úterý 28. července 2015

Vypalují


a noční stíny namleli kávu stínů
a ze zavřených očí odešel svit
okamžik noci skápnul do odstínů
z šedavých barev, jen se objevit

a já chci míchat rychle schnoucí
ty usychají pod přívalem slov
barvy jsou slzy bytí pro tonoucí
a z očí koní zatím stříká kov

a to všechno smíchat pro radosti
barevnou kávu až do dna vypít
tvé zrcadlení tu zlobu nevyprostí
když slyšíš zlověstné vlčí vytí

jediná skutečnost, co mění jména
je na konci tvých bosých nohou
ty kapky kovu z očí do červena
jdou vypalujíc, že milovat mohou

sobota 25. července 2015

SLABOST ČLOVĚKA

Ptají se mne lidé, co v nás dělá archetyp, když spustí nějaký obraz, situaci. Pak odejde, ne? Bohužel ne...

Archetyp, který je jádrem tohoto měnícího se obrazu, zůstává jako vrozený „psychický orgán duše“ stále tentýž. V psychologickém ohledu si proto člověk své bohy sám nevytváří, i když si o nich může spřádat nejroztodivnější představy, nýbrž vždy si je pouze VOLÁ. „Bohem“ ve smyslu aktuálního a platného „obrazu Božího“ se tedy může stát kterýkoli numinózní předmět, osoba nebo instituce, dokonce i naše „břicho“, jak s odvoláním na apoštola Pavla (Fil 3,19) uvádí Jung. Dovedeme-li tuto pitoreskní myšlenku do důsledku, můžeme říci, že zamění-li se jemné pletivo metafyzických hodnot za systém konkretisticky pojatých humanistických ideálů všeobecného blahobytu a rovnostářství čili za vidinu neustále se zvyšující míry uspokojování všestranných potřeb člověka, pak se výstižným symbolem takového ideálu skutečně stává „břicho“, povolující si po skončení každého výrobního období svůj opasek o několik dírek dopředu.

Na základě věčného zákona psychické projekce pak všechna individuální břicha vytvoří jedno veliké břicho souhrnné, kolektivní a reprezentativní, a takto vzniklý obraz novodobého MOLOCHA pak zaujme přirozenou cestou Nietzschem uprázdněný trůn tradičního křesťanského božstva. Protože však každý bůh bez výjimky vyžaduje četné oběti a vyžaduje i poslušnost až k sebezapření (vzpomeňme jen biblického příběhu Abraháma a Izáka!), učiní si Moloch dříve nebo později ze svých věrných vyznavačů NEVOLNÍKY, kteří hnáni VIDINOU (ILUZÍ) vlastního naplněného břicha stanou se každodenní žertvou svého nového boha. A prosím pozor - oním naplněným břichem se mohou myslet i ty naše tzv. esoterní potřeby, ne jen hmota do něj vpravená, že?

Molochově štědrosti, jak se časem nutně ukáže, bude chybět právě ta božská tvořivost a produktivnost, která zřejmě zůstává věčnou výsadou biblického Stvořitele. Ať už se však nejvyšší současný bůh Moloch bude lišit sebevíc od svého biblického protějšku, v jedné, a to velmi podstatné vlastnosti ho bude schopen ZASTOUPIT beze zbytku: jestliže se mu totiž někdo oddá tělem i duší, dokáže ho Moloch na oplátku utvářet přesně podle svého vlastního obrazu. Takže pokládal-li se tradiční evropský člověk za „stvoření podle obrazu Božího“, je soudobý „NOVÝ ČLOVĚK“ vskutku věrným OBRAZEM svého nového Tvůrce.

