Zobrazují se příspěvky se štítkemvědomí. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemvědomí. Zobrazit všechny příspěvky

neděle 3. ledna 2016

TRUST IN YOUR LOVE


svět, kde já jsem
a niternost je cizí
kde jsem člověkem
prý láska je ryzí
v labyrintu duše
bojuje kompromis
mars bez venuše
a já bez vědomí
ostrůvek pouhý
sůl, o níž nevím
myšlenky a touhy
co neprojevím
má vnitřní poušť
říše tajných přání
kapek mít houšť
pít bez vyzvání
vedou dveře skrz
do vnitřní noci
tam, kde je tvrz
stranou od půlnoci
jediné, co tu svítí
se noci nepoddá
srdce hromobití
láska je svoboda
liška a malý princ
a slza na oblázku
dech z plných plic
věřím ve svou lásku


úterý 28. dubna 2015

CHCI SI TĚ VZÍT...


Zapomněli jsme na to, co je to mít lásku ve svém srdci. Být láskou ve svém srdci. Stát se láskou. Živou, hmotnou existencí potvrdit Boha v sobě. Sjednotit své protiklady. Uskutečnit svou vnitřní svatbu. Oženit svého muže a ženu....

SJEDNOTIT PROTIKLADY neznamená jednotu v mysli ani v těle, to je to, co je v tomto světě skoro nedosažitelné, protože by znamenala vzdát se toho co jsme. Možnosti stát se člověkem. A tím se lze stát tím, že se své protiklady naučím vyrovnávat. S láskou. Jedině ta dokáže přivést k vašemu vědomí tolik energie, které je třeba na spoutání a ovládnutí archetypu muž x žena v jedinci jako takovém. V sobě samém. Tento archetyp, pokud je vpuštěn a žije v našem nevědomí je popisován jako tzv. "emoční tělo". Nevědomí produkuje emoce. Je to "uvězněná životní energie", která se oddělila od vašeho energetického pole a stala se dočasně autonomní díky tomu, že se s ní ztotožňujete. Tato energie se obrátila sama proti sobě. Proč si myslíte, že je naše civilizace tak destruktivní? Nicméně i destruktivní síly jsou součástí životní energie. Když se však stanete pozorovatelem, tím, který sídlí nikoliv ve vědomí ani v nevědomí, ale U VĚDOMÍ, pak se vaše emoční tělo ještě nějakou dobu bude snažit svést vás k tomu, abyste se s ním opět ztotožnili. V tomto stadiu vám může způsobovat bolesti v různých částech těla, ale jen přechodně. Vnímejte a pozorujte všechno, co se ve vás děje.

NEVYVOLÁVEJTE NIC SAMI. To, co budete vnímat bude totiž jen iluze tohoto emočního těla, které v nevědomí řídí vaší mysl, zatímco vy si "myslíte", jak máte svůj život pevně v rukou. Proto buďte bdělými strážci svého vnitřního prostoru. Chcete-li vnímat energii emočního těla, musíte být velice pozorní. Jste-li si této energie vědomi, nemůže totiž ovládat vaše myšlení. Jakmile se vaše myšlení ztotožní s energetickým polem bolesti ve vašem těle, vaše vlastní myšlenky ji začnou posilovat. Ztotožňovat se s ní. Stačí se dívat na utrpení statisůců lidí po zemětřesení v TV nebo na netu. To, co vidíte, je stejně jen jako. vy tam nejste. neuděláte s tím nic. Jsou to vaše smyšlenky, kterými dodáváte svou energii "jako" prožitky bolestí a lítostí, popřípadě zlostí z bezmoci, že nemůžete nic udělat, tak tím můžete dodávat energii v prvé řadě svému nevědomí. Je-li například zlost převládající energií vašeho emočního těla a vy stále přemýšlíte jen o tom, jak vám někdo ublížil a jak se mu za to pomstíte, pak jste přestali být nezaujatým pozorovatelem a vaše emoční tělo se stalo „vámi". Kde je zlost, tam je i bolest. Lidem v Káthmandu po zemětřesení nemůžete fyzicky pomoci. Nejste tam. Oni sami si musí prožít to, co je nyní jejich. I svou bolest a žal. Na vás je, co vy uděláte dnes proto, aby to samé třeba jednou nemuseli prožívat vy i vaše děti. Být pozorovatelem neznamená být bezcitným. Jde však o to být si vědom svých reálných možností. A odpustky vlastnímu svědomí v podopbě DMS, když se nikdy v podstatě nedozvíte, zda vůbec došli na místo svého určení?

