Držím tě

Prší, a kapka za kapkou padá.

Vytrvalostí v objetí gravitace.

Řeknou si vůbec, mám tě ráda?

Na chvíli vládkyně a abdikace.

Letící svými polibky protnou.

To zpívání drobností hlasem.

V pokoře pádu nebe zkrotnou.

Každičká jdoucí svým časem.

Až země nastavující své tváře.
Déšť je tvé srdce, co tu kluše.
Láska kapek miluje i ty lháře.
Co čekají až doběhne i duše.

Spolu

řekni mi, jak miluješ srdce?

pulsuješ svým tónem hry

klapkami klavíru si sršte

jeden ve dvou až se rozední

přes noční prostor jde tma

a jen se zlehka uzardívá

z dotyků vůně je letmá

hra, co nikdy nic nezakrývá

v náručí dne usínat společně
až když všechno povstalo
srdcem milovat konečně
je teď to, co zbylo ti nastálo

paprsek dne krájí tmu tmoucí
a chvíle pro štěstí je v nás
láska je loď pro tonoucí

kteří už spolu neztrácejí čas

Poprchává

zas hledám cestu k tvojí duši

a po úspěchu následuje pád

netuším, co teď srdcím sluší

nejsem všech blázen kamarád

pomalu stoupá balonek plynu

kterému říkáváme hlas světa

křičící touhou po rozmarýnu

a z kapek lásky je jedna věta

chtěl jsem být jen tvořící klid

a obnovit v rukách jejich cit

jazykem sváru neumím klít

tak jako tma nedávám ti svit

nejsi mým odrazem očí nebe

každičká bytost je ta pravá

milovat tady a teď jen tebe

slyšíš Bože? už zas poprchává

No war no more

byla jsi moje tma tmoucí

a já jsem vystupoval z lůna

bod spásy srdce pro tonoucí

okamžik, co praskla struna

výčitka zrozená hříchem

že milovat není povinnost

jsi přenádherným smíchem

toho, že lásky není dost

objevila jsi se jako slzy

tryskající ze známého zdroje

že žít láskou není nikdy brzy

a má duše je stejná jako tvoje

VOŃAVĚJŠÍ

 

až budeš v noční košili

a kolem bude tmavý chlad

tak to, co nás uvnitř rozptýlí

tam spolu můžem milovat

až budeš jen tak bez sebe

a nádech výdech bude málo 

že jsme v objetí, šli do nebe

a ve všem, co za to stálo 

až budeš v noční košili

ležet vedle a srdnatější

tak díky Bože za chvíli

ucítit, jak jsi voňavější

Když sama spíš

Když sama spíš a mě se stýská.

Tak stovky plamínků rozsvěcím.

Čarovnou lampou, co se blýská.

Jsou naše duše, kočí snů odvěcí.

Přeji si spočinout v tvých rukou.

Jak světlo, co nás vedlo v poušti.

A stovky hříbat mi srdcem dupou.

Ztratit všechno, co se neopouští.

Uprostřed hor jsi v pustině plání.

Slzy ti klidně smáčí suchou zem.

Oči jsou hranice zdi a co je za ní.

Chrání před tím druhým obrazem.

Jsme oba jednou polovinou Boha.

Když spíme svůj sen každý sám.

V tvých dlaních rozkvetla mnohá.

Naděje lásky, abych byl dokonán.

Němá

když za bleskem uhodí hrom

pěšinka z nebe rozčísne se k zemi

to z radosti steskem objeví se vtom

obrázek duše, co špitne z nevědění

duše, která oněmělá stála sama

a spatřila oceán, ten, který přijme

kapku vody zpět nevycení drama

prudce rozdrobená do slova pijme

a srdce se rozbíhá do miliardy

to z jedné kapky dostáváme sílu

dostali jsme život jen na petardy?

a nebo ruce a srdce taky k dílu?

THE HOPE

jsem kořistí strachu

snadnou možná až moc

a do zrníček prachu

křičí bolest, skoč jen skoč

nejhlubší jazyk duše

zpívá v přítomnosti lásky

a prach se sype suše

jak vlna vlnou na oblázky

do zasnění zraněními

potvrzují si svou identitu

bez naděje nijakými

je moře z lásky, bez soucitu

FOTO: http://zh-unknownerror.tumblr.com/post/64088660491/cold-waves

REVEAL

DUŠE JE POUTNÍK

SMĚREM K NEKONEČNU

OBZORY ZHMOTNÍ

OD ČASU Z ČASU K VĚČNU

VŽDY VSTOUPÍ SAMA

TOHO, CO PŘIJDE, SE NEBOJÍ

ŽIVOT JE DRAMA

DOKUD SE SPOLU NESPOJÍ

CELÝ SVŮJ ŽIVOT

HLEDÁME JÁ, SAMI SEBE

JE PROMĚNLIVO

CHVÍLI PÁLÍ, CHVÍLI ZEBE

CO NENÍ V MOCI

MOHU JEN ZAHLÉDNOUT

JAK DEN PROTI NOCI

VE SMRTI BYTÍ OBEJMOUT

A TAK JE DUŠE

PRŮVODCEM MÝCH REALIT

A SRDCE, CO KLUŠE

STOJÍ, ABY SE MOHLA ODHALIT

FOTO: Found on threeriversdeep.wordpress.com

Temná noc duše (The Dark Night of the Soul)

jak ti mám říkat, že tě miluji?

když ne svým objetím?

jak se v lásce říká slibuji?

když ne tvým srdce dojetím?

jak se ženě žene slza do oka?

když tvoří dva, co milují?

jak se dívá láska? zvysoka?

když někteří dole chybují?

jak se nám život posmívá?

když se srdcem bouří?

jak říct, že jsi jedna třpytivá?

když kapou slzy, oči se mhouří

jak mám říkat, že tě miluji?

když to noc neuměla?

jak se v lásce slova skloňují?

tak, že srdce se nám chvěla

Michal Zdeněk Zachar

CHCI SI TĚ VZÍT...

