Zobrazují se příspěvky se štítkemduše. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemduše. Zobrazit všechny příspěvky

neděle 11. července 2021

Držím tě


Prší, a kapka za kapkou padá.
Vytrvalostí v objetí gravitace.
Řeknou si vůbec, mám tě ráda?
Na chvíli vládkyně a abdikace.

Letící svými polibky protnou.
To zpívání drobností hlasem.
V pokoře pádu nebe zkrotnou.
Každičká jdoucí svým časem.

Až země nastavující své tváře.
Déšť je tvé srdce, co tu kluše.
Láska kapek miluje i ty lháře.
Co čekají až doběhne i duše.



sobota 11. července 2020

Spolu


řekni mi, jak miluješ srdce?
pulsuješ svým tónem hry
klapkami klavíru si sršte
jeden ve dvou až se rozední

přes noční prostor jde tma
a jen se zlehka uzardívá
z dotyků vůně je letmá
hra, co nikdy nic nezakrývá

v náručí dne usínat společně
až když všechno povstalo
srdcem milovat konečně
je teď to, co zbylo ti nastálo

paprsek dne krájí tmu tmoucí
a chvíle pro štěstí je v nás
láska je loď pro tonoucí
kteří už spolu neztrácejí čas

neděle 27. ledna 2019

Poprchává


zas hledám cestu k tvojí duši
a po úspěchu následuje pád
netuším, co teď srdcím sluší
nejsem všech blázen kamarád

pomalu stoupá balonek plynu
kterému říkáváme hlas světa
křičící touhou po rozmarýnu
a z kapek lásky je jedna věta

chtěl jsem být jen tvořící klid
a obnovit v rukách jejich cit
jazykem sváru neumím klít
tak jako tma nedávám ti svit

nejsi mým odrazem očí nebe
každičká bytost je ta pravá
milovat tady a teď jen tebe
slyšíš Bože? už zas poprchává

sobota 22. prosince 2018

No war no more


byla jsi moje tma tmoucí
a já jsem vystupoval z lůna
bod spásy srdce pro tonoucí
okamžik, co praskla struna

výčitka zrozená hříchem
že milovat není povinnost
jsi přenádherným smíchem
toho, že lásky není dost

objevila jsi se jako slzy
tryskající ze známého zdroje
že žít láskou není nikdy brzy
a má duše je stejná jako tvoje

neděle 3. června 2018

VOŃAVĚJŠÍ

 

až budeš v noční košili
a kolem bude tmavý chlad
tak to, co nás uvnitř rozptýlí
tam spolu můžem milovat

až budeš jen tak bez sebe
a nádech výdech bude málo 
že jsme v objetí, šli do nebe
a ve všem, co za to stálo 

až budeš v noční košili
ležet vedle a srdnatější
tak díky Bože za chvíli
ucítit, jak jsi voňavější


úterý 5. prosince 2017

Když sama spíš


Když sama spíš a mě se stýská.
Tak stovky plamínků rozsvěcím.
Čarovnou lampou, co se blýská.
Jsou naše duše, kočí snů odvěcí.

Přeji si spočinout v tvých rukou.
Jak světlo, co nás vedlo v poušti.
A stovky hříbat mi srdcem dupou.
Ztratit všechno, co se neopouští.

Uprostřed hor jsi v pustině plání.
Slzy ti klidně smáčí suchou zem.
Oči jsou hranice zdi a co je za ní.
Chrání před tím druhým obrazem.

Jsme oba jednou polovinou Boha.
Když spíme svůj sen každý sám.
V tvých dlaních rozkvetla mnohá.
Naděje lásky, abych byl dokonán.


sobota 2. dubna 2016

Němá


když za bleskem uhodí hrom
pěšinka z nebe rozčísne se k zemi
to z radosti steskem objeví se vtom
obrázek duše, co špitne z nevědění

duše, která oněmělá stála sama
a spatřila oceán, ten, který přijme
kapku vody zpět nevycení drama
prudce rozdrobená do slova pijme

a srdce se rozbíhá do miliardy
to z jedné kapky dostáváme sílu
dostali jsme život jen na petardy?
a nebo ruce a srdce taky k dílu?

