 |
| foto: Igor Burba |
zrozená postava
odvážně kráčí
a voda laskavá
odráží let ptačí
stát člověkem
ponořených snů
Bůh s povděkem
řekl, jsem tvůj
život povstává
a ptáků víření
lásko jásavá
přinášíš smíření
Místo pro intuici, obrazy duše a proměnu. Básně pro rituály, věštby z orákula a příběhy, které léčí. Tady se krásno stává kompasem a slova mostem k sobě. A pokud nevíš, co hledáš? Zeptej se.
V mém srdci?
 |
| foto: http://www.sxc.hu/profile/ba1969 |
tlučeme svalem do krve
říkám ji bublinko uprchni
a dostala se sem poprvé
vybuchla jsi v mém srdci
kolik stahu je potřeba
k tomu abys řekl miluji tě?
a kolik stahů tě ukolébá
když láska narodí tě?
kolikrát zvedneš oči?
políbíš svým pohledem
kolik si stahů krví točíš?
bublinko s medem
kolik stahu srdce máš?
pro život v téhle realitě
kolik stahů srdce mi dáš?
když říkáš, miluji tě
Legie
vzdal jsem se lásce
křídla jsou polámaná bojem
a mečem si už jen klestím cestu
vystupujíce lesem pomalu až na vrchol
letěl jsem a šel za tajemství svého srdce
přiblížit se k poznání zlomku života
kterým zakrýváme svou nahotu
my, co jsme v srdci Boha
a přitom jsme ptáci prostoru
jen zavření v klecích z myšlenek
sami bez možnosti roztáhnout křídla
v kleci se totiž nedá rozletět se do světa
tak spolu mluvíme melodií beze slov
a ty mi přesto pořád ještě nevěříš
slábneme silou nevyslovených
to jen srdce udrží pravdu
Vkládám
vkládám své ruce na tvou tvář
a dotýkám se tak tvého snění
ve hmotě ti Bůh dal svatozář
svatou zář srdce, kterým měníš
chvějící ti budu říkat do skonání
pulzující životem, co neuvadá
dotýkán opatrně drsnou dlaní
jsi puzzle světa, co si nezapadá
a tak stoupáme na obzory dnů
ty dotyky se až láskou laskají
a na vrcholu dotknout se snu
hrající puzzle, až nám mlaskají
vkládám své ruce, ty žehnáš mi
a stavíme obraz krásné ženy
stavím i to, co Bůh nedal mi
ten odraz mám v srdci zavěšený
Tanečnice ve tmě (Dancer in the dark)
hořící temnotou držíš pevně
zamířit stisknout kolikrát
jak tanečnice ve tmě
lásko jsi opiát
za masky dáváme zřejmé
a z duše už je plagiát
do kouta k ženě
už promíchat
jak roztrhat na kusy jemně
a jak si krev promíchat
ty tanečnice ve mně
kroky do ticha
Neopatrný šepot (Careless whisper)
najednou není chuť psát básně
možná za to může klima?
je snadné obvinit zlem krásné
když za nehty je tvoje špína
jednou vše se splyne v jeden
a život se pozná zvenku
a kdo si teď čas krátí jedem
dostane poslední navštívenku
královna bezmoci strachu bdí
nad králem, co vidí syna
jak se první změnil v poslední
i za tohle teď může klima?
a naše příběhy jsou jak lovy
a šelmy, co prohrát umí
zuby už pušce nikdy neodpoví
šeptej se proč a porozumíš
Úplné zatmění srdce (Total eclipse of the heart)
naříkám, ležící do ticha
já nedýchám, bežící do břicha
proklínám, tu vzdálenost
k vagínám, co nikdy nemaj dost
zhasínám, bez plamene
a hodinám říkám nezapomene?
přijímám se, svou touhu
objímám se, čtou mě mému Bohu
zatínám, se naproti dešti
zaklínám, despoti, kdo to tu třeští?
sahám si tam, kde drhne
dostávám sám úplné zatmění srdce
sBohem VI.
Boha prý oslavují činy
třeba úsměv na tváři
a jak jsme každý jiný
důležité je to, co zazáří
jsme rozděleni pýchou
co okrádá nás o lvíčka
srdce pláče píseň tichou
milovat se není o knížkách
Boha prý oslavují činy
veverku až na ocásku
šimrá jsme k sobě líní
ne k tomu si zabíjet lásku
Dary
dáváme dary
řvoucí tichem
kolik má páry
rytmus v lichém
v pohybu čela
leskne se pot
dáváš se celá?
či mrtvý bod?
to jsme chtěli
poznat, co je
aniž jsme měli
chuť do boje
nedokazujeme
jiným sebe
odbavujeme
jen své nebe
neohlížíš se dál
a stále jdem
jen o to stál
být ti úsměvem
..............................................
