Záblesky nekonečna

 

když se rozpadáme na atomy
když skáčeme z lodí dobývat zem
nemyslíme v pravdě na šablony
ani na to, co pak bude patřit všem

po každém záblesku se složí
v zrcadle všech snivých okamžiků
hledáme ten jeden kousek boží
co srdcem k srdci dáme osadníkům

chvíle, kdy se tě dotýká každý
jsi momentem po andělu spadlém
 a tak jako všechno trváš navždy
láska je všude, před i za zrcadlem

„Zrcadlo nemůže odrážet bohy, když se do něho dívají opice.“ — Ernest Hemingway

Jak pampelišku

opírám se o svou hůl, co putovala se mnou

krok za krokem stoupáme k vrcholům nebe

těžký krok najde svou pampelišku tajemnou

a stojíme teď sami v tichu slunce vedle sebe

milionem chvil chodil jsem trhat tyhle květy

za ruku mně sem vedli jako malého človíčka

trhali jsme si je každý sám a potom bez piety

pouštěli jsme všem lidem vzduchem přáníčka

skončí se pouť jednoho květu, utrhne ho ruka

a vše co bylo dosud tou nadpozemskou krásou

skončí tady a v jednom okamžiku dechu kluka

se rozletí dál, to aby životem zavál vítr spásou

začátek té cesty k cíli nás všechny rozfoukal

jen někdo dokázal se stulit v srdci do pelíšku

přeji si lásko, aby už další květ srdce nepukal

až foukneš a utrhneš mě Bože, jak pampelišku

Světlo ztracené víry

stejně jako barva světlo upije ti
až dostaneš dávnou misku mlsu

pokud však žiješ jen pro přijetí
umíráš s odmítnutím, v oku slzu

zavíráš oči nad vším tím světem
to, aby ještě chvíle sucha zbyla
co když to, že do všeho se pletem
je důvod, že lásku slza nevypila

tma je exploze a odmítnutí lásky
Bůh nevidí, co zbylo z barev světa
je v boží tváři dost místa na vrásky?
když ti zbývá říct jen poslední věta

že život je tvá naděje, i když spíš
taky tu, že nikdo v lásce neumírá
zahalený tmou světlo nespatříš

když ze světla není tvoje víra

 

👐 Ruce plné lásky (Hands full of love)

schovaný v bezpečí tvé lásky

stočený, jak v lůně své matky

slibuji, že nehraju divné sázky

věřím, že přinesu zas zmatky

jsme sběrače bolestí a smutku

co chtějí mít víru žít v dlaních

učím důvěřovat srdci vskutku

hodin těch večerních i ranních

a opírám se o tvé lásko miluji

soustředěný jdu já mezi stíny

a rostu vnímám, co mi slibují

poslouchám, nehledám viny

a každý krok dál jde hlouběji
právě láska sází pochybnosti
před dobrotou se tu zachvějí
všichni, kdo nedošli do sytosti

mé sestře Blance

Poslední z nás

 

možná, že létat opatrně
dá se s přistřiženými křídly
to když se zpoza zbraně
vynoří vlasy, co dávno zřídly

sypou se jako slunečnice
hladové zapomenuté ve tmě
a touha je naše učebnice
ze stínu hledáme se v světle

havrani ztrát nosící plášť
neřeknou, co život v nás tvoří
láska je pochodeň a pláč
a dobře je, když čím víc hoří

Věční námořníci

jako je světlo majákem pro trpící

je tvé srdce cestou ze tmy nocí

my jsme tou vyřezanou lžící

co nic nenabere z vod a donosí

neseme si svou touhu poznat svět

a tak jako námořníci poplujeme

hledáme proudy bytí jako květ

třesoucí, že přivonět si nestihneme

a když vím, co vše obklopuje duši

stávám se jen kapkou v mnohém

a ponejprv vím, že lidem sluší

láska je přátelství člověka s Bohem

💙 KRÁSA JE V PAMĚTI SVĚTA

Krása je v paměti světa.

Kde žije řadu dnů.

Podléhá všemu i ta věta.

Říká a víš, uvadnu.

Bojím se zmizet z řádu.

Toho božího, přec.

Jsi anděl prvního pádu?

A nebo jsi pitomec?

Zpívám tě pro slyšenou.

Dotýkám se barvy.

Vidím tě na smíšenou.

Chuť tisící mi narvi.

Žízní jdeme za potravu.

Láska toho prvého.

Otiskem času pozdravu.

Miluj bližního svého.