středa 16. prosince 2015

Ar intch lav er


budící ze sna, pro svou velikost
tlukoucí vesna, přivádí nemilost
vidím znovu a znovu přivádět
tvé rty k slovu, co ze tmy nevidět
spojení beroucí, tvé srdce Bože
my tonoucí, na ostří tvého nože
vášeň pro život, putující světem
vlnolam je nakřivo, píše jen bděte
pohledy očí nepříjdou, učím je být
tou modlitbou, cos chtěl objevit
když ji tak skládáš, srdce tlukou
sám sebe vkládáš do našich rukou

úterý 15. prosince 2015

OTÁZKY XVIII.


lásko spadla jsi z hříchu do neznáma
když tahali tě za vlasy, a když jsi byla sama
lásko jsi bývalou stálicí na cestě vpřed
když opustil tě v krůpějích, krve slovosled
lásko jsi temnou bohyní, co chtěla dál
když srdce dělíš do síní, v které jsem to stál?
lásko sdílená bez hlasu, jen šepotem slz
když dvě srdce v souhlasu, našli si cestu skrz

pátek 20. listopadu 2015

Hrdina vašeho srdce


splýváš v polibku noci
a čekáš snadné zázraky
světlo světlu nejsou soci
všichni jsou tvými rodáky

a tak prohlížím si sám
tu sbírku vlastních stínů
každý chtěl, k čemu dán
bít, život, srdce pro hrdinu

dál otevřít náruč slz
chutná nasládle trpce
když krev jde krví skrz
a ty, hrdina vašeho srdce

čtvrtek 12. listopadu 2015

pondělí 9. listopadu 2015

JSI


Kdyby tě každé moje slovo
mohlo lásko rozesmát
tak budu mluvit na věky
natřel bych kámen na růžovo
i když je to věc otřesná
jsi ženo, můj problém odvěký.

Kdyby tě každý kousek básně
mohl jen trochu rozehřát
tak budu psát je navždy
a krom ruky, zanítím i dásně
když si to budeš přát
protože tos chtěla ty, ne každý.

Kdyby tě každý pohyb úst
mohl krásou oslovit
tak proměním se v kámen
abych srdci, co dělá srdci půst
řekl, co je pro nás žít
JSI lásko mou láskou, amen.

středa 28. října 2015

Jsme


Jsme oheň a led
Co se láskou rozpouští
A chceme všechno hned
Třeba vodu na poušti

Jsme labuť a drak
Zpíváme si oheň chrlící
Milovat můžeš teď, ne pak
Skutečnost, co je žijící

Jsme nocí i dnem
Spojeni chlebem i vínem
Hmota, žijící si svým snem
Příčina, následek splyne

 Jsme žena a muž 
Uprostřed všeho světa
K tomu, co nedokončil nůž
Nám stačí jedna věta

Jsme slovem, co smí
Vteřinu srdce nad osudem
Říct, můžeš být poslední...
Jaké to tvoje bude ?

čtvrtek 8. října 2015

Malými dotyky


zas mi ubíháš
myšlenko na lásku
co v sobě máš
můj myší ocásku

hledám dospělost
vzdálený jsem život
když říkáš dost
nejsem tvůj lodivod

jak slova spolu
celí a srostlí srdcem
že nejde dolů
inkoust ani škrtem

popsaní křídly
malými dotyky per
staly se zřídly
lásky hry, dávej a ber

Zbytky z poesie


do dlaní přidávám
tvou lásku z rozmarýn
a do vzduchu pěnkavám
si kreslím symbol prastarý

co je z duše láska?
tělo vstane, hra svalů
to když ti srdce praská
abys uvolnil bolesti skálu

té poslední milost
jdeš zabít svého vraha
že myšlenky nemají dost
síly, zničit, kam paměť sahá

z dotyků prstoklad
odkud se má krev lije?
že tělo je lásky vodopád
a někdy zas zbytky z poesie

neděle 4. října 2015

Tak jak


tak jak s každým dotykem
usíná má zloba
jsme sami sobě rizikem
každý den znova

tak, jak dýcháš hrudníkem
a v něm srdce bije
jsme posledním mezníkem
uchopit lásku poezie

tak, jak ztrácíme se se zvykem
co někdy pálí a zebe
jsme v naší lásce praktikem
a to mě k tobě vede


