Děkuji ti i za to, co jsi neudělal/a

Někdy nás nejvíc ovlivní to, co se nestalo. Tichá gesta, která nezraňují. Láska, která nebrala. A vděčnost za hranice, které nebyly překročeny. Ani to není málo.

Někdy si říkáme podivné věty. Třeba: „Děkuji ti za všechno, co jsi pro mě v životě udělal/a. I za to, co jsi neudělal/a.“ Na první poslech to zní jako laciný citát z instagramového příběhu, který má být zároveň vděčný, sarkastický i moudrý. Ve skutečnosti ale tahle věta v sobě skrývá cosi velmi lidského. A velmi křehkého.

Protože děkovat za to, co někdo neudělal, není samozřejmost. Ani banalita.

Je to věta, která vyžaduje odstup, odvahu a taky kus dospělosti. Ne té okázalé, která se honosí na míru šitým diářem a velkou hypotékou. Ale té vnitřní, která se nebojí vidět jemné vrstvy vztahu, tedy i ty, kde se nic nestalo. Právě tam, kde nedošlo ke zradě, k manipulaci, ke zneužití moci. Právě tam, kde někdo něco neudělal, i když mohl/a.

Mlčení, které neničí

Vztahy se až příliš často definují podle toho, co v nich bylo. Společné zážitky, slova, doteky, dary. Ale málokdy mluvíme o tom, co v nich chybělo a přesto to byla výhra. Možná jsi mě nikdy neshodil/a přede všemi. Nikdy jsi na mě nekřičel/a. Nikdy jsi mi nevzal/a svobodu, chuť tančit, nebo mluvit o věcech, které mě bolí.

Možná jsi mi nedal/a všechno, co jsem si přál/a. Ale taky jsi mi nevzal/a to, co jsem v sobě potřeboval/a zachovat.

A za to děkuju.

Vděčnost za prostor

Je zvláštní být vděčný/á za nečinnost. Ale není to pasivita. Je to druh respektu. Jako když někdo nevstoupí do místnosti bez zaklepání. Nechce tě formovat, ohýbat, ani „vylepšovat“. Prostě tě nechá být.

To, že jsi něco neudělal/a, neznamená, že jsi selhal/a. Možná jsi tím naopak zachránil/a to nejkřehčí, můj vztah ke mně samé/mu.

Kolik lidí na světě si uchovalo svou sexualitu, protože jim ji někdo neznechutil. Kolik lidí má stále rádo poezii, protože jim ji někdo nezesměšnil. Kolik lidí může volně dýchat, protože je nikdo neřídil.

To všechno jsou „nečiny“, které tvoří lásku.

Nebylo to dokonalé. Ale bylo to čisté.

Někdy se lidé rozcházejí a mají potřebu si to „ještě vyříkat“. Vytáhnout všechny ty neudělané věci, které si navzájem „dluží“. Jenže láska není účetnictví. A ne každá absence je chyba.

Možná jsme spolu nezažili všechno. Možná jsi mě nikdy nevzal/a pod stan. Možná jsme si neřekli „navždy“. Ale tys mě taky nikdy neponížil/a. Nikdy jsi mě nezneužil/a jako zrcadlo pro své komplexy. Nikdy jsi nepředstíral/a, že jsem něco jiného, než jsem.

A to je dost.

Láska jako zralé ne

Možná právě v tom spočívá rozdíl mezi vztahy dětinskými a dospělými. Ty první jsou plné nároků a domněnek. Ty druhé jsou možná plné hranic. Ale těch důležitých. A někdy i ticha. Někdy právě to ticho, to, co se neřeklo, neudělalo, nevyžádalo, bylo tím projevem té největší lásky, jaké jsme v tu chvíli byli schopní.

Dospělá láska totiž ví, kdy odejít a přitom nezranit.

Děkuji ti, že jsi to pochopil/a. Nebo alespoň neporušil/a.

A tak tahle věta: děkuji ti i za to, co jsi neudělal/a, myslím není ani pasivně-agresivní ani ironická. Je to věta, která umí nést tíhu vděčnosti. A taky pravdy. A někdy i lásky, která sice netrvala navěky, ale nezničila touhu takovou lásku dál hledat.

A to, věř mi, není málo.

🤍 This track is a soundtrack to an article about how sometimes we are shaped the most by what never happened. Quiet gestures that didn’t hurt. Love that didn’t take. And gratitude for the boundaries that were never crossed. That’s not nothing. - Article: https://bit.ly/3IfyMnN

💄Tichá krása nečinu: Umění neviditelného doteku

Existuje jemná forma krásy, která není vidět navenek, a přesto v nás zůstává. Stejně jako některé vztahy. Nenalíčené slovo, neprojevená agrese, nevyžádaná „pomoc“, která nikdy nepřišla. To, co v životě nezaznělo, se často zapisuje hlouběji než velká gesta.

Zkuste si dnes nevšimnout jen toho, co se děje. Ale i toho, co se nestalo. Když se podíváte do zrcadla, nehledejte dokonalost. Hledejte místo, kde vám někdo neublížil. Nepokořil. Nezměnil vás ke svému obrazu. Tím největším darem totiž někdy není to, co pro nás někdo udělá, ale to, co nedovolí s námi udělat sobě.