Např. nastolení filosofických modelů "východních" náboženství jako nové modly, jenž je v hrubých rysech zase jen obměnou mýtického Molocha, není záležitostí naší vědomé volby, jak se domníváme. Každá psychická projekce se děje nevědomě, a pokud jsou pocity provázející tuto psychickou operaci dostatečně silné a sugestivní, je hlas skeptického rozumu ve srovnání s nimi nepatrný, ba téměř neslyšitelný. Nemají-li se však introjektované a neabsorbované – protože jsou námi neabsorbovatelné – psychické obsahy stát psychosomatickými nemocemi a nemají-li svým nesnesitelným napětím vyvést naši psýchu zcela z rovnováhy, a způsobit její ROZPOLCENOST(„schísis“), je nezbytně nutné, aby se tyto obsahy znovu promítly, tentokrát však do takové soustavy symbolů, která by z hlediska dobově platných hodnotových kritérií, byla co nejdůvěryhodnější a nejpřesvědčivější. A proto se dnes západ obrací na východ. Namísto, aby hledal vchod k sobě. Odvrací se tím od sebe.

Nové, sekularizované symboly musí tedy být, na rozdíl od tradičních, zásadně nemetafyzické a jejich divinální atributy, zejména všemocnost, vševědoucnost a všudypřítomnost, co nejočividnější a nejprůkaznější. V mysli jejich nositelů. A totalitní stát, který takto díky těmto nevědomým projekcím vzniká, je právě s to všem uvedeným požadavkům vyhovět. A my jsme dnes esoterně s-vedeni především k soucitu a lásce bez hranic, že? Takže, i když nás bude někdo tlačit do něčeho nevýhodného z pozice jednotlivce, ale výhodného pro stát, co uděláme? Sklapneme hubu a budeme držet krok. A vysvětlíme si to svým soucitem. Komunisti nás drželi v této pozici matu a šachu zase násilím.

Potlačovatelská funkce státu je pro něj nejen politicky, ale i psychologicky prvořadá a nepostradatelná. Protože naše přirozená vnitřní polarita psýchy, tvořící základ všech energetických procesů, jež se v ní odehrávají, nabývá v důsledku naší vnitřní inflace = (vzdáváme se sami sebe a svých hodnot, pro které stojí za to žít = láska); na intenzitě a vytváří trýznivé napětí, které je třeba násilným centralistickým (monistickým, egotistickým) zásahem odstranit. A vzniká zas jen boj o moc. Nikoliv mír. Všechny naše vnější meditace vedou k válce. Zde má své příčiny naše neodolatelné vnitřní tíhnutí k jednotě, nerozlišenosti a celistvosti, jež se stávají základními životními hodnotami takto se rodící „totalitní psýchy“. Přirozená rozpornost všeho jsoucího, musí být ve skutečnosti za každou cenu utlumena. Pryč s egem jsou hesla, nikoliv skutečnost. Člověk bez ega se nemůže proti těmto vlivům sám ubránit.

A tak vznikající nový, DAVOVÝ člověk, VZKVÉTAJÍCÍ v lůně totalitní společnosti, si utváří své specifické dějinné vlastnosti v těsné souvztažnosti s totalitním státem: na jedné straně jej pomáhá svými nevědomými represivními potřebami vytvářet a udržovat při životě, na druhé straně od něj vyžaduje četné zaopatřovací služby, kterým tento stát není s to nakonec nikdy v plné míře vyhovět, protože naděje do něj vkládané mají příliš transcendentní charakter.

Autentické životní projevy, které jsou možné jen za předpokladu, že všechny rozporné vnitřní dispozice člověka se ve vnějším, stejně tak rozporném světě svobodně projeví, ohrožují inflační psýchu moderního člověka natolik, že nezbývá, než aby byly UMRTVENY a PACIFIKOVÁNY, a to ve stylu totalitní „nerozborné jednoty“ (pevné semknutosti, jednomyslnosti atd.). V rámci této amorfní jednoty se s konečnou platností ruší rozpor mezi individuálním zájmem a zájmem státu – ten je nyní jen jeden, a to přirozeně státní (tzv. celospolečenský), jednotný a objektivní. Ruší se rozpor mezi individuálním mravním hodnocením a oficiálním stanoviskem mocenských orgánů – takže již nemůže docházet k něčemu tak zpozdilému a trapnému, jako je střetnutí SVĚDOMÍ jedince s mocnými tohoto světa. Není již třeba snášet NAPĚTÍ OSOBNÍ ODPOVĚDNOSTI – ta se nyní cele přesouvá na autoritu státu a jeho orgánů. RUŠÍ se jednou provždy odvěký zápas mezi dvěma základními kosmogonickými činiteli, duchem a hmotou – jedinou objektivní skutečností je nyní hmota, tj. vše, co je hmatatelné, viditelné a empiricky průkazné. Skoro by se dalo říci, že reálné je veškeré jsoucí, které je z nějakých praktických důvodů UŽITEČNÉ, a které je proto SCHVÁLENO a PŘIPUŠTĚNO k existenci (bohužel né námi), a to včetně skutečností historiografických a uměleckých, zatímco ještě u filosofa Hegera bylo skutečné vše, co bylo alespoň rozumné.

