Orákulum na 14.7. - 20.7.2025 - ŠÍP (THE ARROW)

Tento týden nese energii zaměření a uvolnění. Karta ti připomíná, že jsi blízko bodu, kdy se tvůj záměr může setkat s realitou. Když jednáš v souladu se srdcem a duší, míříš přesně. 

Nesnaž se však řídit, kudy šíp poletí – to není tvůj úkol. Tvým úkolem je zůstat soustředěný/á, být pravdivý/á ve svém úmyslu a pak jej s důvěrou vypustit. A zároveň se neboj přiznat, pokud jsi mířil/a jinam, než kam patříš. Možná je právě teď čas přehodnotit, kam vůbec chceš střílet.

🎎 Co ti tento týden přináší:

– Okamžik sladění – tvoje touhy a úmysly mohou najít cestu do reality.
– Příležitost uvolnit lpění na výsledku a důvěřovat procesu.
– Varování, že pokud zůstáváš na cestě jen kvůli své potřebě vítězit, můžeš míjet to, co je pro tebe opravdu určeno.

🪭 Co s tím můžeš udělat:

– Uvolni se, ale zůstaň pozorný/á – šíp zasáhne, kam má, když mu nebudeš stát v cestě.
– Neřeš „jak“ – stačí, že víš „proč“. Nepotřebuješ mít kontrolu nad trajektorií.
– Zeptej se upřímně, zda opravdu míříš tam, kam toužíš – nebo jen tam, kde bys „měl/a“ být.

☯️ Na co se mám tento týden ptát:

1. Mířím opravdu tam, kde je moje srdce – nebo jen tam, kde čekám výhru?
2. Co ve mně si stále myslí, že není dost?
3. Jsem připraven/a přijmout výsledek, i když nebude podle mé představy?

#oraculum #tydennipredpoved #sip #nasledujsrdce #sebevedomi #odvaha

Vzpomínka na dotek ( Memory of touch)

💛🩶 “Memory of Touch” is an intimate journey through passion, pain, and longing. Talia Liora sings each word as if it were her last, with a voice that lingers like a trembling breath. 

💛🩶 Píseň „Vzpomínka na dotek“ je niternou výpovědí o vášni, bolesti a přitažlivosti, která zanechává stopu. Talia Liora zpívá každé slovo, jako by to bylo naposled.

-----------------------------------------------------------

Drásáš mě dál,

tím svým kouzlem,

mámivým,

drásáš mě dál,

o všech tvých vášních

dávno vím.

Drásáš mě bídnou lstí,

jistotou zlodějů,

dál už jen šílenství

a zítřky bez dějů.

Tak vypadá

splněná touha,

ze snů krást!

Den trvá dál

a snad i úděl,

dát se mást!

Tvé ruce chladné jsou,

jak polibek nekonečné tmě.

Pálíš mě vášní svou,

a přitom mizíš, miluji tě.

Tak vypadá

splněná touha,

ze snů krást!

Den trvá dál

a snad i úděl,

dát se mást!

Všechny slova (All the words)

Tato báseň vznikla jako tichý doprovod k článku „Neviditelná fronta“ – jako pocta těm, kteří nesli tíhu, ale neměli komu ji říct. Těm, kdo stáli ve stínu, ve službě, v tichu.

Sloky odrážejí nejen bolest z neviditelnosti, ale i víru v to, že láska, jakkoliv raněná, je stále branou – pro světlo i tmu, pro člověka k člověku. Hudební verze textu vzniká jako intimní zpověď, jako ozvěna hlasu, který byl umlčen, ale nezanikl.

 ------------------------------

Verse 1

láskou člověka k člověku otevíráš

dokořán skoro, jak brána nebe

kterou se dál světlem i tmou ubíráš

co na tom, že oči už jsou slepé

Verse 2

všechny slova, kolik kdo vlastně znal?

dal jsi mi klíče k otevření sebe

když srdcem bolestí jses na svět dral

otráven vším, i tou solí a chlebem

Chorus

je světlo první láskou boží tmy?

zdali pak láska není světlo srdce?

myšlenka na lásku ta lásku nenosí

oči z ní slepnou, pak srdce ztvrdne

Verse 3

všechny slova lásky začínají láskou

chtěl jsi jich říct jen míň a lépe

to každé setkání slov začíná hláskou

a tou ty, stojící u brány klepej

Chorus (repeat)

je světlo první láskou boží tmy?

zdali pak láska není světlo srdce?

myšlenka na lásku ta lásku nenosí

oči z ní slepnou, pak srdce ztvrdne

Žiju s láskou

 

Žiju životem, který jsem si zvolil.

