MILOVAT NENÍ, CO DODAT

vím, jak mluvit, aby mi naslouchala tráva

vím, jak mluvit, abych zaujal tišící se vítr

a tak se to lidem při modlení někdy stává

že jsou kapkou vody, až se z nich stane litr

vím, že mluvit je tryskat vodu z pramene

vím, že mluvit je zázrak vším, co se stalo

a tak ti slovo lásku dává, jindy ji zažene

a jen nechápeš, že vysloveno je už natrvalo

vím, jak mluvit, aby se z dlaní stala sláva

vím, jak mluvit, aby se dal člověk poddat

a tak ti zvuk slova barvu do života dává

Boží slova jsou ty, co k nim není, co dodat

🙏❤️ Modlitba na dobrou noc

Běžím tebou Bože o závod

A tak tak si popadám dech

Nemám tvůj čas na návod

Dočtu ho až jednou na zádech

A, i když vlastně nechci nic

Stáváš se TY mým osudem

Možná nádechu trochu víc

Abychom žili až tu nebudem

Všichni umíráme na lásku

A když ji máme plnou hubu

Nikdo nemyslíme na sázku

Vydechnout JÁ byl, jsem a budu

❤️ KDYŽ BY SES MOHL BOŽE PODÍVAT

Když by ses mohl Bože podívat do mého života?

A použil bys k tomu moje oči...

Litoval bys mne?

Viděl bys všechny ty probdělé noci.

A všechny lži, co mě srazili na kolena.

Viděl bys myšlenky, které způsobily můj pád.

Tebe jsem obviňoval ze svojí vlastní zrady.

A křičel jsem, abych nenacházel klid.

Nechal jsem tě odejít ze svého srdce.

Jen tak jsem jsem od tebe odešel.

Nemůže zaslechnout lásku ten, kdo válčí.

A pomsta se řine jako záplava.

Zavřený v kleci sebe sama.

Topím se v lásce od, které hledám klíč.

Až jednou uslyšíš mluvit milost Boha.

Slyš. 
Jsem tu nyní.

A to je jediná cesta ven.

Láska jako duchové

všechny slova nejdou vyplakat

a ani ta bolest, co stojí za nimi

Boženu s Oldřichem vymáchat

v čase společně se všemi jinými

každý den umírá pohled na svět

a třeba právě slza v oku srazila

tu pýchu srdcem se jen zachvět

to, že v slabosti je skryta tvá síla

že život na zemi je trestem smrti

se kterým spojen svým duchem

zrodí se zrána v peřinách kus črty

a budeš spíš vodou nebo suchem?

stojím na přechodu dne a sháním

kde ve výprodeji je kde jaká láce

před tou silou se já slabý skláním

a šeptám si: dej přednost lásce

Vyprávět

jsem v nebezpečí ze svých ztrát

které jsem přestal propíjet, ale žít

hledám si v sobě hřiště, kde si hrát

když tvá láska je to, co chci mít

kolikrát jsem si už řekl dost než

zamávám z vrcholu hory a skočím

představy jsou jen klidný sen a lež

zapřáhnu v letu slunce, jsem kočí

podívej se, kolik je kroků k tobě

za všechny dny světa nenacházím

pro tebe srdce nikde nežli v hrobě

jsem ten, který sám nerad sází

a divíme se, kdo že za nás říká

všechno, co není v skutečnosti svět

falešný ráj, kde se nikdy nenaříká

o tom, vám chci v srdci vyprávět

Neexistuje způsob, jak správně či nesprávně vyprávět svůj příběh. jen si buďte vědomi okamžiku, kdy vás přepadne touha jej vylepšit. Pamatujte si, že příběh, který vyprávíte je základem pro váš život. A tak ho tedy vyprávějte tak, jak byste chtěli, aby vypadal.

Je to možné

protože z lásky život vzniká

říkám si jemu, čaruj pořád víc

z mála jsi jediná, co je veliká

tím, že neseš den tmě vstříc

v divadle propletených cůpků

co trčí z hlavy jen pro radost

chytáme se antény a hrubku

dáme za okno a řekneme dost
z života odcházíme slovy
a vrací nás do něj zase pláč
někteří papoušci, orli, sovy
připomenou ti, že ty jsi hráč

prsty jsou hráči z boží noty

žít jdeme hrou našich dlaní

když vidíme srdcem, že to ty

jsi klíčem Boha pro uvítání

„Dnes není nejhorší nemocí lepra nebo tuberkulóza - dnes je to pocit, že jsem zbytečný, nemilovaný, pohrdaný, nežádoucí, všemi opuštěný. A nejtěžším hříchem je proto nedostatek lásky, ta hrozná lhostejnost k bližnímu, který je vystaven vykořisťování, korupci, bídě, nemoci.(...) Nejde vždy o krajíc chleba, nejde jen o kus oblečení. Po lásce hladovějí lidé i v bohatých zemích světa. A tam je ten hlad nejmučivější: vědomí, že nikdo mě nemá rád, že o mne nikdo nestojí, že jsem zbytečný, nežádoucí. Že jsem sám.“ — Matka Tereza, římsko-katolická jeptiška 1910 - 1997

My jsme...

až spolknu i tu poslední slzu
a rýmy slov se složí v pohoří
jsi miska plná jemných mlsů
jsi oheň, co se vždy rozhoří

jen pohledem z rozbitých očí
dotlačíš zevnitř i tu poslední
milovat jde ten, kdo vykročí
a všechny láskou zprůhlední

naslouchám srdci dlaní nebe
úsměvem platíme slzy všech
zažít, že láska je to, co klepe
my jsme, my jsme, my jsme