NAVZDORY VŠEMU ♥️

hladím tě vodo svými doteky

a v nich je víc slz než bych vyplakala
bojím se, že by sem protekly

a moje touha srdce na svět vyplavala

navzdory všemu se modlím

za krásu všech rozdílů srdečních chyb

ve spánku chvíli zas prodlím

křičet chci, miluji tě lásko bez pochyb

bolí mě tvá bolest jako všech
a tak stojím skoro nahá v moři jako síť
a napínám se touhou v švech 

jsem hádanka, kterou chtěl život vyřešit

a tak se tím dotykem stávám
pasažérem, co vydá se všanc tvým lodím
rozdávám, dostávám, zůstávám

navzdory všemu se k tobě lásko modlím

XYZ

žijeme časem, až z něj zbydou okamžiky

nemluvíme hlasem, který je pro romantiky

přítelem běhu, co odpočítá tempo marše

nehledáme něhu, dovedla by nás jen k arše

jazykem slov pijeme poháry slz na řasách

okamžik vdov, když radost nahradila strach

vykřičet lásku, co nahradila hloupé pověry

a dostaneš v sázku bez srdce různé poměry

zapomínáme věrnost životu vzít si do krve

nádech je věčnost, vydechni prosím poprvé

NEZNÁMÉ

tak jako se ozve zvuk z tamburin

hrajeme melodie, jen já a můj stín

zpívala jsi se přesně, jak v mém klíči

a když utichne ticho, tak srdce křičí

nechci být kapelou, co hraje sama

beru do dlaní polibek od neznáma

a všechno, co ve mně ťuká rytmus

říká nejsi sám nikdy, jen věřit zkus

ve všech divokých snech běžet dál

a tak tu stojím na silnici nahý král

blues stojí, běží, krásné věci naříká

tvůj klíč neznámé ničí a do dalších ... proniká

Držím tě

Prší, a kapka za kapkou padá.

Vytrvalostí v objetí gravitace.

Řeknou si vůbec, mám tě ráda?

Na chvíli vládkyně a abdikace.

Letící svými polibky protnou.

To zpívání drobností hlasem.

V pokoře pádu nebe zkrotnou.

Každičká jdoucí svým časem.

Až země nastavující své tváře.
Déšť je tvé srdce, co tu kluše.
Láska kapek miluje i ty lháře.
Co čekají až doběhne i duše.

Mlčení srdce

na vlnách měsíce si pluje
ta moje touha po objetí
a mlha dál mlčí, zakazuje
zvlhlá křídla už neodletí

nesvítí místo odrazů světa
když doběhne to prokletí
a hlavě se vzpírá ta silueta
slov, co zničila to objetí

pokaždé dáváme v sázku
srdce se dotkne koloběhu
a slzy slunce svítí pro Lásku
co se nedostala do oběhu

🤍 Sirkou

dnes zapalujeme na věnci svíci
a přejeme si srdcem dobrou věc
nejsem bdící, jen stojící a spící
a tak čekáme, co přijde nakonec

zabývá se dobrem možná příliš
každá z těch svíček, co uhasíná
kdy je víc než dobro to, co sdílíš?
když tvůj čas na zlo se sám stíná

pýcha je to, co naši lásku přezírá
vraždí motýlí křídla snů a dostává
plat za to, že další zmatek předstírá
škrtnutím sirkou tvé srdce dozrává

snad malá chvíle tím, vším otřásla
neptám se tě pane zda jsi požehnal
kouzelná láska prý byla otázka?
a na co ses člověče vlastně ptal?

Tesaři hříchů

 

hledáme svobodu ve všem, co není
že zapomínajíce na jméno
sázíme hned vše pouze na příjmení
pečeti démonů hlásí: zlomeno 

láká tě medové nic v náruči stínů
pomezí tmy na mezi duší
bez krve jsou ruce všech asasínů
mrtvá srdce nikdy nezabuší

cokoliv nabídneš dát do řeky pláče
rozpustí se polibkem smrti
a utěšit duši, co tu bezhlavě skáče
za mrazivý úsměv, co zdrtí

stačí vše vyměnit za kousek viny
tesař hříchů říká, že přebije 
jen láska je světlo, co nezná stíny
a ty jizvou duše, co přežije

Jídelní lístek

nikdo z nás netuší, jak získat lásku
jestli jen stačí dávat dárky
a nebo venčit srdce na provázku
a v mrazu sníst dva párky

až mezi námi místa plná prázdnoty
na která se radši zapomíná
vzpomenout si srdcem na dobroty
to když chuť byla jen jiná

podáváme si do rukou nebe a zemi
a z nich náš jídelní lístek
kterému tak moc chybí pohlazení
tak to je život bez pojistek

láska je i v prázdných místech snů
tvořených motýlími křídly
radost chuti milovat, Bože nezhasnu
zaplnit i místa, co už zřídly

