, kterou nemůžeme ani vystát, začne nám hrát v hlavě a my nevíme, jak ji vypudit. A nebo naopak, přitahuje nás tak silně, že bez ní nemůžeme být. Už jenom ten zvuk nás dráždí! Ale jaký smysl má naše podrážděnost? Naprosto žádný! Udělala to naše mysl, naše EGO, ne MY! 

A proč si naše mysl vytvořila stavy podráždění? Jelikož neumí žít v přítomném okamžiku, potřebuje nás přesvědčit, že rezistence, onen odpor, kterou teď prožíváme jako pocit podráždění, nějakým způsobem změní naši situaci. To je ovšem nesmysl. Rezistence, kterou mysl způsobuje je mnohem nepříjemnější než příčina podráždění, kterou se pak snažíme odstranit. A to třeba i svou matku, partnera, bolest z nemoci a nebo jen pocit. Až se pak možná stáváme snadno lidmi bez citu. 

Co s tím mohu udělat? Zazněla otázka. Než najdeme zase nějakou novou a novou a novou metodu řešení, ve vnějším světě kolem sebe (homeopatika, karty, anděle, léčení na dálku, sex, drogy, cestování, kurzy, vztahy na internetu, atp), prostě cokoliv ve vnějším světě kolem nás, co nás stejně neuspokojí, jelikož nám nedá, to co si naše mysl myslí, že potřebuje = odstup a klid. NEHLEDEJME KLID. To byla moje rada. Nehledejme jiný stav než je ten, ve kterém se právě nacházíme. Budeme-li stále hledat, způsobíme si další vnitřní konflikt a vyvoláme další rezistenci, další odpor. A je to dost namáhavé, nepoznáme ani sami sebe, když pořád někde couráme po venku a nejsme doma.

Odpusťme sami sobě za to, že nežijeme ve stavu klidu. Jakmile přijmeme svůj neklid, teprve pak se promění ve klid. Cokoliv plně přijímáme, nám pomůže dosáhnout klidu. A to je zázrak odevzdání se. Protože, jakmile začneme přijímat to, co existuje, každý okamžik bude tím nejlepším okamžikem. A to je o-svícení.

Její světlo, které zazářilo jasně uprostřed jejího čela a roztáhlo ji po tváři ještě plachý úsměv bylo nádherné. Pak se mě zeptala, jestli tomu klukovi, co ho zavrhla v předchozím vztahu, ale s kterým je stále vnitřně totožná, má zavolat. Řekl jsem ji, že realita jiných nám uniká právě proto, že jsme nenašli svou vlastní a že od ní zase utíká i jen tou otázkou. Ať se neptá mně, ale sebe sama v sobě, ve svém srdci, co má udělat. A pak se v ní najednou rozpustilo její ego a zmizelo pryč. Tedy nemohlo zmizet :). Jen podstoupilo stranou a uvolnilo cestu kráse, kterou nevídáte každý den.

Usmála se, zvedla se a odcházela domů dát sobě i tomu neznámému ještě jednu šanci. Ne proto, že musí, ale protože se sama rozhodla, že CHCE. Jiným krokem, s jinou pružností a s jiným dotykem se zemí, prostě žena, která nyní už vychází z toho, že ONA je tím, kdo tomu všemu dává SMĚR. TADY a TEĎ. Ve svém přítomném okamžiku.

A k tomu nám všem dopomáhej Bůh.
------------------------------------------------

sobota 22. ledna 2011

Way Back into the Love


moc přítomného okamžiku
když řekla´s miluji tě
když si srdce ze dvou díků
vzlyklo, jak spokojené dítě

máš v ránech kódy své tmy
probouzíš nevědomí docela
že já nenaplním tvé sny
možná i proto, že´s to nechtěla

cesta zpět do lásky nám trvá
tak dlouho, jak jí hledáme
není cesta poslední a ani prvá
když ne JÁ, ale jen MY jsme

Michal Zachar
--------------------------------------------------------------------
Proč potřebujeme mít vztah sami se sebou? Proč prostě nemůžeme být sami sebou? Proč se necháváme rozdělovat přáními našich kultur, rodin a myslíme si, že každý myslí jen na naše dobro, když nás tím rozděluje na objekt a subjekt. A tato dualita je příčinou všech konfliktů v našem životě. Když naše já splynou v jeden celek, když se neodsuzujeme, nelitujeme se, nejsme na sebe pyšní, tak jsme překonali propast, kterou stvořila naše mysl = já. Pak už není nic, co byste museli chránit. Pak už jen můžete svobodně žít. Bez touhy po budoucnosti, do které stejně nevidíte a bez vztahu k minulosti, kterou stejně nezměníte. Žijete tady a teď a i kdyby jen na jeden den dopředu. Ale vždy být připraveni dát si šanci.



