Jak pampelišku

opírám se o svou hůl, co putovala se mnou

krok za krokem stoupáme k vrcholům nebe

těžký krok najde svou pampelišku tajemnou

a stojíme teď sami v tichu slunce vedle sebe

milionem chvil chodil jsem trhat tyhle květy

za ruku mně sem vedli jako malého človíčka

trhali jsme si je každý sám a potom bez piety

pouštěli jsme všem lidem vzduchem přáníčka

skončí se pouť jednoho květu, utrhne ho ruka

a vše co bylo dosud tou nadpozemskou krásou

skončí tady a v jednom okamžiku dechu kluka

se rozletí dál, to aby životem zavál vítr spásou

začátek té cesty k cíli nás všechny rozfoukal

jen někdo dokázal se stulit v srdci do pelíšku

přeji si lásko, aby už další květ srdce nepukal

až foukneš a utrhneš mě Bože, jak pampelišku

Světlo ztracené víry

stejně jako barva světlo upije ti
až dostaneš dávnou misku mlsu

pokud však žiješ jen pro přijetí
umíráš s odmítnutím, v oku slzu

zavíráš oči nad vším tím světem
to, aby ještě chvíle sucha zbyla
co když to, že do všeho se pletem
je důvod, že lásku slza nevypila

tma je exploze a odmítnutí lásky
Bůh nevidí, co zbylo z barev světa
je v boží tváři dost místa na vrásky?
když ti zbývá říct jen poslední věta

že život je tvá naděje, i když spíš
taky tu, že nikdo v lásce neumírá
zahalený tmou světlo nespatříš

když ze světla není tvoje víra

 

👐 Ruce plné lásky (Hands full of love)

schovaný v bezpečí tvé lásky

stočený, jak v lůně své matky

slibuji, že nehraju divné sázky

věřím, že přinesu zas zmatky

jsme sběrače bolestí a smutku

co chtějí mít víru žít v dlaních

učím důvěřovat srdci vskutku

hodin těch večerních i ranních

a opírám se o tvé lásko miluji

soustředěný jdu já mezi stíny

a rostu vnímám, co mi slibují

poslouchám, nehledám viny

a každý krok dál jde hlouběji
právě láska sází pochybnosti
před dobrotou se tu zachvějí
všichni, kdo nedošli do sytosti

mé sestře Blance

Věční námořníci

jako je světlo majákem pro trpící

je tvé srdce cestou ze tmy nocí

my jsme tou vyřezanou lžící

co nic nenabere z vod a donosí

neseme si svou touhu poznat svět

a tak jako námořníci poplujeme

hledáme proudy bytí jako květ

třesoucí, že přivonět si nestihneme

a když vím, co vše obklopuje duši

stávám se jen kapkou v mnohém

a ponejprv vím, že lidem sluší

láska je přátelství člověka s Bohem

💙 KRÁSA JE V PAMĚTI SVĚTA

Krása je v paměti světa.

Kde žije řadu dnů.

Podléhá všemu i ta věta.

Říká a víš, uvadnu.

Bojím se zmizet z řádu.

Toho božího, přec.

Jsi anděl prvního pádu?

A nebo jsi pitomec?

Zpívám tě pro slyšenou.

Dotýkám se barvy.

Vidím tě na smíšenou.

Chuť tisící mi narvi.

Žízní jdeme za potravu.

Láska toho prvého.

Otiskem času pozdravu.

Miluj bližního svého.

Dobrý člověk ještě žije

 

Jdeš k Bohu beze zkratky.

A s vědomím všech ztrát.

A láska žehlí tyhle zmatky.

Když si tě Bůh teď bude brát.

A taky ty sandály a kutnu.

V nich modlil jsi se za nás.

Než osud životu řekl, utnu.

A teď my modlíme se zdrávas.

Chybíš nám bratře do slova.

Cos vždycky srdcem hlásal.

Chvíle s tebou, byla obnova.

Slibu, že věřím, že přijde Spása.

XYZ

žijeme časem, až z něj zbydou okamžiky

nemluvíme hlasem, který je pro romantiky

přítelem běhu, co odpočítá tempo marše

nehledáme něhu, dovedla by nás jen k arše

jazykem slov pijeme poháry slz na řasách

okamžik vdov, když radost nahradila strach

vykřičet lásku, co nahradila hloupé pověry

a dostaneš v sázku bez srdce různé poměry

zapomínáme věrnost životu vzít si do krve

nádech je věčnost, vydechni prosím poprvé

Kolotoč bezedných dnů

Každičký pohyb vesmíru,
mi připomene tebe lásko.
Srdeční tlukot na míru
odvíjí niť, jak život krásko.
A tak hledám i tvé dotyky,
co bolestí i steskem straší.
A chci vypadnout z putyky,
kde chlast je čím dál dražší.
Když večerní špunty létají,
hospoda na tobě nechce tratit.
Radost už žádnou nedají,
zaslechnou jen platit, platit.
Dívám se plačky na měsíc,
nádobí myju za ten chlast.
Mačkajíc slzy srdcem vězíc,
v deliriu představ, co je slast.
Ještě poslední pár půllitrů
a mám zas chvíli vystaráno.
Tak se po jitru dívám na dno,
až bude další nadbytečné ráno.
Ten kolotoč bezedných snů,
končívá každý večer sázkou.
Zaklínám Boha všech nocí i dnů
a šeptám LÁSKO, LÁSKO LÁSKO ...

