Stránky

úterý 26. července 2011

Smutek aneb zastav se a přemýšlej, který jsi zedník

Smutné na smutku je to, že je. Ale jde v podstatě o naši připoutanost k prožitkům, které jsou mírně řečeno prostě trochu depresivní. Skoro opačně pozitivní jsou sušenky BEBE dobré ráno se svou reklamou vtírající se do mysli tak, že snad ani smutek mít nemůžete. Někdy je ho mnoho, někdy zase nepřijde několik dnů po sobě. Prostě, když už na náš dosáhnou chmury a vidět pěkné věci kolem sebe je skoro nemožné, říkáme si: "K čemu to vlastně všechno je?"

To se prostě zastavíme, a najednou jsme nuceni se zamyslet. Hledáme nějaký smysl toho všeho a to, že jsme jen tak malinkatou kapkou v moři lidí a věcí kolem nás, nás mnohdy vede k myšlenkám, že je všechno zbytečné a naprd. Jako kapka přeci nemáme pražádnou moc nad mořem kolem. A ještě se "musíme" rozčilovat nad tím, že jsou kolem nás ty kapky, které žijí naprosto spokojený a śtastný život v tom samém moři jako my. Jak je to sakra možné? To raději nemluvíme o kapkách, které jsou schopné dávat cosi "navíc" těm ostatním kapkám kolem sebe.

A to jsme u moře. Představte si oceán kolem celé planety, představte si celou planetu a co hůře, zkuste si představit si sebe jako kapku v poměru k vesmíru. Takže to s tou méněcenností máme vlastně skoro napořád.


Jenomže žít ve starostech a vymýšlet si problémy tam, kde nejsou, není ani trochu "cool". Zvláště někteří facebookáři maji mnoho problémů, které prohlubují jejich smutek. Akorát se mi nad tím mnohdy chce spíše brečet vzteky nebo smutkem nad lidskou hloupostí. Jak je možné být smutný nad tím, že mi v krámu vedle naší kanceláře vyprodali ty nová letní trička? Nikdo z těch lidí se nikdy nedostal do situace, která je opravdu smutná. Vždycky, když si náhodou čtu tyhle bláboly na sítích je mi smutně.

Držel jsem v ruce mrtvou ruku člověka, který umřel před mýma očima. A který nedlouho potom spatřil svou matku, tedy lépe řečeno ona spatřila jeho. Tehdy jsem viděl smutek živoucí i mrtvý a je nezapomenutelný. A ten smutek, za který se mnohdy schováváme mi od těch dob přijde jaksi nepatřičný.

"Sami víme, že to, co děláme, je kapkou do moře.  Ale kdyby tahle kapka v moři nebyla, chyběla by tam." - Matka Tereza


Smutek je prostě někdy způsoben naším podvědomím, které se k němu jako k pocitu upoutává. Ale nemůže nás přeci ovládnout. Nemůžeme se k němu upnout jako k jedinému řešení. Když se nedaří je snadné hodit do ringu ručník a vzdát se. Jsou přeci kolem nás spousty důvodů, které jsou větší, silnější a opravdovější nežli jsme my sami. My jsme jen ty kapky v moři. Bez odpovědnosti, bez lásky, s touhou vyrovnat své kolísání. A tak lehce padneme k drogám, lékům či alkoholu nebo sportu, prostě k závislostem. A náš smutek se neumenšuje. Naopak.


"Hrstka lidí přemýšlí dvakrát nebo třikrát ročně. Získal jsem celosvětový věhlas za to, že jsem přemýšlel jednou nebo dvakrát týdně." - George Bernard Shaw


Někdy je třeba zastavit se a přemýšlet. Avšak zůstat stát a nic nedělat? Je dobré nalézt tzv. zlatou střední cestu. Zastavit se a jít dál s cílem a směrem, a ten může být i naprosto odlišný od toho současného. Pamatujme, že ať už jsme na tom nyní jakkoliv "špatně", můžeme něco udělat. A to možná nejdůležitější, z toho všeho, spočívá v našich postojích. Tady a teď.


Kdysi velmi dávno šel jeden muž kolem tří zedníků. Započali stavbu a stavěli zeď, tedy zrovna začali a srovnávali si cihly. Stáli vedle sebe a pracovali. Ptal se jich, co že to tam vlastně dělají? Rovnám cihly, povídá první, jakoby snad nebylo jasné, co tam dělají. Stavíme tu zeď, povídá ten druhý a taky podiveně potřásal hlavou. A ten třetí, s pohledem upřeným do nebe povídá, stavíme tu katedrálu.





Můžeme být smutní.
To znamená se jen zastavit a rozhlédnout se kolem.
Ale pak jít zase dál. Jako ta kapka stavící svou katedrálu.
Z našeho moře lidí.


Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji vám za váš komentář. MZZ