Stránky

sobota 15. ledna 2011

Strach bez hudby

Už je to dlouho, co jsem nepsal v rytmech. Jelikož mám svůj vlastní rytmus teď trochu vychýlený, píšu jen tak bez rytmu. Co nás dokáže vlastně vychylovat z rytmu našeho srdce - o tom jsem přemýšlel nyní po několik nocí, když jsem se budil v nemocnici na kardiologii. Buď přivezli nového pacienta nebo se vedle začal někdo dusit kašlem, či se mu udělalo ještě více špatně ,atp. Nikdo se však pacienta neptal. V té chvíli všichni maximálně věřili tomu svému úsudku a konali podle něj. Nevím jestli je to správné a jestli má v téhle chvíli cenu mluvit o demokracii, ale toho pacienta se nikdo vlastně ani neptal.


Nemáme to ve zvyku, ptát se lidí kolem sebe a nejmíň těch lidí, které přeci tolik milujeme. U nich spíše předpokládáme. A to je to nejhorší, co můžete v lásce udělat, ale ne ještě něco, ještě horší pak je, když svého partnera neberete takového jaký je. To, že to jednoho může i zabít pak lehce zjistíte taky, ale to už je většinou pozdě. Krajiny srdce jsou nejistá měkká místa, která nesnášejí příliš silný tlak.
V tom fofru přemýšlení o tom, co je a co není dobré pro partnerství, vztahy a lásku mezi lidmi se mi stala zvláštní věc. Těžko se dá logicky uchopit, tak se o ní podělím jen jak prostě přišla. Poslední noc v nemocnici. Snad, nevěděl jsem zda-li mě druhý den pustí, ale docela jsem si to přál. Tmavá noc, přehlušovaná vrčením vrtulníků, které majíce naproti heliport, slétali se k nám jak sovy na kořist. Po čtvrtém dosednutí jsem je přestal počítat. A tehdy jsem si všimnul muže, jenž měl postel naproti u okna. Zadýchával se, pořád mu pouštěli kyslík. Ráno mu lékař říkal, že se musí rozhodnout, že ta jeho operace srdce se nedá odkládat.
V noci po tom čtvrtém přistání na mne kývnul. Myslel jsem, že chce čaj a automaticky jsem vzal konev. Ach ty naše lidské automatismy :) - nechtěl čaj, jen mi ukázal vedle sebe a sundal si masku. Vytřeštil jsem na něj oči, protože jsem nechápal co dělá. Zadýchaně mi řekl, že to nejdůležitější v životě je láska a nikdy není pozdě na to říkat miluju tě. Bylo mi v té chvíli jako když mne trefí konví plnou vody mezi oči. Vyhrkly mi slzy a chtěl jsem se ptát, co to má znamenat. To víte, my blíženci, co všechno potřebujeme mít sesumírované a všechny informace pohromadě. Pak mě poplácal, jako že abych šel a já šel zase do své postele. Jako ve snách. Otočil se k oknu a díval se na vzlétající vrtulník. Jen se držel stolku na jídlo a chrčel do svého kyslíku.
Ráno umřel. Nad stolkem, jen tak v sedě. Srdce mu dotlouklo zrovna, když jsem ho pokládal na postel. A já si uvědomil, jak moc se bojím smrti. Až tak, že jsem způsobil lidem moc bolesti ve snaze mít svůj názor jako ten hlavní. Protože to dělají ti, co se bojí své vlastní smrti. Jako jsem se bál já. Když jsem jí sám prošel (levostranné srdeční selhání dle NYHA II) zbylo mi teď a tady už jen jedno - MILUJI TĚ. To bude asi to, co mne už bude pronásledovat jako krédo a cíl do konce života. A jsem šťastný, že jsem to zjistil. Už pro ten pocit.

Michal Zachar
............................
Největší chyba, kterou v životě můžete udělat, je mít pořád strach, že nějakou uděláte.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji vám za váš komentář. MZZ