úterý 29. září 2015

Mramor



po hlavě do hlubin běžící
srdce, co tluče, jak o závod
když kapky krve zvonící
tiše vyťukají životní kód

jsme silou jader z atomů
kam Bůh uložil si tajemství
všichni vším a kdekomu
vyjádřit si svá hájemství

když je srdce hladové
po lásce a touží po dotyku
berme ho, jak je takové
pevnost úderů okamžiku

všechno, co rozpustíš
to napiš vodou, bez amorů
lásku těžko přehlušíš
žít je tesat do mramoru


po hlavě do hlubin běžící
srdce, co tluče, jak o závod
když kapky krve zvonící
tiše vyťukají životní kód

sobota 26. září 2015

Zapalte


zapalte srdce srdcem
ať nikdo nikdy nezhasne
ať to, co chutná trpce
zesládne chuti překrásné
zapalte srdce srdcem

jsi lásko tmou, co svítí
dejme si chleba s vínem
jsme všichni srdcem bytí
a kdo nespí a jen dříme
jsi lásko tmou, co svítí

až když jsme vešli
svit chrámu úplné tmy
spálil i ty, co neodešly
pochopíme, co láska smí
až když jsme vešli


Bruncvík


láska mě bolí za konečky prstů
když řeka přináší ti nové duše
kdy zas s tebou v jedno srostu?
lva srdce den za dnem kluše
láska mě bolí za konečky prstů

a stíny srdcí z hladin opadají
šepot na uvítanou být Bohem
meč drží jen v starých bájích
ti, co mají srdce v mnohém
a stíny srdcí z hladin opadají

holubi hřející na pilíři mostu
v paprscích svá pírka šedivá
a srdce země, čeká, že srostu
mrtvolu lva zvolna zahřívá
holubi hřející na pilíři mostu

už zítra, přijdou hosti na víno
a my netoužíme po přestřelce
a jak tehdy ptám se: družino?
štít ctitelce a meč na vetřelce
už zítra, přijdou hosti na víno

pondělí 21. září 2015

Po lžičkách


pít slávu po lžičkách
když dotýkám se Boha
a když ti něha na víčkách
zhasíná podobenství mnohá

jsi temná jako slunce
co rozzářilo tmou sebe
kdyby tě byl aspoň tucet
zapálíte svým srdcem nebe

jsme předurčeni láskou
a když boříme své vzdory
než obětujem role s maskou
"v láske, že život už nie je skorý"

neděle 20. září 2015

Si Tú No Vuelves


zas rozbila se váza
z andělských vzpomínek
kde zaschla zkáza
a kde shořel plamínek

jsme jenom ze lží
a nebo zrnkem pravdy
když slzy tiše mží
modlíš se, aby navždy

odletěla vzpomínka
která vzdorovala času
a slova zlehýnka
vyskakují z tvých vlasů

nevidíme všechno
tam, co bije pod hrudí
když se to sečtlo
někdy i láska zastudí

sobota 12. září 2015

Craigie Hill


sedím a přemítám
kolikrát se srdce sejdou
a kolikrát je čas načas rozdělí?

slovem ďábla vymítám
když se zimou hory přejdou
a my sníme život, ještě nesmělí

sedím a nevím kam
mohu položit svou nohu
plynulé proudy zatím plynou

život jde proti nám
šeptám z tvých vlasů mohu?
že tak trochu voníš rozmarýnou

šlápnout do kroku a jít
když ještě nevím, kudy kam
spolu začíná tím prvním krokem

do poslední kapky vlit
jsem v tobě, proto nejsem sám
jsi láska, a tvé kapky jsou potokem

pátek 14. srpna 2015

Příběhy


jsem vidět? už a nebo ještě?
a čím, jakýma očima?
přijetí kapek velkého deště
ze slov se kouřit začíná

záchvaty vzteku bez přijetí
jsem dobrá a bohyně?
a můj prst ticho nezpečetí
zranitelná jsem ve vině

dívám se, mám osvobodit?
tu touhu stvořit den
nevím, jak noci neuškodit
ve svém snu bolavém

já bojím se, že tě ztratím
zklamaná z reality
nevím, jak lásku splatím
poháry byly nedopity

mám zrazovat sebe samu
když moje srdce bije
já jeho tlukot neoklamu
tvé světelné melodie

vidím, co chci a to mě děsí
namísto sebe tebe
ale když vím o příbězích
jdu, ať mě láska vede

sobota 1. srpna 2015

Uchazeč


drží tě v temnotě a tak všechno začalo
pusť ven všechny své kostlivce
a zpívej tak, ať jejich kosti jdou
pohřbené hluboko se mé srdce toulalo
tajemství blázna a blouznivce
je, že přestaneš zpívat jen svou

jsem kapka vody nekonečně rotující
ten starý příběh byl už pryč
nejsem jedno z andělských per
nikdy se nevzdám, a i když chybující
časem z nevyřčené duše klíč
jsem nepotištěnou stránku her

co když řeknu, že nejsem jako ostatní?
nejsem další duše na prodej!
co na tom, že jsme dočasní?
ten hlas, v tvé hlavě šeptá: "úchvatní"
ty to odmítáš a říkáš bodej
jsem co zbylo, tak mě nezhasni!