neděle 3. ledna 2016

THE HOPE


jsem kořistí strachu
snadnou možná až moc
a do zrníček prachu
křičí bolest, skoč jen skoč

nejhlubší jazyk duše
zpívá v přítomnosti lásky
a prach se sype suše
jak vlna vlnou na oblázky

do zasnění zraněními
potvrzují si svou identitu
bez naděje nijakými
je moře z lásky, bez soucitu


REVEAL


DUŠE JE POUTNÍK
SMĚREM K NEKONEČNU
OBZORY ZHMOTNÍ
OD ČASU Z ČASU K VĚČNU

VŽDY VSTOUPÍ SAMA
TOHO, CO PŘIJDE, SE NEBOJÍ
ŽIVOT JE DRAMA
DOKUD SE SPOLU NESPOJÍ

CELÝ SVŮJ ŽIVOT
HLEDÁME JÁ, SAMI SEBE
JE PROMĚNLIVO
CHVÍLI PÁLÍ, CHVÍLI ZEBE

CO NENÍ V MOCI
MOHU JEN ZAHLÉDNOUT
JAK DEN PROTI NOCI
VE SMRTI BYTÍ OBEJMOUT

A TAK JE DUŠE
PRŮVODCEM MÝCH REALIT
A SRDCE, CO KLUŠE
STOJÍ, ABY SE MOHLA ODHALIT


čtvrtek 18. června 2015

Temná noc duše (The Dark Night of the Soul)



jak ti mám říkat, že tě miluji?
když ne svým objetím?
jak se v lásce říká slibuji?
když ne tvým srdce dojetím?

jak se ženě žene slza do oka?
když tvoří dva, co milují?
jak se dívá láska? zvysoka?
když někteří dole chybují?

jak se nám život posmívá?
když se srdcem bouří?
jak říct, že jsi jedna třpytivá?
když kapou slzy, oči se mhouří

jak mám říkat, že tě miluji?
když to noc neuměla?
jak se v lásce slova skloňují?
tak, že srdce se nám chvěla

Michal Zdeněk Zachar

úterý 28. dubna 2015

CHCI SI TĚ VZÍT...


Zapomněli jsme na to, co je to mít lásku ve svém srdci. Být láskou ve svém srdci. Stát se láskou. Živou, hmotnou existencí potvrdit Boha v sobě. Sjednotit své protiklady. Uskutečnit svou vnitřní svatbu. Oženit svého muže a ženu....

SJEDNOTIT PROTIKLADY neznamená jednotu v mysli ani v těle, to je to, co je v tomto světě skoro nedosažitelné, protože by znamenala vzdát se toho co jsme. Možnosti stát se člověkem. A tím se lze stát tím, že se své protiklady naučím vyrovnávat. S láskou. Jedině ta dokáže přivést k vašemu vědomí tolik energie, které je třeba na spoutání a ovládnutí archetypu muž x žena v jedinci jako takovém. V sobě samém. Tento archetyp, pokud je vpuštěn a žije v našem nevědomí je popisován jako tzv. "emoční tělo". Nevědomí produkuje emoce. Je to "uvězněná životní energie", která se oddělila od vašeho energetického pole a stala se dočasně autonomní díky tomu, že se s ní ztotožňujete. Tato energie se obrátila sama proti sobě. Proč si myslíte, že je naše civilizace tak destruktivní? Nicméně i destruktivní síly jsou součástí životní energie. Když se však stanete pozorovatelem, tím, který sídlí nikoliv ve vědomí ani v nevědomí, ale U VĚDOMÍ, pak se vaše emoční tělo ještě nějakou dobu bude snažit svést vás k tomu, abyste se s ním opět ztotožnili. V tomto stadiu vám může způsobovat bolesti v různých částech těla, ale jen přechodně. Vnímejte a pozorujte všechno, co se ve vás děje.

