pátek 29. listopadu 2013

Píšu ti


píšu ti verš tmavou krví

tou, co ukápla mi na zem

když srdce srdci nenapoví

tak tělo blbne, jak ten blázen

píšu ti v krvi světlou sirkou

a dávám ti k ní i škrtátko

to abys mohla malou dírkou

dívat se do tmy, co je tvé zrcátko

píšu nám možná příliš směle

o tom, jak kapky kanou žilami

a radosti v srdci nedoznělé

to takhle láska, zpívá mi

středa 27. listopadu 2013

Čekání (Me'cha'ke)

foto Karel Zaki Zakar

někdy ti čekání brání
odejít rovnou nesehnutý
a s tím, co nazývají hraní
fotíš od Boha načtrtnutých

dáváme si vzdor době
divnou hru světel a stínů
když nemáš čekání v sobě
čas si řekne, a já ti neuplynu

změní nás tvým pohledem
jednou se stane, dotykem
a v míru sobě, co nesvedem
než se dívání stane návykem

věnováno Karlu Zakarovi

úterý 26. listopadu 2013

Loutky (Doll)


jsme loutky na provázcích z nití
a nevíme, kdo za ně tahá
chroupáte mrkev, králíčci nového bytí
a skutečnost je celá nahá

jsme loutky vedení rukou milou
a pereme se sami o nitky
namísto láskou řešíme lásku silou
a z lidí jsme už zbytky

jsme loutky spící jen do té doby
a to než ruka, která tě drží
řekne to slovo, co nepochopím
a co nitě už neudrží

pondělí 25. listopadu 2013

Šepot ze vzrušení

foto Richard Ricci Špitt

utekla jsi my řekou života
kam až dosahují stíny
po lásce, zloba, prázdnota
ulehla jsi sem, jak do peřiny

nyní nadnáší tě šepot vln
a kousek po kousku
voda ti žehná, a tak se splň
kapr už ví, že ne na housku

skáčeme do řek naplnění
svou vodou samoty
jen to štípne a nic to není
jdeme dál proudem za ploty

tam přijde srdce a ví kdy
láska v nás nezkamení
když skočíš hledat své sny
a plout šepotem ze vzrušení

středa 20. listopadu 2013

Člověk


vycházíme vždy ze tmy
a se světlem se do ní vracíme
náš spánek bezedný
svou láskou k tobě střežíme

v polibku ztracených vět
tys kapky z vod nahoře i dole
jsi můj život, celý svět
člověka tvoří láska a ne bolest

vzpláli jsme tvojí silou
a dal jsi nám srdce plamenné
a duši, co je ušlechtilou
když si já na tebe vzpomene

úterý 19. listopadu 2013

Dělíme


dělíme se do zatracení věků
a v čase končí naše ideály
mám po letech ošoupanou deku
z cest, co ještě nedozrály

tvoříme barvy sic inkognito
a dáváme jména dětem
láska je pro nás zlou formalitou
bojící se, že se spletem

skládáme střípky ze zrcadel
a každý kus je tak jiný
obrazy spících jdou od lákadel
umíráme jen jako stíny

dělíme se slovy od počátku
znamení Kaina až dospěje
do země dáme krev na oplátku
tam s námi umírá i naděje

Málokdy


málokdy už budu milovat víc
když vidím na nebi nebe
a slunce vzhlédne na měsíc
tak já prohlíží si tebe

málokdy už budu milovat víc
a tak tě tím probouzím
z chvíle, co Luně spolu sníc
vzali já, které popouzím

málokdy už budu milovat víc
když promlouváš krásko
k tvým dotykům všem vstříc
já se otevírám s láskou

čtvrtek 14. listopadu 2013

Ďáblovi slza (Devil's Tears)


zastavuješ čas svými slovy
co proháněl srdce v lidech
čím se leje olej do soukolí
o radostech, a o soucitech

chvíle, když se ženou stává
slovem vyhrknutým ze tmy
a ty jsi dívka šedá, popelavá
tušící až se s láskou setmí

rozsvěcuješ život životem
a svíčky neshoří tak brzy
dříve já stával za plotem
a zbývaly mi ďáblovi slzy

podobná růženkám s trny
jak růže po zdi, když vzlíná
prosekal cestu skrz skvrny
ten, co měl srdce plné vína

středa 13. listopadu 2013

Stopaři


a opakujeme staré rány
kráčíme do snů stopujíc den
probírám cestou všechny ty krámy
když protkáváš pavučinou to, co je sen

kráčíme stopou odvážných
obnažujíce rány, co mě přebolí
na bránu nadáváš a psů strážných
ptáme se v srdci, kdo s Bohem zápolí

zas jednou nohou nad hranou
druhou pomalu k sobě přitáhnout
dokud všem vody ohněm nevzplanou
dotyky života nám dají život přesáhnout


Ať už stopa v písku, stopa ve sněhu, v blátě či stopa v srdci, vždy to znamená to stejné, někdo zde byl a zanechal kousek sebe.