jsem ta tvář, které se musíš postavit
zrcadlící se v tvém pohledu
když víš, že všichni předstírají
že láskou z bolesti se můžeš pohladit
nic než milovat tě nesvedu
ale už to nechci šeptat potají

úterý 28. července 2015

Vypalují


a noční stíny namleli kávu stínů
a ze zavřených očí odešel svit
okamžik noci skápnul do odstínů
z šedavých barev, jen se objevit

a já chci míchat rychle schnoucí
ty usychají pod přívalem slov
barvy jsou slzy bytí pro tonoucí
a z očí koní zatím stříká kov

a to všechno smíchat pro radosti
barevnou kávu až do dna vypít
tvé zrcadlení tu zlobu nevyprostí
když slyšíš zlověstné vlčí vytí

jediná skutečnost, co mění jména
je na konci tvých bosých nohou
ty kapky kovu z očí do červena
jdou vypalujíc, že milovat mohou

sobota 25. července 2015

SLABOST ČLOVĚKA

Ptají se mne lidé, co v nás dělá archetyp, když spustí nějaký obraz, situaci. Pak odejde, ne? Bohužel ne...

Archetyp, který je jádrem tohoto měnícího se obrazu, zůstává jako vrozený „psychický orgán duše“ stále tentýž. V psychologickém ohledu si proto člověk své bohy sám nevytváří, i když si o nich může spřádat nejroztodivnější představy, nýbrž vždy si je pouze VOLÁ. „Bohem“ ve smyslu aktuálního a platného „obrazu Božího“ se tedy může stát kterýkoli numinózní předmět, osoba nebo instituce, dokonce i naše „břicho“, jak s odvoláním na apoštola Pavla (Fil 3,19) uvádí Jung. Dovedeme-li tuto pitoreskní myšlenku do důsledku, můžeme říci, že zamění-li se jemné pletivo metafyzických hodnot za systém konkretisticky pojatých humanistických ideálů všeobecného blahobytu a rovnostářství čili za vidinu neustále se zvyšující míry uspokojování všestranných potřeb člověka, pak se výstižným symbolem takového ideálu skutečně stává „břicho“, povolující si po skončení každého výrobního období svůj opasek o několik dírek dopředu.

Na základě věčného zákona psychické projekce pak všechna individuální břicha vytvoří jedno veliké břicho souhrnné, kolektivní a reprezentativní, a takto vzniklý obraz novodobého MOLOCHA pak zaujme přirozenou cestou Nietzschem uprázdněný trůn tradičního křesťanského božstva. Protože však každý bůh bez výjimky vyžaduje četné oběti a vyžaduje i poslušnost až k sebezapření (vzpomeňme jen biblického příběhu Abraháma a Izáka!), učiní si Moloch dříve nebo později ze svých věrných vyznavačů NEVOLNÍKY, kteří hnáni VIDINOU (ILUZÍ) vlastního naplněného břicha stanou se každodenní žertvou svého nového boha. A prosím pozor - oním naplněným břichem se mohou myslet i ty naše tzv. esoterní potřeby, ne jen hmota do něj vpravená, že?

Molochově štědrosti, jak se časem nutně ukáže, bude chybět právě ta božská tvořivost a produktivnost, která zřejmě zůstává věčnou výsadou biblického Stvořitele. Ať už se však nejvyšší současný bůh Moloch bude lišit sebevíc od svého biblického protějšku, v jedné, a to velmi podstatné vlastnosti ho bude schopen ZASTOUPIT beze zbytku: jestliže se mu totiž někdo oddá tělem i duší, dokáže ho Moloch na oplátku utvářet přesně podle svého vlastního obrazu. Takže pokládal-li se tradiční evropský člověk za „stvoření podle obrazu Božího“, je soudobý „NOVÝ ČLOVĚK“ vskutku věrným OBRAZEM svého nového Tvůrce.

Např. nastolení filosofických modelů "východních" náboženství jako nové modly, jenž je v hrubých rysech zase jen obměnou mýtického Molocha, není záležitostí naší vědomé volby, jak se domníváme. Každá psychická projekce se děje nevědomě, a pokud jsou pocity provázející tuto psychickou operaci dostatečně silné a sugestivní, je hlas skeptického rozumu ve srovnání s nimi nepatrný, ba téměř neslyšitelný. Nemají-li se však introjektované a neabsorbované – protože jsou námi neabsorbovatelné – psychické obsahy stát psychosomatickými nemocemi a nemají-li svým nesnesitelným napětím vyvést naši psýchu zcela z rovnováhy, a způsobit její ROZPOLCENOST(„schísis“), je nezbytně nutné, aby se tyto obsahy znovu promítly, tentokrát však do takové soustavy symbolů, která by z hlediska dobově platných hodnotových kritérií, byla co nejdůvěryhodnější a nejpřesvědčivější. A proto se dnes západ obrací na východ. Namísto, aby hledal vchod k sobě. Odvrací se tím od sebe.