Když odvážně hledáme lásku, láska se nám odhalí
a my nakonec budeme přitahovat další lásku.
Jestliže nás miluje jeden člověk, pak nás milují všichni.
Paulo Coelho
Fialové víno (Lilac Wine)
byla tma skoro ukrutná
a do ní skryla jsi se celá
vědělas, že život chutná
i chvíli, kdy jsi nezemřela
odmykáš, jen odmykáš
srdce těm, co zkameněli
to, když s láskou zajíkáš
souhlásky, co oněměly
plynuly měsíce a týdny
aniž je vzpomínat třeba
že dotyk tvůj tak vlídný
byl fialové víno a chleba
život je někdy skoupý
když tě ze života vyjmou
to já byl tehdy hloupý
víc než jsem mohl přijmout
Ptej se...
a schovej se v něm celá
všimni si jak uhání
krajina kolem nedospělá
ptej se svou otázkou
na to jak dlouhá bude
tenkrát vycházkou
bylo to srdce všude
ptej se jak jde čas
ptej se, co komu vzal
ptej se pořád zní hlas
zvonu, co tě hřál
Jsi pole zlata
 |
| foto: © Andrey Stanko |
nahmatat dlaní bod
odkud bolívá tě hlava
vstoupit za ten schod
odkud hoříš popelavá
ponechat srdce v dlani
a dotknout se jím tebe
lásko posviťme si na ni
která dotýká se tebe?
zas vzplane bitva celá
za Boha, krále, rodinu
nahmatat bolest chtěla
ta ruka nejmíň hodinu
a při tom se poznáváš
tou dlaní říkáš děkuji
do slova se lásko dáš
jednoho slova, miluji
Pousmání
 |
| images: K. & A.Carden |
bolestí starých ran
krev pořezané kůže
jsme každý odevzdán
sobě víc než zmůžem
absurdně dotýkáme
písmem, co zevšední
pírko neřekne ámen
žízní srdce průhlední
my svítíme lásce sny
v knize života hynou
je první je i poslední
letící křídla splynou
láska přichází vždy
světlem křídel v dlani
s láskou, co ještě spí
probouzíš pousmání
......................
Aničce
......................
Aničce
Příteli
 |
| foto link |
když mi tak vyprávíš
o ženě, o lásce, o výbuchu
o tom, co třesklo
jak ti říct, že neslyšíš
bolest, která nemá sluchu
a já vnímám všechno
jak vykřičet mám co tebe bolí?
jak spolehnout se víc než na cokoli?
jak otevřít rány ještě víc?
jak se zavírá krev žil láskou holí?
jak se dostaneš dál tou solí?
jak pomoci, když už nepomáhá nic?
o tom splývání asi víš
všechno nejde na předtuchu
u očí se zalesklo
jak říct, že neslyšíš
srdce je ještě plné vzruchů
a já vnímám všechno
Láska pod deštníkem
modlitbou vyprávíš
své příběhy Boha
slzy deště, co sníš
které zná mnohá
schovaní v srdcích
a pod deštníkem
jdou si a brzcí
stanou se mžikem
schovaní v srdcích
a pod deštníkem
jdou si a brzcí
stanou se mžikem
schoval se do nich
a ty jako historik
sny o broskvoních
hledáš jej čímkoli
o pravdě, co unese
svlékáš mě do naha
až maličko otřese
srdcem tvá odvaha
Duchovní život je možný i bez seminářů, půstů, odříkání a celibátu. Stačí věřit a otevřít se Bohu. On pak sestoupí do každého z nás a naším prostřednictvím bude činit zázraky. -
Paulo Coelho
Z korálků
 |
| foto: http://www.sxc.hu/profile/kasiunia |
vnímám tě na dálku
nechci mít do dárku
net plnej vtipálků
co nadávaj: pisálku
ještě, že do kanálků
pouští mi kořalku
dělám si z neználků
pozdravy katafalku
vzpomínky na válku
sekyrou do špalku
zvednu ti morálku
nestrpím zahálku
posílám obálku
odcházím na pálku
popohnat píďalku
co leze na třezalku
o kterou zápalku
škrtám a z krystalků
vyjímám rivalku
a hele ji hvízdalku
dávám tě do šálku
pro lásku z korálků
Vychutnat
vychutnat mé tělo
podívej se na ruce
objevovat by chtělo
po dlouhé výluce
polibky andělů
v závojích radosti
křídla ze záměrů
člověka vyhostí
sladkostí života
je dotknutelná tma
hrajícímu slepota
k dotykům dna
a jako v tvé tváři
slib láskou šeptají
modlitby se září
tichem a potají
Proč? II. (Why)
.jpg) |
| Photo by Wingate Paine (1915-1987) |
Jsou dvě v noci a zkouším spát.
