pátek 16. září 2011

Ve stínu života jdi (in the shadow of life)

Tak nějak přišel čas. Je hotovo 1139 básní a pár próz, které obsahuje tenhle blog. Všechny jsou pro mne úplně ty nejskvělejší, ale zachycují pravdivě příběh 6 let mého života (2005 - 2011), života ve stínu života. Psal jsem je, protože jsem je musel psát. A bylo to moje ego, co mne nutilo se dostávat na povrch s tím, co jsem neuměl říct jinak. Z Jedné duše. Teď vím, že mohu psát, ale nemám už nějak proč. Tlak mého ega skončil. Co bude dál nevím.


To před pár dny jsem dostal svůj krevní tlak na celkem únosnou hranici 120/80. Přes 6 let jsem žil v jiném tlaku. Tlaku, který jsem si na sebe nechal uvrhnout okolnostmi, lidmi kolem mne, vychováním, společenskou morálkou a svou slabostí. Ten se projevil tak, že jsem žil v uplynulém období průběžně v hodnotách tlaku 170/140, někdy i více. Když mne letos v lednu odvezla záchranka do nemocnice a odešel jsem s vážnou poruchou srdce blíž k smrti než většina ostatních, říkal jsem si proč?


A to k čemu jsem dospěl vám tu chci popsat. Začátky jsou nevinné. Skoro světelně andělské. Chcete přeci taky pro ty, co milujete, kolem vás to nejlepší. Máte taky pocit, že jejich štěstí je závislé na tom, jaké máte auto, dům a nebo dovolenou? Pracoval jsem, jak jsem uměl. Hodně. Moc a moc. Ztrácejíc při tom, to nejcennější, co jsem měl. Kontakt se svou rodinou a ženou.



Dosáhl jsem úroveň 1. - 4. stupně LÁSKY obsahují právě to, co naše (západní) společnost zaměňuje za lásku. Konzum (nejlépe toho druhého), obrazy střídání partnerů dnešních symbolů úspěchu (herci, sportovci, zpěváci, politici apod.) a přemírá romantických filmů nám ukazuje nádhernou zamilovanost plnou něžnosti, romantiky a také sexu, která ale skončí ještě dříve, než začala. Ta moje skončila po 20 letech.





Má bývalá žena (jsem nyní rozvedený) logicky odmítla sdílet zkušenosti stárnoucího plešatějícího playboye, co tloustne, vzala to, co považovala za nutné a odešla si žít svůj život dle svých představ (aspoň to takhle ke mně prosáklo, jako její verze). To vám prostě na zdraví nepřidá. Rodina v troskách, dluhy na krku, firma se potácí a přeběhlíci odpadnou. Zůstanete na všechno sami. To by nebylo to nejhorší. Samotu znám dobře z mládí, kdy jsem strávil skoro rok upoután bez hnutí na lůžko. To byla ale samota vnější. Život bez pohybu. Ale na slunci.

Zapomněl jsem, jak mne pohltila moje vnitřní samota světa iluzí, do které jsem upadl sám svou přehnanou aktivitou a horlivostí, pokoušejíc se vytvořit všem kolem láskyplné prostředí. Všem ostatním, jen ne sám sobě. Na území stínu je jednoduchá cesta. To se vám při stresu nad tepovou frekvenci 145 odřízne v mozku cesta ven. Uzavře vás vaše vlastní myšlení a emoční stavy do světa tvrdých iluzí a závojů, přes které nevidíte nic. Tedy vidíte a jednáte skoro úplně normálně, ale jste při tom úplně někdo jiný. Jste jako rybička v akváriu, co vnímá všechen život kolem, ale skrze stěnu svého akvária s ním nemůže komunikovat. Navenek jsem byl to já, ale tvářil jsem se cize. 100 x můžete lidi přesvědčovat, že se máte rádi, oni vidí naprosto něco jiného, na povrchu vašeho těla (ega) se dějí obrazy, radši se nedívat...


Váš svět se smrskne do stresující síly, jenž vás tlačí dovnitř sebe sama tak strašným tlakem, jaký si ani nedovedete představit. Strávil jsem šest let na území stínů, v nejhlubším středu svých stinných stránek a pokud bych měl popsat peklo, tak teď už vím jak. Sice vám každý den svítí slunce, ale vy ho v tomto stavu nevidíte. Nemůžete.



Proto se dneska dost směji a ano i se vysmívám bláhovým hledačům světla v nás, kteří jsou přesvědčeni o správnosti a jedinečnosti své cesty, nevnímajíc, jak si s nimi jejich emoce a myšlenky dělají, co chtějí. A taky všem, kdo se zaklínají pozitivismem, asertivitou a posvěcenými tibetskými praporky a křížem a Ježíšem. A vůbec všem, kterým nedochází, že tam uvnitř jste sami se sebou, ale nejen se světlem, ale i s tmou. Procházíte-li se svými stíny sami a netušíte-li, že to stíny jsou, pak běda. Po čase možná zjistíte, že s vámi ti ostatní nesouhlasí. V něčem, pak ve všem. Váš pohled se změní, vaše reakce otupí a zůstáváte čím dál tím odříznut od reality. I od druhých.



