Spoluvlastníci života: když se Země stává naším zrcadlem

Tahle skladba i článek nejsou ekologickým manifestem. Jsou návratem k paměti, kterou máme všichni v těle — k vědomí, že nejsme pány planety, ale jejími sousedy.

Spoluvlastníci života je příběh o zodpovědnosti, která není tíhou, ale darem. O vztahu, který vzniká z všímavosti k nejmenšímu zázraku: včele, listu, potůčku.

V čase, kdy se svět mění na trh s pozorností, potřebujeme znovu slyšet jazyk přírody. Ne skrze čísla a zprávy, ale skrze dech, vodu a ticho.

Píseň i text připomínají, že chránit svět neznamená bojovat — znamená pečovat. A že opravdová moc člověka začíná v empatii, ne v nadvládě.

Možná není pozdě. Možná stačí zastavit se, dotknout se kamene nebo křídla, a nechat život, aby si nás znovu pamatoval.

Bez váhání

ledová země nebe zrcadlila

a to jí za to posypalo sněhem

když bílá s bílou zbyla

lásky se dotkneš a jsi zběhem?

následuj sebe a nalezneš mne

radost či bolest, láska či zloba?

já proklínám smrt dne !

následuj mne a ztratíš nás oba

do jarních zahrad rozkvetlých

zastavit vpád vloček nedovedu

zastavit v srdci smích?

květy se sevřely v krůpěj ledu

odrážím ke zrodu duši jasem

bez Boha, nečekám, že pomůže

já stal jsem se hlasem

počkáte tu se mnou? na růže?

Ze mě (Land anaka)

naslouchám tvým očím

když vyháníš mě z noci

do srdce jen si vkročím

kde mám tě v mé moci

ruka je schovaná dnem

logika posvátných míst

skrz srdce jde krev ven

do tváří, kam jdu tě číst

jako on proudí do světa

aby nám všem pohyb dal

člověka láska je rozseta

a srdce ze mě dává cval

Michal Zachar

.......................................................................................

Jednání člověka je plno tajemství. A přebývá v něm síla ráje.