Růženka

nedělám jen to, co mi řeknou

ani když srdcem lomcovala zlost

slovem se dá nejen seknout

taky zakřičet tiše dost

možná, že to špunty v uších

tos po mě chtěla lásku bez lásky

dostali zásah a k sobě hluší

přestali si dávat otázky

tak po každém slovu vybuchla

pravda rozhořčených očí bez lesku

to iluze světa celá zatuchlá

zůstala sama bez blesku

prochází se Růženka prokletá

k věčnému spánku souzená sebou

princ zbytky růží zametá

a studené dlaně zebou

Vosk

skrýváme v sobě světlo sfér

snad aby z něj nic neuteklo?

nikdo nežebrá o kousek per

když pár andělů se rozuteklo

dáváme na hladinu dnů stíny

zapomínáme se rozpomenout

upevnit pírka z boha do hlíny

jak snadné je tak zapomenout

každý plujeme vzpomínkami

asi aby z nich podle pravidel

zbyla jen ta zář, co chvilkami

hledá vosk z Ikarových křídel

Andělské zločiny

umírám a ještě než zemřu

a spolu s tím všechny věci

když anděl odejde k čertu

tma přítomnosti a rozsvěcí

hloubkou noci vyléčí rána

zdrávas to, co se tam stalo

z podstaty bytí slov ptána

nehledá klid, co nezůstalo

stávat se světlem světa

čert je ten realitu kupující

anděl slovem a zbylá věta

že někdo zůstal nevěřící

zůstaly andělské zločiny

z nebe padat ve vývrtce

vím, že já nejsem jediný

kdo ví, kde je tvé srdce

Poprchává

zas hledám cestu k tvojí duši

a po úspěchu následuje pád

netuším, co teď srdcím sluší

nejsem všech blázen kamarád

pomalu stoupá balonek plynu

kterému říkáváme hlas světa

křičící touhou po rozmarýnu

a z kapek lásky je jedna věta

chtěl jsem být jen tvořící klid

a obnovit v rukách jejich cit

jazykem sváru neumím klít

tak jako tma nedávám ti svit

nejsi mým odrazem očí nebe

každičká bytost je ta pravá

milovat tady a teď jen tebe

slyšíš Bože? už zas poprchává

Dýchá

jsme z lásky zatracené děti

co pýchou posedli se do němoty

 bez pokory sobě bez paměti

a stvoříme zřídla snů pro despoty

a kdo napije se je v pohádce

ustanou lži, spory, bolesti a hádky

každý je bez srdce a za zrádce

a všichni jdoucí vpřed, jdou zpátky

z údolí slz je náhle skutečnost

domy z hradeb u osamělých tvrzí

krom majestátu je zbytečnost

a chlad není to, co mě lásko mrzí?

že nepromění už nikdo vodu

nejtěžší ze všech o-sudů je pýcha

milovat tě bez všech důvodů

a když nemůžu, tak za mě dýchá

z hrdosti plná duše, co bez těla

si náhle spojila ruce a tiše poklekla

je možná naděje, i když nechtěla

a láska není to, co nás vede do pekla

No war no more

byla jsi moje tma tmoucí

a já jsem vystupoval z lůna

bod spásy srdce pro tonoucí

okamžik, co praskla struna

výčitka zrozená hříchem

že milovat není povinnost

jsi přenádherným smíchem

toho, že lásky není dost

objevila jsi se jako slzy

tryskající ze známého zdroje

že žít láskou není nikdy brzy

a má duše je stejná jako tvoje

Tvůj dotyk

když vyjdeš ze světla mlčící vděčností

stejně jak měsíc nemá svůj vlastní svit

odrážíš i ty lásko má, jak slunce věčností

radost, že síla okamžiku jde mne políbit

koho že zajímá světlo mrtvé milionů let

úsvitů galaxií, když se mihne bez stínění

to tvoje srdce bije mi láskou tady a teď

a já jdu za ním po světlu krve rozechvění

malinkou chodbičkou, až slyším se hřmít

dokud každou z těch kapek smrt nevymění

přiběhne pohladit tvou duši a ne ji jen mít

takhle tě miluje úsvit od noci do rozednění