Žiju opravdově a bez přetvářek.

Žiju, co mám, aniž jsem se školil.

Žiju pro chaos i pro pořádek.

Žiju s tím, co sám chci.

Žiju nekonečnou fantazii a svými sny.

Žiju mezi svými zdmi.

Žiju všední radostí a reálnými dny.

Žiju pochybnostmi i jistotou.

Žiju nahoře a dole.

Žiju obavami tvými, mými, nás obou.

Žiju v jednom kole.

Žiju s úsměvným prachem.

Žiju pro nový zítřek, když dnešek uvadá.

Psávala jsi mi klínem básně

co končívaly slovy s láskou

a radosti v očích říkám jasně

je ta bolest poslední maskou?

Žiju s bolestí a strachem.

Žiju pro okamžiky, co se mění jak nálada.

Žiju si i s krásnou písní.

Žiju tam, kde spojují se naše světy.

Jsme dík svým stínům malí

bez lásek ztraceni v mořích

a tak jen než se vody zkalí

říkám ti, že odevzdáním shořím

Psávala jsi mi klínem básně

co končívaly slovy s láskou

a radosti v očích říkám jasně

je ta bolest poslední maskou?

Žiju.

S láskou.

---------------------------------------------------------------------------------

I live the life I chose.
I live truly and without disguise.

I live with what I have, without having trained for it.
I live for chaos and for order.
I live with what I want.
I live endless fantasy and my dreams.

I live within my walls.
I live everyday joy and real days.
I live with doubts and certainties.
I live up and down.

I live with your fears, mine, and ours.
I live in the same old cycle.
I live with smiling dust.
I live for a new tomorrow when today withers.

You used to write me poems with your lap, that ended with the words "with love."
And joy in my eyes now says clearly: Is this pain the final mask?

I live with pain and fear.
I live for moments that change like moods.
I live even with a beautiful song.
I live where our worlds connect.

We are small thanks to our shadows, lost without love in oceans deep. And so before the waters darken, I tell you — through surrender, I will burn.

You used to write me poems with your lap, that ended with the words "with love." And joy in my eyes now says clearly: Is this pain the final mask?

I live. With love.

Děkuji ti i za to, co jsi neudělal/a

Někdy nás nejvíc ovlivní to, co se nestalo. Tichá gesta, která nezraňují. Láska, která nebrala. A vděčnost za hranice, které nebyly překročeny. Ani to není málo.

Někdy si říkáme podivné věty. Třeba: „Děkuji ti za všechno, co jsi pro mě v životě udělal/a. I za to, co jsi neudělal/a.“ Na první poslech to zní jako laciný citát z instagramového příběhu, který má být zároveň vděčný, sarkastický i moudrý. Ve skutečnosti ale tahle věta v sobě skrývá cosi velmi lidského. A velmi křehkého.

Protože děkovat za to, co někdo neudělal, není samozřejmost. Ani banalita.

Je to věta, která vyžaduje odstup, odvahu a taky kus dospělosti. Ne té okázalé, která se honosí na míru šitým diářem a velkou hypotékou. Ale té vnitřní, která se nebojí vidět jemné vrstvy vztahu, tedy i ty, kde se nic nestalo. Právě tam, kde nedošlo ke zradě, k manipulaci, ke zneužití moci. Právě tam, kde někdo něco neudělal, i když mohl/a.

Mlčení, které neničí

Vztahy se až příliš často definují podle toho, co v nich bylo. Společné zážitky, slova, doteky, dary. Ale málokdy mluvíme o tom, co v nich chybělo a přesto to byla výhra. Možná jsi mě nikdy neshodil/a přede všemi. Nikdy jsi na mě nekřičel/a. Nikdy jsi mi nevzal/a svobodu, chuť tančit, nebo mluvit o věcech, které mě bolí.

Možná jsi mi nedal/a všechno, co jsem si přál/a. Ale taky jsi mi nevzal/a to, co jsem v sobě potřeboval/a zachovat.

A za to děkuju.

Vděčnost za prostor

Je zvláštní být vděčný/á za nečinnost. Ale není to pasivita. Je to druh respektu. Jako když někdo nevstoupí do místnosti bez zaklepání. Nechce tě formovat, ohýbat, ani „vylepšovat“. Prostě tě nechá být.