Nalíčte se dnes s myšlenkou na ticho. Na ne-vstup. Na krásu, která nechává druhého být. Třeba zjistíte, že některé barvy není třeba přidávat. Stačí je nechat neviditelné, a o to silnější bude jejich vyzařování.

------------------------------------

📝 Co jsi neudělal (překlad textu zhudebněné básně)

Přišel jsi jako ticho skrze mou hruď
žádná slova, žádná válka, žádný narušený klid
noc byla hlučná – ale ty jsi byl tichý
a to je ten pokoj, o kterém jsem nevěděla, že ho potřebuji

Nemluvil jsi, když byla bolest blízko
nesáhl jsi po mně, abys utišil můj strach
ale byl jsi tam – jen světlo a kůže
a v tom tichu začíná láska

Držel jsi prostor, nevyplnil ho
nutkání měnit, nutkání zasahovat
a ve tmě, kde jiní selhali
jsi byl stín utkaný z naděje

Děkuji ti za věci, které jsi nikdy neudělal
za každé ne, za každé tiché víko
Mohl jsi brát, ale nechal jsi mě být
Zachránil jsi tu část, kterou jsem neviděla

Nikdo mě nenaučil, že láska může dýchat
skrze to, co jsme si nikdy neřekli nebo neudělali
Nepředělával jsi mě, nevytvářel po svém
a v té pauze jsem se mohla rozvinout

Žijeme v časech, které příliš myslí
ale krása žije v prázdném inkoustu
v rozbitých řádcích a tiché milosti
v tom, když někomu dovolíš, aby zůstal sám sebou

Děkuji ti za věci, které jsi nikdy neudělal
že jsi zůstal stranou, když jiní sklouzli
že jsi nepředstíral, že jsi víc
že jsi nechtěl, abych tě napravovala

Byl jsi útočištěm vytvořeným z ničeho
A já si pamatuji všechno.

Popelka (Cinderella)

👠 Cinderellas never vanish. They live in us, in stories, in the touch of a hand and in songs
that bring us back to where we first believed in love. 

👠 Popelky nikdy nezmizí. Jsou v nás, v příbězích, v doteku ruky i v písni,
která nás zavede zpět tam, kde jsme poprvé uvěřili na lásku.

-----------------------------------------------

Verse 1

vyhaslá v rovinách snů

na zem, jak kočka dopadám

užaslá, jak o sobě si lžu?

jako blázen si něco povídám

Verse 2

křtem je touha dotyků

jak vibruješ mou malou dlaní

jsem i já, když jsi tu?

v půlnoci srdce do svítání

Chorus

pak bláznům temná hodina se hodila

jen chvíle zavíří a tys tam prostě nebyla

pohádkou, co musím teď světem nést

zbyl střevíček a další z hledajících cest

Verse 3

hořící se země propadá

jak struna, co zní před prasknutím

záříš ty, jak nálada

snem hrát si, si lásku nevynutím

Final Chorus

pak bláznům temná hodina se hodila

jen chvíle zavíří a tys tam prostě nebyla

pohádkou, co musím teď světem nést

zbyl střevíček a další z hledajících cest

Navzdory všemu

Ruminace neboli chronické přemítání o problémech, už dávno není jen osobní nepohodlí. Stává se kolektivní pastí, která ochromuje ne jen jednu celou generaci. A dává nebezpečně mnoho prostoru těm, kdo nabízejí „snadná“ řešení.

Když se myšlení stane pastí

Některé myšlenky mají schopnost držet nás v šachu víc než by bylo zdrávo. A není to proto, že by byly tak hluboké, nové nebo přelomové. Naopak, jsou to často opakující se záznamy vnitřního videa, které si v mysli přehráváme znovu a znovu: „Co jsem měla říct jinak?“, „Proč jsem to neudělal líp?“, „Co když to celé dopadne katastrofálně?“

Psychologie tomu říká ruminace. Původně označovalo přežvykování u dobytka. Dnes je to metafora pro nekonečné převalování myšlenek (jako trávy v tlamě krávy) bez pohybu vpřed.

Výzkumy ukazují, že tento způsob mentálního uvíznutí není jen osobní slabostí nebo špatným návykem. Je to styl myšlení, který má přímou souvislost s depresí, úzkostí, nespavostí, poruchami příjmu potravy a dokonce i se sebevražednými myšlenkami.

Zvlášť nebezpečný je jeden faktor: nedostatek vnímané kontroly. Není to jen o tom, co si myslíme, ale o tom, že po tom myšlenkovém kolotoči máme pocit, že s tím vším kolem nic nezmůžeme. Jako bychom se vezli v rozbitém kolotoči, který nejde zastavit, jen se můžeme držet a doufat, že se neztratíme úplně. A nebo nevyblinkáme z podoby.

Ruminace často začíná velmi nevinně: snahou něco pochopit, něco napravit, něco předvídat. Jenže místo řešení přichází tak únavné sebezpochybňování, že úplně vyčerpává tělo i mysl. A čím více se pak snažíme získat kontrolu skrze přemýšlení, tím méně jí skutečně máme.

Je to paradox, že? Když se myšlení, které mělo být nástrojem našeho přežití, stalo v určitých podmínkách příčinou utrpení.