NEVYVOLÁVEJTE NIC SAMI. To, co budete vnímat bude totiž jen iluze tohoto emočního těla, které v nevědomí řídí vaší mysl, zatímco vy si "myslíte", jak máte svůj život pevně v rukou. Proto buďte bdělými strážci svého vnitřního prostoru. Chcete-li vnímat energii emočního těla, musíte být velice pozorní. Jste-li si této energie vědomi, nemůže totiž ovládat vaše myšlení. Jakmile se vaše myšlení ztotožní s energetickým polem bolesti ve vašem těle, vaše vlastní myšlenky ji začnou posilovat. Ztotožňovat se s ní. Stačí se dívat na utrpení statisůců lidí po zemětřesení v TV nebo na netu. To, co vidíte, je stejně jen jako. vy tam nejste. neuděláte s tím nic. Jsou to vaše smyšlenky, kterými dodáváte svou energii "jako" prožitky bolestí a lítostí, popřípadě zlostí z bezmoci, že nemůžete nic udělat, tak tím můžete dodávat energii v prvé řadě svému nevědomí. Je-li například zlost převládající energií vašeho emočního těla a vy stále přemýšlíte jen o tom, jak vám někdo ublížil a jak se mu za to pomstíte, pak jste přestali být nezaujatým pozorovatelem a vaše emoční tělo se stalo „vámi". Kde je zlost, tam je i bolest. Lidem v Káthmandu po zemětřesení nemůžete fyzicky pomoci. Nejste tam. Oni sami si musí prožít to, co je nyní jejich. I svou bolest a žal. Na vás je, co vy uděláte dnes proto, aby to samé třeba jednou nemuseli prožívat vy i vaše děti. Být pozorovatelem neznamená být bezcitným. Jde však o to být si vědom svých reálných možností. A odpustky vlastnímu svědomí v podopbě DMS, když se nikdy v podstatě nedozvíte, zda vůbec došli na místo svého určení?

NEVĚDOMÍ - toto emoční tělo plné bolesti, zlosti, strachu a nenávisti vytváří; vědomí je pak transformuje v sebe. Do sebe. Do nás. Přijímá je. Asimiluje je. Tento univerzální princip krásně vyjádřil svatý Pavel: „Co je vystaveno světlu, to se stává světlem." Jako nemůžete bojovat proti temnotě, nemůžete bojovat ani proti svému emočnímu tělu. Kdybyste se o to pokoušeli, způsobili byste si vnitřní konflikt, a tím i další zbytečnou bolest. Tedy zbytečnou pro vás. Palivo pro entity, jejichž význam ani smysl působení většina nechce a tím pádem nedokáže ani pochopit. Stačí však bolest, trápení či zlost pozorovat. Pozorovat něco, znamená přijímat to jako součást toho, co je v tomto přítomném okamžiku. Stavem tohoto dokonalého býti se označoval kdysi Eden neboli ráj.

ADAM BYL spolu s Evou vyhnán z ráje ne snad proto, že jedl ovoce ze stromu poznání, ale proto, že je okusil předčasně. Chtěl si užívat zralých plodů dřív, než k tomu jako člověk dozrál. Než se člověkem sám stal. Asi proto se dříve jako přísaha říkávalo "STANIŽ SE". Znamená to, že mezi tím, co můžeme od života očekávat, a tím, jací jsme, existuje zvláštní druh podmíněnosti. Adam se zmocnil zralého plodu „dřív, než se jím sám stal“. Základní podmínkou Adamovy zralosti je podle A. de Souzenelle (vynikající belgická znalkyně kabaly a autorka dvou knih, které by měli být v každé knihovně) to, co označuje jako Adamovo „dílo milostných zásnub se svým ženstvím“. V duchu Jungovy psychologie to znamená, že tímto předpokladem je uskutečnění „posvátného sňatku“ (hieros gamos) vnějšího muže se svým vnitřním ženstvím, tj. Anima se svou Animou. Jen skrze toto dílo „živé alchymie“ se Adam může stát celistvým, tj. zralým člověkem. Stromem poznání, kde dozrává zralé ovoce. "A po jeho ovoci poznáte ho".