NEVĚDOMÍ - toto emoční tělo plné bolesti, zlosti, strachu a nenávisti vytváří; vědomí je pak transformuje v sebe. Do sebe. Do nás. Přijímá je. Asimiluje je. Tento univerzální princip krásně vyjádřil svatý Pavel: „Co je vystaveno světlu, to se stává světlem." Jako nemůžete bojovat proti temnotě, nemůžete bojovat ani proti svému emočnímu tělu. Kdybyste se o to pokoušeli, způsobili byste si vnitřní konflikt, a tím i další zbytečnou bolest. Tedy zbytečnou pro vás. Palivo pro entity, jejichž význam ani smysl působení většina nechce a tím pádem nedokáže ani pochopit. Stačí však bolest, trápení či zlost pozorovat. Pozorovat něco, znamená přijímat to jako součást toho, co je v tomto přítomném okamžiku. Stavem tohoto dokonalého býti se označoval kdysi Eden neboli ráj.

ADAM BYL spolu s Evou vyhnán z ráje ne snad proto, že jedl ovoce ze stromu poznání, ale proto, že je okusil předčasně. Chtěl si užívat zralých plodů dřív, než k tomu jako člověk dozrál. Než se člověkem sám stal. Asi proto se dříve jako přísaha říkávalo "STANIŽ SE". Znamená to, že mezi tím, co můžeme od života očekávat, a tím, jací jsme, existuje zvláštní druh podmíněnosti. Adam se zmocnil zralého plodu „dřív, než se jím sám stal“. Základní podmínkou Adamovy zralosti je podle A. de Souzenelle (vynikající belgická znalkyně kabaly a autorka dvou knih, které by měli být v každé knihovně) to, co označuje jako Adamovo „dílo milostných zásnub se svým ženstvím“. V duchu Jungovy psychologie to znamená, že tímto předpokladem je uskutečnění „posvátného sňatku“ (hieros gamos) vnějšího muže se svým vnitřním ženstvím, tj. Anima se svou Animou. Jen skrze toto dílo „živé alchymie“ se Adam může stát celistvým, tj. zralým člověkem. Stromem poznání, kde dozrává zralé ovoce. "A po jeho ovoci poznáte ho".

STROM POZNÁNÍ charakterizuje A. de Souzenelle jako „strom duality“ (klidně tomu říkejte yang + yin), resp. strom jednoty dvou protikladů: dobro a zlo jsou zde jen opačnými póly skutečnosti, jež tvoří dohromady jednotný celek a mají symbolicky vyjadřovat polaritu původního jednotného stromu JOD (jenž v hebrejské abecedě odpovídá číslu 10, čili číslu dovršení). „Rovnováha Stvoření,“ píše autorka, „je v živé bytosti udržována pouze prostřednictvím napětí, které existuje mezi těmito dvěma skutečnostmi, jež jsou ‚v podstatě‘ pouze jedinou skutečností: světlo a dosud-ještě-ne-světlo (Ejn Sof), dokonalost a nedokonalost, dovršenost a nehotovost.“ Aby byl člověk připraven, a tedy i hoden (Domine, non sum dignus…) pojíst ze stromu poznání, ze stromu dovršenosti a jednoty (dobra a zla, krásy a ošklivosti, pravdy a lži), musí se nejprve sám sjednotit a dovršit, a to tak, že sjednotí protiklady ve své vlastní bytosti. Ty se navenek projevují tím, že Adam je stvořen nikoli jako muž, nýbrž jako „muž a žena“ (Gn 1,27). Poznáním se tu ve smyslu Gn 4,1 („I poznal člověk svou ženu Evu a ta otěhotněla…“) rozumí nikoli poznání pouze rozumové či intelektuální, nýbrž celistvá lidská zkušenost zahrnující všechny způsoby zakoušení a prožívání světa (včetně lidské sexuality).

