Láska není projekt, který se dá řídit vůlí, a už vůbec ne investice, která se vrací úrokem náklonnosti. Je to dar, tichý, nevyžádaný, a přitom zásadní. Přichází tam, kde jsme schopni otevřít své srdce nejen sobě, ale i druhým.
Jenže naše srdce bývá často plné, přeplněné egem, touhou po uznání, iluzí o správnosti, povinnostmi a strachem. A tak v něm pro lásku nezbývá místo. Ego je mistr v přestrojení: hraje zachránce, oběť i soudce, přepisuje realitu, dokud neuvěříme, že „všechno děláme pro dobro“. Ale dobro, které pramení ze strachu, se časem promění v diktaturu moci.
Skutečná láska se nevnucuje, nelze ji vynutit, ani naplánovat. Ona se prostě stane, když už není s kým bojovat, když se přestaneme přetvařovat, když dovolíme životu, aby se v nás sám nadechl. Jsme nádobami lásky, ale většina z nás má tu nádobu plnou věcí, které do ní nepatří.
Až když ji vyprázdníme od lží, od očekávání, od neustálé potřeby mít pravdu, může se naplnit tím, co dává smysl. Teprve tehdy pochopíme, že láska není něco, co hledáme venku. Je to tichý návrat domů. K spočinutí v pokoji našeho srdce.
🕊️ Logion 70: „Když z vás vznikne to, co máte v sobě, zachrání vás to. Když to však nemáte v sobě, co nemáte v sobě, zahubí vás.“Zvolil jsem aramejštinu proto, že nese rytmus duše. V jejích slabikách se neargumentuje, tam se dýchá. Je to jazyk, který nerozděluje, ale spojuje. Jazyk, v němž slova ahava (láska) a raham (soucit) nejsou pojmy, ale prožitky.
A tak i tato píseň není doprovodem článku, ale jeho ozvěnou. Je pozváním k naslouchání slovům, jimiž vznikala Bible, slovům, která jsou možná tou nejstarší a nejprostší modlitbou lásky. Aby ji na okamžik uslyšel srdcem.