STROM POZNÁNÍ charakterizuje A. de Souzenelle jako „strom duality“ (klidně tomu říkejte yang + yin), resp. strom jednoty dvou protikladů: dobro a zlo jsou zde jen opačnými póly skutečnosti, jež tvoří dohromady jednotný celek a mají symbolicky vyjadřovat polaritu původního jednotného stromu JOD (jenž v hebrejské abecedě odpovídá číslu 10, čili číslu dovršení). „Rovnováha Stvoření,“ píše autorka, „je v živé bytosti udržována pouze prostřednictvím napětí, které existuje mezi těmito dvěma skutečnostmi, jež jsou ‚v podstatě‘ pouze jedinou skutečností: světlo a dosud-ještě-ne-světlo (Ejn Sof), dokonalost a nedokonalost, dovršenost a nehotovost.“ Aby byl člověk připraven, a tedy i hoden (Domine, non sum dignus…) pojíst ze stromu poznání, ze stromu dovršenosti a jednoty (dobra a zla, krásy a ošklivosti, pravdy a lži), musí se nejprve sám sjednotit a dovršit, a to tak, že sjednotí protiklady ve své vlastní bytosti. Ty se navenek projevují tím, že Adam je stvořen nikoli jako muž, nýbrž jako „muž a žena“ (Gn 1,27). Poznáním se tu ve smyslu Gn 4,1 („I poznal člověk svou ženu Evu a ta otěhotněla…“) rozumí nikoli poznání pouze rozumové či intelektuální, nýbrž celistvá lidská zkušenost zahrnující všechny způsoby zakoušení a prožívání světa (včetně lidské sexuality).

KLÍČOVÝM BODEM v tomto procesu sjednocování (postupného zrání) je – jungovsky řečeno – setkání Adama s archetypem Animy, tj. se svým niterným, nevědomým a nerozvinutým ženstvím. A. de Souzenelle upozorňuje, že v hebrejštině „muž = samec = zachar" – znamená „ten, kdo se rozpomíná“ na svou zásobárnu energie, Nekeva (což v hebr. znamená „samička“, nebo také „schránka“), v níž se ukrývá moc Jména = ŽIVOTA.. Pojem Jména v kabale v jádru koresponduje s Jungovým pojetím Svébytnosti čili s archetypem celistvosti, dovršenosti a smyslu veškerého BYTÍ - SELF.

Mužem je ten, kdo se rozpomíná na své nenaplněné vnitřní ženství (Animu) a nastoupí cestu dobývání svého Jména“ (tj. cestu individuálního = osobního vývoje). Podle A. de Souzenelle lze v tom spatřovat životní úkol každého Adama (archetypického člověka), ať už muže, či ženy. Jestliže Adam, ať muž či žena, okusí ze stromu poznání dříve, než tuto práci na sobě vykoná, dopouští se čehosi nepatřičného, nepřiměřeného a hlavně „nezaslouženého“. Asi proto má většina mýtu v pohádkách jádro příběhu kolem ať dobrovolné či vynucené "služby". Dopustit se tohoto činu-přečinu, ukrást to, co jsem si nezasloužil, neodsloužil, znamená podlehnout iluzi, kterou Genezis vyjadřuje slovy: „Teď je Adam jako JEDEN.“ (Gn 3, 22). Budhisté ji říkají mája. A my lidé dneška podléhající mýtu o nenaplnění a vyhnání i tak žijeme. JAKO.

ADAM JE vyhnán z ráje, přičemž vchod do ráje střeží od této chvíle cherubové s plamennými meči = energii našich vlastních vnitřní mýtických archetypů. Koženou suknici = kůži = tělo = hmotu, jíž Hospodin přioděl Adama a Evu, vztahuje A. de Souzenelle na základě rozboru příslušných hebrejských slov k „ne-světlu“, resp. k „slepotě“. Je znamením toho, že Adam poté, co pojedl ze stromu poznání a „prohlédl“ (nahlédl dvojakost světa a svou nahotu), zároveň „oslepl“ vůči prapůvodní jednotě světa. „Nezná již svou pravou skutečnost", podstatu. Neumí již "pojmenovat" síly, z nichž byl stvořen, zvířata, jimiž je ve svých ontologických strukturách. Je tedy uvržen ve zmatek, v zapomnění (opět častou součást pohádek, kdy hrdina zapomene předchozí stavy...) svého ženství, svého "energetického" potenciálu…

