noční tmou odlétá ranní sen
co strhává mi bolest z ran
po probuzení je zase den
kde do srdcí prý budeš brán?
poháry zvedáme vždy výše
ale kolik jde až proti proudu?
bez srdcí krutí ve své pýše
bez jména, bez hrdosti k rodu
vzpomínky Boha v nekonečnu
jsme lidé posledního soudu
vycházíme vstříc nebezpečnu
domněnky necháváme bloudům
posedlí touhou po přesnosti
každý z nás v hubě onanuje
jsme sytí psi, co nemaj dosti
a je nám jedno, koho si Bůh
vlastně pamatuje...
