žijeme v tichém zoufalství
rozpouštíme v sobě strnulosti lomů
sami k sobě blíž v rivalství
když smutek odnáším slzou domů
sítí zkušeností trhne katarze
a my bojujeme za štěstí ze všech sil
čekání bez ohledu na dárce
co se při tom pohledu touhy vyděsil
masky své zloby a smutku
stávají se v tom domě stálými hosty
a než se nám tiše u žaludku
rozhostí pocit, že je čas uvolnit mosty
----------------------------------------------------------------------------
U prázdného a rozpadlého domu nikdo nezaklepe. U vyschlého pramene nikdo nemůže uhasit žízeň. Stanete-li se vzájemně, jeden druhému, nevyčerpatelným pramenem, budete oba schopni milovat.