To, že jsi něco neudělal/a, neznamená, že jsi selhal/a. Možná jsi tím naopak zachránil/a to nejkřehčí, můj vztah ke mně samé/mu.

Kolik lidí na světě si uchovalo svou sexualitu, protože jim ji někdo neznechutil. Kolik lidí má stále rádo poezii, protože jim ji někdo nezesměšnil. Kolik lidí může volně dýchat, protože je nikdo neřídil.

To všechno jsou „nečiny“, které tvoří lásku.

Nebylo to dokonalé. Ale bylo to čisté.

Někdy se lidé rozcházejí a mají potřebu si to „ještě vyříkat“. Vytáhnout všechny ty neudělané věci, které si navzájem „dluží“. Jenže láska není účetnictví. A ne každá absence je chyba.

Možná jsme spolu nezažili všechno. Možná jsi mě nikdy nevzal/a pod stan. Možná jsme si neřekli „navždy“. Ale tys mě taky nikdy neponížil/a. Nikdy jsi mě nezneužil/a jako zrcadlo pro své komplexy. Nikdy jsi nepředstíral/a, že jsem něco jiného, než jsem.

A to je dost.

Láska jako zralé ne

Možná právě v tom spočívá rozdíl mezi vztahy dětinskými a dospělými. Ty první jsou plné nároků a domněnek. Ty druhé jsou možná plné hranic. Ale těch důležitých. A někdy i ticha. Někdy právě to ticho, to, co se neřeklo, neudělalo, nevyžádalo, bylo tím projevem té největší lásky, jaké jsme v tu chvíli byli schopní.

Dospělá láska totiž ví, kdy odejít a přitom nezranit.

Děkuji ti, že jsi to pochopil/a. Nebo alespoň neporušil/a.

A tak tahle věta: děkuji ti i za to, co jsi neudělal/a, myslím není ani pasivně-agresivní ani ironická. Je to věta, která umí nést tíhu vděčnosti. A taky pravdy. A někdy i lásky, která sice netrvala navěky, ale nezničila touhu takovou lásku dál hledat.

A to, věř mi, není málo.

🤍 This track is a soundtrack to an article about how sometimes we are shaped the most by what never happened. Quiet gestures that didn’t hurt. Love that didn’t take. And gratitude for the boundaries that were never crossed. That’s not nothing. - Article: https://bit.ly/3IfyMnN

💄Tichá krása nečinu: Umění neviditelného doteku

Existuje jemná forma krásy, která není vidět navenek, a přesto v nás zůstává. Stejně jako některé vztahy. Nenalíčené slovo, neprojevená agrese, nevyžádaná „pomoc“, která nikdy nepřišla. To, co v životě nezaznělo, se často zapisuje hlouběji než velká gesta.

Zkuste si dnes nevšimnout jen toho, co se děje. Ale i toho, co se nestalo. Když se podíváte do zrcadla, nehledejte dokonalost. Hledejte místo, kde vám někdo neublížil. Nepokořil. Nezměnil vás ke svému obrazu. Tím největším darem totiž někdy není to, co pro nás někdo udělá, ale to, co nedovolí s námi udělat sobě.

Nalíčte se dnes s myšlenkou na ticho. Na ne-vstup. Na krásu, která nechává druhého být. Třeba zjistíte, že některé barvy není třeba přidávat. Stačí je nechat neviditelné, a o to silnější bude jejich vyzařování.

------------------------------------

📝 Co jsi neudělal (překlad textu zhudebněné básně)

Přišel jsi jako ticho skrze mou hruď
žádná slova, žádná válka, žádný narušený klid
noc byla hlučná – ale ty jsi byl tichý
a to je ten pokoj, o kterém jsem nevěděla, že ho potřebuji

Nemluvil jsi, když byla bolest blízko
nesáhl jsi po mně, abys utišil můj strach
ale byl jsi tam – jen světlo a kůže
a v tom tichu začíná láska

Držel jsi prostor, nevyplnil ho
nutkání měnit, nutkání zasahovat
a ve tmě, kde jiní selhali
jsi byl stín utkaný z naděje

Děkuji ti za věci, které jsi nikdy neudělal
za každé ne, za každé tiché víko
Mohl jsi brát, ale nechal jsi mě být
Zachránil jsi tu část, kterou jsem neviděla

Nikdo mě nenaučil, že láska může dýchat
skrze to, co jsme si nikdy neřekli nebo neudělali
Nepředělával jsi mě, nevytvářel po svém
a v té pauze jsem se mohla rozvinout

Žijeme v časech, které příliš myslí
ale krása žije v prázdném inkoustu
v rozbitých řádcích a tiché milosti
v tom, když někomu dovolíš, aby zůstal sám sebou

Děkuji ti za věci, které jsi nikdy neudělal
že jsi zůstal stranou, když jiní sklouzli
že jsi nepředstíral, že jsi víc
že jsi nechtěl, abych tě napravovala

Byl jsi útočištěm vytvořeným z ničeho
A já si pamatuji všechno.

