Zklamání

Prázdná a bohatá, živá a klikatá,

slova co skáčou nám po kapkách z huby.

Hloupá a stojatá, mocná a dřevnatá,

slova co odkrývají, jak - kdo z nás umí!

A slovem řečným ven vytváříš sen,

co zdálo se tam ve tvé hlavě?

A mluvíš ven životem či plácáš z nudy?

Zbytečně zkoseným pokoříš jen,

to tvář co málo svítí popelavě.

Zkusíš jen zavržen, chytit víš kudy?

Slova jsou jadrná, mocná co kdyby?

Uhodla hlavička naproti stojící,

že s jimi vyjádřila jenom své pochyby?

Žes vlastně nečekal a nedal nic v sázku...

Ted tu tak neseď, místo pravd je život změnil na otázku...

MZ

Dospělost

A hele jdou sem dospělí, tak máme po legraci...

Ať více méně vyspělí, se tohle pořád vrací.

Že hrajeme si na děti, vděčíme nejen době,

žijeme v divném století, co říká: "věř jen sobě".

Máme duchovní programy a jsme posedlí extází,

hledáme zkratky, taky problémy a nic nás nerozhází.

Vzorce vnitřní slepoty v konfliktu s námi, s činy.

A v písku mizí šlápoty a my mizíme s nimi.

Rozpouštíme se pomalu a zase jenom v moři,

dospělost čeká, zapaluj a už muj plamen hoří...

Úžasná

Užasná křivka boků co hraje v slunci pochod svůj...
Úžasná - výstřel z bloků, to aby tvůj pohled pochopil, ten můj...

Je jasná zblízka a pak, že je tmavá, ta ženská duše....
Mám za to, že tě získá, co na tom, že jsi malá - za krále, za Artuše...

Úžasná hloubka záhad, co neví, to nás napadlo, jak najít...
A tvářit se zas hurá na hrad, ach bože, kde je zrcadlo, jak zabít...

ČISTÁ

TAK JAKO VODA BERE PÍSEK

KDYŽ PŘÍBOJ ČISTÍ RANNÍ PLÁŽ

TAK V DUŠI ZBÝVÁ MNOHO TŘÍSEK

A CO S NIMA KDYŽ NEVYNDÁŠ?

NA KRAJI JEMNÉ ZRNKO PÍSKU MALÉ

POKROKU OSTRÝ KAMÍNEK

TAK V DUŠI ČISTO NEBÝVALÉ

KDYŽ OHNĚM ČISTÍŠ PLAMÍNEK.

A PO PÁR KROCÍCH VELKÝ KÁMEN

A ZA NÍM ČÍHÁ HLUBINA

JSEM ZNOVU POKŘTĚN, ÁMEN

A SVĚTLO JEN MĚ ZALÝVÁ.

TEĎ DUŠE MÁ JE ČISTÁ

JAK RANNÍ MOŘE V LEFKASU

KDO Z NÁS MÁ V SRDCI HODNĚ MÍSTA?

PRO POCHOPENÍ A PRO KRÁSU...

Michal Zachar
---------------------------------------------------------------------------

Jen vlna co jde ke břehu...

Jen vlna do jde ke břehu,

snese mou bolest ranní.

Jak vlhká houba naberu,

sílu klidu mým zbraním.

A více nežli děs a běs,

jsou srdce lásky svody.

Co více si přáti od peněz,

než doušek mořské vody?

Když za sůl prachy proměním,

tak budu koukat na to,

jak blázen věřím příslovím,

že sůl je až nad zlato.

Jen vlna jdoucí ke břehu,

je čím dál tím víc slaná.

To mořská panna v hlubině,

je pěkně ucouraná.

Když jsem ji totiž navozil,

tu moji sůl za zlato,

rozplakala se ze všech sil

a zbylo mi jen bláto.

Jak trouba stojím na břehu,

co slaná voda smáčí.

Já chtěl jen sobě ulehčit,

aby každý měl na co stačí...

Jen vlna co jde ke břehu,

ta bere bolest ranní.

To zlato cos nezahodil,

tak to ti srdce zraní.

I bez trojzubce, i bez břehu

je lidská duše k žití.

Jen musíš mít i tu něhu

dát svoje zlato jiným.

Až v dáli, v záři světla,

zas půjdeš za vlnama,

tak vzpomeň si co solila

ti tenkrát mořská panna.


Michal Zachar
.......................................................

Život měříme příliš jednostranně; podle jeho délky a ne podle jeho velikosti. Myslíme víc na to, jak život prodloužit, než na to, jak ho opravdu naplnit. Mnoho lidí se bojí smrti, ale nedělají si nic z toho, že sami a mnoho jiných žijí jen položivotem, bez obsahu, bez lásky a bez radosti.

LEFKADA

Utichla chvíle, zavzlykal hrom,

v naději síla zas leží.

To možná bouře zranila strom,

co vyrost blízko u pobřeží...

Sedím si v taverně, všude jsou kapky,

vítr je pohybů vln všech král.

Tančící listy, řev vln, zmatky,

najednou ticho a vítr si jen tiše s mořem hrál...

Internet nejde, mobil se vypnul a přeci,

najdou se lidé i tací,

co radši v TV poslouchaj kecy,

než by si sáhli pro inspiraci.

Dech duše jako zpěv ptačí,

Kolik ho stihneš asi tak vzít?

Někomu jenom pár dechů stačí,

jiný zas nemůže bez něho žít!

In-SPIRO leží v nitru tvém, v dechu.

Boží je ten tvůj i můj...

Užij ho každý den trochu.

Každý den ráno trochu si zamedituj.

Ten ostrov Lefkáda, tam je to jde samo.

Ráno vítr jen zllehka pohladí.

Zpíváš si v duši - IN-SPIRO TI AMO,

s tvými smutky si poradí.

Letící myšlenka...

Letící paprsek osvíti zem.
Vstávat vy maliččtí, všude je den.
Myšlenka na noc je ještě daleká
a v nohách života už hnětou člověka.
Jen, aby bylo dost hlíny, říká si hlas.
No hlavně, aby nebyl moc líný, pak nahlas.
K čemu jsem dospělý za ty dva tisíce?
Lízátka pro dceru, maskáče a drahý palice?
Jsou naše těla tak plná hlíny, že nevidí?
Když do nich nalejou odvárek z maliní?
A tak se stále přeme o svoje krabice...
Jenomže jsem JÁ ze slunce a nebo z měsíce?

MZ