ŠÍLA (Rozhodnost)

photo: Monika Žálková

utrácíme čas, proběhneme sebou

možná že jsme chvíli v nás 

na viděnou a na zapovězenou

zabíjením života, ve všech formách

jsme jako voda, co kolotá

opíráme se o koryta, ve svých normách

vlastníme to, co nebylo naše zboží

život vybíráme piruetou

nikdo nechce, aby jeho život byl boží

lžeme si i v tom, co chceme krást

jsme jako poražený strom

co sekyrou dostává význam slova slast

napájíme se mořem, rackové polétaví

od srdce k srdci tchořem

smrdíme láskou, dokud nás nevyplaví

MZZ

V páli síla, v sanskrtu šíla je indický termín používaný v hinduismu a buddhismu, který je do češtiny většinou překládán jako morálka nebo etika. Vychází z úmyslu nepůsobit druhým bytostem utrpení. Nejedná se jen o soustavu zákazů určitého špatného nebo neprospěšného jednání učiněného tělem a řečí. Ale síla také znamená, že v každém okamžiku je přítomno čisté vědomí a záměrné sebeovládání nespáchat neprospěšný čin přicházející v úvahu a s tím současně vyvstávající rozhodnutí.

METTÁ (Laskavost)

vylétáš ze mně noční pták

tak jak vyšel člověk z Boha

z dob, co jsem byl se ptám

jsem já laskavá předloha?

nohy, co mě všude nesou

ptají se země, kdo je milující

a na klavíru jsem klávesou

sám sebe v tónech mačkající

složeni z hebkých holubic

chováme se k sobě jako zvěř

s pocitem, co srdce zahubí

zabij mou lásku a klidně běž

pro Míšu a její klidný spánek

Mettá (pálí, maitrí v sanskrtu) je buddhistický termín pro nepodmíněnou a nesobeckou milující laskavost zaměřenou na všechny bytosti bez rozdílu. Často se překládá také jako dobrotivost. Je přirovnávána k rodičovské lásce, protože jí nejde o vlastní prospěch, a zahrnuje také přátelství a upřímné přání, aby byly všechny bytosti šťastné.

Vám (Vám)

vám zpívám, kteří jste tu pouze pro lásku

a když jste už u dna s dechem

když svět z vás serve krásnou masku

a podíváš se s povzdechem

a jakou jsi ty v dnech, kdy slova mlčí

ve vás jsem je našel všechna

pěsti, jak srdce v řadě jdou tlamou vlčí

vás vybral Bůh a vám ať žehná

tys mě vzala sebou do slunce písně

která je můj život a nic víc

nabízím ti kousek svého srdce přízně

a ve vás jdu sám sobě vstříc

bubliny kouzlíme jedním skokem snů

pro vás, co děláte mi život

láska je tou látkou peřiny mých dnů

pláče, když je proměnlivo

jsem horizont vedoucí vás za obzor

a s láskou ptám se v čem

je radost z mých lásek, co za prostor

dám za čas být svým snem

Má paní

koho jsi svíral v náručí?

až trochu do kulata

vzdálenost k tobě naučí

k Bohu být láskou spjata

kdo se ti rodil v rukách?

v dotyku tála těla

jako sníh v jarních lukách

tehdy jsi o sobě nevěděla

a co šepot, když mi nahá
očima dáš slitování
kůže, že je tuze drahá
a srdce říká, vítej na ní

moc rozumu ať nezaclání
otázkou k milování
Bohu mám dávat braním?
to když jsi ženou, má paní

Karkulka

běh vlka osamělé stopy

kam mlha lesů padá
co smečka už nepochopí
jak děsíš se mít ráda
a jazyk s hebkou slinou
čechrajíc trávu děsí
jak kapky krve plynou
ber na vědomí, kde jsi

a pak tiše praskly kosti
nevím zda to chtěla

hlad žene tě do sytosti
než bys zůstala celá

Na počátku

spálená křídla motýlí

tvořící hejna malých much

nám svoje vychýlí

zbývá už jen hořící vzduch

ničíme strachem svět

co v druhém ještě tiše leží

chtějící pouze uvidět

co od srdce k srdci střeží

a vše hoří chaosem

očkovat nejde protilátku

Bůh není eposem

byl, je a bude na počátku

Zátky

tak si zas ve snu pluji

v mlčící řece života

šeptám, slova onanuji

je pláštěm má nahota?

to duše se nad vodou

svlékají z pravidel
končící s nepohodou
jako by Bůh je neviděl
duše jsou zátky z lidí
aby voda nevytekla
to moře nikdy neuvidíš
bez vody, abys nelekla
a z nebe se voda snáší
já kus maličké zátky
co k nebi zase stoupá
já jdu jen tam a zpátky