MUSÍME POČÍTAT s existencí mýtu, který nemá jednoznačně positivní vliv na život společnosti, ať už archaické či postmoderní, a proto není žádoucí, aby se stále znovu opakoval jako vzor našeho chování. Všechny mýty usilují o to, aby byly pokládány za „pravdivé příběhy“ hodné opakování a uctívání. A proto pronikly i do náboženství a vytvořily z nich nevědomé ždímačky energie. Problém dneška spočívá v tom, že některé mýty jsou životodárné, kdežto jiné zhoubné, a to proto, že přicházejí z temné noční strany lidské existence. Jsou mýty, které lze označit (v duchu starokřesťanské Didaché) jako „cestu života“, jiné jako „cestu smrti“.

DNES JSOU PROTIVÁHOU bezbřehé víry ve vědecký rozum, který zcela odmítá a opomíjí odvrácenou noční stránku světa a především lidské povahy – existující mocné temné mýty slibující „zářné zítřky“, a těmto mýtům není moderní, positivisticky založený člověk schopen vzdorovat. Chtěli bychom se – obvykle na základě těch "nejušlechtilejších pohnutek" – zbavit archetypové, mytické složky života, ale vždy znovu zjišťujeme, že jsme nuceni vo­lit mezi mýtem životodárným a mýtem neblahým, který pod heslem urychlené cesty ke spáse, tj. zkrácené „cesty do ráje“, vede ve skutečnosti „do pekla“. Obtížnost této naší volby spočívá v tom, že každý mýtus, který se ve své době stává mocným duchovním faktorem uvádějícím lidské masy do pohybu, je bez ohledu na to, zda patří do první či druhé skupiny, pro danou chvíli reálně působícím, a v tomto smyslu je pro své vyznavače „pravdivým“ příběhem (ideologií, duchem doby, převažujícími myšlenkovými tendencemi). Jako takový se stává nejcennější, kultovně uctívanou hodnotou pospolitosti, ať už se tak děje vědomě, nebo výše popsaným temným, nevědomým způsobem.

DĚJINY 2000 let křesťanské Evropy ukazují, že vždy, když z jakýchkoli důvodů byla odmítnuta "jemná spiritualita" křesťanského náboženství, která je výsledkem dlouhého předkřesťanského vývoje, se v kolektivním nevědomí evropského člověka probudily archaické mýty, které lépe odpovídaly nahromaděné primitivní energii bažící po jednodušších, méně duchovně komplikovaných a méně náročných formách „cesty do ráje“.

A ČLOVĚK JE VYHÁNĚN z ráje v každém okamžiku, kdy vznáší nárok na zralé plody, k nimž sám vnitřně dosud nedozrál, nebo kdy si osobuje ve světě místo, které si dosud nezasloužil; kdy se chce zmocnit poznání a požitků, k nimž na své cestě dosud nedospěl. Nepřestáváme po nich žádostivě sahat – aby nám v příštím okamžiku zhořkly v ústech. I kdyby měl člověk doopravdy vše, co by mu mělo stačit ke štěstí a spokojenosti, má přesto neodbytný pocit, že mu stále cosi uniká, že mu život zůstává cosi dlužen a že se na jeho životní cestě vždy nečekaně vyskytne něco, co jeho štěstí zkalí nebo zhatí. Proto i poté, co se mu podařilo stanout na samém vrcholu svých životních možností, nepřestává být neuspokojený a plný agresivity: je stále znovu vyháněn z ráje svých "iluzorních představ o naplnění", o němž si myslel, že na ně má nepopíratelné právo. Je to spíše nepřikrášlený obraz lidské přirozenosti, zpráva o tom, co se tak jako tak děje, ať už to vědomě přijímáme či nikoli; je to vyprávění o osudové situaci, z níž musí člověk stále znovu vycházet, chce-li vůbec někam dojít.