KLÍČOVÝM BODEM v tomto procesu sjednocování (postupného zrání) je – jungovsky řečeno – setkání Adama s archetypem Animy, tj. se svým niterným, nevědomým a nerozvinutým ženstvím. A. de Souzenelle upozorňuje, že v hebrejštině „muž = samec = zachar" – znamená „ten, kdo se rozpomíná“ na svou zásobárnu energie, Nekeva (což v hebr. znamená „samička“, nebo také „schránka“), v níž se ukrývá moc Jména = ŽIVOTA.. Pojem Jména v kabale v jádru koresponduje s Jungovým pojetím Svébytnosti čili s archetypem celistvosti, dovršenosti a smyslu veškerého BYTÍ - SELF.

Mužem je ten, kdo se rozpomíná na své nenaplněné vnitřní ženství (Animu) a nastoupí cestu dobývání svého Jména“ (tj. cestu individuálního = osobního vývoje). Podle A. de Souzenelle lze v tom spatřovat životní úkol každého Adama (archetypického člověka), ať už muže, či ženy. Jestliže Adam, ať muž či žena, okusí ze stromu poznání dříve, než tuto práci na sobě vykoná, dopouští se čehosi nepatřičného, nepřiměřeného a hlavně „nezaslouženého“. Asi proto má většina mýtu v pohádkách jádro příběhu kolem ať dobrovolné či vynucené "služby". Dopustit se tohoto činu-přečinu, ukrást to, co jsem si nezasloužil, neodsloužil, znamená podlehnout iluzi, kterou Genezis vyjadřuje slovy: „Teď je Adam jako JEDEN.“ (Gn 3, 22). Budhisté ji říkají mája. A my lidé dneška podléhající mýtu o nenaplnění a vyhnání i tak žijeme. JAKO.

ADAM JE vyhnán z ráje, přičemž vchod do ráje střeží od této chvíle cherubové s plamennými meči = energii našich vlastních vnitřní mýtických archetypů. Koženou suknici = kůži = tělo = hmotu, jíž Hospodin přioděl Adama a Evu, vztahuje A. de Souzenelle na základě rozboru příslušných hebrejských slov k „ne-světlu“, resp. k „slepotě“. Je znamením toho, že Adam poté, co pojedl ze stromu poznání a „prohlédl“ (nahlédl dvojakost světa a svou nahotu), zároveň „oslepl“ vůči prapůvodní jednotě světa. „Nezná již svou pravou skutečnost", podstatu. Neumí již "pojmenovat" síly, z nichž byl stvořen, zvířata, jimiž je ve svých ontologických strukturách. Je tedy uvržen ve zmatek, v zapomnění (opět častou součást pohádek, kdy hrdina zapomene předchozí stavy...) svého ženství, svého "energetického" potenciálu…

MUSÍME POČÍTAT s existencí mýtu, který nemá jednoznačně positivní vliv na život společnosti, ať už archaické či postmoderní, a proto není žádoucí, aby se stále znovu opakoval jako vzor našeho chování. Všechny mýty usilují o to, aby byly pokládány za „pravdivé příběhy“ hodné opakování a uctívání. A proto pronikly i do náboženství a vytvořily z nich nevědomé ždímačky energie. Problém dneška spočívá v tom, že některé mýty jsou životodárné, kdežto jiné zhoubné, a to proto, že přicházejí z temné noční strany lidské existence. Jsou mýty, které lze označit (v duchu starokřesťanské Didaché) jako „cestu života“, jiné jako „cestu smrti“.

DNES JSOU PROTIVÁHOU bezbřehé víry ve vědecký rozum, který zcela odmítá a opomíjí odvrácenou noční stránku světa a především lidské povahy – existující mocné temné mýty slibující „zářné zítřky“, a těmto mýtům není moderní, positivisticky založený člověk schopen vzdorovat. Chtěli bychom se – obvykle na základě těch "nejušlechtilejších pohnutek" – zbavit archetypové, mytické složky života, ale vždy znovu zjišťujeme, že jsme nuceni vo­lit mezi mýtem životodárným a mýtem neblahým, který pod heslem urychlené cesty ke spáse, tj. zkrácené „cesty do ráje“, vede ve skutečnosti „do pekla“. Obtížnost této naší volby spočívá v tom, že každý mýtus, který se ve své době stává mocným duchovním faktorem uvádějícím lidské masy do pohybu, je bez ohledu na to, zda patří do první či druhé skupiny, pro danou chvíli reálně působícím, a v tomto smyslu je pro své vyznavače „pravdivým“ příběhem (ideologií, duchem doby, převažujícími myšlenkovými tendencemi). Jako takový se stává nejcennější, kultovně uctívanou hodnotou pospolitosti, ať už se tak děje vědomě, nebo výše popsaným temným, nevědomým způsobem.

