Lucifeři prachu

padají vločky do srdcí, jak do otevřených bran

a poletujíc vzduchem, hrají si spolu o život

každičký okamžik, kdy letí, je vzpomínkou z ran

které na sebe vzal ten, co se mu říká lodivod

který zazvoní, když už potkali jsme plno sněhu

na srdce, které puká od bolesti jenom dýchá

vzpomínka z hlubin počátku, že zapomněli něhu

lidé, kteří se stali tvory, které osedlala pýcha

jak jemně poletují, aby dotkli se našeho strachu 

a umírají všechny do jedné, kde neprozradíš 

padají z nebe do země, z nicoty lucifeři prachu 

myšlenkou sevřenou pěstí srdce nepohladíš

Vaše výsosti

Image by Arkin54 from Pixabay

a někdy je krok závaží cestou do pekla

když, co dáš si, neváží ruka, co utekla

na schodech do krypt nevědomí smrti

jít bojovat ne krýt to, co pádí jak chrti

a dává krokům styl tance od pasu dolů

když jsi smyl z rukou krev ze symbolů

nad úbočím ramen kroutí se síla bolest

každičký pramen, kterým jdeš prolézt

jak vzlykáš modlitby zavřenými víčky

a do kalicha vylity z dlaní srdeční říčky

naplníš se proměnlivo, že láska je víra

láska je víra, že život, je to, co neumírá

věnováno ZAHRADĚ KLADNO

Dveře

objevit klid v pohybu

zříci se slova mlčením

obléci nahá pochybuj

tak tě lásko odměním

modlím se za šerosvit

aby se zastavila krása

abych chvíli mohl být

v tom, co je naše spása

a můžeš kývat hlavou

a říkat ano či ne Bohu

tak jako sny si plavou

šeptám jen, i já mohu?

okem tajemna chápaví

dotykem snít o důvěře

to jak všechny lásky ví

je otevřít srdcem dveře

Nechte rozsvícené světlo

znáte ty chvíle, co nejdou odtrhnout

ze života, co provádí veletoče smrti

radost utekla, smutek chci přetrhnout

pěstmi z ocele, co všechno zlé zdrtí

pěstmi nepohladíš srdce bez zranění

co asi tak vyjde z potrhaných svalů

a tak jako se láska s mocí nezamění

hledáme jen slovo v příbězích králů

to láska ví, jak je to s dotekem moci

a lidem se to hlavou samo popletlo

a tak, když ve dne vkročím do noci

říkám, jen nechte rozsvícené světlo

Růženka

nedělám jen to, co mi řeknou

ani když srdcem lomcovala zlost

slovem se dá nejen seknout

taky zakřičet tiše dost

možná, že to špunty v uších

tos po mě chtěla lásku bez lásky

dostali zásah a k sobě hluší

přestali si dávat otázky

tak po každém slovu vybuchla

pravda rozhořčených očí bez lesku

to iluze světa celá zatuchlá

zůstala sama bez blesku

prochází se Růženka prokletá

k věčnému spánku souzená sebou

princ zbytky růží zametá

a studené dlaně zebou

Vosk

skrýváme v sobě světlo sfér

snad aby z něj nic neuteklo?

nikdo nežebrá o kousek per

když pár andělů se rozuteklo

dáváme na hladinu dnů stíny

zapomínáme se rozpomenout

upevnit pírka z boha do hlíny

jak snadné je tak zapomenout

každý plujeme vzpomínkami

asi aby z nich podle pravidel

zbyla jen ta zář, co chvilkami

hledá vosk z Ikarových křídel

Andělské zločiny

umírám a ještě než zemřu

a spolu s tím všechny věci

když anděl odejde k čertu

tma přítomnosti a rozsvěcí

hloubkou noci vyléčí rána

zdrávas to, co se tam stalo

z podstaty bytí slov ptána

nehledá klid, co nezůstalo

stávat se světlem světa

čert je ten realitu kupující

anděl slovem a zbylá věta

že někdo zůstal nevěřící

zůstaly andělské zločiny

z nebe padat ve vývrtce

vím, že já nejsem jediný

kdo ví, kde je tvé srdce