Generace zahlcená myšlenkami i očekáváními

Mladí lidé ve věku 25 až 35 let dnes nevyrůstají v nedostatku. Vyrůstají v zahlcení. Nejsou obklopeni hmotným stresem, ale informačním, emočním a hodnotovým chaosem. Jsou první generací, která má „všechno“, a přesto má pocit, že pořád něco nezvládá. Nebo není dost dobrá.

Chtějí být úspěšní, tvořiví, zábavní, zdraví, duševně fit, společensky citliví a zároveň finančně stabilní. A to nejlépe vše najednou. Být „v pohodě“ se stalo příkazem, nikoliv možností. A když přijde selhání, anebo jen pauza, namísto přijetí se v hlavě rozjede sebekritický stroj.

• „Mohla jsem to udělat líp?“
• „Co se mnou vůbec je?“
• „Ostatní to dávají, proč ne já?“

Tohle není vnitřní dialog. To je mentální teror. Nejde ale jen o jednotlivce. Když se celá generace potácí mezi očekáváním výjimečnosti a realitou nejistoty, nemůže to zůstat bez následků. Jak upozorňují nová data z Evropy, více než pětina mladých lidí by dnes raději volila autoritářský režim než demokracii. A to už není jen psychologický fenomén, to je politická a společenská tektonika sopky těsně před výbuchem.

V téhle dynamice se totiž skrývá šíleně nebezpečný vzorec: pocit zahlcení vede k potřebě jednoduchosti. Chceme černobílá řešení. Aby byli silní lídři. Mladí lidé chtějí někoho, kdo to už konečně rozhodne. Když jim totiž nefunguje vnitřní kompas, roste vždy poptávka po vnější ruce, která ukáže směr. Hlavně hned a bez otázek. A začíná jim být jedno, kdo tou rukou bude.

A tak se z mentální únavy generace Z stává ideologická slabina celého systému současné společnosti. Nejen že lidé nedůvěřují sobě. Přestávají věřit i systému, který po nich chce další dávku osobní odpovědnosti, kritického myšlení a neustálého rozhodování. Ale oni ve svém zahlcení nemají, kde brát. A my všichni jsme tak jen krůček od toho, aby se demokratický systém zhroutil pod vahou vlastní nejistoty a neochoty jednotlivců nést zodpovědnost a uvolnil tak cestu k řešením, která si nikdo z nás ve skutečnosti nepřeje.

Život není o tom, čekat, až bouře přejde, ale o tom, naučit se tančit v dešti.

Od ruminace k radikalizaci

Zní to jako přitažené za vlasy. Ale jen do chvíle, než si spojíte jednotlivé body téhle skládačky.

Když totiž člověk tráví hodiny denně ve své hlavě analyzováním sebe sama, pitváním vlastních selhání a přehráváním katastrofických scénářů, nedochází jen k mentálnímu vyčerpání. Jde doslova o zřícení důvěry v sebe. Čím víc člověk přemýšlí, tím míň si věří. A čím méně si věří, tím zoufaleji hledá to, co ho podrží.

Ruminace není jen tak ledajaký psychologický jev. Je to oslabující mechanismus, který nahrazuje činnost pasivitou, rozhodnost pochybností, realitu konstrukcemi tvořenými z deepfake a domněnek. A když trvá příliš dlouho, přetaví se v hněv. Nejprve na sebe. A pak, protože na sebe se zlobíme neradi, na ostatní. A hlavně na systém.

A to je ten zlom. Ve chvíli, kdy se frustrace v hlavě točí bez hmatatelného výstupu, jako korouhvička za bouřky, začne mozek hledat externí cíl, na který se potřebuje upnout. Potřebuje viníka. Potřebuje jistotu. Hledá pomoc. Potřebuje někoho, kdo „to konečně rozhodne“.

To je přesně ta chvíle, kdy přichází šeptanda o „zrádných elitách“, „zbytečné demokracii“ a „potřebě udělat pořádek“. A ne náhodou se v těchto vodách daří autoritám, které nemají odpovědi, ale nabízejí úlevu. Slova jako „někdo to musí vzít do ruky“ působí na vyčerpaný mozek jako tišící prostředek. Nemusí už přemýšlet. Hurá! Někdo jiný to udělá za něj.

A to je nejnebezpečnější bod celé spirály. Protože ruminace nevede jen k psychické únavě. Vede ke kolapsu celého systému:

• Mozek se přehřeje, přestane zpracovávat vjemy!
• Emoce naberou navrch a pozor: bez filtru, bez směru!
• A pak vypne i tělo. Všechno se zredukuje jen na přežívání.

A když člověk jen přežívá, nechytá se toho, co dává smysl. Chytá se zoufale toho, co mu slibuje úlevu. Jakoukoliv úlevu a co je horší - od kohokoliv.

Jak z toho ven

Neexistuje kouzelná mantra, která by ten kolotoč zastavila. Ale existují brzdy. A především, dá se naučit přemýšlet jinak než tak, jak nás do toho nutí svět imaginativních vzorů a idolů.