Proto začnete v nestřežených chvílích a záblescích vědomí sebe v sobě i něco dělat. Pokud vám zbyde v srdci zvon naděje a láska k sobě samému, (prosím vás sem opravdu Bůh nechodí a nezachrání vás, pokud si myslíte, že když si na to jen vzpomenete, to néé, to musíte i hejbnout zadkem...) pak máte šanci. Mě došlo, že mám s tím, co mě tak zabíjí a tím bylo jízlivé a agresivní chování těch milých (blízkých) lidí ke mně, něco dělat. Má výchova mi zakazovala lidem kolem mne a blízkým zvláště ubližovat, tak jsem svůj vztek a bolest obracel sám proti sobě.  A to mě zabíjelo. Doslova a taky fyzicky. Ale našel jsem si našel možnost transformovat tu sílu, co mě zbourala, do stavu, kdy mi i něco dávala.




A tak jsem začal psát básně jako emoční vzkazy ostatním, aby pochopili, jak jsem uzavřen sám v sobě. A že jim jen píšu, aby tu se mnou chvíli zůstali být. Jako trosečník jsem hlavně ty poslední tři roky špuntoval básničky do láhví a házel je vstříc lidem ze svého opuštěného vnitřního ostrova. Jedna duše to i pochopila a chvíli se mnou byla i na tom dost pustém ostrově a za to ji nikdy nebudu dost vděčný. Pak si sama sobě logicky vysvětlila, že se nám ostrov nezalidnil a šla si taky svou cestou hledání lásky v jiných lidech a věcech.


Oba tyto pokusy o lásku, byť měli každý jiné důvody a trvání měli přeci jen něco společného. Obě ženy pochopili, že nemohou nést můj zvon lásky, kterým svoláváme naše srdce k sobě. My všichni se s nimi jen taháme a nosíme je. Ale nezvoníme. Dokud nás to nošení baví. Psycholog by řekl, že stavíme projekce výše než sami sebe. Pak se nemůžeme divit, když nás ty naše projekce zavalí. I když "romantická láska" nás učí, že všechna naše přání a všechny naše sny se splní prostřednictvím osoby, do níž jsme "zamilovaní". No a dokud nás daná osoba potřebuje, pak je vše ok. Plníte-li její potřeby je vše ok. Proč potom, ale ti co vás (údajně) milují odpírají zrovna vám tu nesobeckou lásku, vlídnost a dobrou vůli, kterou tak štědře projevují všem kolem? No nemůžeme čekat, že si někdo vezme na bedra náš zvon a přidá k němu svůj a bude to táhnout za nás za oba. Možná by ani nemusel, ale představuje si to tak a pak je lepší útěk.

Naše materiální sepětí s hmotou je tak nablblé, že nám nedovolí uvědomit si, k čemu jsou ty naše zvony...k tomu, aby jsme si my sami vystavěli svůj vnitřní chrám ducha a do něj ten svůj zvon zavěsili. A v právě tom si mohou lidé pomáhat, ať už jako milenci nebo jen jak přátelé. To když, nevkládáme jeden na druhého prostě nesplnitelné požadavky a pak jimi nejsme ani zklamáni. Já jsem si prostě neuvědomil, že můj vztah k ženě měl být založený na tom, že muž svou ženu "miluje", nikoliv, že je zamilovaný do ideálu, který do ní promítá. Můj vztah se zhroutil nejen kvůli tomu, že bych nemiloval, ale protože moje projekce chytila jinou ženu možná více a možná silněji.





Je paradox, že nám tak vlastně naše vlastní láska(světlo) i projekce(stín) říkají to samé = nauč se milovat sám sebe se vším, co v sobě máš. Nehledat romanticky lásku pořád někde jinde, ale umožnit sobě poznáváním svých vlastních vrstev svého ega nahlédnout k vlastní podstatě. Je to něco jako "míchat ovesnou kaši". Ti, kdo jezdili někdy na vandr vědí, o čem mluvím.


Míchaní kaše je činnost, která není ani vzrušující ani napínavá. Představuje vůli sdílet obyčejný lidský život, najít jeho smysl i neromantických úkolech, vydělávat prostě na živobytí, vyjít s rozpočtem, vynášet smetí a i uklízet. S pokorou "míchat kaši" znamená najít vzájemný vztah, hodnotu a snad i krásu v jednoduchých věcech, nedožadovat se nesmírných dramat, zábavy a výjimečně intenzivních požitků. Jsou to malé věci, co dělají lásku: tichý rozhovor, laskavý dotek, něžné slovo, každodenní kamarádství, podpora ve chvíli těžkosti, malý dárek, když ho nečekáš, coby spontánní gesto lásky. Neznamená to, být navždy chudý, vzdát se všech výdobytků civilizace, odstěhovat se na Africký roh a dělat tam matku Terezu hladovým černouškům. Míchat kaši znamená, že dva lidé snesou lásku ze vzdušných výšin všeohlušujících snů a promění ji v bezprostřední pozemskou praxi. A pokud se rozhodnou jet do Afriky pomáhat, zaplať pán Bůh za to rozhodnutí. Láska totiž dělá řadu věcí, které naše ego dost nudí.