Sto tisíc andělů (A Hundred Thousand Angels)

bolí mě usínání bez tebe

hvězdy si tančí za zenitem

žijeme v mrazu, co nezebe

sami sobě zemí i satelitem

lampu zhasíná překvapení

poprosit vše o odpuštění

láska je tady bez kradení

to červánky jsou rozluštění

zhasínáš lampu a vychází

sluneční záblesk nevídaný

oči jsou jak okna vitráží

a smutný čaj bez snídaní

jak často slyšíš miluji tě?

bez tisíců andělů, co musí

šeptat naposled při úsvitě

kdo nevěří, ať si to zkusí

🤍 Sirkou

dnes zapalujeme na věnci svíci
a přejeme si srdcem dobrou věc
nejsem bdící, jen stojící a spící
a tak čekáme, co přijde nakonec

zabývá se dobrem možná příliš
každá z těch svíček, co uhasíná
kdy je víc než dobro to, co sdílíš?
když tvůj čas na zlo se sám stíná

pýcha je to, co naši lásku přezírá
vraždí motýlí křídla snů a dostává
plat za to, že další zmatek předstírá
škrtnutím sirkou tvé srdce dozrává

snad malá chvíle tím, vším otřásla
neptám se tě pane zda jsi požehnal
kouzelná láska prý byla otázka?
a na co ses člověče vlastně ptal?

V klubu poražených (ego)

na křídlech andělů létají už nejen slova

sem tam poletí i pěkná boží facka

a z hloubky bytosti dolují život znova

a ego zasvítí si chechotem racka

v bezmoci odvržených sil dojde k pádu

z života bez radosti zbude jen dril

když opilý mocí bojujeme o nadvládu

bez lásky k sobě tím peklem chvil

sedím si v klubu poražených, jak osel

projevit sám sebe smíchem vod

plačící tvář příchozímu řekne, posel

 že v každé slze zůstal můj život?

Dokud nechceme slyšet pravdu, neroste osobnost, ale jen naše ego. 

MILOVAT NENÍ, CO DODAT

vím, jak mluvit, aby mi naslouchala tráva

vím, jak mluvit, abych zaujal tišící se vítr

a tak se to lidem při modlení někdy stává

že jsou kapkou vody, až se z nich stane litr

vím, že mluvit je tryskat vodu z pramene

vím, že mluvit je zázrak vším, co se stalo

a tak ti slovo lásku dává, jindy ji zažene

a jen nechápeš, že vysloveno je už natrvalo

vím, jak mluvit, aby se z dlaní stala sláva

vím, jak mluvit, aby se dal člověk poddat

a tak ti zvuk slova barvu do života dává

Boží slova jsou ty, co k nim není, co dodat

🙏❤️ Modlitba na dobrou noc

Běžím tebou Bože o závod

A tak tak si popadám dech

Nemám tvůj čas na návod

Dočtu ho až jednou na zádech

A, i když vlastně nechci nic

Stáváš se TY mým osudem

Možná nádechu trochu víc

Abychom žili až tu nebudem

Všichni umíráme na lásku

A když ji máme plnou hubu

Nikdo nemyslíme na sázku

Vydechnout JÁ byl, jsem a budu

❤️ KDYŽ BY SES MOHL BOŽE PODÍVAT

Když by ses mohl Bože podívat do mého života?

A použil bys k tomu moje oči...

Litoval bys mne?

Viděl bys všechny ty probdělé noci.

A všechny lži, co mě srazili na kolena.

Viděl bys myšlenky, které způsobily můj pád.

Tebe jsem obviňoval ze svojí vlastní zrady.

A křičel jsem, abych nenacházel klid.

Nechal jsem tě odejít ze svého srdce.

Jen tak jsem jsem od tebe odešel.

Nemůže zaslechnout lásku ten, kdo válčí.

A pomsta se řine jako záplava.

Zavřený v kleci sebe sama.

Topím se v lásce od, které hledám klíč.

Až jednou uslyšíš mluvit milost Boha.

Slyš. 
Jsem tu nyní.

A to je jediná cesta ven.

