čtvrtek 29. listopadu 2012

Otvírám (This Is Love)


já oči pomalu otvírám
a dívám se vstříc nevírám
která si hledáš otírám
kolikrát tomu říkáš umírám
bez sebe sám opírám
když oči jen lehce přivírám
to místo já si zabírám
do dlaní svou krev nabírám
na srdce jen dotírám
bez milosti smrti skomírám
zmizí slovo zastírám
tak se ti Bože zase otvírám

Moment pochybnosti ( Moment of Doubt)


momenty pochybností
jsou Damoklovy meče
když srdce dosytosti
žene čas, co jej vleče

poznávám z písmen
poznávám z obrázků
jen nezralá zmizne
kašlajíc si na lásku

to všechno je jasné
a ty bez zamlklosti
chvíle, kdy hasnem
moment pochybosti


neděle 25. listopadu 2012

Zůstáváš dál...


zůstáváš dál
písečné stopy
zůstáváš dál
co neuchopím
zůstáváš dál
přikrytá tmou
zůstáváš dál
stopy, co jdou
zůstáváš dál
jakousi sázkou
zůstáváš dál
staniž se lásko
zůstáváš dál
oceán smývá
zůstáváš dál
u Boha živá
zůstáváš dál

čtvrtek 22. listopadu 2012

Umím (Nierika)


umím i nemít poslední slovo
umím nebýt jen svůj stín
umím zlato stavit na olovo
a z něj se zase postavím

umím se dívat pod povrchy
umím se vyrovnávat s tím
umím si brát k srdci mrchy
ale bez lásky to neumím

umím se vracet k jednotě
umím, i když červením
umím sestoupit v hmotě
jsem-li láskou, stvořením

středa 21. listopadu 2012

Nirvána (Fire dance)


touha tvá je polovina žití
lhostejnost má je půl smrti
tak srdcem ze tmy svítí
myšlenka tmy, co nás drtí

vytušit tajemství v srdci
tajemství v srdci schovaná
a bez klíče sem vtrhni
takhle se boří naše nirvána

když vidíš mou radost
a nevidíš mé bolesti znaje
ztratil´s klíč a marnost
k jedné ze sedmi bran ráje

nirvána jsi, když třásní
napsal jen tu jednu báseň
co píše nejvyšší básník?
já vedu vám lásku na zem!

pondělí 19. listopadu 2012

Ledy lásky


jsem svého srdce stín
vyprávím jen v arytmii
milovat pravdu je míň
pro ty, kdo to neprožijí

vytvářím mrak pochyb
o tom, že láska trvá
spíš než pro vrtochy
věřit, žes byla prvá

jsem svého srdce stín
to nám dnes otepluje
na ledu lásky člověčím
unaven tím, že nemiluje

pátek 16. listopadu 2012

The roads of tea and horses


cestuji sám životem
a ptám se, kdo mě poslal dál
nejdříve běžím úprkem
desetkrát minu býka, co tu stál

s rukama v kapsách 
zastávky s čajem v mlhách luk
v duši koně já napsán
kopytem klopýtám a šířím zvuk

ať nikdo sám se neklame
kdo moudrým jsi, buď bláznem
a hledej čaj v záznamech
všech cest bláznovství, co spásnem
-----------------------------------------

Svět je velký blázinec a skoro každý se má za víc, než skutečně je.

čtvrtek 15. listopadu 2012

The Game Has Changed


jsi dál než mi stačí dech
dobíhám jen zhusta
jsme sami ve svých snech
a krve zas plná ústa

házíme sebou do peřin
odvážní si a smělí
bojící se druhem otevřít
vidoucí a zkoprnělí

daleko od sebe stavíme
co ten druhý nezná
a chce být už napřímen?
srdce jsou bezesná

středa 14. listopadu 2012

Muž bolesti (Man of Sorrows)


labyrint lidských dualit
v zajetí myšlení se bouří
rozumem zvíře obalit
před láskou oči mhouří

kdo zlo ztotožnil k tělu?
dobro, že jediné je s duší?
hříchem, že bez andělů
nevíme ani jak srdce buší!