Duch je prohlášen za vedlejší produkt hmoty, a to navíc jen v podobě vědeckého rozumu, takže vše duchovní lze takto mít pod bezpečnou kontrolou a účinně bránit tomu, aby čímkoli RUŠILO bezduchou materiální realitu. Odvěké SPORY mezi pravdou a lží, dobrem a zlem atd. byly „v podstatě“ vítězně završeny, a to v tom nejhorším manichejském stylu: veškerá pravda a dobro jsme nyní my sami (tj. naše malé individuální a vedle toho veliké, totalitní Ego), zatímco zlo a lež, které, jak víme, tvoří náš neoddělitelný Stín, nyní ztělesňuje náš vnitřní nebo zahraniční protivník. V souladu s principem totality se odstraňuje hospodářská konkurence a volební boj, v němž jednotlivé politické strany usilují o moc – neboť takový boj by se z hlediska „totalitní psýchy“ rovnal propuknutí nezkrotného polyteismu, který by hrozil, že ji roztříští na tisíce kusů.

A protože POLYTEISMUS, jak je patrné na jeho antickém řeckém příkladě, bylo možné ovládat z Olympu nejlépe formou DESPOTICKÉ vlády Krona nebo Úrana, je třeba matce zemi Gai zabránit, aby vůbec porodila božské potomstvo. I proto se tolik dnes bojuje za ženy, i když se tím od ženství ve skutečnosti odvádí. Jak známo, Uranos je násilím držel v mateřském lůně, zatímco Kronos byl vládcem již natolik tolerantním, že dovolil své manželce Rhei, aby božské syny a dcery porodila a teprve pak je po pořádku spolykal. Je to typ vlády, který by bylo možné označit jako senexokracii (Uranos, Kronos, příp. Saturn jsou typické postavy zlého Senexe-Starce). Pacifikující metody vlády tohoto druhu mají buď „zadružující“ (Uranos), nebo „polykající“ (Kronos, Saturn) charakter. Zeus je naproti tomu typ vládce, který je sice absolutním monarchou, nicméně dovolí svým bratrům (Hádovi a Poseidonovi), svým dětem (Athéně, Apollonovi, Artemidě ad.), dokonce i své choti Héře, aby se každý z nich na svůj archetypový způsob podíleli na vládě, takže při uplatňování jejich mocenských nároků dochází často k interferencím, a to mnohdy i ve prospěch obyčejných smrtelníků.

Daleko nejhorší však je, a tady nám hlubinná psychologie působí opravdu značné potíže, že totalitní stát uplatňováním své despotické senexokracie dělá v podstatě jen to, co po něm inflací ohrožená a úzkostlivá psýcha „nového člověka“ nevědomě POŽADUJE, totiž aby represivními prostředky znevolnil všechny nebezpečné běsy, které tento člověk vymýtil ze světa jako POVĚRU a „spolykal“ svým rozumem. Bez tohoto znevolnění by se nejenom v individuální psýše, ale i v celém sociálním organismu rozpoutala anarchie dravých a destruktivních individualistických a skupinových zájmů, takže „samoděržaví“ v některé z přijatelnějších soudobých forem se v tomto horizontu jeví jako jediná záruka alespoň nouzového sociální konsensu a poměrně normálního fungování společenského života. Demokratická forma společnosti, která je svými neviditelnými duchovními kořeny nerozlučně spjata s „imitatione Civitatis Dei“, zůstává za těchto okolností již jen toužebnou vidinou zpozdilých romantických duší.

