pondělí 29. října 2018

Korouhvičky


že sedíme potichu, když srdce křičí?
zuby jdou trhat a skrz oči svítí tma
pyšní na to, že nejsme my nás ničí
ze stínu rytmem tance stoupá prach

je to představa, že o sobě něco víme
a zatímco tančíme smyslnými kroky
stín je, když zálohou platíme přímé
daně z pocitů sobectví hry na otroky

že začínáme nebýt za prahem vědomí?
a že pohrdáme druhými a jejich citem
samotní tvrďáci hysterie srdce lakomí
korouhvičky sympatií vrtících svitem

poskládat kroky, zatančit si společně?
ve stínu tančíme podle sebe, ven hluší
šedavé šmouhy duše tvářící se netečně
tušíce, kdo je si nepřítelem ve své duši


Z čeho Stín vzniká a co zahrnuje? Nevědomé kolektivní obsahy (předsudky a resentimenty vůči jiným pospolitostem, lidským typům, činnostem apod.), které zakrývají naši vlastní „nedostatečnost“, pýchu, nadřazenost atd.; především však vytěsněné stránky osobnosti, které jsou třeba hůře slučitelné s jinými rozvinutějšími stránkami naší duše; potlačené stránky vlastní povahy např. v důsledku rodinné tradice; rubovou stránku našich rozvinutých dispozic či vloh (např. pečující vlohy mohou být nevědomě „tyranské“, skvělé vystupování může být nevědomě sebestředné atd.); neprobuzené vlohy, které „závidíme“ čí „nepřejeme“ druhým (ale svou závist si neuvědomujeme, a tak se druzí stávají objekty naší kritiky); atd. atd.

Zpravidla potlačujeme ty sklony, které v psychické struktuře člověka představují úhrn antisociálních prvků – já je nazývám „statistickým zločincem“ v každém z nás…“ (Jung, 182)

pondělí 22. října 2018

Děkuji


možná mi zbylo pár kapek krve
a tak si je pouštím žilou
od poslední chvěju se až k té prvé
za to, žes byla mou milou

co na tom, že už tě asi neuvidím
a nevím jestli chodíš spát
mají v nebi lásko z hvězd vlnobití?
a z mlhy jiter krásný šat?

tu nejkrásnější chvíli jsi mi dala
a mou krví rozlehl se zpěv
o lásce beze slov cos mi povídala
ano vím, bylo to miluj mně

možná mi zbylo pár kapek krve
a já tu žiju a ty tam taky
v každé jsi zažehla to boží trvej
láska je zázrak nad zázraky

pátek 12. října 2018

Vitráž


utírám prach ze starých fotek
co uvízli mi v síních srdce zpaměti
a zase vnímám ten tvůj dotek
když lásce slzy spouští pusa v objetí

poslepu cestuji si krajinou sebe
každou chvíli do nich hlavou narážím
život a smrt se střídá, že zebe
 když hledám cestu ke svým vitrážím

chci křičet silou veškerého ticha
že život se žije všude a ne jen přežívá
nalámej chléb a kapka do kalicha
spadne vždy, dokud se srdce zachvívá