1. Zastav se člověče: Když zjistíš, že tě mozek vláčí v kruzích ruminace, nevstupuj do boje. Nesnaž se to „přemyslet“. Udělej opak, přesměruj pozornost jinam. Zaměř se na tělo, na pohyb, na svůj dech. Pomáhá všechno, co tě dostane do přítomnosti: běh, koupačka ve studené vodě, skládání puzzle, jízda autem, mazlení se se psem. Neřeš, proč to funguje. Prostě se vrať zpátky dotykem do přítomnosti. Dotkni se toho, co miluješ. Naplno (mimochodem sexuální partneři jsou na tohle prima tréninkový materiál).

2. Zpochybni hlas, který tě pořád cupuje: Mysli si, co chceš. Ale prosím, nepovažuj každou myšlenku za pravdu. Zeptej se: „Je tohle fakt, nebo jen můj pocit? A je to opravdu můj vlastní pocit nebo se na mě jen nalepil na facebooku jako virus?“ A když je to je takovýto pocit, nech ho projít jako bouřku. Bude mokro, ale přežiješ. A máš zalitou zahradu. Zadarmo.

3. Vrať se trpělivě k realitě: Napiš si tři konkrétní věci, které jsi dnes zvládl. Nemusí to být nic velkého. Stačí klidně: „došel jsem si něco vyřídit na úřad“, „zvedla jsem telefon mámě“, „půjdeme s bandou do kina“. Realita je jiná než virtuální představa o životě produkovaná sociální sítí. A potřebuje být vidět, aby nás podržela. Abyste viděli, že to jde, že svět funguje.

4. Vnímej svou zranitelnost: Virtuální identita z Instagramu se nepohádá s nepříjemným zaměstnancem banky. Ale ty ano. A jestli mě něco naučil taoismus, pak tohle:

• Nepotřebuju být silný, abych mohl být upřímný.
• Ale musím být upřímný, abych mohl být silný.
• Protože skutečná síla nevzniká ze zakrytí slabin.
• Vzniká z toho, že je odhalíme a dál se jich nebojíme.
• Že je dokážeme vidět, unést a taky sdílet.
• Když se naučíš vnímat své pocity, ať už jsou jakékoli, přestaneš se jich bát.
• A když se přestaneš bát sám sebe, začneš si důvěřovat.

5. Mluv s někým, kdo tě nehodnotí, ale uslyší: Někdy stačí jeden rozhovor, ve kterém tě někdo slyší bez komentáře, aby se ta vnitřní smyčka napětí v hlavě uvolnila. A když nevíš, komu zavolat? Existují krizové linky. A taky terapeuti (i dobří přátelé), kterým nemusíš nic vysvětlovat, jen přijít. Hlavně lidi komunikujte. Pocit naprosté osamělosti a izolace vede k duševnímu rozpadu, stejně jako fyzické hladovění vede k smrti.

6. Začni jedním krokem. Ne celým světem. Jedním krokem: Neřeš, kdo jsi. Neřeš, co máš být. Udělej něco malého, ale vědomě. Zalij květinu. Ukliď poličku. Přihlas se na něco, co by tě aspoň trochu těšilo. Všechno, co je skutečné, začíná malým pohybem. Ne v hlavě, ale v životě. V těle. V dýchání. Tak dýchej.

Navzdory všemu

Náš druh se nevyvinul pro samotu. A na kraj propasti vztahů se sebou samými i mezi námi nás nevyhání vlastní slabost, ale odpojení se z kruhu. Lidskosti. Soucitu. Laskavosti. Protože i když se všechno kolem rozpadá na atomy jako při potopě světa, vztah, který nás podrží, může být právě tím, co nás udrží nad vodou. Může být naším záchranným kruhem.

Někdy stačí jeden člověk, který nás vidí. Jedna malá věta, která nás spojí. A náš jeden malý krok zpátky k životu.

A právě ten krok máme pořád ve své moci.

🌀 Když už chceš přemýšlet:

Některé myšlenky si malujeme na kůži, jiné si zapisujeme do srdce.
Ruminace jsou jako šmouhy na zrcadle – neukazují pravdu, ale stín.
A možná je čas se zhluboka nadechnout, vzít měkký hadřík ticha a to zrcadlo jemně vyčistit.
Ne, abychom se viděli bez chyby.
Ale abychom se konečně zase viděli.
Tak, jak se vidí duše, když v ní přestanou hučet zbytečné hlasy.
A přesně to může být tvoje dnešní věštba:
Jsi tady. A jsi v pořádku. I s tím vším.

Kde dotýká se ticho

 

Článek Někdy je ticho víc než odpověď má svůj hudební protějšek – píseň, která vznikla z textu dvou básní tohoto blogu a dotýká se tématu hlubokého ticha, lásky a vnitřní proměny.

Zaposlouchej se do slov:

Na vodní hladinu dopadá stín,

k večeři snů s hříchem bez modlení,

po hádce nevíme, co s tím,

paprsek píchne, život se náhle změní.

To světlo navléká si na hladinu,

klid večerů, kdy se láska měří,

moře přijímá proud endorfínů,

láska je síla, když se tichu svěří.

Potápím se do ticha,

v hlubinách vod to zřídka bouří,

rozpouštím z kalicha

víru, že láska byla, je a dál hoří

A ticho dopadá, jak láva vroucí,

slyšíš to, jak jde popel na Pompeje,

výkřik je mnohdy pro tonoucí,

výbuch, co vystříkl náhle z beznaděje. 