žijeme? ne! existujem!
kdo lásku i bolest prožívá?
udržováni přehrabujem
vábivá, červivá a třpytivá

slovo je mužem ve větě
bolesti neseme bez vděku
člověkem jsi ve světě
další svět Boha v člověku

úterý 13. listopadu 2012

Momenty pochybností (Moments Of Doubt)


prvotní princip Boha
tvořivá síla nadechnutí
ty narozená z mnoha
princip já k nesehnutí

a pohyb dechu hmoty
přivádí zárodek života
že až odstraníme ploty
spadne i naše slepota

šestého dne stvořen
Adamem jsi se stal
a láskou jsi přetvořen
tak buď tou láskou dál

----------------------------------

Milovat znamená uzavřít závazek a nedostat záruku,
dávat se celý v naději, že naše láska vytvoří lásku v milovaném člověku.
Erich Fromm

neděle 11. listopadu 2012

Já jsem já


já jsem první i poslední
oslavovaná zatracovaná
co setmí a taky rozední
sama k sobě uvázaná

já uvnitř tebe schovaná
v každé přirozenosti
jsem Bohem vybraná
k tvé radosti i zlosti

já na počátku stvořená
anděly plamenů ducha
na konci tebe slyšená
šeptající nic do ucha

já jsem to, co ví i popírá
neuchopitelná rozumem
zle čirá v draho-mírách
nepostižitelná datumem

já jsem intonace jména
obraz nezapomínajících
prvotní muž a žena
na seznamu cestujících

já láska beru si tvou ruku
odlišná přitíží a taky uleví
jsem hlas každého zvuku
slovo, které se vždy objeví

-----------------------------------------

Člověk žije a skutečně žil jen v tom, co miloval:
všechno ostatní se ztrácí a nezanechá stopu v nás,
ani okolo nás. -
François de la Rochefoucauld

čtvrtek 8. listopadu 2012

Maska


Nejhorší na příbězích je, když jsou ze života. Z vašeho života. On přítel. Dlouho sám. Pak našel, co hledal. Byla o něco mladší. Láska, Aspoň si to mysleli. Ona se vykořenila a šla za ním. Z malebné krajiny do jiného kraje. Brala ho pro jeho neústupnou dravost s kterou jí dobýval. Imponoval ji. Ona jeho zjemňovala svými kreativními kreacemi. Pak ráz na ráz. První dovolená. Dítě. On firma. Ona dům. On rekonstruuje dům a řídí firmu. Ona na mateřské. Oba dva se nikdy před tím nedostali blíže k dětem, jak na návštěvě u známých. Oba se pustili do společného dobrodružství zvaného početí a život. Narodil se kluk. Babička přes pul republiky. Druhá o nic lepší, ale o pár km blíže. U ní dítě nechce být. Inu asi i proto šla nevěsta pryč z rodinného domu. Láska se pomalu ztrácela ve výčitkách a neproměněných představách. Zpočátku to držel možná sex, pak ani to ne. Dnes ona v práci, kterou ji obstaral on, aby ona byla spokojena. Byla nebyla. Kdo ví. Hledá si teď svůj byt, získává totiž funkci ředitelky kulturní instituce, má pocit, že na to má a jde o byt dále. I se synem. Zná to z domova. Rodiče taky tak vyřešili své závislosti na sobě. Útěkem. Od sebe. Dnes on na pokraji zhroucení. Bez dítěte, bez ženy. Bez toho, proč to vlastně vzniklo. Bez smyslu. Sám v domě duchů. A jak to vlastně šlo do pryč?


On měl matku. Silnou ženu. Snesla všechny jeho rány. Žena byla křehká květina. Nezatěžoval ji tedy. Jezdil vše říkat mámě. Někdy mě. Potřeboval komunikovat víc než si přiznal. Začal mluvit po webu s několika lidmi. Dlouhodobý vztah mimo, ne. Lidi se mu jen svěřovali. Byl to chlap. Snesl hodně. Komunikace byla dobrá, všichni spokojeni. Žena nic nemusí řešit, on se vyřeší, maminka spokojená ve své závislosti na synovi. Maminka však náhle umírá. On je mimo realitu. Těžko. Smutek, Tma. Tlak na duši sílí. S kým, když doma ne? S jinými. Žena otevírá jeho chat = nevěra. Já mu nemohu už věřit. Proč nevěřila sobě, když ji žádal aby jej vyslechla? Proč on před ní tajil, jak moc potřebuje komunikovat? Nevím. Najednou situace, která je oba vykolejila ze zajetého rytmu. A co s ní? Jeden neví, co s ní. Druhý utíká. Oba jsou malé děti, které si místo lásky působí jen bolest. A dovedou to dobře. Viděl jsem to. Drsné grimasy, úleky, chvatné křečovité pohyby. Nepřibližuj se, jsem odjištěná/ ný - bouchne to. A dítě probíhajíc mezi nimi beroucí si jeho děs v očích a její strachem nahrbená ramena. Jako vzor.