pátek 21. ledna 2011

Nebylo by dobré (Wouldn't it be good)


když bojujeme o moc
není dobré možná být
pro ego jen pomoc
když si demoluje byt

slyším, že jsou ničeny
chrámy člověka v nás
a tak voda a plameny
zaplavují ten náš hlas

nepovstane-li myšlenka
zjeví se ti celý celek
a měsíční svit je milenka
jen voda bez manželek

zrcadlo duše odráží
i svět a je prázdné
v které jsi byl etáži
když ti srdce zhasne?

Michal Zachar
---------------------------------------------

Poznaná pravda má povznášet ducha, nikoliv spálit svět.

středa 19. ledna 2011

Tvarům srdce (Shape of my heart)


sedím sám a odháním roje pocitů
vane chlad, hnán měsícem v úsvitu
síň mého srdce je klidná hladina
bolest jen trpce pohltila nevina

zazní-li hlas flétny, kdo odpoví?
hledající se spletli, že ON to ví
člověk má domov všude, kam jde
mohutné ono, není tmy ani dne

zrod vesmíru mohutným výkřikem
kus papíru věčným poutníkem
překračujíc hranici času jsi věčný
na rubu, na líci obsahuješ nekonečný

jsi vesmír sám a jemu odevzdán
třpytivé hvězdy král, motýli požehnán
zapomeň na sobectví a věnuj se mi
když láskou MY boříme své zdi

jako muž přicházíš ponechán
mušlí troubíš tou hloubkou oceán
kdos po ženě jednou jsi sáh
chceš lpět na pěně nebo na vlnách?

Michal Zachar
............................................................................................
Oslepeni touhou po vlastním prospěchu věnujeme veškerou pozornost sami sobě. Hledáme se. A nenacházíme. Protože nejsme sami sebou. Jsme na cestách a nejsme v sobě doma. A potom nemůžeme nikdy přivítat svého může ani ženu. Je čas skončit cesty. Je čas se sejít doma a poznat se láskou. Není peklo a ani ráj. Jsme jen my. - Tchoong Songčchol (1912-1993; klášter Heinsa)

neděle 16. ledna 2011

Stoupal jsem na horu (Skellig)


vysoká modř nebe
kde skučí ostrý vítr
vyšel jsi hledat sebe
až tam, kdes ztichl
na břehu potoka
vlna tluče bílý písek
jak hory zvysoka
shlížíš ze skalisek
a všude bez rozdílů
padá třepotavé listí
snad, že nenašlo sílu
k tomu růstu, co jistí
já vždycky všude
býval jenom host
na terasu v osudech
bolestí, co zbylo dost
obláčků stádo si shání
ten vítr, co je jako pán
toulám se u řeky lučinami
jdu ke štěstí a nejdu sám

Michal Zachar
.....................................................................................
Není nic cennějšího nežli láska. Protože na rozdíl od ostatního je věčná.

A Song For You...


čekáme na člověka
co dá životu smysl
objímáš do daleka
abys náhodou zvykl

znamení nehledáme
doufáme v zdání
myslí kryptogramem
směřujeme za ní

tak prázdné oběti
vymeteno do smítka
kde čekáš objetí
nepomůže sanitka

tak zpívám pro tebe
že stačí se milovat
ani žízeň ze sebe
nenaučí mít se rád

dáváš radost chvil
společného bytí
jen měsíční svit zbyl
a bezstarostně svítí

na cestu bez zábradlí
a že nastala tu noc
a v srdcích se zrcadlí
že láska zmůže moc

Michal Zachar
----------------------------------------------------------
Věnováno zpívající bubenici Karen Carpenter (1950 - 1953), která zemřela na selhání srdce po dlouhodobém onemocnění - anorexii. Její život byl plný lásky, kterou svým jedinečným hlasem zaznamenávala a že se k tomu naučila bubnovat tak, že ji uznávali její současníci jako Hal BlaineCubby O'BrienBuddy Rich. Nezáleží na tom, jak chceme projevit svou touhu milovat, stačí i bubnovat. A když byste mi jako mnozí namítli, že nemá cenu milovat za každou cenu, pak se Vás chci jen zeptat. Stihly jste to vůbec? Milovat? A kolikrát jste to komu vlastně řekli? - Jestli uvažujeme tak, že pro nás musí mít milování nějakou cenu - má pak ještě vlastně svůj původní význam? Přimět lidi otevírat svá srdce a sdílet jejich tlukot. Dokud ho slyšíme.