Bylo by proto příliš krátkozraké dívat se na totalitní stát jako na výsledek pouze vnějších, tzv. reálných faktorů. U jeho zrodu je psýcha novověkého člověka, usilující z OBAVY o VLASTNÍ ROVNOVÁHU o znevolnění svých autonomně působících psychických sil, a to pomocí VNĚJŠÍCH (např. rozvoj sadismu a sexuálních výchylek) omezujících a donucujících (např. poškozování obalu těla - tetování) prostředků, a požadující náhradou za to ze strany státu zaopatřující, kvazirodičovskou péči a ochranu.

Je to tedy ve skutečnosti jedna velmi prostá a všeobecně rozšířená lidská vlastnost, která je někde na samém počátku bludného kruhu totalitarismu, a tou je existenciální SLABOST člověka, zahrnující v sobě vše, co mu chybí do samostatné, odpovědné a duchovně pevně ZAKOTVENÉ INDIVIDUALITY.

Tak co, budete dneska svým ♥ zase jen vlát a nebo zkusíte kotvit?

MZZ na motivy esejí Rudolfa Starého

pondělí 20. července 2015

Gravitace


zase mi spadla z oka
vše se zas mohlo milovat
každá neskončená sloka
o tom, kdo bude kralovat

a věci vládnou srdci

spěchám, abych obměkčila
bez vína chlebem jsme trpcí
a tak se malá láska hašteřila

chceme zabíjet časem

toho, co tu už dávno plyne
asi máme něco s hlasem
a ty slova říkáme si jiné

zase mi spadla z oka

déšť slz nikdy nekončících 
gravitace z LÁSKY cvoka
pro jedno srdce z milujících


středa 15. července 2015

TVURCI.

Myslíme si, že jsme tvůrci. Jsme jen příjemci. Je nám dovolena jen ta činnost, která pramení v naší vlastní svobodě; v důsledku toho je nám odepřeno vše kromě svobody tvořit dějiny tím, že tvoříme sebe. Každý z nás je důležitým střípkem vesmíru, nenahraditelnou částí toho, čemu říkáme život.

Opakování našeho života v cyklech vývoje může být beztrestně překonáno jen přijetím filosofie svobody, která však nevylučuje Boha. Díky víře v něj. V dobré víře.

Jedině taková svoboda může zachránit moderního člověka před hrůzou z dějin: svoboda, která pramení a nachází svou záruku a oporu v Bohu. Každá jiná individuální moderní svoboda, i kdyby poskytla jakékoli potěšení tomu, kdo ji má, není schopna ospravedlnit dějiny a čas; což pro každého člověka, který je k sobě upřímný, znamená strach, který sami neumíme překonat. Strach, který nás jen zase vede do ráje archetypů, s jejichž "pomocí" se snažíme překonávat sami sebe, vyplýtvávajíce tak svou životní energii na stavbu "něčeho" pro "nic". Stavbu něčeho z čeho nemá užitek ani my, ale ani Bůh.

Co jsme dnes pro stavbu toho nejdůležitějšího, co vesmír má, tedy nás, vlastně udělali? Abyste nezapomněli, jednou to bude podtrženo a sečteno. MZZ

úterý 14. července 2015

POZNÁNÍ

Co znamená znát sám sebe? Víme toho o sobě hodně. Známe svou výšku, váhu, barvu očí a vlasů. taky své oblíbené jídlo, víme co máme rádi a neradi a kolik šálku kafe nebo čaje potřebujeme, abysme mohli fungovat. Možná si i uvědomujeme, jak krátké zadumání nebo procházka po lese dokáže otevřít naší mysl a jak moc nám po návratu z lesa prospěje si v tichu posedět a vcítit se do toho, co ještě prožívá naše tělo. Ale mé JÁ? To je záhada, který možná navždy zůstane nepoznána. Odkud se vzala tahle osoba, kterou se cítím být, a kam směřuje? Jaký smysl tu má můj život?

I když nás žádné poznání neuspokojí nadlouho, aspoň nám přinese ponaučení. NIKDY SICE NEBUDEME VĚDĚT, CO JSME ZAČ, ALE MŮŽEME SE DOZVĚDĚT, CO NEJSME. Nacházíme v té cestě i vnitřní vyrovnanost, probouzí v nás pocit, že i naše duchovno má cenu a tiší tak náš navyklý neklid. Je to zvuk srdce, který se v nás zjevuje v okamžicích přítomnosti pravdy.

