Stránky

neděle 23. ledna 2011

Tady a teď


Včera jsem potkal na konzultaci zajímavou 27-letou ženu z Plzně. Toulala se se mnou po městě a vyprávěla mi svůj životní příběh. O svém hledání, o nucené svobodě, o odloučení od matky, která zabíjí vztah mezi nimi. O tom, jak nepoznala mnohdy to, co je správné a jak neví, jak to má udělat. A o tom, jak je teď plná hlavně všemu odporovat. Jak vlastně ve svém životě našla teď místo naplnění a sebepoznání jen svou vlastní bolest a negativitu a její tak plná, že ji až dusí. Zkusila s ní všechno. Ovát vůněmi, rozmasírovat, dostat ji pryč s reiki a zavát ji pryč několika vztahy a výsledkem bylo nic. Jen větší a větší rezistence a další nic. 

Začala s tím, jak si uvědomuje, že už svůj odpor prožívá. Ale co teď? Řekl jsem jí, že každá rezistence (odpor) začíná podrážděností, netrpělivostí až hněvem a neschopností setrvat v prostoru na jednom místě. Najednou nás tady něco prudí, můžeme přeletět i kontinent, ale výsledek? Najdeme-li tam klidný a láskyplný prostor, stejně v něm nemůžeme vydržet. Když totiž rezistence probudí naše emoční tělo, pak může i nepatrná obtíž, jako je spadlý kopeček zmrzliny nebo radost partnera nad novým obrázkem na stěně vyvolat intenzivní emotivní pocity. A co třeba pohled na člověka, kterého milovala? Až podle chvíle ticha bylo najednou slyšet, že jsme v jádru jejího odporu.

Ego, naše ego si totiž myslí, že emocemi může ovlivnit realitu a získat to, co chce. A věří, že může změnit situaci k lepšímu. Proč náš odpor, naše rezistence proti něčemu, co se "nám zdá", že není v pořádku (už podle slovního obratu si všimněte, co se nám zdá, tedy není to vůbec spojené s realitou, i když si to naše mysl myslí...), prostě nefunguje? Emoce samozřejmě nefungují. Místo, aby tvořily příznivé situace, spíše jim brání a přitom jejich jedinou "užitečnou" funkcí je, že posiluje naše ego a proto je tak milujeme. Proto jsme milování našimi příbuznými, rodiči a našimi přáteli. Masírujeme si navzájem svá ega. Ale které z nich je to šťastnější? Když vlastně přináší povětšinou jen neklid než dojde k dalšímu poměřování našich pupíků...

A jakmile jsme se my sami ztotožnili s nějakou formou emotivity, i když jen v podobě malého vnitřního odporu vůči čemukoliv, co nás přivádí do neklidu a nejistoty, nechceme se jí vzdát! Takže na hluboce nevědomé úrovni sebe sama odmítáme jakoukoliv pozitivní změnu, protože by mohla ohrozit naši totožnost člověka. A z tohoto důvodu ignorujeme, odmítáme nebo ničíme všechno pozitivní ve svém životě. To je šílenství.

Všechno má v sobě své poselství, jsem jí řekl. Pro ní, postulováno několika drobnými pomocnými větami, avšak i pro nás všechny se dá vyjádřit tímto = Změnit sebe nemůžeme. Nemůžeme změnit své situace, své rámce, své rodiče a ani své partnery. To, co můžeme, je začít žít v přítomném okamžiku! Protože, jakmile si začneme uvědomovat svou vědomou přítomnost, přestaneme potřebovat, aby nám emoce a i ty negativní říkaly, co máme dělat v dané životní situaci. A dokud je máme, neodbíhejme z nich do krizových center, do kontrastních situací, k drogám všeho druhu, kterých je naše společnost plná. Používejme je jako signálu, že se máme vrátit a soustředit se na svůj přítomný okamžik. 

Je to jako píseň, kterou nemůžeme ani vystát, začne nám hrát v hlavě a my nevíme, jak ji vypudit. A nebo naopak, přitahuje nás tak silně, že bez ní nemůžeme být. Už jenom ten zvuk nás dráždí! Ale jaký smysl má naše podrážděnost? Naprosto žádný! Udělala to naše mysl, naše EGO, ne MY! 

A proč si naše mysl vytvořila stavy podráždění? Jelikož neumí žít v přítomném okamžiku, potřebuje nás přesvědčit, že rezistence, onen odpor, kterou teď prožíváme jako pocit podráždění, nějakým způsobem změní naši situaci. To je ovšem nesmysl. Rezistence, kterou mysl způsobuje je mnohem nepříjemnější než příčina podráždění, kterou se pak snažíme odstranit. A to třeba i svou matku, partnera, bolest z nemoci a nebo jen pocit. Až se pak možná stáváme snadno lidmi bez citu. 

Co s tím mohu udělat? Zazněla otázka. Než najdeme zase nějakou novou a novou a novou metodu řešení, ve vnějším světě kolem sebe (homeopatika, karty, anděle, léčení na dálku, sex, drogy, cestování, kurzy, vztahy na internetu, atp), prostě cokoliv ve vnějším světě kolem nás, co nás stejně neuspokojí, jelikož nám nedá, to co si naše mysl myslí, že potřebuje = odstup a klid. NEHLEDEJME KLID. To byla moje rada. Nehledejme jiný stav než je ten, ve kterém se právě nacházíme. Budeme-li stále hledat, způsobíme si další vnitřní konflikt a vyvoláme další rezistenci, další odpor. A je to dost namáhavé, nepoznáme ani sami sebe, když pořád někde couráme po venku a nejsme doma.

Odpusťme sami sobě za to, že nežijeme ve stavu klidu. Jakmile přijmeme svůj neklid, teprve pak se promění ve klid. Cokoliv plně přijímáme, nám pomůže dosáhnout klidu. A to je zázrak odevzdání se. Protože, jakmile začneme přijímat to, co existuje, každý okamžik bude tím nejlepším okamžikem. A to je o-svícení.

Její světlo, které zazářilo jasně uprostřed jejího čela a roztáhlo ji po tváři ještě plachý úsměv bylo nádherné. Pak se mě zeptala, jestli tomu klukovi, co ho zavrhla v předchozím vztahu, ale s kterým je stále vnitřně totožná, má zavolat. Řekl jsem ji, že realita jiných nám uniká právě proto, že jsme nenašli svou vlastní a že od ní zase utíká i jen tou otázkou. Ať se neptá mně, ale sebe sama v sobě, ve svém srdci, co má udělat. A pak se v ní najednou rozpustilo její ego a zmizelo pryč. Tedy nemohlo zmizet :). Jen podstoupilo stranou a uvolnilo cestu kráse, kterou nevídáte každý den.

Usmála se, zvedla se a odcházela domů dát sobě i tomu neznámému ještě jednu šanci. Ne proto, že musí, ale protože se sama rozhodla, že CHCE. Jiným krokem, s jinou pružností a s jiným dotykem se zemí, prostě žena, která nyní už vychází z toho, že ONA je tím, kdo tomu všemu dává SMĚR. TADY a TEĎ. Ve svém přítomném okamžiku.

A k tomu nám všem dopomáhej Bůh.
------------------------------------------------

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji vám za váš komentář. MZZ