MÝTUS JE SCHOPEN neustálé proměny. Tak se mýtus o "návratu do ráje" – jako kontradikce příběhu o vyhnání z ráje – po své chiliastické středověké variantě z 15. století v této zemi objevil znovu v podobě marxistické vize „pozemského ráje“ v rekolektivizované společnosti všeobecného blahobytu a spásy skrze „vyvolený lid“ = proletariát, a ta byla – po neúspěchu tohoto tragického sociálního experimentu – opět vystřídána postmodernistickou vizí "spotřebního ráje", tj. ničím nepodmíněného (bez jakýchkoliv vnitřní etických morálních opor či struktur) zneužívání všech vymožeností, jež nabízí soudobá vysoce vyvinutá civilizace. Je to vize, která již není založena na představě nějaké „velké hry na naplnění lidského údělu“ a nepočítá již s žádnými konvencemi, idejemi, hodnotami či pravidly hry. A to je na ní "smrtící". Vše, co nyní jakýmkoli způsobem podmiňuje dosažení cíle, je pociťováno jako zbytečná komplikace, oddálení a překážka na „cestě do ráje“. Ať žije "bezpodmínečná láska", která je vrcholem reklamního snažení moderní esoterie. Hlavně vše pominout, zničit, opustit a jít do nového. Jenže i to nové musí někdo stvořit, vybudovat, postavit. V 15. století stačilo na poblouzněný dav několik stodol, my můžeme klidně spát, my máme své atomovky.

KAMENEM ÚRAZU v případě mýtu je tedy jeho tvrdošíjnost, s jakou se udržuje při životě. Často po celá staletí dříme hluboko pod povrchem vědomí a mimo hlavní křižovatky dějin, aby se náhle a nečekaně znovu vynořil a zmocnil se lidských myslí a srdcí. Moderní průmyslová společnost, která usilovala o vybudování „pozemského ráje“, zpočátku podmiňovala jeho dosažení určitými ctnostmi, kromě práce také odpovědností a sociální spravedlností. Dnes? I tzv. láska je jen o využití a použití. Jde o vrcholný byznys. 

Postmoderní společnost postupně dekonstruuje i tento druh podmíněnosti a je fascinována možností ušetřit si "namáhavou individuální cestu k dosažení" tohoto cíle: chce vstoupit do ráje bez zvláštního úsilí, aniž by musela nejprve prožít a uskutečnit svůj příběh. Současná západní civilizace si tu zvláštním způsobem podává ruku s východními naukami: svým typickým vědeckotechnickým způsobem vyrábí z těchto nauk snadno (to si pamatujte - hlavní je rychlost) aplikovatelné návody, postupy a metody, jak dosáhnout s co nejmenší námahou a co nejrychleji vytoužených rajských stavů. Reklama na subliminální nahrávky výslovně uvádí, že „není nutná žádná zvláštní námaha“, stačí se jen poddat působení této hudební nebo jiné „drogy“ – měkčí či tvrdší, chemické či duchovní – aby návrat do ráje se mohl uskutečnit bez zbytečných průtahů a co nejefektněji. S příchodem virtuální reality padá poslední překážka na této cestě, totiž realita sama. To je ovšem již jiná kapitola, kterou bude psát teprve toto tisíciletí.

MY LIDÉ si volíme sami, individuálně: musíme se rozhodnout, kterým nadosobním silám svěříme v důvěře (pistis sofia) svůj život. (Sv. Pavel: Vím, komu jsem uvěřil…) O nadosobní síly (energie) však jde v každém případě. Pouze tehdy, rozhodneme-li se pro vědeckou hypotézu (jakožto náhražku mýtu na úrovni slova), podle níž tyto síly nejsou ničím jiným než pouhým nakupením energie, nemá již smysl hovořit o „pravdivém příběhu“, ale již jen o technologickém problému, jak této energie využít. Podlehnout pokušení spočívajícímu ve snaze obejít se bez mýtu jakožto „pravdivého příběhu“ je možné jen tehdy, jestliže se člověk v rámci uvedené vědeckotechnické hypotézy začne sám pokládat za pouhý - nelidský technologický problém, jehož základními parametry jsou výkonnost, lákavé balení (image) a nakonec sladké spočinutí (requiem aeternam…) v ILUZI BYTÍ na jazýčku mlsající reklamní děvky. A je jedno, kdo ji pase. Kdo se tváří jako dveřník její boží milosti. Jako...

