Píšu ti

píšu ti verš tmavou krví

tou, co ukápla mi na zem

když srdce srdci nenapoví

tak tělo blbne, jak ten blázen

píšu ti v krvi světlou sirkou

a dávám ti k ní i škrtátko

to abys mohla malou dírkou

dívat se do tmy, co je tvé zrcátko

píšu nám možná příliš směle

o tom, jak kapky kanou žilami

a radosti v srdci nedoznělé

to takhle láska, zpívá mi

Čekání (Me'cha'ke)

foto Karel Zaki Zakar

někdy ti čekání brání

odejít rovnou nesehnutý

a s tím, co nazývají hraní

fotíš od Boha načtrtnutých

dáváme si vzdor době

divnou hru světel a stínů

když nemáš čekání v sobě

čas si řekne, a já ti neuplynu

změní nás tvým pohledem

jednou se stane, dotykem

a v míru sobě, co nesvedem

než se dívání stane návykem

věnováno Karlu Zakarovi

Loutky (Doll)

jsme loutky na provázcích z nití

a nevíme, kdo za ně tahá

chroupáte mrkev, králíčci nového bytí

a skutečnost je celá nahá

jsme loutky vedení rukou milou
a pereme se sami o nitky
namísto láskou řešíme lásku silou
a z lidí jsme už zbytky

jsme loutky spící jen do té doby
a to než ruka, která tě drží
řekne to slovo, co nepochopím
a co nitě už neudrží

Šepot ze vzrušení

foto Richard Ricci Špitt

utekla jsi my řekou života

kam až dosahují stíny

po lásce, zloba, prázdnota

ulehla jsi sem, jak do peřiny

nyní nadnáší tě šepot vln

a kousek po kousku

voda ti žehná, a tak se splň

kapr už ví, že ne na housku

skáčeme do řek naplnění

svou vodou samoty

jen to štípne a nic to není

jdeme dál proudem za ploty

tam přijde srdce a ví kdy

láska v nás nezkamení

když skočíš hledat své sny

a plout šepotem ze vzrušení

Člověk

vycházíme vždy ze tmy

a se světlem se do ní vracíme

náš spánek bezedný

svou láskou k tobě střežíme

v polibku ztracených vět
tys kapky z vod nahoře i dole
jsi můj život, celý svět
člověka tvoří láska a ne bolest

vzpláli jsme tvojí silou

a dal jsi nám srdce plamenné

a duši, co je ušlechtilou
když si já na tebe vzpomene

Dělíme

dělíme se do zatracení věků

a v čase končí naše ideály

mám po letech ošoupanou deku

z cest, co ještě nedozrály

tvoříme barvy sic inkognito

a dáváme jména dětem

láska je pro nás zlou formalitou

bojící se, že se spletem

skládáme střípky ze zrcadel

a každý kus je tak jiný

obrazy spících jdou od lákadel

umíráme jen jako stíny

dělíme se slovy od počátku

znamení Kaina až dospěje

do země dáme krev na oplátku

tam s námi umírá i naděje

Málokdy

málokdy už budu milovat víc

když vidím na nebi nebe

a slunce vzhlédne na měsíc

tak já prohlíží si tebe

málokdy už budu milovat víc

a tak tě tím probouzím

z chvíle, co Luně spolu sníc

vzali já, které popouzím

málokdy už budu milovat víc

když promlouváš krásko
k tvým dotykům všem vstříc

já se otevírám s láskou