DĚJINY 2000 let křesťanské Evropy ukazují, že vždy, když z jakýchkoli důvodů byla odmítnuta "jemná spiritualita" křesťanského náboženství, která je výsledkem dlouhého předkřesťanského vývoje, se v kolektivním nevědomí evropského člověka probudily archaické mýty, které lépe odpovídaly nahromaděné primitivní energii bažící po jednodušších, méně duchovně komplikovaných a méně náročných formách „cesty do ráje“.

A ČLOVĚK JE VYHÁNĚN z ráje v každém okamžiku, kdy vznáší nárok na zralé plody, k nimž sám vnitřně dosud nedozrál, nebo kdy si osobuje ve světě místo, které si dosud nezasloužil; kdy se chce zmocnit poznání a požitků, k nimž na své cestě dosud nedospěl. Nepřestáváme po nich žádostivě sahat – aby nám v příštím okamžiku zhořkly v ústech. I kdyby měl člověk doopravdy vše, co by mu mělo stačit ke štěstí a spokojenosti, má přesto neodbytný pocit, že mu stále cosi uniká, že mu život zůstává cosi dlužen a že se na jeho životní cestě vždy nečekaně vyskytne něco, co jeho štěstí zkalí nebo zhatí. Proto i poté, co se mu podařilo stanout na samém vrcholu svých životních možností, nepřestává být neuspokojený a plný agresivity: je stále znovu vyháněn z ráje svých "iluzorních představ o naplnění", o němž si myslel, že na ně má nepopíratelné právo. Je to spíše nepřikrášlený obraz lidské přirozenosti, zpráva o tom, co se tak jako tak děje, ať už to vědomě přijímáme či nikoli; je to vyprávění o osudové situaci, z níž musí člověk stále znovu vycházet, chce-li vůbec někam dojít.

MÝTUS JE SCHOPEN neustálé proměny. Tak se mýtus o "návratu do ráje" – jako kontradikce příběhu o vyhnání z ráje – po své chiliastické středověké variantě z 15. století v této zemi objevil znovu v podobě marxistické vize „pozemského ráje“ v rekolektivizované společnosti všeobecného blahobytu a spásy skrze „vyvolený lid“ = proletariát, a ta byla – po neúspěchu tohoto tragického sociálního experimentu – opět vystřídána postmodernistickou vizí "spotřebního ráje", tj. ničím nepodmíněného (bez jakýchkoliv vnitřní etických morálních opor či struktur) zneužívání všech vymožeností, jež nabízí soudobá vysoce vyvinutá civilizace. Je to vize, která již není založena na představě nějaké „velké hry na naplnění lidského údělu“ a nepočítá již s žádnými konvencemi, idejemi, hodnotami či pravidly hry. A to je na ní "smrtící". Vše, co nyní jakýmkoli způsobem podmiňuje dosažení cíle, je pociťováno jako zbytečná komplikace, oddálení a překážka na „cestě do ráje“. Ať žije "bezpodmínečná láska", která je vrcholem reklamního snažení moderní esoterie. Hlavně vše pominout, zničit, opustit a jít do nového. Jenže i to nové musí někdo stvořit, vybudovat, postavit. V 15. století stačilo na poblouzněný dav několik stodol, my můžeme klidně spát, my máme své atomovky.

KAMENEM ÚRAZU v případě mýtu je tedy jeho tvrdošíjnost, s jakou se udržuje při životě. Často po celá staletí dříme hluboko pod povrchem vědomí a mimo hlavní křižovatky dějin, aby se náhle a nečekaně znovu vynořil a zmocnil se lidských myslí a srdcí. Moderní průmyslová společnost, která usilovala o vybudování „pozemského ráje“, zpočátku podmiňovala jeho dosažení určitými ctnostmi, kromě práce také odpovědností a sociální spravedlností. Dnes? I tzv. láska je jen o využití a použití. Jde o vrcholný byznys. 