Do ráje vede a vedla vždy jen jediná cesta. Skrze svou vlastní temnotu. Skrze své vlastní srdce. Stát se v něm svým vlastním světlem. Zapálit se pro život. A proto už v životě jen jdu. Od srdce k srdci.

MZZ

PS: Stejně po tom všem cestování zjistíte jen to jedno. Ale to vám neřeknu, projděte se...

***********************************

hudba: LANA DEL REY - TROPICO - https://youtu.be/7PTZPa5hkRE

Sestaveno a sepsáno použitím materiálů Eckharta Tolleho, Moc přítomného okamžiku a Rudolfa Starého © - Cheirón, asklépiovská medicína a jungovská psychologie

pátek 17. dubna 2015

Přemýšlím nahlas (Thinking Out Loud)


než přítomnost, co rozechvívá
jsou někdy stará trápení víc 
kdo ve snu spásu hledá či skrývá
slzami z krve sebe křtíc

srdce dotýká se mých úst chtíce
neptám se jaká je tvá víra
když nemůžeš usnout kouzelnice
to při lásce duše neumírá

i nejkratší den s láskou je víc
když sama sebe neuspíš
víc než ty věčné stíny se mstíc
kdy čekáš, že se rozsvítíš?

středa 25. března 2015

Návrat


jen tvůj pohled obléká
tvé srdce ví, zda do krásy
jak krev srdcem protéká
jak směřujeme se do spásy

to duše žene do květů
proudem jít až k pramenům
z přísudků k podnětům
slovy lásky žít k písmenům

plout a nikdy nevyplout
bojíme se v životě zakotvit
má se svět rozplynout?
prázdnotou tě vede jemnocit

láskou prostá, poupě růže
pohyb nekonečna jdu spřádat
kdo chce uvidět, ten může
pomýšlet stále na návrat

pátek 20. února 2015

SPŘÍZNĚNÁ DUŠE?

Často se o ní v rámci lidských vztahů mluví. Jaká je to výhra ve vztahu. Hmm. Ale málokdo ví, co je to zač. Je to člověk. Jaký? Má jedinečnou schopnost. Dokáže z nás dostat to nejlepší. Avšak platí pro něj i další pravda. Dostane z nás i to nejhorší. Když se totiž ve vztahu uvolníme, pracují spolu všechny čtyři komponenty vztahu spolu i proti sobě. A ti, kteří nás milují, ti dovedou vyvolávat nejen lásku, ale i její stíny. Stíny a radosti ze 4 druhů vzájemného působení. Tělesné, to probouzí touhu. Emocionální, to vyvolává náklonnost. Intelektuální probouzí zájem. Spirituální podněcuje lásku. Spříznění duší zahrnuje všechny 4 oblasti. A vychází jenom z jednoty všech těchto částí. Jednotou je myšleno nikoliv splynutí, ale pochopení, přijetí, komunikace.

Největší omylem vztahů bývá pocit, že právě duše nás změní. Toužíme po splynutí duší. Správně by se mělo říkat znásilnění jedné duše tou druhou. Jde jen o boj o moc. Duše nelze splynout ani kdybyste na hlavě stáli celý život. Už ze základu splynuté jsou. Vznikly z jednoty. To, co je paradoxem spřízněných duší je tedy duše sama. Ta jediná se totiž nikdy nemění. Je stejná po celý život, jste stále tatáž osobnost jako v dětství, jen starší a většinou nechtějící si to přiznat. Neexistuje způsob, jak udělat sebe lepším, a osvícenějším. Existuje způsob jak dosáhnout vnitřního prosvětlení. Zevnitř. Sám. A partner je ten, kdo vám k tomu všemu může poskytnout čas a prostor. Venku i ve svém vlastním srdci.

Jsme v emocích stejní, máme zájem o tytéž věci, kupujeme skoro stále stejné jídlo. Měníme se více fyzicky nežli duševně. Přiznáme-li si to, pak máme šanci, že se můžeme milovat a vaše láska bude s vámi léty růst a vy budete bohatší a bohatší. Láska neznamená, že vše půjde snadno, právě naopak. Ale dává vám naději. Dává vám šanci. Žít a milovat se s někým, kdo pro vás lásku hmotně představuje. A to není málo.

