když vyjdeš ze světla mlčící vděčností
stejně jak měsíc nemá svůj vlastní svit
odrážíš i ty lásko má, jak slunce věčností
radost, že síla okamžiku jde mne políbit
koho že zajímá světlo mrtvé milionů let
úsvitů galaxií, když se mihne bez stínění
to tvoje srdce bije mi láskou tady a teď
a já jdu za ním po světlu krve rozechvění
malinkou chodbičkou, až slyším se hřmít
dokud každou z těch kapek smrt nevymění
přiběhne pohladit tvou duši a ne ji jen mít
takhle tě miluje úsvit od noci do rozednění
