Bruncvík… to není jenom jméno rytíře v českých pověstech. Pro mě to bylo od mala ztělesnění touhy po poznání, odvahy a tak trochu i té české paličatosti, která nás občas vyžene do světa za něčím, co ani sami pořádně nedokážeme definovat.
Rytíř Bruncvík, syn českého knížete dle bájí odešel do světa zasloužit si na svůj erb jiné a ještě lepší erbovní zvíře. Jeho příběh, jak už to u těch starých vyprávění bývá, je plný fantastických prvků, jsou to do té doby u nás neznámí lvi, zaplete se se zázračným mečem, zabije bájného draka a poznává daleké země.
V podstatě český remake Sindibáda či Odyssey. Ale pod tou vrstvou pohádkových motivů se skrývá něco hlubšího, něco lidského. Bruncvík se vydává na svou dlouhou cestu ne proto, že by musel, ale protože chtěl. Hnala ho zvědavost, touha po slávě, po dobrodružství? Nevím. A to je právě něco, co rezonuje s lidmi napříč staletími. Kdo z nás někdy nezatoužil opustit všednost a vydat se za neznámým, že?
Je pravda, že jeho motivace přinést do českého znaku lva je tak trochu… no, řekněme, že je to spíše poetická licence než historická nutnost. Ale právě v tom je krása všech pověstí! Nemusí být doslovné, ale musí mít duši, musí v nás něco probudit. A Bruncvíkův příběh tu duši rozhodně má. Je to příběh o tom, že někdy je potřeba sebrat odvahu, opustit bezpečí domova a jít za svým snem, i když cesta je trnitá a plná všemožných nebezpečí.
A ta socha! Umístěná tak nenápadně u pilíře, jakoby schovaná a přesto s tak silným vyzařováním. Když se na ni zadíváte, vidíte v tom věky zašlém kameni odhodlání, sílu a možná i trochu té naivní víry v dobrodružství. Je to tichý svědek staletí, a také pamětník nespočtu kroků, které po Karlově mostě přešly.
A pro mě osobně je Bruncvík takovým malým symbolem Prahy, co by města plného historie, tajemství a příběhů, které čekají na své objevení. Stávali jsme zde často s mým dědečkem, když jsme chodívali na společné procházky Prahou. Objevovat život.
Takže, pokud se mě ptáte na rytíře Bruncvíka, pak říkám: je to postava, která si zaslouží naši pozornost. Nejen jako hrdina staré pověsti, ale jako připomínka toho, co je v lidském srdci věčné. Touha po poznání a odvaha jít za svým snem.
A jeho kamenná podoba na Karlově mostě? Ta je mlčícím, ale výmluvným pomníkem této touhy. Stojí tam a šeptá nám: „Nebojte se vydat na svou vlastní cestu.“ A to, přátelé, je poselství, které nikdy neztratí nic na své aktuálnosti.
🖋️ Rituál vzkazu v barvě psané na kůži
Bruncvík se vydal na cestu, aby jeho znak nesl jiný symbol. Co by nesl ten tvůj?
Postav se dnes před zrcadlo. Vezmi si barevnou rtěnku nebo tužku, kterou máš rád/a, ale nepoužíváš. A napiš si na své tělo – třeba na rameno, břicho, stehno – slovo, které tě symbolizuje.
🔮 Slovo, které chceš, aby tě neslo.
Pak to místo pomalu namaž olejem, jako bys ho zapečetil/a.
Slovo můžeš smýt. Ale jeho síla už v tobě zůstává.
🎨 Chceš víc? Napiš si tento vzkaz na zrcadlo. Každý den jinou barvou.
🔮 Slovo, které chceš, aby tě neslo.
Pak to místo pomalu namaž olejem, jako bys ho zapečetil/a.
Slovo můžeš smýt. Ale jeho síla už v tobě zůstává.
🎨 Chceš víc? Napiš si tento vzkaz na zrcadlo. Každý den jinou barvou.