Nové, sekularizované symboly musí tedy být, na rozdíl od tradičních, zásadně nemetafyzické a jejich divinální atributy, zejména všemocnost, vševědoucnost a všudypřítomnost, co nejočividnější a nejprůkaznější. V mysli jejich nositelů. A totalitní stát, který takto díky těmto nevědomým projekcím vzniká, je právě s to všem uvedeným požadavkům vyhovět. A my jsme dnes esoterně s-vedeni především k soucitu a lásce bez hranic, že? Takže, i když nás bude někdo tlačit do něčeho nevýhodného z pozice jednotlivce, ale výhodného pro stát, co uděláme? Sklapneme hubu a budeme držet krok. A vysvětlíme si to svým soucitem. Komunisti nás drželi v této pozici matu a šachu zase násilím.

Potlačovatelská funkce státu je pro něj nejen politicky, ale i psychologicky prvořadá a nepostradatelná. Protože naše přirozená vnitřní polarita psýchy, tvořící základ všech energetických procesů, jež se v ní odehrávají, nabývá v důsledku naší vnitřní inflace = (vzdáváme se sami sebe a svých hodnot, pro které stojí za to žít = láska); na intenzitě a vytváří trýznivé napětí, které je třeba násilným centralistickým (monistickým, egotistickým) zásahem odstranit. A vzniká zas jen boj o moc. Nikoliv mír. Všechny naše vnější meditace vedou k válce. Zde má své příčiny naše neodolatelné vnitřní tíhnutí k jednotě, nerozlišenosti a celistvosti, jež se stávají základními životními hodnotami takto se rodící „totalitní psýchy“. Přirozená rozpornost všeho jsoucího, musí být ve skutečnosti za každou cenu utlumena. Pryč s egem jsou hesla, nikoliv skutečnost. Člověk bez ega se nemůže proti těmto vlivům sám ubránit.

A tak vznikající nový, DAVOVÝ člověk, VZKVÉTAJÍCÍ v lůně totalitní společnosti, si utváří své specifické dějinné vlastnosti v těsné souvztažnosti s totalitním státem: na jedné straně jej pomáhá svými nevědomými represivními potřebami vytvářet a udržovat při životě, na druhé straně od něj vyžaduje četné zaopatřovací služby, kterým tento stát není s to nakonec nikdy v plné míře vyhovět, protože naděje do něj vkládané mají příliš transcendentní charakter.

Autentické životní projevy, které jsou možné jen za předpokladu, že všechny rozporné vnitřní dispozice člověka se ve vnějším, stejně tak rozporném světě svobodně projeví, ohrožují inflační psýchu moderního člověka natolik, že nezbývá, než aby byly UMRTVENY a PACIFIKOVÁNY, a to ve stylu totalitní „nerozborné jednoty“ (pevné semknutosti, jednomyslnosti atd.). V rámci této amorfní jednoty se s konečnou platností ruší rozpor mezi individuálním zájmem a zájmem státu – ten je nyní jen jeden, a to přirozeně státní (tzv. celospolečenský), jednotný a objektivní. Ruší se rozpor mezi individuálním mravním hodnocením a oficiálním stanoviskem mocenských orgánů – takže již nemůže docházet k něčemu tak zpozdilému a trapnému, jako je střetnutí SVĚDOMÍ jedince s mocnými tohoto světa. Není již třeba snášet NAPĚTÍ OSOBNÍ ODPOVĚDNOSTI – ta se nyní cele přesouvá na autoritu státu a jeho orgánů. RUŠÍ se jednou provždy odvěký zápas mezi dvěma základními kosmogonickými činiteli, duchem a hmotou – jedinou objektivní skutečností je nyní hmota, tj. vše, co je hmatatelné, viditelné a empiricky průkazné. Skoro by se dalo říci, že reálné je veškeré jsoucí, které je z nějakých praktických důvodů UŽITEČNÉ, a které je proto SCHVÁLENO a PŘIPUŠTĚNO k existenci (bohužel né námi), a to včetně skutečností historiografických a uměleckých, zatímco ještě u filosofa Hegera bylo skutečné vše, co bylo alespoň rozumné.

Duch je prohlášen za vedlejší produkt hmoty, a to navíc jen v podobě vědeckého rozumu, takže vše duchovní lze takto mít pod bezpečnou kontrolou a účinně bránit tomu, aby čímkoli RUŠILO bezduchou materiální realitu. Odvěké SPORY mezi pravdou a lží, dobrem a zlem atd. byly „v podstatě“ vítězně završeny, a to v tom nejhorším manichejském stylu: veškerá pravda a dobro jsme nyní my sami (tj. naše malé individuální a vedle toho veliké, totalitní Ego), zatímco zlo a lež, které, jak víme, tvoří náš neoddělitelný Stín, nyní ztělesňuje náš vnitřní nebo zahraniční protivník. V souladu s principem totality se odstraňuje hospodářská konkurence a volební boj, v němž jednotlivé politické strany usilují o moc – neboť takový boj by se z hlediska „totalitní psýchy“ rovnal propuknutí nezkrotného polyteismu, který by hrozil, že ji roztříští na tisíce kusů.