sobota 15. ledna 2011

Strach bez hudby

Už je to dlouho, co jsem nepsal v rytmech. Jelikož mám svůj vlastní rytmus teď trochu vychýlený, píšu jen tak bez rytmu. Co nás dokáže vlastně vychylovat z rytmu našeho srdce - o tom jsem přemýšlel nyní po několik nocí, když jsem se budil v nemocnici na kardiologii. Buď přivezli nového pacienta nebo se vedle začal někdo dusit kašlem, či se mu udělalo ještě více špatně ,atp. Nikdo se však pacienta neptal. V té chvíli všichni maximálně věřili tomu svému úsudku a konali podle něj. Nevím jestli je to správné a jestli má v téhle chvíli cenu mluvit o demokracii, ale toho pacienta se nikdo vlastně ani neptal.


Nemáme to ve zvyku, ptát se lidí kolem sebe a nejmíň těch lidí, které přeci tolik milujeme. U nich spíše předpokládáme. A to je to nejhorší, co můžete v lásce udělat, ale ne ještě něco, ještě horší pak je, když svého partnera neberete takového jaký je. To, že to jednoho může i zabít pak lehce zjistíte taky, ale to už je většinou pozdě. Krajiny srdce jsou nejistá měkká místa, která nesnášejí příliš silný tlak.
V tom fofru přemýšlení o tom, co je a co není dobré pro partnerství, vztahy a lásku mezi lidmi se mi stala zvláštní věc. Těžko se dá logicky uchopit, tak se o ní podělím jen jak prostě přišla. Poslední noc v nemocnici. Snad, nevěděl jsem zda-li mě druhý den pustí, ale docela jsem si to přál. Tmavá noc, přehlušovaná vrčením vrtulníků, které majíce naproti heliport, slétali se k nám jak sovy na kořist. Po čtvrtém dosednutí jsem je přestal počítat. A tehdy jsem si všimnul muže, jenž měl postel naproti u okna. Zadýchával se, pořád mu pouštěli kyslík. Ráno mu lékař říkal, že se musí rozhodnout, že ta jeho operace srdce se nedá odkládat.
V noci po tom čtvrtém přistání na mne kývnul. Myslel jsem, že chce čaj a automaticky jsem vzal konev. Ach ty naše lidské automatismy :) - nechtěl čaj, jen mi ukázal vedle sebe a sundal si masku. Vytřeštil jsem na něj oči, protože jsem nechápal co dělá. Zadýchaně mi řekl, že to nejdůležitější v životě je láska a nikdy není pozdě na to říkat miluju tě. Bylo mi v té chvíli jako když mne trefí konví plnou vody mezi oči. Vyhrkly mi slzy a chtěl jsem se ptát, co to má znamenat. To víte, my blíženci, co všechno potřebujeme mít sesumírované a všechny informace pohromadě. Pak mě poplácal, jako že abych šel a já šel zase do své postele. Jako ve snách. Otočil se k oknu a díval se na vzlétající vrtulník. Jen se držel stolku na jídlo a chrčel do svého kyslíku.
Ráno umřel. Nad stolkem, jen tak v sedě. Srdce mu dotlouklo zrovna, když jsem ho pokládal na postel. A já si uvědomil, jak moc se bojím smrti. Až tak, že jsem způsobil lidem moc bolesti ve snaze mít svůj názor jako ten hlavní. Protože to dělají ti, co se bojí své vlastní smrti. Jako jsem se bál já. Když jsem jí sám prošel (levostranné srdeční selhání dle NYHA II) zbylo mi teď a tady už jen jedno - MILUJI TĚ. To bude asi to, co mne už bude pronásledovat jako krédo a cíl do konce života. A jsem šťastný, že jsem to zjistil. Už pro ten pocit.

Michal Zachar
............................
Největší chyba, kterou v životě můžete udělat, je mít pořád strach, že nějakou uděláte.

