Je to o odvaze nechat se vidět v okamžiku, kdy nejste „vystajlovaní“ pro svět, ale kdy jste prostě jen... vy.
V mém hlavním článku jsem psal o tom, jak se ze strachu stáváme účetními vlastních životů. Počítáme, kolik důvěry investujeme, a hlídáme si, abychom „nepřeplatili“. Ale tahle píseň mluví o opaku. O tom, že někdo dává, i když jste blázen. Že někdo věří v to, co zaseje, aniž by hned kontroloval tabulku výnosů. To je ta pravá magie, kterou se snažíme vnést i do rituálů Fengshuimakeup.
V každé z nás žije ten „skřítek, co prskal, že nechce pomoci“. Ten vnitřní hlas, který se brání zranitelnosti, protože se bojí, že ho svět rozbije. Ale cesta k vnitřnímu jasu nevede přes vyhnání toho skřítka. Vede přes jeho přijetí. Tady jsou 3 kroky, jak proměnit svůj smutek v jas a skřítka v partnera:
✨ Péče o „zašlé skříňky“ své duše - Když si večer čistíte pleť, nevnímejte to jen jako odstraňování nečistot. Představte si, že otevíráte ty zašlé skříňky v sobě. To, co tam najdete – smutek, únavu, nebo toho prskajícího skřítka – nepotřebuje hned „opravit“. Potřebuje to jen prostor, aby to mohlo být viděno. Světlo, které do těch skříněk pustíte, je tím nejlepším lékem na všechny nemoci duše.
✨ Umění dávat bez kalkulačky v ruce - „Dáváš i přesto, že jsem blázen,“ zpívá se v textu. Zkuste si jeden den dát něco sobě nebo druhým bez očekávání, že se vám to vrátí. Naneste si rtěnku nebo oblíbenou vůni jen tak, pro tu čistou radost z bytí. Bez ohledu na to, jestli vás někdo pochválí. V ten moment mizí „účetnictví citů“ a nastupuje skutečná integrita.
✨ Dovolit si být „snesena na zem“ - Někdy se v tom duchovním hledání nebo honbě za dokonalou image vznášíme příliš vysoko, až ztratíme kontakt se zemí. Pravá láska – k sobě i k druhým – nás ale „snáší na zem“. Tam, kde je tma, která se mění v jas. V rituálu Fengshuimakeup to znamená dotknout se své tváře s úctou, vnímat strukturu své kůže a přijmout svou lidskost se vším, co k ní patří.
Smutek pak mizí jako holubi po tlesknutí. Ne proto, že bychom ho potlačili, ale proto, že už nemá důvod u nás dál sedět. Máme totiž někoho – sebe nebo blízkou duši – kdo s námi jde i tam, „co je tma“.
Cítíte v sobě občas toho prskajícího skřítka, který odmítá pomoc, i když ji nejvíc potřebuje?
👉 Navazuje na článek:
Lásko
Lásko...
Když sem zaklepal a přišlas otevřít
A každá vteřina byla tak dlouhá
Nemusíš hned všemu srdcem uvěřit
To radost si lhostejnost strouhá
Poznávám lék na všechny nemoci
Otevíráš mě, jak zašlé skříňky
Skřítek, co prskal "nechcu pomoci"
A teď dělá štafáž do vitrínky...
(Do vitrínky...)
Pomáháš najít mě, když nehledám
Oči ve chvílích smutku a zla
O radost se dělím, smutek nesu sám
Jdeš za mnou i tam... co je tma.
(Tma se mění v jas...)
Nevěříš na to, co zaseješ, že se sklízí!
Dáváš i přesto, že jsem blázen!
Smutek, jak holubi tlesknutím mizí!
Miluju, když snášíš mě na zem!
(Snášíš mě na zem...)
Na zem... Lásko...
---------------------------------------------------------