Popelka (Cinderella)

👠 Cinderellas never vanish. They live in us, in stories, in the touch of a hand and in songs
that bring us back to where we first believed in love. 

👠 Popelky nikdy nezmizí. Jsou v nás, v příbězích, v doteku ruky i v písni,
která nás zavede zpět tam, kde jsme poprvé uvěřili na lásku.

-----------------------------------------------

Verse 1

vyhaslá v rovinách snů

na zem, jak kočka dopadám

užaslá, jak o sobě si lžu?

jako blázen si něco povídám

Verse 2

křtem je touha dotyků

jak vibruješ mou malou dlaní

jsem i já, když jsi tu?

v půlnoci srdce do svítání

Chorus

pak bláznům temná hodina se hodila

jen chvíle zavíří a tys tam prostě nebyla

pohádkou, co musím teď světem nést

zbyl střevíček a další z hledajících cest

Verse 3

hořící se země propadá

jak struna, co zní před prasknutím

záříš ty, jak nálada

snem hrát si, si lásku nevynutím

Final Chorus

pak bláznům temná hodina se hodila

jen chvíle zavíří a tys tam prostě nebyla

pohádkou, co musím teď světem nést

zbyl střevíček a další z hledajících cest

Navzdory všemu

Ruminace neboli chronické přemítání o problémech, už dávno není jen osobní nepohodlí. Stává se kolektivní pastí, která ochromuje ne jen jednu celou generaci. A dává nebezpečně mnoho prostoru těm, kdo nabízejí „snadná“ řešení.

Když se myšlení stane pastí

Některé myšlenky mají schopnost držet nás v šachu víc než by bylo zdrávo. A není to proto, že by byly tak hluboké, nové nebo přelomové. Naopak, jsou to často opakující se záznamy vnitřního videa, které si v mysli přehráváme znovu a znovu: „Co jsem měla říct jinak?“, „Proč jsem to neudělal líp?“, „Co když to celé dopadne katastrofálně?“

Psychologie tomu říká ruminace. Původně označovalo přežvykování u dobytka. Dnes je to metafora pro nekonečné převalování myšlenek (jako trávy v tlamě krávy) bez pohybu vpřed.

Výzkumy ukazují, že tento způsob mentálního uvíznutí není jen osobní slabostí nebo špatným návykem. Je to styl myšlení, který má přímou souvislost s depresí, úzkostí, nespavostí, poruchami příjmu potravy a dokonce i se sebevražednými myšlenkami.

Zvlášť nebezpečný je jeden faktor: nedostatek vnímané kontroly. Není to jen o tom, co si myslíme, ale o tom, že po tom myšlenkovém kolotoči máme pocit, že s tím vším kolem nic nezmůžeme. Jako bychom se vezli v rozbitém kolotoči, který nejde zastavit, jen se můžeme držet a doufat, že se neztratíme úplně. A nebo nevyblinkáme z podoby.

Ruminace často začíná velmi nevinně: snahou něco pochopit, něco napravit, něco předvídat. Jenže místo řešení přichází tak únavné sebezpochybňování, že úplně vyčerpává tělo i mysl. A čím více se pak snažíme získat kontrolu skrze přemýšlení, tím méně jí skutečně máme.

Je to paradox, že? Když se myšlení, které mělo být nástrojem našeho přežití, stalo v určitých podmínkách příčinou utrpení.

Generace zahlcená myšlenkami i očekáváními

Mladí lidé ve věku 25 až 35 let dnes nevyrůstají v nedostatku. Vyrůstají v zahlcení. Nejsou obklopeni hmotným stresem, ale informačním, emočním a hodnotovým chaosem. Jsou první generací, která má „všechno“, a přesto má pocit, že pořád něco nezvládá. Nebo není dost dobrá.

Chtějí být úspěšní, tvořiví, zábavní, zdraví, duševně fit, společensky citliví a zároveň finančně stabilní. A to nejlépe vše najednou. Být „v pohodě“ se stalo příkazem, nikoliv možností. A když přijde selhání, anebo jen pauza, namísto přijetí se v hlavě rozjede sebekritický stroj.