úterý 12. listopadu 2013

Silent gambit


zase se vzdávám svému dechu
a jsem teď v srdci jenom tichý
sbíhající se černé pro potěchu
tekoucí bílé kapky mezi hříchy

tvoříme světlo stínů svými těly
a rozkoš chtíčů z mnoha stran
a že se těla při setkání chvěly
gambit, co byl dávno rozehrán

a zase dopadají vody shora
to abys ty dala mě svou zem
když Bůh stvořil toho tvora
neřekl jen já, ale taky JSEM


Pod slovem gambit se rozumí šachové zahájení, ve kterém hráč obětuje materiál, aby dosáhl nějaké poziční výhody, zostření hry nebo znepřehlednění pozice. Obecně lze říci, že proti gambitu lze bojovat třemi způsoby (ne v každém případě jsou však použitelné všechny tři):
  • přijmout obětovaný materiál a držet ho s ideou odrazit nápor nepřítele a později uplatnit udrženou materiální výhodu, 
  • odmítnout oběť, někdy je dokonce možno zvolit tzv. protigambit - nepřijmout materiál, ale nabídnout vlastní, 
  • přijmout oběť, ale ve vhodné chvíli ji vrátit za cenu zbavení soupeře všech výhod, které jí získal.
V přeneseném významu (v politice, vojenství) označuje slovo gambit riskantní postup, kdy jedna ze stran (ač by nemusela) vsadí všechno na „jednu kartu“ a přejde do konfrontace s nejasným výsledkem při vědomí toho, že ji čeká buď výhra a velký zisk, nebo prohra a katastrofa.

sobota 9. listopadu 2013

Zažehnán


pak spadlo slovo nevěř
opustil i matku rodnou svou
vydal se cestou hledačů nevěst
ze čtyř směrů přichází a třemi jsou

a tohle vám lidi přeju mít
žebřík, kterým se leze na zem,
ta jednota slova, co umíš vyslovit
když křičíš v tmách orgasmu já jsem

stojím věrný své předloze
oráč sedmého dne vyčerpán 
zápasím svým srdcem v poloze
kdy je stav lásky nouze zažehnán

středa 6. listopadu 2013

Život


život je vlastně o přijetí
srdce vlastního rozumu
schovávaná bez napětí
před účinky konzumu

život je vlastně o bdění
a rozpoutává myšlenky
víříme ve dne ve snění
jsme synové Jitřenky

život je vlastně o lásce
viděn vlastníma očima
a dojdeme jen k otázce
když nekončí, jak začíná?

Run


poslední kapky spadly
a prach ze zvířených těl
proč nám ty lásky vadly?
kdo přišel a kdo uletěl?

otázky tanečních kroků
co v srdci volí melodie
mé rty na tvém boku
takhle se nikdo neopije

tančíme pocitem hrůzy
strachu toho, co přinese
a tak zbavuji tě blůzy
a srdce k srdci přilne se

úterý 5. listopadu 2013

Mukthinath


sedící symboly dnešní doby
vůle padajících kapek krve
a nepochopíš srdcem hroby
hledáš jen, kdo řekne trvej

vstoupit k abredu bytí čelem
pochodně noci v očích nést
zbydeš si v sobě nepřítelem
za to, že žít je teď tvůj trest

tak jedině vystoupit z kruhu
dřív něž se z něj stane kříž
malovat srdcem k srdci duhu
možná, že to lásko pochopíš


Někdy nevíme, co máme dělat s tím, čemu jsme říkali život. Najednou to není to, v co jsme věřili a doufali. V představě naší mysli. Ale chápeme, že jediné, čemu můžeme věřit a v co doufat je vždy jen a jen v našem srdci. Země zaslíbená je skrytá jen ve dvou slovech. Já jsem.