Potápím se do ticha,

v hlubinách vod to zřídka bouří,

rozpouštím z kalicha,

víru, že láska byla, je a dál hoří.

Možná právě teď nevíš, co říct. Ale i to je odpověď. Možná je čas stáhnout se do vlastního světa, kam slova nesahají. Článek neříká, co dělat. Jen ti klade otázku. A ticho… ti dává odvahu ji slyšet.

Orákulum na 30.6. - 6.7.2025 - RAINMAKER

🔮 PŘEDPOVĚĎ NA TENTO TÝDEN: Rainmaker

🌀 Klíčové poselství karty: Rainmaker přichází jako ten, kdo tančí s neviditelnými silami. Nepřivolává déšť zvenčí, ale probouzí vodu uvnitř. Připomíná nám, že nejsme odděleni od cyklů života, ale jejich aktivními spolutvůrci. Klíčem není síla, ale soulad. Tento týden tě zve, abys přestal/a bojovat a začal/a se ladit.

🌱 Co ti tento týden přináší:

1. Možnost uzdravit to, co dlouho stálo – stagnaci, vztah, vnitřní pramen.

2. Prostor pro hlubší spojení s přírodou a vlastním tělem.

3. Připomínku, že odpovědi nepřicházejí z mysli, ale z pocitu hlubokého propojení.

🌧️ Co s tím můžeš udělat:

1. Udělej si rituál vody – koupej se vědomě, napiš vzkaz na papír a hoď ho do řeky, nebo jen naslouchej dešti.

2. Zastav se vždy, když ucítíš tlak – a zeptej se sám/sama sebe: „Nesnažím se něco vynutit?“

3. Spoj se s dechem – dýchej pomalu, jako bys zval/a život zpět do těla.

🗝️ Na co se mám tento týden ptát:

1. Kde ve svém životě se snažím něco „vytlačit“, místo abych to přijal/a?

2. Co jsem dlouho nevyživil/a – v sobě, ve vztazích, v těle?

3. Jak můžu tento týden kráčet v souladu s větrem, místo proti němu?

 Ať se vám daří s láskou ❤️

Sedm tváří temnoty

Temnota není zlo, ale zrcadlo. Sedm tváří temnoty odhaluje, co v sobě skrýváme, i co může nás může uzdravit. Esej o stínu, síle a odvaze vidět ve tmě.

Když se bojíme nesprávné tmy

„Žádná tma pro tebe není temná: noc jako den svítí, temnota je jako světlo." - Žalmy 139:12

Tma má v naší kultuře špatnou pověst. Automaticky si ji spojujeme s nebezpečím, se zlem, s tím, co je třeba odehnat nebo vytěsnit. A přitom není tma ničím jiným než absencí světla, stejně jako mlčení není vždy znamením agrese, ale často hlubokého naslouchání.

Strach z tmy je naše kulturní konstrukce, kterou nám zanechaly generace, jež potřebovaly rozlišovat, oddělovat a soudit. Hlavně to, co nepoznaly. Ale co když jsme si spletli směry? Co když to, čeho se tolik bojíme, není tma sama, ale naše projekce do ní?

Tma je totiž prázdná. Nedává směr, nemá úmysl. Je neutrální. Většinu hrůz, které do ní vkládáme, si tam přinášíme jen my sami. A čím víc se jí snažíme osvítit, tím víc zůstáváme tím světlem oslněni a tudíž i k mnoha věcem slepí. Nejde o to tmu překonat, ale pochopit, proč ji tak urputně potřebujeme vytěsňovat. Jakou část sebe v ní tedy nechceme potkat?

Tamas: Temnota není zlo, ale potenciál

Ve staroindické filozofii je svět tvořen třemi základními silami, gunami. Těmito „vlákny“ jsou sattva (čistota, lehkost, jasnozřivost), radžas (činnost, vášeň, pohyb) a tamas (zatemnění, tíže, klid). V moderním překladu se tamas často označuje jako „temnota“, a často tím bývá automaticky zaměněn za zlo. Jenže ve svém původním významu neoznačoval etickou kvalitu, ale tendenci, což je sklon, charakter pohybu. Ne záměr, ale možnost vývoje.

A právě v tomto detailu se skrývá zásadní rozdíl. Samotné slovo guna totiž v sanskrtu znamená „vlákno“, „pramen“ nebo také „síla směru“. Guna není „to, co je, ale to, co se děje“. Je to energie, která proudí a formuje skutečnost, ale nijak ji nesoudí. Neříká, co je dobré a co zlé. Jen ukazuje „jakým směrem“ se něco pohybuje. My jsme to byli, kdo těmto proudům přidělil označení. Sattva jako dobro, radžas jako vášeň a tamas jako zlo. Ale tahle označení nejsou v gunách, jsou v nás.

Tamas není ničím jiným než stavem, kdy se věci ukládají, zastavují, utlumují. Je to tíha, která dává stavům zakořenění. je jako noc, která nám na naší cestě dovoluje odpočinek. Ticho, které přináší poznání. Když tato síla převládne, může člověka zatížit, připoutat až ochromit. Ale v přiměřeném množství je tamas léčivý. Je to právě on, kdo udrží tvar hmoty, je to on komu vděčíme za stabilitu, za konejšivé „dost“ pro tuto chvíli.