Spát tím, že se budím.
A zkouším chápat, kdo chce lhát.
Kdo se vzít nad osudím?
Točící kolem osudu nevěřící proč.
Letí chvíle našeho času.
A v duši s tělem vypukl kolotoč.
Chyby s láskou pro spásu.
Někdo si letí, jiný je vláčen proč?
Co ještě nikdy nestaví?
Srdce je sval a křičí prosím skoč!
Koho svou smrti pobavíš?
A tak se zabíjíme k ránu proč?
Že tma je milosrdná?
Srdcem pro lásku víš, že vkroč!
Říkáš jen, že jsi ta prvá.
sBohem V.
 |
| foto: © Christel Bangsgaard |
sláva je světlo
jedním z mnoha
co samo vzlétlo
vnímajíc Boha
královská síla
kterou tvoří živí
z vody, co pila
už nikdo nežízniví
písně z hmoty
o rovnosti v klidu
lámajíc hroty
laskající bídu
od věků do věků
síla se střetává
v čase k člověku
vytržená lákavá
amén je náš slib
jdoucí k svatbě
srdce své projevit
s láskou vpravdě
Jiskří se tiše
tak už dlouhou dobu jdu
tiše se jiskří kolem cesty
vedoucí v barvě plamene
k ránu barvy sčítám k dnům
kterými oddělujíc od nevěsty
čekám, která si vzpomene
v ruce mám klíče dne i noci
kde bydlí Bůh už dávno znám
kalichy erbu svítí do zlatova
saraf volával jsem bez pomoci
jsoucí si časem přijít k hodinám
zlatá je barva, v níž žije fialová
dali jsem vše pro lásku svou
kruhem se vše v Bohu uzavírá
bláznům hrajou jisker kastaněty
pokoj všem dobré vůle co čtou
v dveřích, co si srdce otevírá
k průchodům k sobě mezi světy
Viděla jsi
viděla s pouhý okamžik
kdy přítomnost byla celá
štípnout se, je to snad trik?
duše křičí lžeš rozechvěním těla
kolikrát spadne opona?
uvidíš klid a ucítíš lásku?
výprodej zázraků se nekoná
stačí vydechnout a sundat masku
až vyhrkli slzy krásy
každý den prosíš o milost
v království je dostatek spásy
pro ty, co iluzím řekli už mám dost
Království Boží (řecky βασιλεία τοῦ θεοῦ basileia tú theú) nebo království nebeské (βασιλεία τῶν οὐρανῶν basileia tón úranón) je jeden z klíčových motivů Ježíšova kázání a Nového zákona, v němž se zmínka o Božím království objevuje více než stokrát. Ježíš navazuje na starozákonní označení Boha jako Krále (hebrejsky מֶלֶך melech) a svým posluchačům sděluje „radostnou zprávu“ (εὐαγγέλιον euangelion, evangelium) o tom, že toto království – tedy stav, kdy bude naplněna boží vůle – je nablízku a mezi nimi. Přesný obsah pojmu není v bibli definován explicitně, Ježíš o něm hovoří téměř výhradně v podobenstvích a blahoslavenstvích. Království boží však není míněno politicky („není z tohoto světa“). Mezi mnoha křesťany je chápáno eschatologicky, jako něco, co roste mezi věřícími a v úplnosti se uskuteční na konci tohoto světa. Jiní ale vidí toto království realizovatelné v přítomnosti. V moci přítomného okamžiku.
Vody
bojíme se hlavně bolesti
co si smrt najde pod peřinou
a my držící se pelesti
krademe vteřinu za vteřinou
bojíme se srdcem milovat
křičíme polibky falše do nikam
stačí jej blesky grilovat
já přesto dál tebou pronikám
bojíme se svitu do vědomí
sami jsme malinké hromosvody
tma za nás slzu neuroní
že nahoře i dole je třeba vody
Na nedohlednou
 |
| foto: © Vlad Gansovsky |
žijeme jen jednou, tak balíš
krabičku filtrů z cigaret
a papírky a tabák sametový
na nedohlednou je to co splatíš
ve víčku leží vajglů pět
sirky smrdící až do podkroví
kroutící se mezi prsty vzniká
malá trubička s dutinkou
okamžik dospělosti v hrách
vonící na rozmezí, sirka škytá
milá trošička kouře s tmou
rty daly dík posedlosti i strach
cigaretám ubaleným s láskou
prve přišel slastný okamžik
zahučet a s láskou vzplanout
a kdovíkam až smích s maskou
do krve přešel malý kominík
co smetl sázkou srdce na troud
Zpovědnice
kdo z nás zná všechny pocit lásky?
jsi zavřená ve své zpovědnici
odkud vylétají masky
netopýři ve vichřici
batman je povolán
tvoříme pochopení
kdo je jak ukován
v tomhle představení
uvidět bez názoru
který tě zasahuje
spíláš do cenzorů
bezmoc tě otravuje
zpovědní tajemství
pouštíme netem
uprostřed hrudi zní
sotva se spletem
tak házej dál houšť
dokud to neproberem
nedávej další písek na poušť
aby se tvé srdce nestalo nepřítelem
S láskou
Srdce je podstatou světa.