Proces probuzení vnitřní přítomnosti začíná otázkami a mysl každého z nás si jen nerada připouští, že čas strávený pro ni prázdným hloubáním je k něčemu dobrý. Potřebujeme odpovědi, ne další otázky, burácí vaše mysl uvnitř vás. A tak nás vede k bezpečí, které nabízí ověřená pravda. A my ji chceme dosahovat bez námahy, bez vlastních otázek, spokojujíce se s odpověďmi, které kdysi kdosi už našel. Není nic špatného na tom přejímat cizí zkušenosti. Naopak. Tu touhu po jistotě sdílíme všichni. A většinou si ji zaměňujeme se slovem jednota.

Jenže složité otázky, na které neznáme odpovědi, ty si musíme nechat proniknout až do masa a kostí a jak říkal básník R. M. Rilke, jako zamčené pokoje, v nichž přebývá tajemství, a my od těchto pokojů nemáme klíč. Ale jen tak nás tohle poznání může dovést k ještě hlubším otázkám. Ale a to je to nebezpečí pro jistotu, zcela nám odhalí to, že vědomosti, které jsme si až dosud štosovaly na poličkách svého vědomí, nemají ve skutečnosti žádnou cenu. Když je my špatně nepotřebuji odpovědi, potřebuji se srdcem přitisknout k tomu koho miluji. V okamžicích utrpení, ale ani radosti, nám tyhle informace neřeknou nic podstatného. Ukáží nám jen jedno. Honba za poznáním kvůli poznání je bezcenná.

Protože opravdová znalost sebe sama neznamená vlastnit odpověď, ale znát vlastní přirozenost. A tu bez partnera, který nám nelže, dosáhneme stěží. Věnovat tomu druhému svou pozornost a srdce je důležitější než to zda-li dosáhneme "správného" výsledku. Naše energie směřuje tam, kam je namířena naše pozornost. Ať se v duchu zabýváme čímkoliv z minulosti či budoucnosti, napájíme to naší současnou energii. A když každou chvíli dovoluji, aby mou pozornost odlákal někdo nebo něco, rozdávám se a nechávám ji proudit zbytečně do všech možných rozptýlení a reakcí na okolní svět.

Takže, co nakonec? Z vlastní zkušenosti vím, že buď se za něčím pachtím všemu navzdory, nebo naopak vzdoruji tlaku života tím, že na něčem lpím. Když jsem nespokojený, pokládám si tuhle otázku: "Je možné přijímat život tak, jak se zrovna odehrává, zakusit ho tak, jak plyne mýma rukama a myslí, když jej zrovna v tomto okamžiku prožívám a nebo se musím za každou cenu řítit za něčím jiným, za něčím "lepším"?

Když, co může být lepší, než se každou buňkou své bytosti zapojit do svého každodenního bytí? Ta odpověď na otázku všech otázek je snadnější, než se domníváte. Nejdůležitější schopností života, kterou si můžete osvojit, je připoutání naší pozornosti k procesu bytí tady a teď. Tak jako jsme poutání k našemu partnerovi. S láskou. MZZ



sobota 11. července 2015

Pomníky snů a slz


srdce mi zarůstá do tmy
a kde bylo světlo, je jen mlha
a tak tě vodo má prosím, mě smyj
buď to ty, kdo na mě svůj stín vrhá

láska lidí prý hory přenáší
když srdce je tam, kde nic není
stavěl jsem pomník snů a s kuráží
nevím, jak říct, jak chybí mu pohlazení

jsme v ničem poslední krví
a pomník slz teď odplavuje řeka
a stejně tak svit měsíce neví, že prví
jdou ti, co ví, co je uvnitř s láskou čeká

neděle 5. července 2015


cítím uvnitř ten strach
když se poodhrne záclona
oslavovaný jsi zatracení prach
nevěstka i světice, co se nekoná

jsem uvnitř přítomnosti
na počátku žádali stvoření
na konci, když došli do sytosti
všechny duše budou k já svrženi

nemůžeš chybit poznáním
jsem to, co tvé poznání popírá
nechlub se, jen tak se neskláním
řekni, kolik mého ticha jsi nasbíral?

jsem obraz k nezapomnění
jsem hlas každého slova zvuku
jsem srdce, v kterém jsem chvění
jsem tvá láska, které jsi podal ruku

sobota 4. července 2015

PROČ? Abych totiž nepřehlížel to, co stejně vidím...