Postmoderní společnost postupně dekonstruuje i tento druh podmíněnosti a je fascinována možností ušetřit si "namáhavou individuální cestu k dosažení" tohoto cíle: chce vstoupit do ráje bez zvláštního úsilí, aniž by musela nejprve prožít a uskutečnit svůj příběh. Současná západní civilizace si tu zvláštním způsobem podává ruku s východními naukami: svým typickým vědeckotechnickým způsobem vyrábí z těchto nauk snadno (to si pamatujte - hlavní je rychlost) aplikovatelné návody, postupy a metody, jak dosáhnout s co nejmenší námahou a co nejrychleji vytoužených rajských stavů. Reklama na subliminální nahrávky výslovně uvádí, že „není nutná žádná zvláštní námaha“, stačí se jen poddat působení této hudební nebo jiné „drogy“ – měkčí či tvrdší, chemické či duchovní – aby návrat do ráje se mohl uskutečnit bez zbytečných průtahů a co nejefektněji. S příchodem virtuální reality padá poslední překážka na této cestě, totiž realita sama. To je ovšem již jiná kapitola, kterou bude psát teprve toto tisíciletí.

MY LIDÉ si volíme sami, individuálně: musíme se rozhodnout, kterým nadosobním silám svěříme v důvěře (pistis sofia) svůj život. (Sv. Pavel: Vím, komu jsem uvěřil…) O nadosobní síly (energie) však jde v každém případě. Pouze tehdy, rozhodneme-li se pro vědeckou hypotézu (jakožto náhražku mýtu na úrovni slova), podle níž tyto síly nejsou ničím jiným než pouhým nakupením energie, nemá již smysl hovořit o „pravdivém příběhu“, ale již jen o technologickém problému, jak této energie využít. Podlehnout pokušení spočívajícímu ve snaze obejít se bez mýtu jakožto „pravdivého příběhu“ je možné jen tehdy, jestliže se člověk v rámci uvedené vědeckotechnické hypotézy začne sám pokládat za pouhý - nelidský technologický problém, jehož základními parametry jsou výkonnost, lákavé balení (image) a nakonec sladké spočinutí (requiem aeternam…) v ILUZI BYTÍ na jazýčku mlsající reklamní děvky. A je jedno, kdo ji pase. Kdo se tváří jako dveřník její boží milosti. Jako...

Do ráje vede a vedla vždy jen jediná cesta. Skrze svou vlastní temnotu. Skrze své vlastní srdce. Stát se v něm svým vlastním světlem. Zapálit se pro život. A proto už v životě jen jdu. Od srdce k srdci.

MZZ

PS: Stejně po tom všem cestování zjistíte jen to jedno. Ale to vám neřeknu, projděte se...

***********************************

hudba: LANA DEL REY - TROPICO - https://youtu.be/7PTZPa5hkRE

Sestaveno a sepsáno použitím materiálů Eckharta Tolleho, Moc přítomného okamžiku a Rudolfa Starého © - Cheirón, asklépiovská medicína a jungovská psychologie

středa 8. května 2013

Vody


bojíme se hlavně bolesti
co si smrt najde pod peřinou
a my držící se pelesti
krademe vteřinu za vteřinou

bojíme se srdcem milovat
křičíme polibky falše do nikam
stačí jej blesky grilovat
já přesto dál tebou pronikám

bojíme se svitu do vědomí
sami jsme malinké hromosvody
tma za nás slzu neuroní
že nahoře i dole je třeba vody

úterý 9. dubna 2013

Držet ruce vysoko (hands held high)

věnováno Pavlu Křenovskému

každý den je začátkem života
svoboda stát se čím jen chceš
křik racků nad mořem kolotá
hned, jak se se svou lodí hneš

já chci být jen stromem v poli
co uleví od namožených křídel
rackům, co svoboda nezabolí
já rájem v poli všech plavidel

a tak držím ruce stále vysoko
ať mají si na co usednout
a na srdce uložené hluboko
až budou ho chtít si vyzvednout


„Příroda nám dala krátký život, ale památka na plodný a pracovitý život zůstane věčně.“
Marcus Tullius Cicero