Jsou to oba mí přátelé. Když mi bylo v životě nejhůř a selhalo mi srdce, přijeli pro mne, zabalili mne do deky, odvezli mne k nim domů, ustlali mi u kamen a dali mě do péče synovi. Hrál jsem si tam dva dny a pro lásku kolem nemohl jsem skoro ani vydržet. Vlastně mi po rozpadu mé rodiny vrátili víru v život. Ve dvou. Teď jsem stál mezi nimi, naslouchal oběma. Nemohl jsem říct než to, co jsem jim oběma řekl. Ona i díky mé práci stylisty vyhrála konkurz na místo svých snů. Zkusili jste pracovat pro přítele, i když víte, že po tom, co ona získá samostatnost, osmělí se a odejde z jeho života? Byla to nejtěžší zakázka mého života. On ji tuto službu zaplatil. Miluje ji tolik, že i když ví, že ona odejde, dělá vše pro to, aby ji podpořil. 

Těchto pár slov není ani obhajoba, ale ani obžaloba. Oba jsou svým způsobem v právu. Oba se mohou cítit ublížení a rozhořčení. Ale to jim nedává právo měnit svět dítěti, které bude nyní vykořeněné. Opakuje se přesně model sestupu otce do pekel, které začli, když odešel jeho vlastní otec od něj. Všichni jen opakujeme nacvičené modely. Jako opice. Jiné neznáme. Možná jen proto, že jsme se nenechali projevit. Protože jsme byly líní. Byly jsme líní naplno žít. A taky proto, že jsme se vzájemně neprověřili v těžkých situacích. Žili jsme a žijeme vlastně moc normální život. My všichni. Oni dva neznali skutečné představy toho druhého. Neznali hranice, do kterých je onen partner ochoten ustoupit, a které se nesmí překročit. A kolik svých hranic znáte vy? Kolik skutečných hranic znáte vy? U sebe a svého partnera? Ptejte se, dokud je čas. 

Vztah je totiž záležitostí rozšiřování a růstu, nikoliv kladení hranic a vytyčování mezníků svých nedobytných území. Vztah je záležitost růstu a schopnosti nést riziko pobytu na celých nových územích, přičemž se rozšiřujeme za hranice své pohodlné zóny. Mezníky nejsou nic jiného než jizvy z minulosti, zlověstné lekce, jenž se ještě netransformovaly. Podstatou vztahu nejsou jizvy, minulost a ani přítomnost, ale dary, jež v sobě nacházíme v důsledku toho, že ve snaze nalézt pravdu překročíme hranice vlastní rozmazlenosti a stavu, kdy se obětujeme v kolotoči všemožných rolí a pravidel. Proto je důležité umět své hranice definovat i ve vztahu k tomu, koho milujeme. Vztah je záležitost rozšiřování se směrem k ostatním. A především ke svému partnerovi. Otevírat se. S láskou. Být nahý a zranitelný. A s důvěrou v sebe. I v toho druhého. Jsme-li ochotni uznat tuto pravdu o našich vztazích, pochopíme, co se s partnerem učíme vzájemně na sobě. Protože podstatou našich vztahů je zbavit se chybných představ o vlastní osobě, přičemž stále více objevujeme a přijímáme to, kým my sami doopravdy jsme. A to bolí. To moc a moc bolí. Ale to, co bolí není láska, to co bolí, jsou jen stržené masky našich vlastních představ.

středa 7. listopadu 2012

Čekání (Waiting)


čekáním na lásku
tavíme led v ohni
osaměl tavič snu
ledové slzy zvoní

já slušný k sobě
a s hrdostí ohně
hořící krve oběh
a žiješ v šabloně

já tvé srdce v těle
čekajíc na adama
nechci bít osaměle
v očích sebe sama

úterý 6. listopadu 2012

Jak se máš?


někdy jsou štěstí okamžiky
v té pomyslné láhvi světa
válené vlnami slunce, díky
a harmonie je tvá viněta

vlna, rodina, práce, volný čas
kameny v písku pláže myje
očekávání, že láska spasí nás
když ani nevíme, že žijem?

přátelství a menší oblázky rtů
má harmonie se vztahem
na pláže vozíme písek detailů
JAKO se zalykáme blahem

vděčnost za každý nový den
všechno s námi tvoří pláž
na které necháváme válet sen
zeptá se někdo, jak se máš?