Jenže my jsme se rozhodli, a nejen jako západní civilizace, že stagnace je hřích, že temnota je ztráta, a že klid je slabost. A proto jsme tuto třetí sílu označili za zlo. Ale jak může být zlem to, co je přirozeným stavebním kamenem veškeré existence? Co nás vlastně děsí víc, tma samotná, nebo fakt, že bychom v ní mohli konečně zastavit? 

Když se tma stane tmou vnitřní

Kdysi jsem se dobrovolně ponořil do naprosté tmy. Jednou v Bozkovských jeskyních na severu Čech. Pak jsem chodil chodbami slovenských opálových dolů při jejich 3D skenování. Několikrát jsem si to vyzkoušel. Žádné světlo. Žádné rušivé zvuky. Jen dech, kamenné stěny a tam a já. Čekal jsem, že se něco stane. Že se ve mně otevřou přízraky, výčitky, démoni. Ale nic takového nepřišlo. Jen klid. Prázdno. A zvláštní druh ticha, které se nepokouší na nic odpovídat, když neměl na co reagovat.

To, co nás na tmě nejvíc děsí, totiž není tma sama. Je to to, co si do ní promítáme. A protože vnější temnota je neutrální, tak nám neublíží. Na rozdíl od té, kterou si neseme v sobě. Ta temnota vnitřní má tvář. Skutečnou a děsivou. Ale většinou je to tvář lidského strachu.

Toho strachu, která vyvěrá ze stínu lidského srdce. Toho strachu z neukojené touhy, pýchy a potřeby ovládat druhé. Je to právě tato temnota, která si obléká masku světla, tváří se jako naděje, jako víra, jako správnost, ale uvnitř nese hněv, odmítnutí přijetí věcí, jak jsou a jejich ničení. Tohle není tma, která dává spočinout. To je tma, která nám odebírá důstojnost. A často k tomu ani žádné tmy nepotřebuje. Stačí moc. Pocit moci. Sebejistota. Pocit sebejistoty. A přesvědčení, že „já to vím nejlíp“.

Zvířata se přitom tmy nebojí. Jsou s ní totiž v souladu. Tma je pro ně jen přirozeně jiným stavem než den. Ale člověk, odříznutý od této své přirozenosti, si v sobě nese strach z temnoty, který není pudový, ale kulturní, naučený. Strach, který nám říká: „Ve tmě je něco, co nesmíš vidět.“ Možná proto se tolik bojíme být chvíli sami, potmě, bez mobilu, bez odpovědi. Protože bychom tam mohli potkat „sami sebe“. Ne ty sami sebe, co známe z pozlátek instagramových filtrů, co nás dělají hezčími. Ale ty opravdové.

Sexualita, pud a démonizace temné síly

Nejvíc démonizovaná část temnoty má jméno pud. A v jeho středu pulzující sexualita. Energie, která není ani dobrá, ani špatná. Je jen prostě obrovská. A právě proto nás tak děsí. Vždycky, když člověk narazí na sílu, která ho přesahuje a nedá se snadno ovládnout, začne ji buď uctívat nebo potlačovat. V obou případech vlastně bojovat s ní.

Indové dobře znali sílu temnoty. A snažili se ji uchopit. Tantrické školy, které pracovaly s tělem, sexualitou a energií smrti, nebyly jen o rozkoši, jak se dnes na západě mnozí mylně domnívají. Byly o integraci. O pokusu přijmout pudovou sílu a spojit ji s vědomím. Jenže i v Indii se tenhle experiment místy zvrhl.

Totiž tam, kde pudům chybí ukotvení a přijetí v těle, začíná sexuální magie přecházet do moci. A díky ní se touha po poznání změní v chuť ovládat. Tam, kde chtěli původně duchovně pracovat s tělem, ho začaly zneužívat. A za tento omyl, za tu „aroganci vůči temnotě“, zaplatila celá jejich civilizace. Stačí se dnes podívat na to, jaké mají postavení v Indii ženy. Současná Indie je zemí velmi puritánskou a celé téma sexu a erotična je tabuizováno.

„Z nepoznaného vede cesta k poznání, z temnoty ke světlu, ze smrti k nesmrtelnosti.“ - (Brihadáranjaka upanišada, I.3.28)

U Slovanů měla sexualita na začátku taky jinou pozici. Byla jednou ze tří hlavních sil, které tvořily základ jejich světa. Tělo, duše a pud byly rovnocenné. A triglav, jejich trojjediný bůh nespojoval jen nebe, zemi a podsvětí, ale právě i tyto tři proudy lidské přirozenosti. Sexualita nebyla opovrhovanou vinou. Byla silou. Takže základ stejný jako v Indii. Jen ty výsledky. Kultura ve středověké Evropě považovala ženy za slabé, nerozumné, náchylné k pokušení a vyžadující neustálé udržování na uzdě.

Konfuciánské myšlení odsouvalo ženy v Číně do podřízených rolí a svazování chodidel je ponechávalo v domácnosti.

