Děkuji ti i za to, co jsi neudělal/a

Někdy nás nejvíc ovlivní to, co se nestalo. Tichá gesta, která nezraňují. Láska, která nebrala. A vděčnost za hranice, které nebyly překročeny. Ani to není málo.

Někdy si říkáme podivné věty. Třeba: „Děkuji ti za všechno, co jsi pro mě v životě udělal/a. I za to, co jsi neudělal/a.“ Na první poslech to zní jako laciný citát z instagramového příběhu, který má být zároveň vděčný, sarkastický i moudrý. Ve skutečnosti ale tahle věta v sobě skrývá cosi velmi lidského. A velmi křehkého.

Protože děkovat za to, co někdo neudělal, není samozřejmost. Ani banalita.

Je to věta, která vyžaduje odstup, odvahu a taky kus dospělosti. Ne té okázalé, která se honosí na míru šitým diářem a velkou hypotékou. Ale té vnitřní, která se nebojí vidět jemné vrstvy vztahu, tedy i ty, kde se nic nestalo. Právě tam, kde nedošlo ke zradě, k manipulaci, ke zneužití moci. Právě tam, kde někdo něco neudělal, i když mohl/a.

Mlčení, které neničí

Vztahy se až příliš často definují podle toho, co v nich bylo. Společné zážitky, slova, doteky, dary. Ale málokdy mluvíme o tom, co v nich chybělo a přesto to byla výhra. Možná jsi mě nikdy neshodil/a přede všemi. Nikdy jsi na mě nekřičel/a. Nikdy jsi mi nevzal/a svobodu, chuť tančit, nebo mluvit o věcech, které mě bolí.

Možná jsi mi nedal/a všechno, co jsem si přál/a. Ale taky jsi mi nevzal/a to, co jsem v sobě potřeboval/a zachovat.

A za to děkuju.

Vděčnost za prostor

Je zvláštní být vděčný/á za nečinnost. Ale není to pasivita. Je to druh respektu. Jako když někdo nevstoupí do místnosti bez zaklepání. Nechce tě formovat, ohýbat, ani „vylepšovat“. Prostě tě nechá být.

To, že jsi něco neudělal/a, neznamená, že jsi selhal/a. Možná jsi tím naopak zachránil/a to nejkřehčí, můj vztah ke mně samé/mu.

Kolik lidí na světě si uchovalo svou sexualitu, protože jim ji někdo neznechutil. Kolik lidí má stále rádo poezii, protože jim ji někdo nezesměšnil. Kolik lidí může volně dýchat, protože je nikdo neřídil.

To všechno jsou „nečiny“, které tvoří lásku.

Nebylo to dokonalé. Ale bylo to čisté.

Někdy se lidé rozcházejí a mají potřebu si to „ještě vyříkat“. Vytáhnout všechny ty neudělané věci, které si navzájem „dluží“. Jenže láska není účetnictví. A ne každá absence je chyba.

Možná jsme spolu nezažili všechno. Možná jsi mě nikdy nevzal/a pod stan. Možná jsme si neřekli „navždy“. Ale tys mě taky nikdy neponížil/a. Nikdy jsi mě nezneužil/a jako zrcadlo pro své komplexy. Nikdy jsi nepředstíral/a, že jsem něco jiného, než jsem.

A to je dost.

Láska jako zralé ne

Možná právě v tom spočívá rozdíl mezi vztahy dětinskými a dospělými. Ty první jsou plné nároků a domněnek. Ty druhé jsou možná plné hranic. Ale těch důležitých. A někdy i ticha. Někdy právě to ticho, to, co se neřeklo, neudělalo, nevyžádalo, bylo tím projevem té největší lásky, jaké jsme v tu chvíli byli schopní.

Dospělá láska totiž ví, kdy odejít a přitom nezranit.

Děkuji ti, že jsi to pochopil/a. Nebo alespoň neporušil/a.

A tak tahle věta: děkuji ti i za to, co jsi neudělal/a, myslím není ani pasivně-agresivní ani ironická. Je to věta, která umí nést tíhu vděčnosti. A taky pravdy. A někdy i lásky, která sice netrvala navěky, ale nezničila touhu takovou lásku dál hledat.

A to, věř mi, není málo.

🤍 This track is a soundtrack to an article about how sometimes we are shaped the most by what never happened. Quiet gestures that didn’t hurt. Love that didn’t take. And gratitude for the boundaries that were never crossed. That’s not nothing. - Article: https://bit.ly/3IfyMnN

💄Tichá krása nečinu: Umění neviditelného doteku

Existuje jemná forma krásy, která není vidět navenek, a přesto v nás zůstává. Stejně jako některé vztahy. Nenalíčené slovo, neprojevená agrese, nevyžádaná „pomoc“, která nikdy nepřišla. To, co v životě nezaznělo, se často zapisuje hlouběji než velká gesta.

Zkuste si dnes nevšimnout jen toho, co se děje. Ale i toho, co se nestalo. Když se podíváte do zrcadla, nehledejte dokonalost. Hledejte místo, kde vám někdo neublížil. Nepokořil. Nezměnil vás ke svému obrazu. Tím největším darem totiž někdy není to, co pro nás někdo udělá, ale to, co nedovolí s námi udělat sobě.

Nalíčte se dnes s myšlenkou na ticho. Na ne-vstup. Na krásu, která nechává druhého být. Třeba zjistíte, že některé barvy není třeba přidávat. Stačí je nechat neviditelné, a o to silnější bude jejich vyzařování.

------------------------------------

📝 Co jsi neudělal (překlad textu zhudebněné básně)

Přišel jsi jako ticho skrze mou hruď
žádná slova, žádná válka, žádný narušený klid
noc byla hlučná – ale ty jsi byl tichý
a to je ten pokoj, o kterém jsem nevěděla, že ho potřebuji

Nemluvil jsi, když byla bolest blízko
nesáhl jsi po mně, abys utišil můj strach
ale byl jsi tam – jen světlo a kůže
a v tom tichu začíná láska

Držel jsi prostor, nevyplnil ho
nutkání měnit, nutkání zasahovat
a ve tmě, kde jiní selhali
jsi byl stín utkaný z naděje

Děkuji ti za věci, které jsi nikdy neudělal
za každé ne, za každé tiché víko
Mohl jsi brát, ale nechal jsi mě být
Zachránil jsi tu část, kterou jsem neviděla

Nikdo mě nenaučil, že láska může dýchat
skrze to, co jsme si nikdy neřekli nebo neudělali
Nepředělával jsi mě, nevytvářel po svém
a v té pauze jsem se mohla rozvinout

Žijeme v časech, které příliš myslí
ale krása žije v prázdném inkoustu
v rozbitých řádcích a tiché milosti
v tom, když někomu dovolíš, aby zůstal sám sebou

Děkuji ti za věci, které jsi nikdy neudělal
že jsi zůstal stranou, když jiní sklouzli
že jsi nepředstíral, že jsi víc
že jsi nechtěl, abych tě napravovala

Byl jsi útočištěm vytvořeným z ničeho
A já si pamatuji všechno.