A protože POLYTEISMUS, jak je patrné na jeho antickém řeckém příkladě, bylo možné ovládat z Olympu nejlépe formou DESPOTICKÉ vlády Krona nebo Úrana, je třeba matce zemi Gai zabránit, aby vůbec porodila božské potomstvo. I proto se tolik dnes bojuje za ženy, i když se tím od ženství ve skutečnosti odvádí. Jak známo, Uranos je násilím držel v mateřském lůně, zatímco Kronos byl vládcem již natolik tolerantním, že dovolil své manželce Rhei, aby božské syny a dcery porodila a teprve pak je po pořádku spolykal. Je to typ vlády, který by bylo možné označit jako senexokracii (Uranos, Kronos, příp. Saturn jsou typické postavy zlého Senexe-Starce). Pacifikující metody vlády tohoto druhu mají buď „zadružující“ (Uranos), nebo „polykající“ (Kronos, Saturn) charakter. Zeus je naproti tomu typ vládce, který je sice absolutním monarchou, nicméně dovolí svým bratrům (Hádovi a Poseidonovi), svým dětem (Athéně, Apollonovi, Artemidě ad.), dokonce i své choti Héře, aby se každý z nich na svůj archetypový způsob podíleli na vládě, takže při uplatňování jejich mocenských nároků dochází často k interferencím, a to mnohdy i ve prospěch obyčejných smrtelníků.

Daleko nejhorší však je, a tady nám hlubinná psychologie působí opravdu značné potíže, že totalitní stát uplatňováním své despotické senexokracie dělá v podstatě jen to, co po něm inflací ohrožená a úzkostlivá psýcha „nového člověka“ nevědomě POŽADUJE, totiž aby represivními prostředky znevolnil všechny nebezpečné běsy, které tento člověk vymýtil ze světa jako POVĚRU a „spolykal“ svým rozumem. Bez tohoto znevolnění by se nejenom v individuální psýše, ale i v celém sociálním organismu rozpoutala anarchie dravých a destruktivních individualistických a skupinových zájmů, takže „samoděržaví“ v některé z přijatelnějších soudobých forem se v tomto horizontu jeví jako jediná záruka alespoň nouzového sociální konsensu a poměrně normálního fungování společenského života. Demokratická forma společnosti, která je svými neviditelnými duchovními kořeny nerozlučně spjata s „imitatione Civitatis Dei“, zůstává za těchto okolností již jen toužebnou vidinou zpozdilých romantických duší.

Bylo by proto příliš krátkozraké dívat se na totalitní stát jako na výsledek pouze vnějších, tzv. reálných faktorů. U jeho zrodu je psýcha novověkého člověka, usilující z OBAVY o VLASTNÍ ROVNOVÁHU o znevolnění svých autonomně působících psychických sil, a to pomocí VNĚJŠÍCH (např. rozvoj sadismu a sexuálních výchylek) omezujících a donucujících (např. poškozování obalu těla - tetování) prostředků, a požadující náhradou za to ze strany státu zaopatřující, kvazirodičovskou péči a ochranu.

Je to tedy ve skutečnosti jedna velmi prostá a všeobecně rozšířená lidská vlastnost, která je někde na samém počátku bludného kruhu totalitarismu, a tou je existenciální SLABOST člověka, zahrnující v sobě vše, co mu chybí do samostatné, odpovědné a duchovně pevně ZAKOTVENÉ INDIVIDUALITY.

Tak co, budete dneska svým ♥ zase jen vlát a nebo zkusíte kotvit?

MZZ na motivy esejí Rudolfa Starého

pondělí 20. července 2015

Gravitace


zase mi spadla z oka
vše se zas mohlo milovat
každá neskončená sloka
o tom, kdo bude kralovat

a věci vládnou srdci

spěchám, abych obměkčila
bez vína chlebem jsme trpcí
a tak se malá láska hašteřila

chceme zabíjet časem

toho, co tu už dávno plyne
asi máme něco s hlasem
a ty slova říkáme si jiné

zase mi spadla z oka

déšť slz nikdy nekončících 
gravitace z LÁSKY cvoka
pro jedno srdce z milujících


středa 15. července 2015

TVURCI.