Když se totiž naše vnitřní temnota sexualizuje, když se pud zdemonizuje a tělo de facto zneuctí, vzniká karikatura moci. Vzniká tmářství, přesně to, které už není spojeno s přirozeností, ale s jejím potlačením. A represí se temnota v nás sama nikdy nezvládne. Ona se jen přesune. Do stínu. A začne jednat jinak. Tajně, tiše, skrze strach, skrze ovládání druhých. Nezvaná a nepochopená začne v našem životě ničit vše, co jí stojí v cestě.

3AXIS® a sedm tváří temnoty

Všechny kultury světa se pohybují ve skutečnosti. A tato skutečnost má svůj prostor. A každý prostor má pro svůj směr. Takže pokud chceme porozumět světu, musíme umět chápat jeho stavbu. Náš hmotný svět definují tři základní směry: výška, šířka a hloubka. A tady pracuje systém 3AXIS®, se kterým rád pracuji. A právě skrze něj lze dobře pochopit i temnotu. V celé její šířce.

Každá z těchto tří axiálních os, má na obou koncích určitou tvář. Konkrétní lidskou podobu a vyjádření pomocí jejího vzhledu. Šest archetypálních postojů, které známe i z mýtů a příběhů. Těchto šest tváří tvoří mapu lidského bytí. Nejsou dobré ani špatné. Jsou přítomné.

A pak je tu ještě sedmá tvář. Ta není lidská. Nepatří k jedné z os, ale je přítomná ve všech třech zároveň. Je to tvář božská, kterou nedefinuje ani emoce, ani myšlenka, ani tělesný stav. Je to přítomnost jako taková. Prázdná, která je zároveň stavem, co je všezahrnující. A právě v ní se temnota stává skutečně temnou, ale jen pro toho, kdo se pokouší ji osvětlit, místo aby v ní zůstal bdělý.

Temnota se totiž na každé ose projevuje jinak. V těle jako ztuhlost, únava, nepohyblivost. V emocích jako uzavřenost, popření, bolest. V mysli jako zmatek, chaos, nebo naopak jako dogmatická jistota. Tři osy, šest tváří. A v jejich průsečíku ticho. Hranice mezi věděním a nevěděním. Sedmá tvář, co nemluví, ale všechno ví. Místo, kde se se do té doby pouhé duchovní bytí stává realitou.

Temnota, co dává život

Narodili jsme se z temnoty. Doslova. Devět měsíců trávíme v naprosté tmě, obklopeni teplem, tlukotem srdce a vodou. Byli jsme stvořeni, živeni a chráněni v prostoru, kam světlo neproniká. Temnota byla naším prvním domovem. Naší první přítomností.

A přesto dnes slovo „temnota“ používáme téměř výhradně jako výstrahu. Jako protiklad všeho dobrého, vědomého, milujícího. Jenže právě v temnotě vzniká to, co je živé. Semínko klíčí v půdě, nikoli na slunci. Myšlenka dozrává v tichu naší hlavy. nejvyšší čas pochopit, že i vztahy se rodí z intimity, z hloubky, z místa, kam nevidí ostatní.

Dvě nejtemnější slova v lidském jazyce nejsou „smrt“ ani „zlo“. Jsou to slova „miluji tě“. V hindštině (standardní jazyk vycházející ze sanskrtu) se „miluji tě“ překládá jako:

• मैं तुमसे प्यार करता हूँ (main tumse pyar karta hoon) – pokud mluví muž
• मैं तुमसे प्यार करती हूँ (main tumse pyar karti hoon) – pokud mluví žena

Doslova: „Já tě miluji.“ To základní, co nám to ukazuje, je ten, kdo miluje. JÁ.

Protože právě toto nás může nejvíc obnažit. Otevřít. Zranit. Ale i zrodit. Milovat znamená pustit se veškeré kontroly. Skočit se svým já do neznáma. Milovat znamená souhlasit s tím, že já něco nevím. A přesto v tom chci já být přítomen.

V tom spočívá skutečná síla temnoty. Ne ve zlu. Ale ve výzvě našemu JÁ důvěřovat i tam, kde zatím nic nevidím. V prostoru, kde musím cítit. Kde nestačí vědět. Kde je třeba být. A právě tam, v téhle kvalitě temnoty, se láme hranice mezi tím, co jen tušíme, a tím, co opravdu žijeme.

Sedm tváří, jedna odvaha

Temnota není nepřítel. Není to zlo, které čeká za rohem, aby nás přepadlo a zničilo. Je to jen zrcadlo. Prostor, kde se nedá nic schovat. Místo, kde nejsme lepší než jsme. Jen skutečnější.

Každý z nás jednou vkročí do tmy, ať už dobrovolně, nebo protože mu zhasne svět, kterému důvěřoval. A tehdy se objeví těch sedm tváří. Andhkar – Tma, Bhaya – Strach, Krodh – Hněv, Shok – Zármutek, Vāsna – Touha, Shraddhā – Víra a sedmá tvář = Prem – Láska.

A právě v tom momentu, kdy v sobě uneseme všechny tváře, se teprve potom zjeví ta sedmá. Tvář, která nic nesoudí. Jen vidí. A právě proto uzdravuje.

Tohle není cesta pryč od temnoty. Je to návrat. Domů. K sobě. K tomu, co jsme zapomněli, že každé světlo, které kdy svítilo, muselo nejdřív vzniknout v temnotě. A že není nic mocnějšího než člověk, který se nebojí vstoupit do stínu, protože ví, že právě tam začíná jeho svoboda.