CO DÁL SHAKESPEARE?

proč svět je dané jeviště?
a většina z nás nezná ani svou roli
co vstoupí na něj do příště?
smrt, láska, život co dává smysl a bolí

v prostoru svých zemí nebýt
sobcem je dnes samý kousek reality
šílenství vynáší trumf a přebit
je kousek dobra, co chce překvapiti

my dívali se dlouho na západ
slunce, co si nad pláží osvětlilo letmý
okamžik krásy, co chce nechápat
někdy je třeba vykročit srdcem do tmy

Je to možné

protože z lásky život vzniká

říkám si jemu, čaruj pořád víc

z mála jsi jediná, co je veliká

tím, že neseš den tmě vstříc

v divadle propletených cůpků

co trčí z hlavy jen pro radost

chytáme se antény a hrubku

dáme za okno a řekneme dost
z života odcházíme slovy
a vrací nás do něj zase pláč
někteří papoušci, orli, sovy
připomenou ti, že ty jsi hráč

prsty jsou hráči z boží noty

žít jdeme hrou našich dlaní

když vidíme srdcem, že to ty

jsi klíčem Boha pro uvítání

mé sestře Blance

„Dnes není nejhorší nemocí lepra nebo tuberkulóza - dnes je to pocit, že jsem zbytečný, nemilovaný, pohrdaný, nežádoucí, všemi opuštěný. A nejtěžším hříchem je proto nedostatek lásky, ta hrozná lhostejnost k bližnímu, který je vystaven vykořisťování, korupci, bídě, nemoci.(...) Nejde vždy o krajíc chleba, nejde jen o kus oblečení. Po lásce hladovějí lidé i v bohatých zemích světa. A tam je ten hlad nejmučivější: vědomí, že nikdo mě nemá rád, že o mne nikdo nestojí, že jsem zbytečný, nežádoucí. Že jsem sám.“ — Matka Tereza, římsko-katolická jeptiška 1910 - 1997

Spí tam v růžích

chtěl jsem se jen dotknout všech tvých pádů

v jitřním polibku z nepravých kapek rosy

a tak ti je z tváře jednu za druhou teď kradu

dýchám jako když jsme přišli na svět bosí

jazyky polibků ochutnávám mořskou vodu

vytékající z hlubin duše do návrší světa

a jako kdysi anděl zazvonil u srdce vchodu

propadl jsem se, co zazněla poslední věta

že teď letím tmou víček, poskytujících alibi

zavřená síla vytryskla v krátkém doletu

a padáme peklem pochyb tam, kde nechybí

ta schopnost říct stromu, že tu rozkvetu

když kapky krve osolené prolije vodopád

lásky, co mečem šípkové růže proklestí

tak ti chci říct, lásko vítej, teď už napořád

to když místo bolesti může přijít štěstí

Dotkni se

jsi vlnkou perliček

co otevírá dveře

ze srdce kousíček

co lepíš sen o důvěře

jsi vlnou z života

když ho poskládáš

tak zmizí lakota

srdce srdcem požádáš

jsme jako ty vlny

co za sebou si běží

láskou ať jsi plný

na ničem jiném nezáleží

Existuje mnoho způsobů v mnoha jazycích, jak říct "miluji tě". Ale ve všech jazycích nenajdete sílu, kterou potřebujete k tomu, se toho, koho milujete, dotknout. Tu máte jen ve svém srdci. A tak až budete chtít někoho pohladit, uvědomte si, že je třeba to udělat jemně. Protože sevřenou pěstí srdce nepohladíš.

AMOŘI

Protože nás sítě osudu drží zpátky
Protože naše důvody nás drží jako grál
Protože pod našimi zdmi nejsou svátky

A protože se sami nedostaneme na oblohu a dál

Když nespálíme svá křídla pravdou

Sledujme cesty, kam se vydáme v srdci

Se ztraceným tělem opilým mocí řas

Už není jen zmařená loutka naděje času

A pokud je teď život příčinou srdce v nás

Moje duše má svobodu, aby uvěřila ve svou spásu

Se ztraceným tělem bez moci svobody

Sledujme cesty, kam se vydáme v srdci

Protože osudem všech je stejný znak 

Kéž všechny cesty tě přivedou zpět domů

Úsvitu nového začátku jsi teď, nikdy pak

Z našich chyb se nic nenaučíme, ani uvěřit komu?