Každý den se nám dostává stále více informací svědčících o rozpadu etických norem společnosti, o brutálních napadeních z šílených, nepřátelských pohnutek. Tyto zprávy jsou však jen odrazem narůstajícího pocitu, že my i ostatní lidé ztrácíme kontrolu nad vlastními city. Nikdo není té proměnlivé záplavy citů a následné lítosti ušetřen. Tato znepokojivá skutečnost se určitým způsobem dotýká životů nás všech. V posledních dvaceti letech jsme zažili neutuchající příliv informací, které hovoří o šířící se citové otupělosti, o zoufalství a bezohlednosti v našich rodinách, obcích a v životě společnosti. Přihlížíme vzdouvajícím se vlnám hněvu a zoufalství, ať už v podobě mlčenlivé osamělosti dětí ponechaných s televizí namísto lidské bytosti, nebo v podobě bolesti dětí opuštěných, přehlížených či zneužívaných, anebo v podobě rychle se šířící se intimity násilí v rodinách. Za abstraktními čísly vypovídajícími o nárůstu depresí po celém světě a za zprávami, jež nás upozorňují na rostoucí vlnu agrese a vzájemné nenávisti, stojí šířící se emoční ochablost. Neschopnost komunikace mezi námi lidmi jako biologickým druhem dosáhla svého vrcholu. Dospívající děti chodí do školy ozbrojeny, dálniční nehody nezřídka končívají přestřelkou, zatrpklí bývalí zaměstnanci ze závisti zmasakrují svoje kolegy. To jsou všechno hrůzné pojmy, jež vstoupily do obecného povědomí lidí teprve v posledních letech.

Mezi základní atributy lidské komunikace patří především sebeovládání, vytrvalost, schopnost vyvinout úsilí a sám sebe motivovat. A tyto schopnosti můžeme v sobě a svým příkladem i ve svých v dětech pěstovat, a poskytnout jim tak lepší základ pro využití všech nadání, kterými je obdařil život. Za touto možností se skrývá naléhavý morální motiv. Často se nám zdá, že život, který spolu sdílíme, rozežírá sobectví, násilí a zloba. A stáváme se vůči němu lhostejnými. A tady se důležitý význam emoční inteligence týká především propojení našeho přirozeného charakteru, našich instinktů a pocitů s naším rozumem. Je stále jasnější, že základní etické postoje v životě člověka pramení právě z jeho emočních schopností. Pohnutka je prostředkem emoce a semínkem všech pohnutek je naléhavá potřeba vyjádřit své srdce svým jednáním. Ti z nás, kteří jsou svým vášním a pohnutkám vydáni napospas - tj. ti, kteří postrádají sebekontrolu - trpí závažným nedostatkem. Bez schopnosti ovládat vlastní pohnutky v sobě nemůžeme rozvinout vůli ani charakter. Důkazem je mimo jiné i skutečnost, že kořeny lidského altruismu spočívají právě v empatii - ve schopnosti vidět a chápat emoce druhých lidí. Ne vykládat si je po svém neboli hodnotit, jak nám právě účelně vyhovují či nikoliv. To je "vyčůranost". Pokud člověku chybí pochopení pro potřeby druhého, nedokáže mít nikoho rád. Ani sebe. Existují dvě povahové ctnosti, které naše doba nyní potřebuje nejnaléhavěji, ty, které nás tvoří inteligentními a jsou to právě tyto: SEBEOVLÁDÁNÍ a SOUCIT. I proto posledních 16 let trávím tím, že se učím jazyk psychologické interpretace vzhledu 3AXIS VISUAL Language. Abych svou přirozenou empatii a pozornost podpořil dobrými racionálními rozhodnutími. Abych totiž nepřehlížel to, co stejně vidím.