Myslíme si, že jsme tvůrci. Jsme jen příjemci. Je nám dovolena jen ta činnost, která pramení v naší vlastní svobodě; v důsledku toho je nám odepřeno vše kromě svobody tvořit dějiny tím, že tvoříme sebe. Každý z nás je důležitým střípkem vesmíru, nenahraditelnou částí toho, čemu říkáme život.

Opakování našeho života v cyklech vývoje může být beztrestně překonáno jen přijetím filosofie svobody, která však nevylučuje Boha. Díky víře v něj. V dobré víře.

Jedině taková svoboda může zachránit moderního člověka před hrůzou z dějin: svoboda, která pramení a nachází svou záruku a oporu v Bohu. Každá jiná individuální moderní svoboda, i kdyby poskytla jakékoli potěšení tomu, kdo ji má, není schopna ospravedlnit dějiny a čas; což pro každého člověka, který je k sobě upřímný, znamená strach, který sami neumíme překonat. Strach, který nás jen zase vede do ráje archetypů, s jejichž "pomocí" se snažíme překonávat sami sebe, vyplýtvávajíce tak svou životní energii na stavbu "něčeho" pro "nic". Stavbu něčeho z čeho nemá užitek ani my, ale ani Bůh.

Co jsme dnes pro stavbu toho nejdůležitějšího, co vesmír má, tedy nás, vlastně udělali? Abyste nezapomněli, jednou to bude podtrženo a sečteno. MZZ

úterý 14. července 2015

POZNÁNÍ

Co znamená znát sám sebe? Víme toho o sobě hodně. Známe svou výšku, váhu, barvu očí a vlasů. taky své oblíbené jídlo, víme co máme rádi a neradi a kolik šálku kafe nebo čaje potřebujeme, abysme mohli fungovat. Možná si i uvědomujeme, jak krátké zadumání nebo procházka po lese dokáže otevřít naší mysl a jak moc nám po návratu z lesa prospěje si v tichu posedět a vcítit se do toho, co ještě prožívá naše tělo. Ale mé JÁ? To je záhada, který možná navždy zůstane nepoznána. Odkud se vzala tahle osoba, kterou se cítím být, a kam směřuje? Jaký smysl tu má můj život?

I když nás žádné poznání neuspokojí nadlouho, aspoň nám přinese ponaučení. NIKDY SICE NEBUDEME VĚDĚT, CO JSME ZAČ, ALE MŮŽEME SE DOZVĚDĚT, CO NEJSME. Nacházíme v té cestě i vnitřní vyrovnanost, probouzí v nás pocit, že i naše duchovno má cenu a tiší tak náš navyklý neklid. Je to zvuk srdce, který se v nás zjevuje v okamžicích přítomnosti pravdy.

Proces probuzení vnitřní přítomnosti začíná otázkami a mysl každého z nás si jen nerada připouští, že čas strávený pro ni prázdným hloubáním je k něčemu dobrý. Potřebujeme odpovědi, ne další otázky, burácí vaše mysl uvnitř vás. A tak nás vede k bezpečí, které nabízí ověřená pravda. A my ji chceme dosahovat bez námahy, bez vlastních otázek, spokojujíce se s odpověďmi, které kdysi kdosi už našel. Není nic špatného na tom přejímat cizí zkušenosti. Naopak. Tu touhu po jistotě sdílíme všichni. A většinou si ji zaměňujeme se slovem jednota.

Jenže složité otázky, na které neznáme odpovědi, ty si musíme nechat proniknout až do masa a kostí a jak říkal básník R. M. Rilke, jako zamčené pokoje, v nichž přebývá tajemství, a my od těchto pokojů nemáme klíč. Ale jen tak nás tohle poznání může dovést k ještě hlubším otázkám. Ale a to je to nebezpečí pro jistotu, zcela nám odhalí to, že vědomosti, které jsme si až dosud štosovaly na poličkách svého vědomí, nemají ve skutečnosti žádnou cenu. Když je my špatně nepotřebuji odpovědi, potřebuji se srdcem přitisknout k tomu koho miluji. V okamžicích utrpení, ale ani radosti, nám tyhle informace neřeknou nic podstatného. Ukáží nám jen jedno. Honba za poznáním kvůli poznání je bezcenná.

Protože opravdová znalost sebe sama neznamená vlastnit odpověď, ale znát vlastní přirozenost. A tu bez partnera, který nám nelže, dosáhneme stěží. Věnovat tomu druhému svou pozornost a srdce je důležitější než to zda-li dosáhneme "správného" výsledku. Naše energie směřuje tam, kam je namířena naše pozornost. Ať se v duchu zabýváme čímkoliv z minulosti či budoucnosti, napájíme to naší současnou energii. A když každou chvíli dovoluji, aby mou pozornost odlákal někdo nebo něco, rozdávám se a nechávám ji proudit zbytečně do všech možných rozptýlení a reakcí na okolní svět.