Pokud nezapálíme svoje srdce láskou

Sledujme cesty, kam se vydáme v srdci

Ztracený v těle budu psát ten příběh

Už nebudu loutkou náhod, která tu zahoří

Všechny životy ztracené jsou jen chtivé

Muži umírají, že nikdy nevěří, že jsou tví amoři

Dovolím si alespoň uvěřit v soucit

Sledujme cesty, kam se vydáme v srdci

Tančící bublinky

láska je zatmění šílené noci

kůže perlí se hvězdami nebe

voníš mi a jen bez pomoci

v tobě našel jsem zase sebe

stojíme si pod sluncem tmy

naše oči schováváme stínem

hluboko uvnitř kvasilo, kdy?

a stáváš se šumivým vínem

všechny bublinky jdou pryč

stoupají společně na hladinu

že z bezmoci vyplaval klíč

lásko, nehrajem si na hrdinu

popadnem kousíček chleba

namočit do vína a tiše sníst

ze tmy ještě světlem slepá

život je kniha a chceme číst

Znak

zas zničila jsi stovky krásných míst

ty lásko, co přicházíváš v dešti brzy

to kvůli tobě začal tváře srdcem číst

až když v tváři Boha spustily se slzy

jsi nemravná, krutě žádoucí a chceš

najít vše bez času, co dává odpovědi

na víčkách stínu je pravdou vše i lež

a tak nás přivádíš všechny ke zpovědi

nejjemnější ze všech tajemství, co zná

bijící teď, kdy všechno bylo je a bude

tvá ruka kreslí láskou čarodějný znak

který tě v životě svlékne před osudem

Lucifeři prachu

padají vločky do srdcí, jak do otevřených bran

a poletujíc vzduchem, hrají si spolu o život

každičký okamžik, kdy letí, je vzpomínkou z ran

které na sebe vzal ten, co se mu říká lodivod

který zazvoní, když už potkali jsme plno sněhu

na srdce, které puká od bolesti jenom dýchá

vzpomínka z hlubin počátku, že zapomněli něhu

lidé, kteří se stali tvory, které osedlala pýcha

jak jemně poletují, aby dotkli se našeho strachu 

a umírají všechny do jedné, kde neprozradíš 

padají z nebe do země, z nicoty lucifeři prachu 

myšlenkou sevřenou pěstí srdce nepohladíš

Vaše výsosti

Image by Arkin54 from Pixabay

a někdy je krok závaží cestou do pekla

když, co dáš si, neváží ruka, co utekla

na schodech do krypt nevědomí smrti

jít bojovat ne krýt to, co pádí jak chrti

a dává krokům styl tance od pasu dolů

když jsi smyl z rukou krev ze symbolů

nad úbočím ramen kroutí se síla bolest

každičký pramen, kterým jdeš prolézt

jak vzlykáš modlitby zavřenými víčky

a do kalicha vylity z dlaní srdeční říčky

naplníš se proměnlivo, že láska je víra

láska je víra, že život, je to, co neumírá

věnováno ZAHRADĚ KLADNO

Dveře

objevit klid v pohybu

zříci se slova mlčením

obléci nahá pochybuj

tak tě lásko odměním

modlím se za šerosvit

aby se zastavila krása

abych chvíli mohl být

v tom, co je naše spása

a můžeš kývat hlavou

a říkat ano či ne Bohu

tak jako sny si plavou

šeptám jen, i já mohu?

okem tajemna chápaví

dotykem snít o důvěře

to jak všechny lásky ví

je otevřít srdcem dveře

Nechte rozsvícené světlo

znáte ty chvíle, co nejdou odtrhnout

ze života, co provádí veletoče smrti

radost utekla, smutek chci přetrhnout

pěstmi z ocele, co všechno zlé zdrtí

pěstmi nepohladíš srdce bez zranění

co asi tak vyjde z potrhaných svalů

a tak jako se láska s mocí nezamění

hledáme jen slovo v příbězích králů

to láska ví, jak je to s dotekem moci

a lidem se to hlavou samo popletlo

a tak, když ve dne vkročím do noci

říkám, jen nechte rozsvícené světlo

Růženka

nedělám jen to, co mi řeknou

ani když srdcem lomcovala zlost

slovem se dá nejen seknout

taky zakřičet tiše dost

možná, že to špunty v uších

tos po mě chtěla lásku bez lásky

dostali zásah a k sobě hluší

přestali si dávat otázky

tak po každém slovu vybuchla

pravda rozhořčených očí bez lesku

to iluze světa celá zatuchlá

zůstala sama bez blesku

prochází se Růženka prokletá

k věčnému spánku souzená sebou

princ zbytky růží zametá

a studené dlaně zebou