Znak

zas zničila jsi stovky krásných míst

ty lásko, co přicházíváš v dešti brzy

to kvůli tobě začal tváře srdcem číst

až když v tváři Boha spustily se slzy

jsi nemravná, krutě žádoucí a chceš

najít vše bez času, co dává odpovědi

na víčkách stínu je pravdou vše i lež

a tak nás přivádíš všechny ke zpovědi

nejjemnější ze všech tajemství, co zná

bijící teď, kdy všechno bylo je a bude

tvá ruka kreslí láskou čarodějný znak

který tě v životě svlékne před osudem

Rohlík

pro všechnu víru světa pane Bože

pronikám tebou do podstaty

tam, kde jazykem se klouže

a ty nekousej mě sakra do prostaty

to láska jsou divná vrátka k Bohu

tak tělesná, pak sexy o to více

že i přes odpor křičím já mohu

a že na konci je prázdná makovice

a tak se dechem rozpouštím a plním

to s tebou zažívám i harmonii

když těla dotknou se tak vrním

moc lituji ty, co takhle lásku neprožijí

a takhle jsme spolu věčně v okamžiku

v místě, co naše srdce nezamyká

v posteli má i zbytky po rohlíku

láska, potvora co kouše nejen do jazyka

Lucifeři prachu

padají vločky do srdcí, jak do otevřených bran

a poletujíc vzduchem, hrají si spolu o život

každičký okamžik, kdy letí, je vzpomínkou z ran

které na sebe vzal ten, co se mu říká lodivod

který zazvoní, když už potkali jsme plno sněhu

na srdce, které puká od bolesti jenom dýchá

vzpomínka z hlubin počátku, že zapomněli něhu

lidé, kteří se stali tvory, které osedlala pýcha

jak jemně poletují, aby dotkli se našeho strachu 

a umírají všechny do jedné, kde neprozradíš 

padají z nebe do země, z nicoty lucifeři prachu 

myšlenkou sevřenou pěstí srdce nepohladíš

Vaše výsosti

Image by Arkin54 from Pixabay

a někdy je krok závaží cestou do pekla

když, co dáš si, neváží ruka, co utekla

na schodech do krypt nevědomí smrti

jít bojovat ne krýt to, co pádí jak chrti

a dává krokům styl tance od pasu dolů

když jsi smyl z rukou krev ze symbolů

nad úbočím ramen kroutí se síla bolest

každičký pramen, kterým jdeš prolézt

jak vzlykáš modlitby zavřenými víčky

a do kalicha vylity z dlaní srdeční říčky

naplníš se proměnlivo, že láska je víra

láska je víra, že život, je to, co neumírá

věnováno ZAHRADĚ KLADNO

Dveře

objevit klid v pohybu

zříci se slova mlčením

obléci nahá pochybuj

tak tě lásko odměním

modlím se za šerosvit

aby se zastavila krása

abych chvíli mohl být

v tom, co je naše spása

a můžeš kývat hlavou

a říkat ano či ne Bohu

tak jako sny si plavou

šeptám jen, i já mohu?

okem tajemna chápaví

dotykem snít o důvěře

to jak všechny lásky ví

je otevřít srdcem dveře

Nechte rozsvícené světlo

znáte ty chvíle, co nejdou odtrhnout

ze života, co provádí veletoče smrti

radost utekla, smutek chci přetrhnout

pěstmi z ocele, co všechno zlé zdrtí

pěstmi nepohladíš srdce bez zranění

co asi tak vyjde z potrhaných svalů

a tak jako se láska s mocí nezamění

hledáme jen slovo v příbězích králů

to láska ví, jak je to s dotekem moci

a lidem se to hlavou samo popletlo

a tak, když ve dne vkročím do noci

říkám, jen nechte rozsvícené světlo

Růženka

nedělám jen to, co mi řeknou

ani když srdcem lomcovala zlost

slovem se dá nejen seknout

taky zakřičet tiše dost

možná, že to špunty v uších

tos po mě chtěla lásku bez lásky

dostali zásah a k sobě hluší

přestali si dávat otázky

tak po každém slovu vybuchla

pravda rozhořčených očí bez lesku

to iluze světa celá zatuchlá

zůstala sama bez blesku

prochází se Růženka prokletá

k věčnému spánku souzená sebou

princ zbytky růží zametá

a studené dlaně zebou