Želvy 🐢

do srdce se nevejde reprodukce míst

co jsme navštívili bez chuti a lásky

jak želvy, co chtějí zelný lístek sníst

poškrábat na krunýři, viditelné vrásky

míváme svůj svět nezaplněný hříchy

kde fouká vítr jenom lehce přes noc

a kostkou nehodíš ani sudý ani lichý

a udělat jeden krok v písku už je moc

hladová skutečnost požírá svoje děti

až tak, že se i želvy zastavují v běhu

neotvíráme oči a žijem jen po paměti

ztrácíš jediné, cos hledal člověče, něhu

V bodě nula 💛

jsme průsečíkem všeho, co jsme 

v touze dotknout se toho jednoho

a z každého z nevyřčených jmen

dáváme lásce málo za mnoho

nekonečno otázek bez odpovědí

a chceme mít vždy rychle a teď

klečící jednu k druhé ke zpovědi

dotkneš se duše a řekneš leť

v motýlích křídlech je schovaná

a hroutí se do tmy bez pozvání

a od srdce k srdci krása hledaná

je probuzení lásky, do svítání

Klec

z papíru s linkami not zbude jen hrst prachu

světelný bod z té hromady říká si, já vnikám

jak most se stavím mezi fantazii tvého pachu

kouzelné tóny ze srdce jdou odnikud nikam

falešné naděje a touhy v laciných obrazech

malují šťastný svět palem v modravých mořích

v nich, jak slunce jsi, s očima spící v odrazech

z lásky k té melodii zas beze zbytku shořím

v zapadlých klecích ze zlata učí se zpívat falší

vzpomínky vyblednou a sobě lžeš místo zpěvu

a bojíš se dne, kdy na tvé místo vstoupí další

tak co na tom, že vypláčeš si rty do úsměvu

a svět je hříchem, bez svobody začneš se bát

přestaneš vnímat, že tě tvé srdce něčím tíží

tak přestane slovo života letět a zůstane stát

hořící láska lidí není letět od mříže k mříži

Zvlč

vždycky jsem se bál chvíle

kdy nebude, co říct dál

a najednou a v plné síle

jsem poznal lidský grál

v tom hemžení těla stínů

končí slova bez hranic

když dál už nepoplynu

a slzy nedám do pranic

je lehčí dál jen tiše mlčet

když vyčerpáváš slova

to hudba srdce dělá vlče

co vyje teď a zas a znova

když už není co říct, mlč

a naslouchej tomu zvuku

ty vyceň své srdce a zvlč

to ti Bůh podal svou ruku

VOŃAVĚJŠÍ

 

až budeš v noční košili

a kolem bude tmavý chlad

tak to, co nás uvnitř rozptýlí

tam spolu můžem milovat

až budeš jen tak bez sebe

a nádech výdech bude málo 

že jsme v objetí, šli do nebe

a ve všem, co za to stálo 

až budeš v noční košili

ležet vedle a srdnatější

tak díky Bože za chvíli

ucítit, jak jsi voňavější

Odnikud nikam

šeptám ti stužkou do ucha

píšu na nepopsanou kůži

láska těl je srdce záducha

mozek už střílí ven kůží

džbánek vína stál na stole

tvoje ňadra byla jen kapkou

a já tvůj oceán nahoře dole

stávat se z andělů šlapkou

stavitel mostů do tvé země

pluli jsme přes úžiny boků

do vína zasedlo i tvé sémě

utichl hluk vášnivých kroků

stojící já, krása bez dechu

a tu zaklapla smrtící past

slýchávám o ní z doslechu

vítr chimér jménem slast

z dopisů zbyl jenom popel

a melodie, co byla mostem

je vzpomínka na letní hotel

aniž přijímán natož hostem

v laciných obrazech světa

občas zas někam vnikám

spícím Růženkám zakleta

láska jde odnikud nikam

Jedna, jedna

házíme mince z fontán na nebe
za zdmi z vysokých hradeb snů
bráníme všichni štěstí pro sebe
vězni těch pocitů, co řeknou stůj

Piláti ruce myjící v díle obrazů
zase jizvy předkládáme v rámu
důsledky kroků ztuhlých zákazů
obavy srdce z toho, že zklamu

když po bolesti přicházívá klid
a naše ruka svírá výhru ze dna
dnes jsme si s Bohem zase kvit
vyhrává pořád nula jedna jedna