Sedm tváří temnoty nejsou naše slabosti. Jsou našimi branami. A kdo jimi projde, ten pochopí, že světlo není odměna. Je to výsledek odvahy chtít vidět ve tmě.

🎭 Výzva: Poznej svou tvář zevnitř

Zavři oči. Vnímej kontury svého obličeje zevnitř – bez zrcadla, jen dotykem pozornosti. Jaký je tvar tvé přítomnosti?
Kde se skrývá napětí? A kde vnímáš klid?
Polož si otázku: Co ve mně chce být dnes uviděno, i když to není vidět?
A až ucítíš odpověď, zkus si ji jemně zapsat – třeba barvou, nebo gestem.

Intuice má tvář. Není hladká. Je živá. A v každé její vrásce můžeš slyšet něco, co jsi dlouho neřek/al nahlas.

Bruncvík - strážce našich nejodvážnějších snů

V světě, kde hrdinové mizí v Excelu a odvaha se měří lajky, působí český rytíř Bruncvík skoro jako provokace. A možná právě proto ho dnes tolik potřebujeme.

Inu, rytíř Bruncvík! Kdybych měl spočítat, kolikrát jsem stál u jeho kamenné podoby stojící u paty Karlova mostu v Praze a sledoval, jak mi vypráví o jeho dobrodružstvích, asi by mi nestačily prsty na obou rukou. A to už je to více jak úctyhodných čtyřicet let!

Bruncvík… to není jenom jméno rytíře v českých pověstech. Pro mě to bylo od mala ztělesnění touhy po poznání, odvahy a tak trochu i té české paličatosti, která nás občas vyžene do světa za něčím, co ani sami pořádně nedokážeme definovat.

Rytíř Bruncvík, syn českého knížete dle bájí odešel do světa zasloužit si na svůj erb jiné a ještě lepší erbovní zvíře. Jeho příběh, jak už to u těch starých vyprávění bývá, je plný fantastických prvků, jsou to do té doby u nás neznámí lvi, zaplete se se zázračným mečem, zabije bájného draka a poznává daleké země.

V podstatě český remake Sindibáda či Odyssey. Ale pod tou vrstvou pohádkových motivů se skrývá něco hlubšího, něco lidského. Bruncvík se vydává na svou dlouhou cestu ne proto, že by musel, ale protože chtěl. Hnala ho zvědavost, touha po slávě, po dobrodružství? Nevím. A to je právě něco, co rezonuje s lidmi napříč staletími. Kdo z nás někdy nezatoužil opustit všednost a vydat se za neznámým, že?

Je pravda, že jeho motivace přinést do českého znaku lva je tak trochu… no, řekněme, že je to spíše poetická licence než historická nutnost. Ale právě v tom je krása všech pověstí! Nemusí být doslovné, ale musí mít duši, musí v nás něco probudit. A Bruncvíkův příběh tu duši rozhodně má. Je to příběh o tom, že někdy je potřeba sebrat odvahu, opustit bezpečí domova a jít za svým snem, i když cesta je trnitá a plná všemožných nebezpečí.

A ta socha! Umístěná tak nenápadně u pilíře, jakoby schovaná a přesto s tak silným vyzařováním. Když se na ni zadíváte, vidíte v tom věky zašlém kameni odhodlání, sílu a možná i trochu té naivní víry v dobrodružství. Je to tichý svědek staletí, a také pamětník nespočtu kroků, které po Karlově mostě přešly.

A pro mě osobně je Bruncvík takovým malým symbolem Prahy, co by města plného historie, tajemství a příběhů, které čekají na své objevení. Stávali jsme zde často s mým dědečkem, když jsme chodívali na společné procházky Prahou. Objevovat život.

Takže, pokud se mě ptáte na rytíře Bruncvíka, pak říkám: je to postava, která si zaslouží naši pozornost. Nejen jako hrdina staré pověsti, ale jako připomínka toho, co je v lidském srdci věčné. Touha po poznání a odvaha jít za svým snem.

A jeho kamenná podoba na Karlově mostě? Ta je mlčícím, ale výmluvným pomníkem této touhy. Stojí tam a šeptá nám: „Nebojte se vydat na svou vlastní cestu.“ A to, přátelé, je poselství, které nikdy neztratí nic na své aktuálnosti.

Tato píseň vznikla z této básně: https://www.fengshuimakeup.cz/2015/09/bruncvik.html

---

🖋️ Rituál vzkazu v barvě psané na kůži

Bruncvík se vydal na cestu, aby jeho znak nesl jiný symbol. Co by nesl ten tvůj?

Postav se dnes před zrcadlo. Vezmi si barevnou rtěnku nebo tužku, kterou máš rád/a, ale nepoužíváš. A napiš si na své tělo – třeba na rameno, břicho, stehno – slovo, které tě symbolizuje.

🔮 Slovo, které chceš, aby tě neslo.
Pak to místo pomalu namaž olejem, jako bys ho zapečetil/a.
Slovo můžeš smýt. Ale jeho síla už v tobě zůstává.

🎨 Chceš víc? Napiš si tento vzkaz na zrcadlo. Každý den jinou barvou.