Mukthinath (3800 m n.m.) je posvátným místem buddhistů i hinduistů. A proč se zrovna toto špatně dostupné místo vysoko v horách stalo posvátným? Co vede tolik poutníků k tomu, aby podnikli několikadenní náročný výstup údolím řeky Kaligandaki do Muktinathu, nebo dokonce překonali sedloThorong La a nebo se sem nechali dopravit helikoptérou? Za všechno může nenápadné věčné světýlko - přírodní úkaz, kdy plyn ze zásobárny v podloží probublává vodou, na jejíž hladině pak hoří malinkými plamínky. Něco takového považovali lidé za boží znamení a rozhodli se na tak významném místě postavit chrámy. Nejedná se však o nic pompézního, celý chrámový komplex je v dokonalé harmonii se svým okolím. Areál je obehnaný zdí a je odtud nádherný výhled na okolní himálajské štíty. Muktinath je dalším výmluvným důkazem toho, že hinduisté a buddhisté jsou schopni existovat vedle sebe a tolerovat se. Příklad hodný následování!

neděle 3. listopadu 2013

3AXIS LOOK INSIGHT - 6 TVÁŘÍ ČLOVĚKA: Paměť máme proto, abychom věděli, kdo jsme

3AXIS LOOK INSIGHT - 6 TVÁŘÍ ČLOVĚKA: Paměť máme proto, abychom věděli, kdo jsme:

Když si pamatujeme, kdo jsme přinášíme na světlo světa svou podstatu. Naši autentičnost. naši podstatu bytí. jsme však tolikrát nuceni skrývat své pravé JÁ, to proto abychom mohli přežít, že na něj následně zapomeneme a odevzdáme svůj život jen tomu falešnému, o kterém si celý život namlouváme, že je tím pravým. Marně. Od určitého okamžiku v našem životě je pak už toto zakrývání zbytečné, a přesto přese všechno zjišťujeme, jak je pro nás obtížné se tohoto skrývání se zbavit. A každý den, co nám ještě zbývá, jsme postaveni před volbu. Budu podporovat ve svém životě svou autentičnost nebo své falešná já. Budu žít v pravdě nebo budu lhát?.

sobota 2. listopadu 2013

Maybe (Možná)


možná ti zbude vzpomínka
možná jen z lásky vodopád
slz, co odplavuje blázínka
chlapa, co má tě pořád rád

možná jsi jenom krásnější
 možná, že čas zastavíš v letu
za tím, co chce ten jasnější
děláš si z lásky já epoletu

možná, že si najdeš cestu
možná probereš se prsty
v srdci jsi nechala v gestu
pár slz, co už jen zmrzly

pátek 1. listopadu 2013

V pravdě


děkuji za tvou laskavou lásku
za jedno objetí znamenající cit
ty nemáš žádnou lidskou masku
dáš tolik, co až nejde pochopit

děkuji za tvou kamennou krásu
za oheň života, co vznikl z plamene
tvůj klid dal srdci na chvíli spásu
co na tom, že teď bude kamenné

do srdce hmoty málokdo vidí
a teď ve mně žiješ, ty - kámen
čas dušiček trhá pláště nejen z lidí
za slovy miluji tě přidal jsem Ámen


Amen (hebrejsky אמן) je slovo, které se často používá při modlitbách, v náboženských a liturgických textech. Nalezneme je jako součást/závěr modliteb jak v židovství, tak v křesťanství či islámu (ve forměامين ámín). Přes liturgii přešlo i do hovorové mluvy. Slovo amen je jedním ze svědků společné semitské náboženské tradice spojující tři velká světová monoteistická náboženství (židovské, křesťanské a islám). Původně hebrejské adjektivum אמן (amen, skutečné, pravdivé, v některých biblických pasážích užíváno i též jako podstatné jméno) se stalo neurčitým výrazem pro stvrzení výše řečeného ve smyslu „tak se staň“, „pravda“, „kéž se tak stane“. Etymologicky vychází z kořene א-מ-ן, ’-m-n, tj. věřit, doufat, ujistit se, být věrný (od stejného kořene je odvozeno i slovo אמונה emuna, „víra“). Podle výzkumů je příbuzné se slovem אמת, emet pravda. Odvozené formy jsou v nif’alu נאמן, ne’eman - „být jistý“, „být pravdivý“, přeneseně „obstát“, v hif’ilu pak האמין he’emin - „věřit“ či „uvěřit“. V judaismu původně nejspíš bylo formulí pronášenou vždy na závěr modlitby a benedikce, pravděpodobně to byl také jediný moment, kdy se společenství svými responzemi aktivně účastnilo liturgie.

Slovo amen bývá někdy interpretováno jako akronym pro sousloví אל מלך נאמן El Melech Ne’eman, „Bůh, věrný král“.