středa 28. září 2005

Hvězdy jsou od noci rozmazané...

Hvězdy jsou od noci rozmazané,
probudit světlo je truchlohra.
Sklenka a desky jsou obehrané,
pastička na myš co nesklapla.

Vyběhla do noci co ránem není,
smrt vztahu rychle přiběhla.
Jsem stavbou kámen na kameni,
jsem osudná jízdenka do pekla.

Když světlo probudí svět kolem,
ten můj už bude spát.
Cos miloval, odešlo, sbohem,
a ráno vítáš slunce zase sám.


Michal Zachar

Náčelnická...

Takhle se jeden cestovatel v amazonském pralese octne uprostřed kruhu divochů s napřaženými oštěpy. Jejich náčelník stojí přímo před ním.
Rozhlédne se kolem a povzdechne si:„ Bože, tak a teď jsem v prdeli.“
Na obloze se rozzáří jasné světlo a mocný hlas zahřmí: „Ne, nejseš! Vezmi do ruky ten kámen co leží u tvých nohou a rozbij náčelníkovi lebku!“
Cestovatel se sehne, popadne kámen a vší sílu s ním praští náčelníka. Náčelník padne k zemi mrtev.
A z nebe se zase ozve silný hlas:„ A teď jsi v prdeli!!!“

když pršelo...

Zrovna hustě pršelo, když mistr Jošida vyprávěl žákům tento příběh:

Mistr meče a zenový mnich se v chýši ukryli před bouří. Rozhodli se, že zkusí odseknout déšť pomocí své dovednosti. Když si dali tento úkol, šermíř řekl: “Vytáhnu svůj meč, vyjdu, odseknu déšť, obejdu kolem, kde jsem seknul a nebudu mokrý.” Šel ven, běžel v kruhu, učinil svůj slavný sek a vrátil se. Mnich ho prozkoumal a řekl: “Zde je jedna kapka deště na tvém rukávu. Tvá magie nestačila.” Pak šel ven mnich, usadil se do zazenu a vrátil se po chvíli zpět. “Jsi zcela promočený!” vykřikl šermíř. “Nejsem však promočený v mé mysli,” byla mnichova odpověď.

V tomto bodě Jošida vysvětlil, že oba muži byli posedlí připoutaností. Šermíř chtěl být nejlepší ze všech šermířů, kteří kdy žili, a mnich chtěl dosáhnout osvícení (satori). Oba byli připoutáni ke svým ambicím. Tehdy se mistra Jošidy otázal jeden žák.: “Co byste udělal vy, mistře?”
Jošida beze slova vstal, otevřel svůj deštník a vyšel ven do deště.

pátek 9. září 2005

OKA mžik...


Tvá křídla dýchnou vlahým ránem
rosou co stéká z okapu na obrubník.
Jsem stejně napnut, prasknu málem,
když uvidím tvůj oka mžik.

Krásná jsou rána ve tvých očích
a bělma pálí do běla.
Tu hloubku nenahmatáš
a víš, žes potkal anděla...

Michal Zachar

úterý 6. září 2005

Podzim mouřenínek...


Mouřenínek světem táhne dlaň
a jeho prsty umazané,
pomalu tisknou naši stráň
do role ušmudlané.
To podzim přichází
až všechno listí sedne,
jen tvoje krása zůstává,
jak tvoje oči ve dne.

Michal Zachar
----------------------------------------------------------------------------
Miluji vůni nerozvité růže, vůni francouzského venkova z jara
a vůni ženského podpaží na podzim.