Vyprávět

jsem v nebezpečí ze svých ztrát

které jsem přestal propíjet, ale žít

hledám si v sobě hřiště, kde si hrát

když tvá láska je to, co chci mít

kolikrát jsem si už řekl dost než

zamávám z vrcholu hory a skočím

představy jsou jen klidný sen a lež

zapřáhnu v letu slunce, jsem kočí

podívej se, kolik je kroků k tobě

za všechny dny světa nenacházím

pro tebe srdce nikde nežli v hrobě

jsem ten, který sám nerad sází

a divíme se, kdo že za nás říká

všechno, co není v skutečnosti svět

falešný ráj, kde se nikdy nenaříká

o tom, vám chci v srdci vyprávět

Neexistuje způsob, jak správně či nesprávně vyprávět svůj příběh. jen si buďte vědomi okamžiku, kdy vás přepadne touha jej vylepšit. Pamatujte si, že příběh, který vyprávíte je základem pro váš život. A tak ho tedy vyprávějte tak, jak byste chtěli, aby vypadal.

My jsme...

až spolknu i tu poslední slzu
a rýmy slov se složí v pohoří
jsi miska plná jemných mlsů
jsi oheň, co se vždy rozhoří

jen pohledem z rozbitých očí
dotlačíš zevnitř i tu poslední
milovat jde ten, kdo vykročí
a všechny láskou zprůhlední

naslouchám srdci dlaní nebe
úsměvem platíme slzy všech
zažít, že láska je to, co klepe
my jsme, my jsme, my jsme

Je to možné

protože z lásky život vzniká

říkám si jemu, čaruj pořád víc

z mála jsi jediná, co je veliká

tím, že neseš den tmě vstříc

v divadle propletených cůpků

co trčí z hlavy jen pro radost

chytáme se antény a hrubku

dáme za okno a řekneme dost
z života odcházíme slovy
a vrací nás do něj zase pláč
někteří papoušci, orli, sovy
připomenou ti, že ty jsi hráč

prsty jsou hráči z boží noty

žít jdeme hrou našich dlaní

když vidíme srdcem, že to ty

jsi klíčem Boha pro uvítání

mé sestře Blance

„Dnes není nejhorší nemocí lepra nebo tuberkulóza - dnes je to pocit, že jsem zbytečný, nemilovaný, pohrdaný, nežádoucí, všemi opuštěný. A nejtěžším hříchem je proto nedostatek lásky, ta hrozná lhostejnost k bližnímu, který je vystaven vykořisťování, korupci, bídě, nemoci.(...) Nejde vždy o krajíc chleba, nejde jen o kus oblečení. Po lásce hladovějí lidé i v bohatých zemích světa. A tam je ten hlad nejmučivější: vědomí, že nikdo mě nemá rád, že o mne nikdo nestojí, že jsem zbytečný, nežádoucí. Že jsem sám.“ — Matka Tereza, římsko-katolická jeptiška 1910 - 1997

Archanděl

někdy je bolest nad rozsahem ztrát

tím jediným, co ještě vlastně zbylo

poznání, že se z prázdna nemá brát

 ani, že slzou Boha se srdce neumylo

když cítíš doteky slz, těžko se mlčí

probudíš se v hrudi bez obalu lásky

a každá bytost, co se před tebou krčí

je symbolem tvé krve žhnoucí masky

když jsem tě tehdy neposlechl pane

a nevyhladil srdce bolesti všech lidí

řekl jsi peklem budu, ale že vzplane

srdce anděla láskou všech, co tě vidí

každý krok, co bolest nese není boží

a tys donutil věřit bez svobody Slova

láska je darem svobody, co se vloží

archanděl Lucifer, k službám, znova

Znak

zas zničila jsi stovky krásných míst

ty lásko, co přicházíváš v dešti brzy

to kvůli tobě začal tváře srdcem číst

až když v tváři Boha spustily se slzy

jsi nemravná, krutě žádoucí a chceš

najít vše bez času, co dává odpovědi

na víčkách stínu je pravdou vše i lež

a tak nás přivádíš všechny ke zpovědi

nejjemnější ze všech tajemství, co zná

bijící teď, kdy všechno bylo je a bude

tvá ruka kreslí láskou čarodějný znak

který tě v životě svlékne před osudem

Dveře

objevit klid v pohybu

zříci se slova mlčením

obléci nahá pochybuj

tak tě lásko odměním

modlím se za šerosvit

aby se zastavila krása

abych chvíli mohl být

v tom, co je naše spása

a můžeš kývat hlavou

a říkat ano či ne Bohu

tak jako sny si plavou

šeptám jen, i já mohu?

okem tajemna chápaví

dotykem snít o důvěře

to jak všechny lásky ví

je otevřít srdcem dveře