Tref

jen smrt je bez otázek

poznání není ani vidět

a pro bolest umíráme

schováváš za obrázek

klíček od nenávidět

až poznáme, co máme

jdou jen trochu spát

až vzbudí i ty poslední

ruch posledního soudu

budem o to vlastně stát?

chvíle, co jsou vzkříšení

zaspíme, jak pár bloudů

odkud se věčně vracíš?

zatím slyším svou krev

je moje duše chromá?

až prý všechny spasíš

tak se duše moje tref

a budeme zase doma

Dává

šeptáš mi o tom, že jsi

branou k branám ráje

já jdu sloužit pane mši

co vyvolává staré báje

ti, co přemohli touhu

chtějí hluší být a slepí

pahýl po rampouchu

lížou, závislí na šedích

dávám klíč lásky času

co ukolíbá dětí nářek

když ne v sobě spásu

najdu tě v hloubi tváře

když zkouším hledět

vstříc tomu, co už bylo

můžeš chtít vše vědět
když nejsi srdce silou

tou silou, která vyvolává
růžový květ z poupěte
láska je ta, co život dává
i když ten život odkvete

Desire Of Freedom

modlím se touhou po spojení

v nitru rozdělených částí

ten, kdo tu byl, tu zase není

chycený v jedné ze svých pastí

modlím se láskou nebývalou

co stoupá z řeky v oparu

kapka s kapkou za spirálou

kde my skládáme se do páru

modlím se za to ráno času

když úsměvem jdeš dál

otevírat se srdcem pro krásu

to je všechno, co jsem si přál
................................
Nenechte si v životě převládnout sklon k vážnosti.
Vážnost a zamračenost navozují napětí.
To dobrý pocit z lásky se projevuje úsměvem.

Neuměli

láska je krátká písnička

ani se nenaděješ a už tu končí

chvíle, co byla kratičká

když zhasínáš a s dnem se loučíš

co bylo se ti už nevrací

i slunce, co pomalu jde už spát

blíženec dvojče s rotací

z východu dojdeš jenom na západ

když jdeš nemůžeš spát

jsou chvíle, co tě všechno bolí

přemýšlíš, jsem tady rád?

jakou jsem hrál a komu tuhle roli?

jeden z těch mnoha lidí

co vydali v sobě všechno, co měli

srdce, co nikdo neutřídí

protože jinak lásko jsme žít neuměli

Oblivion II. (Nevědomí)

zas budíš mě ze sna

že, když jen tak spím

hořká jsi, jako láska

sladká, když vyprávím

teď jsi v téhle chvíli

někde ještě žijí nežijí

a my, co jsme zbyly

ve válce bez spermií

svět pozoruji vleže

za slovy plynoucí jedy

bez nože srdce řeže

kdo a dnes naposledy?

 a v klidu čelní pelesti

stvořil jsem přijímač

že krom lidské bolesti

chytával jsem i pláč

někdy dýchnu do dlaní

a vypouštím ptáčka

aby zpíval, že vyhání

strach, že jsi jen hračka

oči, co nedovedou

rozlišit zda jsem vinen

když jen svou siluetou

zaslechneš hlas sirén

a pak už jen burácí

nad světem bez ní hněv

vyšlehne v nás s vibrací

podřimující oheň a krev

Koleje

snažím se jen tak být

ulpívá mi hlava mezi očima 

a zase jdeš si sama spát

tam, kde se vše rodí začíná

že z lásky vznikne vodopád?

může muži takhle znít

opilí modrou oblohou

jak nohy řek zkřížené tmou

hladoví za láskou jdeme
měli jsme k sobě blíže hrou
že teď srdce nenajdeme

za to srdce nemohou

ty krásné sny života
kterými život tváře udeřil
já už tehdy zvykl brát
strach kočkám, úzkost víl
co jsem si brával napořád
starost, co v krvi kolotá

a hvězdy běží snášeje
sníh vzpomínek závějí času
co lidi žili, já jsem s nimi žil
já každým z nich pro spásu
Boha už tenkrát vlastně byl
do ticha vedoucí koleje

Když dýchám na vás

foto - link

to máchnutí tvých křídel
i ve snu víří prach
že pravidlem tvých sídel
je nosit můj strach

a tak si odnášíme mnoho
kolikrát i nevinnost
světlem kreslíš, kdo z koho?
jsi hladový a dost

s láskou, ale i v bolestech
nocí jdou stíny krást
usedají se i v mých snech
když dýchám na vás