Emotikona tongue MZZ

neděle 8. června 2014

Servané srdce


laská je slepá
když ty nemáš dost
motýl se třepá
jen tak pro radost

jak rozkvésti
co září, dlouho zraje
tryskajíc neštěstí
duše už má víc z ráje

a srdce servané
šarlatovým plamenem
srdce je poznané
ve kvasu vína edenem

při vzdechu nebe
ovanul tě první chlad
poslední klepe
duše se začne zachvívat

neděle 15. prosince 2013

Deska


tělo je rezonanční deska
co na ní hraje duše
jak včera i dneska
spojí je co v hrudi kluše
srdce je chrámem zvonu
cos ve mě zavěsila
zpívá a nevím komu
chvíli ses ve mě orosila
a křísím lásku znavenou
každý z nás ji hraje
ať už není vzdálenou
jsme branou do ráje i z Ráje

středa 6. listopadu 2013

Run


poslední kapky spadly
a prach ze zvířených těl
proč nám ty lásky vadly?
kdo přišel a kdo uletěl?

otázky tanečních kroků
co v srdci volí melodie
mé rty na tvém boku
takhle se nikdo neopije

tančíme pocitem hrůzy
strachu toho, co přinese
a tak zbavuji tě blůzy
a srdce k srdci přilne se

sobota 26. října 2013

Za dvě duše (Beyond: Two Souls)


nevím, kam se vine růže
prý až k pochopení
nevím, kam až člověk může
snad k tvému chvění?

nevím, co probíhá tělem
když jsi k políbení
nevím, co jde ti teď čelem
snad moje chvění?

nevím, proč pro dvě duše
slovo znamená lásku
nevím, proč tak jednoduše
shazuji s tebou masku

nevím, kam odcházejí slova
vyrčená v nás darem
nevím, kam jdeš lásko znova
v plameni přímočarém

nevím, když dávám co chceš
když toto říkám rozpačitě
nevím, když líbáš, není to lež
srdcem stoupá, miluji tě


Podle jedné indické básně se nejkrásnější žena světa Lakšmí zrodila z rozvíjejícího růžového poupěte a stala se bohyní krásy. Růže, ze které se zrodila, byla považována za symbol božského tajemství. Podle perské pověsti byla růže darem samotného Alláha, který sněhobílou růži určil za vládkyni květin. Řekové považovali růži za dar bohů. Podle Anakreona z Tea se růže zrodila z běloskvoucí mořské pěny současně s bohyní lásky a krásy Afroditou. První křesťané považovali růži za symbol úpadku a rozkladu, ale postupně si i u nich růže vydobyla své místo. Později ji začali nazývat rajským květem a zasvětili ji Panně Marii. Jedna z legend vypráví o tom, že první růže vyrostla z kapek Kristovy krve pod křížem. Muslimové zas věří, že bílá růže vyrostla z kapek potu, které uronil prorok Mohamed při výstupu do nebe.

Ať je to tak či onak, vždy u toho byla voda v podobě krve či potu nebo mořské pěny. A tak bysme své květiny, svou krásu měli zalévat svou vodou. Na počest všech.

pondělí 8. července 2013

Neviditelný milenec (The Invisible Lover)


pomalu hrající 
vybarvuješ mou duší
tu hudbu ladící
neslyší všechny uši

v kapičkách tónů
podmaňuješ si celou tmu
a dáš bez pardonů
světlo do oken beze snů

uchopíš mou sílu
tóny jsou tvůj spiklenec
jsme bez rozdílů
slunce, neviditelný milenec

pátek 5. července 2013

Zmizelé


zmizelé znělé zlomky samotných not
padají do dálek ticha kolem nás
jsme jedné krve a nevím, co je vhod
na malinký špalek složil hlavu čas

tak sekáme do tmy a zvučíme struny
láskou horkých těl křičíme do uší
ach, Bože, kdo je, kdo mi porozumí
nástrojů z těl ozvěnou bez duší

a tak spolu mluvíme za zvuků strun 
a každé slovo je nám tam třeba
rozsvěcím a ty se v tom světle lásko sluň
Bože, jsi moje víno i můj chleba