Pošlete mi anděla (Send me an Angel)


když s hvězdou procitáš
a voláš: "pošlete mi anděla"
nepřiznáš, že míváš strach
z toho, cos nikdy nechtěla

nebije v správném rytmu
srdce těla, co ukazuje stav
pravdy mysli o tom, jak splynu
máváním perutí ruším mysl hlav

nemusíme vnímat svou mysl
jen tvé srdce je bušící světlo
vábnička andělů, abys jim uřízl
křídlo, co z tebe teď vzlétlo

moc nad druhými je slabost
a ještě převlečená za sílu
svému já učiňme zadost
láskou místo hledáním rozdílu

Michal Zachar
....................................................................
Člověk se nemůže vyrovnat s minulostí (ta byla) a ani s budoucností (ta bude).
Člověk se může vždycky vyrovnat s přítomností. 
Ale sám? A tak voláme své anděly...

pátek 14. ledna 2011

Proč dobří umírají mladí? (The Good die young)


odvahou každého já
je mít se prostě rád
zrození vesmíru ti dá
věčnou chuť se milovat


jak malá je ta odvaha
co ukazuje společné
asi protože, že namáhá
životem platíš dobré zlé


až uvidíš, že od břehu
už měsíc neodplouvá
odvahy dost na něhu
kterou ti nic neodsouvá


najednou se mi objevuje
před očima smrt ráje
když srdce zabubnuje
říct milovat, slova zná je?


pevně jsem objal prostor
ocitnul se i mimo tvé stíny
pohltil jevy naprosto
změříš hloubku té krajiny?

Michal Zachar
.............................................................................................................................
Vše, co stojí za to, aby bylo vykonáno, stojí za to, aby bylo vykonáno dobře.

neděle 9. ledna 2011

Not Me, Not I


když duše bloudí
a cesta neví kudy kam
jsem ten, co jen stojí
a zvolna umírám

kolikrát se vzdát?
pro přesvědčení
že život nejde hrát
jak zaslíbenou zemi

jak ukázat duši
že trendy světům
neměním, co ti sluší
jazykem sotva pletu

ještě než vydechnu
a hra skončí, kdo je král?
víš, žes byla všechno
o co jsem kdy stál?

Michal Zachar
.......................................................................................
Kdo je bez viny, hoď po ní kamenem.

Když zapomenu (If I Forget)


když zapomenu
co to znamená?
v mém rodokmenu
dvě malá písmena

TY nebo zase JÁ
vzpomínáme na to
když jsme dva
hledáme zlatou

žílu světa já
co neustále odnáší
změť myšlenek
co láska obnáší

Michal Zachar
----------------------------------------------
Všem, kdo hledají křídla! Nechte je vašim andělům! Potřebují je víc oni sami...

Zapomínat se ani nemá. Je to slabost, je to jakási lež.
Minulost má svá práva, je to fakt.
Je třeba se s ní vyrovnat a nikoli zapomenout.

Křehký (Fragile)


sůl se sama neosolí
i cukr si sám neosladíš
snést, že tě láska bolí
když si ji v srdci nahromadíš

tak mezi závislostí pout
těch, co si nasazujem
chci jen tak tiše plout
a křičet, že místo lásky onanujem?

spojením nás vzniká
život životem křehký
co dál láskou nezaniká
běh těžký a někdy zázračně lehký

vložit vhled pravdy
na svoje misky vah
to je chtít už navždy
milovat chce, kdo na ní srdcem sáhl

Michal Zachar
--------------------------------------------------
Láska jest všech velkých skutků zárodek, a kdo nemiloval,
nemůže ani znáti, co je vlast a národ.

Říkám ti srdcem (Who Am I To Say)


na duši i na slunci
najdou se skvrny
nesluší se mládenci
říct ženě, že vrní

kolikrát protože
hodíme příležitost
rovnou do koše
aniž řeknem dost

máváme křídly
k obejmutí ďábla
andělům zřídly
ta pírka slábla

k mávání srdce
není být učen
je už po záruce
ještě trochu tluče

Michal Zachar
..................................................................................
Různá společenství se neřídí pocitem zodpovědnosti a svědomím tolik jako jednotlivci. Kolik utrpení přináší lidem tahle skutečnost, kolik válek a útisku všeho druhu, který celou planetu naplňuje bolestí, stony a trpkostí! A přece to, co je opravdu cenné, může vzniknout jenom neosobní součinností dvou lidí. Proto každému, kdo má rád lidi je radostí největší, když povstane něco lidsky pospolitého, co vzniklo za velkých obětí a čeho jediným cílem je přispívat k podpoře radosti ze života.