Takže, co nakonec? Z vlastní zkušenosti vím, že buď se za něčím pachtím všemu navzdory, nebo naopak vzdoruji tlaku života tím, že na něčem lpím. Když jsem nespokojený, pokládám si tuhle otázku: "Je možné přijímat život tak, jak se zrovna odehrává, zakusit ho tak, jak plyne mýma rukama a myslí, když jej zrovna v tomto okamžiku prožívám a nebo se musím za každou cenu řítit za něčím jiným, za něčím "lepším"?

Když, co může být lepší, než se každou buňkou své bytosti zapojit do svého každodenního bytí? Ta odpověď na otázku všech otázek je snadnější, než se domníváte. Nejdůležitější schopností života, kterou si můžete osvojit, je připoutání naší pozornosti k procesu bytí tady a teď. Tak jako jsme poutání k našemu partnerovi. S láskou. MZZ



neděle 5. července 2015

Pomníky snů a slz


srdce mi zarůstá do tmy
a kde bylo světlo, je jen mlha
a tak tě vodo má prosím, mě smyj
buď to ty, kdo na mě svůj stín vrhá

láska lidí prý hory přenáší
když srdce je tam, kde nic není
stavěl jsem pomník snů a s kuráží
nevím, jak říct, jak chybí mu pohlazení

jsme v ničem poslední krví
a pomník slz teď odplavuje řeka
a stejně tak svit měsíce neví, že prví
jdou ti, co ví, co je uvnitř s láskou čeká


cítím uvnitř ten strach
když se poodhrne záclona
oslavovaný jsi zatracení prach
nevěstka i světice, co se nekoná

jsem uvnitř přítomnosti
na počátku žádali stvoření
na konci, když došli do sytosti
všechny duše budou k já svrženi

nemůžeš chybit poznáním
jsem to, co tvé poznání popírá
nechlub se, jen tak se neskláním
řekni, kolik mého ticha jsi nasbíral?

jsem obraz k nezapomnění
jsem hlas každého slova zvuku
jsem srdce, v kterém jsem chvění
jsem tvá láska, které jsi podal ruku

sobota 4. července 2015

PROČ? Abych totiž nepřehlížel to, co stejně vidím...

Každý den se nám dostává stále více informací svědčících o rozpadu etických norem společnosti, o brutálních napadeních z šílených, nepřátelských pohnutek. Tyto zprávy jsou však jen odrazem narůstajícího pocitu, že my i ostatní lidé ztrácíme kontrolu nad vlastními city. Nikdo není té proměnlivé záplavy citů a následné lítosti ušetřen. Tato znepokojivá skutečnost se určitým způsobem dotýká životů nás všech. V posledních dvaceti letech jsme zažili neutuchající příliv informací, které hovoří o šířící se citové otupělosti, o zoufalství a bezohlednosti v našich rodinách, obcích a v životě společnosti. Přihlížíme vzdouvajícím se vlnám hněvu a zoufalství, ať už v podobě mlčenlivé osamělosti dětí ponechaných s televizí namísto lidské bytosti, nebo v podobě bolesti dětí opuštěných, přehlížených či zneužívaných, anebo v podobě rychle se šířící se intimity násilí v rodinách. Za abstraktními čísly vypovídajícími o nárůstu depresí po celém světě a za zprávami, jež nás upozorňují na rostoucí vlnu agrese a vzájemné nenávisti, stojí šířící se emoční ochablost. Neschopnost komunikace mezi námi lidmi jako biologickým druhem dosáhla svého vrcholu. Dospívající děti chodí do školy ozbrojeny, dálniční nehody nezřídka končívají přestřelkou, zatrpklí bývalí zaměstnanci ze závisti zmasakrují svoje kolegy. To jsou všechno hrůzné pojmy, jež vstoupily do obecného povědomí lidí teprve v posledních letech.