Dveře


otevřeme brány srdcí 
vypusťme a vpusťme lásku 
ukřižovaní a jak zmrzlí 
to jsme my lidé po fiasku 

zpěv života a síla k činu 
čekáte odkud zpěv přijde? 
mačkáte v rukou si vinu 
z poháru srdce, tak si pijte 

dýcháme stejný vzduch 
všichni do posledního dechu 
dveřmi, kterými vchází Bůh 
od nádechu do výdechu

pro Mariku
--------------------------------------------
díky za inspiraci Evě Cvejnové

pondělí 5. listopadu 2012

Dva stíny lásky


tvoříme díry do počátku
prý aby světlo mohlo ven
bez myšlenky na pralátku
z níž je každý postaven

tvoří prostor zmírnění?
zažehnout světlo v buňce?
když v nás je zapomnění
a ty jsi peckou v meruňce

tvář života je stejně živá
nic bez vědomí prázdnoty
ty jsi Šakti a já zas Šíva
dva stíny jdoucí do jednoty

Přijetí lásky


co všechno potřebuje láska?
je to ticho v síních srdečních?
nebo když oheň tiše praská?
a ego zmrzle praská s ním?

co všechno potřebuji k bytí?
když v tobě volám sílu Boha?
co všechno děláš, že tu svítí?
tvá vzpomínka dvounohá?

co všechno potřebuji k lásce?
když vítáme jí, vítáme i sebe
já loutka, co jí odstřihují vlasce
chci být solí a taky chlebem

Obžaloba (A Way of Life)


jsi krutá ve svém vnímání
toho, jak muži tebe berou
když spíš, já vodu do dlaní
tu já si beru a natírám tě celou

jsi nenávist k tomu, jak cítím
a tvá omezení ducha lásky?
když vzdycháš po krupobití
a sama si váháš strhnout masky

jsi jen pomačkaná vztekem
ta, která je prchlivá až běda
zbav se lásky ke mně sekem
a rozum je tvoje zlostná nápověda

jak přísnost vedená strachem
zbavuje odpovědnost domova
tebe pýcha oslepuje prachem
tu Evu, co nechce Adama milovat

neděle 4. listopadu 2012

Tanec lásky


tak jako stoupá hlas
a verše bloudí metaforou
pravdu hledáme v nás
a stíny stojí před komorou

v tom výkřiku srdečním
ozývající se až nad obzory
hlasem v kroku tanečním
já našel místo pro rozpory

kde spolu vládnem mírem
co dává klid pohybu do duší
pohlceni jedné lásky vírem
co přináší, to ani jeden netuší

pátek 2. listopadu 2012

Čaj samot


zeptáš se, jak se dá milovat?
podle čerstvé slzy zakutálené?
a všem tvarům srdce říkám bij

snídaně na rtu může zpytovat
kdo bylo k čemu odsouzené
když řekla si s pláčem čaji pij

jak počítáme slzy padající ven?
a co když každá veze lásku?
ta naposled syrovější než první

v čaji samot je z nich osud čten
odrážející posmutnělou vrásku
slzy jsou slova s láskou scvrklí

Blecha


dopsala se jedna kapitola
a nová stránka nejde otočit
život se řítí, jak coca-cola
vstříc ústům, co se chtějí pít

vnímáme okamžiky dechu
co dává do plic molekuly
blecha si skáče na blechu
ona a já si v cole nepřihnuly

člověk má v sobě místa
o kterých nemá ani zdání
má blecha si už není jistá
zda pro bolest či pousmání

a tak zaplňujeme sebe
blechami myšlenkových not
co hrají bez ustání tebe
v tom srdci, co už nemá hrot