BENÁTČANKA

Zrzavě vlasy rozvitá,

na růžích až se mi úží dech

já kůň jen mlčky, mlčky klopýtám,

co v nůši naložil jsem jemu na zádech.

Benátčanka, vydechneš,

paní jsi skutečnou a nebo vílou?

A na zádech nůše zapraskala, nemůžeš

unést, cos prohlédl a spatřil krev s kůži bílou.

A vhlédl kuň do stavení,
kdes chvěla se v ránu chladem.
Uchopit do dlaní srdce, co nezkamení,
vzít nic, co zbylo z koně, když se stal hadem.

Jsou ženy okamžiku,

a vráží se nám krutě do slabin.

Jak nůše koňům, zbělí kuži od mezníku,

kde snažíš se, kvůli pohledu, překročit svůj stín.

MZ

..................................
věnováno obrazu malíře Pavla Bergra