Vyprávím mu o našem zatmění.
Které postihuje hlavně srdce.
V jeho každodenním bití.
Co tluče záškubem svalů.
Připraveno nikdy nepřestat.
To my mu dáváme směr.
A taky naději, že má vytrvat.
Ale namísto věčnosti má boj.
A srdce neumí bojovat věčně.
Věčnost je jen ve chvíli lásky.
Která nás volá svým tichem.
A tak se i v nás ozve ticho.
Ticho smrti s věčností srdce.
A my nevěřící jdeme na věčnost.
Bojíme se tolik ukázat svou nesmrtelnost?
Že raději zastavujeme svá srdce.
Zastavujeme je životem bez lásky.
A věčnost je tak mrtvá tím tichem.
Bez tlukotu láskyplných srdcí.
Našich srdcí zpívajících ve smíru.
O tom, že pochopila sebe.
Žížaly
Ráno. Já jdu vstříc dni. Je po bouřce. Všude svěží tráva, mokré osychající chodníky a do toho vstává slunce. Maličko ještě přimhouřené paprsky jsou pomalé a líné. Na chodníku přede mnou se zastavily u malého tělíčka. Žížala. A mrská se. Zastavuji chod svého parostroje a nasazuji zpátečku. Na chodníku nemá moc šancí k přežití. Pak ji opatrně zvedám ze země a hážu ji do trávy. Taky jsem ji mohl položit. Pozdě, už letí. Žížaly nemají křídla, ale tráva tlumí. Ujišťuji sám sebe. A spěchám dál, abych naplnil svou lidskou povinnost. Tu, co mi přeci dává smysl života. Já jdu do práce. Já jdu tvořit. Tak mě ty žížalo nezdržuj. V tom zamrzne krok, to když jsem si uvědomil, kolik metrů podél trávníku mi ještě zbývá. A, že všude crčelo, ne jen na tomhle metru a že všude je určitě nějaká žížala vyplavená noční bouřkou. Můžu přejít na druhou stranu. Tam je jen beton. Protože, když půjdu tady bude tu určitě nějaká další. jako kdyby nemohly dávat pozor. A já když už jsem pomohl jedné, se pak budu muset znovu sehnout a položit další do trávy. A to mě bude zdržovat. Pak jsem ztuhnul. Úplné štronzo. Ve vědomí toho, že jsem vždy toužil po tom, aby když něco ošklivého přijde do mého života, mne někdo zase posadil do trávy. A pak jsem si všiml několika mrtvých žížal kolem. Ta moje jediná z nich bojovala. Hýbala se, plazila olepená pískem, ani nevěděla kam, ale plazila se. Taky jsem se kdysi stejně plazil. Po podlaze pokoje, kde jsem skoro rok a půl ležel jen na zádech. Být žížalou, bylo to jediné, co jsem mohl mít za pohyb.Plazit se sám, za pomocí rukou po zemi. Dělajíc žížalu. A i tento pohyb jsem měl tehdy zakázaný. Byl jsem sám. Bez pomoci druhých. Sám a sám. A jen sám. Opuštěný. Tehdy nikdo nepřišel. A já se naučil lidi míjet jako ty žížaly. Nevšímat si jejich pohybů, které i když tak malé, tolik vypovídají. Naučil jsem se je přehlížet. A to byl i důvod toho, proč jsem se zastavil. Možná si myslíte, že jsem na chvíli cítil uspokojení z toho, jak jsem šlechetný. Ale hovno. Zastavil jsem se sám nad sebou. Všímáme si vždy jen sebe sama. A já jsem rád, že jsem pochopil aspoň na chvíli, co je to být žížalou. Za zatáčkou totiž leželo cca 70 žížal. Mrtvých.
What's Wrong With Me
tak pobledla mi víčka
z pohledu čaroděje
ty oči nejsou hříčka
co se to se mnou děje?
mých míst se dotýkáš
nehraj si na zloděje
když mě celou máš
co se to se mnou děje?
vším v srdci zápasím
zbavit se beznaděje
k tobě se přihlásím
co se to se mnou děje?
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)