V chrámu, do ticha zazněla hudba zvonku, co se rozezněl.
K ránu svítá, nemělas sílu gongu, slov toho, co tě chtěl.
Já, Perseus, muž mnoha tváří a ona bohyně?
Čím zaujmu boha, který září, už snad tím, že je?
Co vnáším do snů a do života? Máš vše, co je potřeba!
Když kolem dokolotá, co nemáš lásko, že je mě třeba?
Co chceš? Sílu, pravdu, čest? Nedávám víc než mám!
A rozdrtit mě u Dia velká pěst, uroníš slzu do mých ran?
Tak pravil Perseus, když modlitbou slunce vítá.
Tys mojí pravdou, ostatní lžou, řekla Afrodita.
MZ
......................................