Víme, že citové návyky a postoje, které si osvojíme jako děti doma a ve škole, jsou podkladem pro tvorbu nervových drah v nezralém mozku dítěte, a určují tak naši emoční inteligenci. To znamená, že dětství a dospívání jsou klíčovými obdobími v životě člověka k vytvoření jeho komunikace. Právě tehdy se v nás vytvářejí emoční návyky, které později určují náš osud. Ale jsou tu i možná rizika a obtíže, které čekají na ty, jimž se v průběhu dospívání nepodaří zvládnout citovou stránku svojí osobnosti. Na ty, kteří svůj život nepřijmou se vším všudy. Už nyní je silně znepokojující komunikační celosvětový trend: nynější generace dětí mají mnohem více citových problémů než generace předcházející, častěji trpí osamělostí a depresemi, jsou vzteklejší a neposlušnější, impulsivnější a agresivnější, jsou nervóznější a mají větší sklony dělat si starosti než jejich rodiče či prarodiče. Řešení? Jejich čím dál větší lhostejnost, brutalita, agresivita, cynismus, nadměrné zneužívání léků.

Pokud na současnou povážlivou situaci vůbec existuje nějaký lék, jsem pevně přesvědčen, že jej musíme hledat ve způsobu, jakým připravujeme naše potomky pro život. A sami sebe také. Na to ptát se, sami sebe, PROČ? Hledat pravdivě pohnutky svého chování. Dnes totiž ponecháváme citovou výchovu našich dětí pouhé náhodě; stále katastrofálnější důsledky takového přístupu se pak snažíme přehlížet. Jedním z možných řešení současné krize lidské komunikace je nové pojetí toho, co všechno by rodiny a školy mohly dělat, aby vychovávaly celého člověka. Aby jej učily novému jazyku komunikace a aby v tomto procesu docházelo stále více ke spojení jeho srdce a mysli. A to dělá 3AXIS. Dokážu si představit dobu, kdy se jej budeme učit ve školách a stejně tak bude k standardnímu vzdělání zase neodmyslitelně patřit i vštěpování takových lidských ctností, jako je sebeovládání, empatie, sebeuvědomění a umění naslouchat, řešit konflikty a spolupracovat. To proto, že jsou základem růstu bytosti, které říkáme člověk.

V Etice Níkomachově, kde se Aristoteles zamýšlí nad lidskými ctnostmi, charakterem a příkladným životem, nám tento starý filozof dává nesnadný úkol: usilovat o vědomé poznání sebe sama a tím i ovládání našeho citového života. Naše vášně, pokud je prožíváme tak, aby pomohli vyjádřit to, co bysme jinak jen vyhodily na smetiště času, obsahují totiž moudrost, co střeží naše myšlenky, co tvoří naše hodnoty a zapřičiňují tak naše přežití. Avšak velmi snadno se mohou pokřivit - a k této evoluční slepotě i hluchotě dnes dochází v komunikaci bohužel až příliš často. Podle Aristotela nespočívá tento problém v samotných citech člověka, ale především v jejich nepřiměřenosti. V nepřiměřenosti jejich vyjádření. Bez nadměrného a pyšného egoismu. S respektem k ostatnímu životu kolem. Víte, jak se dnes přezdívá těm, co získali titul MBA? Mladý, blbý, agresivní. I to o ledasčem svědčí.

Otázka PROČ je tedy zodpovězena. A otázka JAK nyní zní: Jak vnést inteligenci do našich emocí - a tím i do našeho společného života zodpovědnost, kterou za něj všichni máme?

Michal Zdeněk Zachar (s použitím knih a materiálů Daniela Golemana)

hudba: WHY - https://youtu.be/zmvKQ0fmBdU

www: http://www.pei-3axis.cz

středa 1. července 2015

OTÁZKY XVII.


nejhezčí jsi ráno, když se probudíš
když je rozestláno a ještě trochu spíš

nejhezčí jsi lásko, když otevřeš oči
když se srdce smálo, den do nich vkročí

nejhezčí jsi nahá, když dotyk kůže
když mi přísahá, že láska hodně zmůže

nejhezčí jsi celá, když kapky z rosy
když jsi se jimi chvěla, že rodíme se bosí