• „Mohla jsem to udělat líp?“
• „Co se mnou vůbec je?“
• „Ostatní to dávají, proč ne já?“

Tohle není vnitřní dialog. To je mentální teror. Nejde ale jen o jednotlivce. Když se celá generace potácí mezi očekáváním výjimečnosti a realitou nejistoty, nemůže to zůstat bez následků. Jak upozorňují nová data z Evropy, více než pětina mladých lidí by dnes raději volila autoritářský režim než demokracii. A to už není jen psychologický fenomén, to je politická a společenská tektonika sopky těsně před výbuchem.

V téhle dynamice se totiž skrývá šíleně nebezpečný vzorec: pocit zahlcení vede k potřebě jednoduchosti. Chceme černobílá řešení. Aby byli silní lídři. Mladí lidé chtějí někoho, kdo to už konečně rozhodne. Když jim totiž nefunguje vnitřní kompas, roste vždy poptávka po vnější ruce, která ukáže směr. Hlavně hned a bez otázek. A začíná jim být jedno, kdo tou rukou bude.

A tak se z mentální únavy generace Z stává ideologická slabina celého systému současné společnosti. Nejen že lidé nedůvěřují sobě. Přestávají věřit i systému, který po nich chce další dávku osobní odpovědnosti, kritického myšlení a neustálého rozhodování. Ale oni ve svém zahlcení nemají, kde brát. A my všichni jsme tak jen krůček od toho, aby se demokratický systém zhroutil pod vahou vlastní nejistoty a neochoty jednotlivců nést zodpovědnost a uvolnil tak cestu k řešením, která si nikdo z nás ve skutečnosti nepřeje.

Život není o tom, čekat, až bouře přejde, ale o tom, naučit se tančit v dešti.

Od ruminace k radikalizaci

Zní to jako přitažené za vlasy. Ale jen do chvíle, než si spojíte jednotlivé body téhle skládačky.

Když totiž člověk tráví hodiny denně ve své hlavě analyzováním sebe sama, pitváním vlastních selhání a přehráváním katastrofických scénářů, nedochází jen k mentálnímu vyčerpání. Jde doslova o zřícení důvěry v sebe. Čím víc člověk přemýšlí, tím míň si věří. A čím méně si věří, tím zoufaleji hledá to, co ho podrží.

Ruminace není jen tak ledajaký psychologický jev. Je to oslabující mechanismus, který nahrazuje činnost pasivitou, rozhodnost pochybností, realitu konstrukcemi tvořenými z deepfake a domněnek. A když trvá příliš dlouho, přetaví se v hněv. Nejprve na sebe. A pak, protože na sebe se zlobíme neradi, na ostatní. A hlavně na systém.

A to je ten zlom. Ve chvíli, kdy se frustrace v hlavě točí bez hmatatelného výstupu, jako korouhvička za bouřky, začne mozek hledat externí cíl, na který se potřebuje upnout. Potřebuje viníka. Potřebuje jistotu. Hledá pomoc. Potřebuje někoho, kdo „to konečně rozhodne“.

To je přesně ta chvíle, kdy přichází šeptanda o „zrádných elitách“, „zbytečné demokracii“ a „potřebě udělat pořádek“. A ne náhodou se v těchto vodách daří autoritám, které nemají odpovědi, ale nabízejí úlevu. Slova jako „někdo to musí vzít do ruky“ působí na vyčerpaný mozek jako tišící prostředek. Nemusí už přemýšlet. Hurá! Někdo jiný to udělá za něj.

A to je nejnebezpečnější bod celé spirály. Protože ruminace nevede jen k psychické únavě. Vede ke kolapsu celého systému:

• Mozek se přehřeje, přestane zpracovávat vjemy!
• Emoce naberou navrch a pozor: bez filtru, bez směru!
• A pak vypne i tělo. Všechno se zredukuje jen na přežívání.

A když člověk jen přežívá, nechytá se toho, co dává smysl. Chytá se zoufale toho, co mu slibuje úlevu. Jakoukoliv úlevu a co je horší - od kohokoliv.

Jak z toho ven

Neexistuje kouzelná mantra, která by ten kolotoč zastavila. Ale existují brzdy. A především, dá se naučit přemýšlet jinak než tak, jak nás do toho nutí svět imaginativních vzorů a idolů.