Lidská láska bere druhého člověka individuálně a tvoří si k němu vztah. Romantická láska bere člověka, jen jako herce určené role v dramatu. Romantická duše prostě není nikdy spokojená s tím, jaký ten druhý člověk vlastně je. A buzeruje a buzeruje.

Láska je jednou z největších sil, kterou disponujeme. A já měl to štěstí, že jsem při svém putování stínem za svým vyjádřením lásky tu svou v sobě potkal, poznal ji a popsal ji ve svých básních. A stejně tak i svůj smutek, bolest a lítost. A pochopil jsem, co tak vás lidi k tomu, co píšu přitahuje. Píšu i vaše příběhy. Jsou skoro všechny stejné. Proto se vás tolik dotýkají.



A uvědomil si, že zatímco nás ego bezpečně vede k vyjadřování se směrem ven (tím ono samo totiž roste); tak láska nás vede dovnitř sebe sama a rozsvěcuje v nás vice světla na to, abychom prohlédli své stíny a další v nich a díky nim objevili zase i dobro, soucit a vztah k ostatním lidem kolem nás. Láska je možná i jen ocenění a uznání hodnot někoho jiného. Nás muže by měla vést k tomu ženy ctít, než je využívat. A pokud ho potom žena opravdu miluje, bude se k němu chovat stejně. Jinak se "romantická" láska změní v egoismus. A toto naše pohrdání tou největší silou, co existuje, nás vede k tomu, co skutečně jsme. Jsme malí a průměrní, konzumní balíci zahledění do sebe, a nevidoucí své obrovské až jednoduché možnosti. Nepřirození, složití a zlí. A protože jsme "věční romantici", nedivme se, že milujeme projekce (kino) a ne život. Ten, kdo miluje druhého s láskou, vnímá ho jako celek. I s jeho stíny. A miluje v něm i jeho stíny.




Jenomže, to se je nejprve musíme naučit milovat i v sobě. Nemohu milovat v druhých jejich stíny, když je nemiluji v sobě. I své stíny. Bloudil jsem šest dlouhých let, než jsem došel na konec jedné cesty. Miloval jsem a zapomínal, zrazoval a byl zrazen. Lidé se postupem času natolik vyčerpají opakovanými láskami, které je vždy zavedou na slepou kolej, že se sami začnou ptát, zda vůbec něco takového jako "láska" existuje. Existuje. 

I v takové tmě, vlastního pekla svých stínů existuje. Než to však pochopíme, musíme změnit náš přístup k ní.  



A já přitom všem jsem stále sebou nesl ten svůj zvon. A díky tomu, že jsem ho neměl zavěšený ve svém vnitřním chrámu, neslyšel jsem ani, jak vlastně moje hudba zní. Zvon je naše vnitřní západní zkušenost s nevědomím. Hinduisté mají modlitební mlýnky, sufi mají derviše a jejich tance, indiáni peyotl a šamany. Každý máme to své. A je jenom na nás, zda-li k tomu svému zvonu (= čemukoliv) ztratíme cestu a nebo si ji budeme chránit. Znamená to totiž vzít kousek ze sebe z toho našeho vnějšího světa a dát ho do našeho chrámu vnitřního já s posvátnou úctou. A pak i naše ego ztratí svůj hamižný charakter a vrátí nám vše v splynutím s naší podstatou to vše, co jsme do něj dali - naši vlastní osobní lásku.

Lidskou lásku, která nyní ví, co je to být smrtelným mužem (ženou) s nesmrtelnou duší. A pak možná ke svému překvapení zjistíme, že ani tak nepotřebujeme být milováni (ani za své básně), ale víc než cokoliv jiného potřebujeme milovat.


Váš Michal Zachar

3 komentáře:

  1. Anonymní2:54 odp.

    tohle jsem ti už dávno chtěla napsat, akorát nemám tak dobré vyjadřovací schopnosti jako ty, děkuju Jana

    OdpovědětSmazat
  2. Anonymní10:50 odp.

    Když se kaše mýchá, tak láska dýchá..je těžké něco psát, obzvlášť vyjádřít, když má tak někdo, jako ty - rád..Eva

    OdpovědětSmazat
  3. Děkuji za naše setkávání, poznávání, prozírání...

    OdpovědětSmazat

Děkuji vám za váš komentář. MZZ