Stránky

čtvrtek 8. listopadu 2012

Maska


Nejhorší na příbězích je, když jsou ze života. Z vašeho života. On přítel. Dlouho sám. Pak našel, co hledal. Byla o něco mladší. Láska, Aspoň si to mysleli. Ona se vykořenila a šla za ním. Z malebné krajiny do jiného kraje. Brala ho pro jeho neústupnou dravost s kterou jí dobýval. Imponoval ji. Ona jeho zjemňovala svými kreativními kreacemi. Pak ráz na ráz. První dovolená. Dítě. On firma. Ona dům. On rekonstruuje dům a řídí firmu. Ona na mateřské. Oba dva se nikdy před tím nedostali blíže k dětem, jak na návštěvě u známých. Oba se pustili do společného dobrodružství zvaného početí a život. Narodil se kluk. Babička přes pul republiky. Druhá o nic lepší, ale o pár km blíže. U ní dítě nechce být. Inu asi i proto šla nevěsta pryč z rodinného domu. Láska se pomalu ztrácela ve výčitkách a neproměněných představách. Zpočátku to držel možná sex, pak ani to ne. Dnes ona v práci, kterou ji obstaral on, aby ona byla spokojena. Byla nebyla. Kdo ví. Hledá si teď svůj byt, získává totiž funkci ředitelky kulturní instituce, má pocit, že na to má a jde o byt dále. I se synem. Zná to z domova. Rodiče taky tak vyřešili své závislosti na sobě. Útěkem. Od sebe. Dnes on na pokraji zhroucení. Bez dítěte, bez ženy. Bez toho, proč to vlastně vzniklo. Bez smyslu. Sám v domě duchů. A jak to vlastně šlo do pryč?


On měl matku. Silnou ženu. Snesla všechny jeho rány. Žena byla křehká květina. Nezatěžoval ji tedy. Jezdil vše říkat mámě. Někdy mě. Potřeboval komunikovat víc než si přiznal. Začal mluvit po webu s několika lidmi. Dlouhodobý vztah mimo, ne. Lidi se mu jen svěřovali. Byl to chlap. Snesl hodně. Komunikace byla dobrá, všichni spokojeni. Žena nic nemusí řešit, on se vyřeší, maminka spokojená ve své závislosti na synovi. Maminka však náhle umírá. On je mimo realitu. Těžko. Smutek, Tma. Tlak na duši sílí. S kým, když doma ne? S jinými. Žena otevírá jeho chat = nevěra. Já mu nemohu už věřit. Proč nevěřila sobě, když ji žádal aby jej vyslechla? Proč on před ní tajil, jak moc potřebuje komunikovat? Nevím. Najednou situace, která je oba vykolejila ze zajetého rytmu. A co s ní? Jeden neví, co s ní. Druhý utíká. Oba jsou malé děti, které si místo lásky působí jen bolest. A dovedou to dobře. Viděl jsem to. Drsné grimasy, úleky, chvatné křečovité pohyby. Nepřibližuj se, jsem odjištěná/ ný - bouchne to. A dítě probíhajíc mezi nimi beroucí si jeho děs v očích a její strachem nahrbená ramena. Jako vzor.

Jsou to oba mí přátelé. Když mi bylo v životě nejhůř a selhalo mi srdce, přijeli pro mne, zabalili mne do deky, odvezli mne k nim domů, ustlali mi u kamen a dali mě do péče synovi. Hrál jsem si tam dva dny a pro lásku kolem nemohl jsem skoro ani vydržet. Vlastně mi po rozpadu mé rodiny vrátili víru v život. Ve dvou. Teď jsem stál mezi nimi, naslouchal oběma. Nemohl jsem říct než to, co jsem jim oběma řekl. Ona i díky mé práci stylisty vyhrála konkurz na místo svých snů. Zkusili jste pracovat pro přítele, i když víte, že po tom, co ona získá samostatnost, osmělí se a odejde z jeho života? Byla to nejtěžší zakázka mého života. On ji tuto službu zaplatil. Miluje ji tolik, že i když ví, že ona odejde, dělá vše pro to, aby ji podpořil. 

Těchto pár slov není ani obhajoba, ale ani obžaloba. Oba jsou svým způsobem v právu. Oba se mohou cítit ublížení a rozhořčení. Ale to jim nedává právo měnit svět dítěti, které bude nyní vykořeněné. Opakuje se přesně model sestupu otce do pekel, které začli, když odešel jeho vlastní otec od něj. Všichni jen opakujeme nacvičené modely. Jako opice. Jiné neznáme. Možná jen proto, že jsme se nenechali projevit. Protože jsme byly líní. Byly jsme líní naplno žít. A taky proto, že jsme se vzájemně neprověřili v těžkých situacích. Žili jsme a žijeme vlastně moc normální život. My všichni. Oni dva neznali skutečné představy toho druhého. Neznali hranice, do kterých je onen partner ochoten ustoupit, a které se nesmí překročit. A kolik svých hranic znáte vy? Kolik skutečných hranic znáte vy? U sebe a svého partnera? Ptejte se, dokud je čas. 

Vztah je totiž záležitostí rozšiřování a růstu, nikoliv kladení hranic a vytyčování mezníků svých nedobytných území. Vztah je záležitost růstu a schopnosti nést riziko pobytu na celých nových územích, přičemž se rozšiřujeme za hranice své pohodlné zóny. Mezníky nejsou nic jiného než jizvy z minulosti, zlověstné lekce, jenž se ještě netransformovaly. Podstatou vztahu nejsou jizvy, minulost a ani přítomnost, ale dary, jež v sobě nacházíme v důsledku toho, že ve snaze nalézt pravdu překročíme hranice vlastní rozmazlenosti a stavu, kdy se obětujeme v kolotoči všemožných rolí a pravidel. Proto je důležité umět své hranice definovat i ve vztahu k tomu, koho milujeme. Vztah je záležitost rozšiřování se směrem k ostatním. A především ke svému partnerovi. Otevírat se. S láskou. Být nahý a zranitelný. A s důvěrou v sebe. I v toho druhého. Jsme-li ochotni uznat tuto pravdu o našich vztazích, pochopíme, co se s partnerem učíme vzájemně na sobě. Protože podstatou našich vztahů je zbavit se chybných představ o vlastní osobě, přičemž stále více objevujeme a přijímáme to, kým my sami doopravdy jsme. A to bolí. To moc a moc bolí. Ale to, co bolí není láska, to co bolí, jsou jen stržené masky našich vlastních představ.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji vám za váš komentář. MZZ