1. Zastav se člověče: Když zjistíš, že tě mozek vláčí v kruzích ruminace, nevstupuj do boje. Nesnaž se to „přemyslet“. Udělej opak, přesměruj pozornost jinam. Zaměř se na tělo, na pohyb, na svůj dech. Pomáhá všechno, co tě dostane do přítomnosti: běh, koupačka ve studené vodě, skládání puzzle, jízda autem, mazlení se se psem. Neřeš, proč to funguje. Prostě se vrať zpátky dotykem do přítomnosti. Dotkni se toho, co miluješ. Naplno (mimochodem sexuální partneři jsou na tohle prima tréninkový materiál).

2. Zpochybni hlas, který tě pořád cupuje: Mysli si, co chceš. Ale prosím, nepovažuj každou myšlenku za pravdu. Zeptej se: „Je tohle fakt, nebo jen můj pocit? A je to opravdu můj vlastní pocit nebo se na mě jen nalepil na facebooku jako virus?“ A když je to je takovýto pocit, nech ho projít jako bouřku. Bude mokro, ale přežiješ. A máš zalitou zahradu. Zadarmo.

3. Vrať se trpělivě k realitě: Napiš si tři konkrétní věci, které jsi dnes zvládl. Nemusí to být nic velkého. Stačí klidně: „došel jsem si něco vyřídit na úřad“, „zvedla jsem telefon mámě“, „půjdeme s bandou do kina“. Realita je jiná než virtuální představa o životě produkovaná sociální sítí. A potřebuje být vidět, aby nás podržela. Abyste viděli, že to jde, že svět funguje.

4. Vnímej svou zranitelnost: Virtuální identita z Instagramu se nepohádá s nepříjemným zaměstnancem banky. Ale ty ano. A jestli mě něco naučil taoismus, pak tohle:

• Nepotřebuju být silný, abych mohl být upřímný.
• Ale musím být upřímný, abych mohl být silný.
• Protože skutečná síla nevzniká ze zakrytí slabin.
• Vzniká z toho, že je odhalíme a dál se jich nebojíme.
• Že je dokážeme vidět, unést a taky sdílet.
• Když se naučíš vnímat své pocity, ať už jsou jakékoli, přestaneš se jich bát.
• A když se přestaneš bát sám sebe, začneš si důvěřovat.

5. Mluv s někým, kdo tě nehodnotí, ale uslyší: Někdy stačí jeden rozhovor, ve kterém tě někdo slyší bez komentáře, aby se ta vnitřní smyčka napětí v hlavě uvolnila. A když nevíš, komu zavolat? Existují krizové linky. A taky terapeuti (i dobří přátelé), kterým nemusíš nic vysvětlovat, jen přijít. Hlavně lidi komunikujte. Pocit naprosté osamělosti a izolace vede k duševnímu rozpadu, stejně jako fyzické hladovění vede k smrti.

6. Začni jedním krokem. Ne celým světem. Jedním krokem: Neřeš, kdo jsi. Neřeš, co máš být. Udělej něco malého, ale vědomě. Zalij květinu. Ukliď poličku. Přihlas se na něco, co by tě aspoň trochu těšilo. Všechno, co je skutečné, začíná malým pohybem. Ne v hlavě, ale v životě. V těle. V dýchání. Tak dýchej.

Navzdory všemu

Náš druh se nevyvinul pro samotu. A na kraj propasti vztahů se sebou samými i mezi námi nás nevyhání vlastní slabost, ale odpojení se z kruhu. Lidskosti. Soucitu. Laskavosti. Protože i když se všechno kolem rozpadá na atomy jako při potopě světa, vztah, který nás podrží, může být právě tím, co nás udrží nad vodou. Může být naším záchranným kruhem.

Někdy stačí jeden člověk, který nás vidí. Jedna malá věta, která nás spojí. A náš jeden malý krok zpátky k životu.

A právě ten krok máme pořád ve své moci.

🌀 Když už chceš přemýšlet:

Některé myšlenky si malujeme na kůži, jiné si zapisujeme do srdce.
Ruminace jsou jako šmouhy na zrcadle – neukazují pravdu, ale stín.
A možná je čas se zhluboka nadechnout, vzít měkký hadřík ticha a to zrcadlo jemně vyčistit.
Ne, abychom se viděli bez chyby.
Ale abychom se konečně zase viděli.
Tak, jak se vidí duše, když v ní přestanou hučet zbytečné hlasy.
A přesně to může být tvoje dnešní věštba:
Jsi tady. A jsi v pořádku. I s tím vším.