Mezi základní atributy lidské komunikace patří především sebeovládání, vytrvalost, schopnost vyvinout úsilí a sám sebe motivovat. A tyto schopnosti můžeme v sobě a svým příkladem i ve svých v dětech pěstovat, a poskytnout jim tak lepší základ pro využití všech nadání, kterými je obdařil život. Za touto možností se skrývá naléhavý morální motiv. Často se nám zdá, že život, který spolu sdílíme, rozežírá sobectví, násilí a zloba. A stáváme se vůči němu lhostejnými. A tady se důležitý význam emoční inteligence týká především propojení našeho přirozeného charakteru, našich instinktů a pocitů s naším rozumem. Je stále jasnější, že základní etické postoje v životě člověka pramení právě z jeho emočních schopností. Pohnutka je prostředkem emoce a semínkem všech pohnutek je naléhavá potřeba vyjádřit své srdce svým jednáním. Ti z nás, kteří jsou svým vášním a pohnutkám vydáni napospas - tj. ti, kteří postrádají sebekontrolu - trpí závažným nedostatkem. Bez schopnosti ovládat vlastní pohnutky v sobě nemůžeme rozvinout vůli ani charakter. Důkazem je mimo jiné i skutečnost, že kořeny lidského altruismu spočívají právě v empatii - ve schopnosti vidět a chápat emoce druhých lidí. Ne vykládat si je po svém neboli hodnotit, jak nám právě účelně vyhovují či nikoliv. To je "vyčůranost". Pokud člověku chybí pochopení pro potřeby druhého, nedokáže mít nikoho rád. Ani sebe. Existují dvě povahové ctnosti, které naše doba nyní potřebuje nejnaléhavěji, ty, které nás tvoří inteligentními a jsou to právě tyto: SEBEOVLÁDÁNÍ a SOUCIT. I proto posledních 16 let trávím tím, že se učím jazyk psychologické interpretace vzhledu 3AXIS VISUAL Language. Abych svou přirozenou empatii a pozornost podpořil dobrými racionálními rozhodnutími. Abych totiž nepřehlížel to, co stejně vidím.

Víme, že citové návyky a postoje, které si osvojíme jako děti doma a ve škole, jsou podkladem pro tvorbu nervových drah v nezralém mozku dítěte, a určují tak naši emoční inteligenci. To znamená, že dětství a dospívání jsou klíčovými obdobími v životě člověka k vytvoření jeho komunikace. Právě tehdy se v nás vytvářejí emoční návyky, které později určují náš osud. Ale jsou tu i možná rizika a obtíže, které čekají na ty, jimž se v průběhu dospívání nepodaří zvládnout citovou stránku svojí osobnosti. Na ty, kteří svůj život nepřijmou se vším všudy. Už nyní je silně znepokojující komunikační celosvětový trend: nynější generace dětí mají mnohem více citových problémů než generace předcházející, častěji trpí osamělostí a depresemi, jsou vzteklejší a neposlušnější, impulsivnější a agresivnější, jsou nervóznější a mají větší sklony dělat si starosti než jejich rodiče či prarodiče. Řešení? Jejich čím dál větší lhostejnost, brutalita, agresivita, cynismus, nadměrné zneužívání léků.

Pokud na současnou povážlivou situaci vůbec existuje nějaký lék, jsem pevně přesvědčen, že jej musíme hledat ve způsobu, jakým připravujeme naše potomky pro život. A sami sebe také. Na to ptát se, sami sebe, PROČ? Hledat pravdivě pohnutky svého chování. Dnes totiž ponecháváme citovou výchovu našich dětí pouhé náhodě; stále katastrofálnější důsledky takového přístupu se pak snažíme přehlížet. Jedním z možných řešení současné krize lidské komunikace je nové pojetí toho, co všechno by rodiny a školy mohly dělat, aby vychovávaly celého člověka. Aby jej učily novému jazyku komunikace a aby v tomto procesu docházelo stále více ke spojení jeho srdce a mysli. A to dělá 3AXIS. Dokážu si představit dobu, kdy se jej budeme učit ve školách a stejně tak bude k standardnímu vzdělání zase neodmyslitelně patřit i vštěpování takových lidských ctností, jako je sebeovládání, empatie, sebeuvědomění a umění naslouchat, řešit konflikty a spolupracovat. To proto, že jsou základem růstu bytosti, které říkáme člověk.

V Etice Níkomachově, kde se Aristoteles zamýšlí nad lidskými ctnostmi, charakterem a příkladným životem, nám tento starý filozof dává nesnadný úkol: usilovat o vědomé poznání sebe sama a tím i ovládání našeho citového života. Naše vášně, pokud je prožíváme tak, aby pomohli vyjádřit to, co bysme jinak jen vyhodily na smetiště času, obsahují totiž moudrost, co střeží naše myšlenky, co tvoří naše hodnoty a zapřičiňují tak naše přežití. Avšak velmi snadno se mohou pokřivit - a k této evoluční slepotě i hluchotě dnes dochází v komunikaci bohužel až příliš často. Podle Aristotela nespočívá tento problém v samotných citech člověka, ale především v jejich nepřiměřenosti. V nepřiměřenosti jejich vyjádření. Bez nadměrného a pyšného egoismu. S respektem k ostatnímu životu kolem. Víte, jak se dnes přezdívá těm, co získali titul MBA? Mladý, blbý, agresivní. I to o ledasčem svědčí.

Otázka PROČ je tedy zodpovězena. A otázka JAK nyní zní: Jak vnést inteligenci do našich emocí - a tím i do našeho společného života zodpovědnost, kterou za něj všichni máme?

Michal Zdeněk Zachar (s použitím knih a materiálů Daniela Golemana)

hudba: WHY - https://youtu.be/zmvKQ0fmBdU

www: http://www.pei-3axis.cz