Zapomněli jsme na to, co je to mít lásku ve svém srdci. Být láskou ve svém srdci. Stát se láskou. Živou, hmotnou existencí potvrdit Boha v sobě. Sjednotit své protiklady. Uskutečnit svou vnitřní svatbu. Oženit svého muže a ženu....

SJEDNOTIT PROTIKLADY neznamená jednotu v mysli ani v těle, to je to, co je v tomto světě skoro nedosažitelné, protože by znamenala vzdát se toho co jsme. Možnosti stát se člověkem. A tím se lze stát tím, že se své protiklady naučím vyrovnávat. S láskou. Jedině ta dokáže přivést k vašemu vědomí tolik energie, které je třeba na spoutání a ovládnutí archetypu muž x žena v jedinci jako takovém. V sobě samém. Tento archetyp, pokud je vpuštěn a žije v našem nevědomí je popisován jako tzv. "emoční tělo". Nevědomí produkuje emoce. Je to "uvězněná životní energie", která se oddělila od vašeho energetického pole a stala se dočasně autonomní díky tomu, že se s ní ztotožňujete. Tato energie se obrátila sama proti sobě. Proč si myslíte, že je naše civilizace tak destruktivní? Nicméně i destruktivní síly jsou součástí životní energie. Když se však stanete pozorovatelem, tím, který sídlí nikoliv ve vědomí ani v nevědomí, ale U VĚDOMÍ, pak se vaše emoční tělo ještě nějakou dobu bude snažit svést vás k tomu, abyste se s ním opět ztotožnili. V tomto stadiu vám může způsobovat bolesti v různých částech těla, ale jen přechodně. Vnímejte a pozorujte všechno, co se ve vás děje.

NEVYVOLÁVEJTE NIC SAMI. To, co budete vnímat bude totiž jen iluze tohoto emočního těla, které v nevědomí řídí vaší mysl, zatímco vy si "myslíte", jak máte svůj život pevně v rukou. Proto buďte bdělými strážci svého vnitřního prostoru. Chcete-li vnímat energii emočního těla, musíte být velice pozorní. Jste-li si této energie vědomi, nemůže totiž ovládat vaše myšlení. Jakmile se vaše myšlení ztotožní s energetickým polem bolesti ve vašem těle, vaše vlastní myšlenky ji začnou posilovat. Ztotožňovat se s ní. Stačí se dívat na utrpení statisůců lidí po zemětřesení v TV nebo na netu. To, co vidíte, je stejně jen jako. vy tam nejste. neuděláte s tím nic. Jsou to vaše smyšlenky, kterými dodáváte svou energii "jako" prožitky bolestí a lítostí, popřípadě zlostí z bezmoci, že nemůžete nic udělat, tak tím můžete dodávat energii v prvé řadě svému nevědomí. Je-li například zlost převládající energií vašeho emočního těla a vy stále přemýšlíte jen o tom, jak vám někdo ublížil a jak se mu za to pomstíte, pak jste přestali být nezaujatým pozorovatelem a vaše emoční tělo se stalo „vámi". Kde je zlost, tam je i bolest. Lidem v Káthmandu po zemětřesení nemůžete fyzicky pomoci. Nejste tam. Oni sami si musí prožít to, co je nyní jejich. I svou bolest a žal. Na vás je, co vy uděláte dnes proto, aby to samé třeba jednou nemuseli prožívat vy i vaše děti. Být pozorovatelem neznamená být bezcitným. Jde však o to být si vědom svých reálných možností. A odpustky vlastnímu svědomí v podopbě DMS, když se nikdy v podstatě nedozvíte, zda vůbec došli na místo svého určení?

NEVĚDOMÍ - toto emoční tělo plné bolesti, zlosti, strachu a nenávisti vytváří; vědomí je pak transformuje v sebe. Do sebe. Do nás. Přijímá je. Asimiluje je. Tento univerzální princip krásně vyjádřil svatý Pavel: „Co je vystaveno světlu, to se stává světlem." Jako nemůžete bojovat proti temnotě, nemůžete bojovat ani proti svému emočnímu tělu. Kdybyste se o to pokoušeli, způsobili byste si vnitřní konflikt, a tím i další zbytečnou bolest. Tedy zbytečnou pro vás. Palivo pro entity, jejichž význam ani smysl působení většina nechce a tím pádem nedokáže ani pochopit. Stačí však bolest, trápení či zlost pozorovat. Pozorovat něco, znamená přijímat to jako součást toho, co je v tomto přítomném okamžiku. Stavem tohoto dokonalého býti se označoval kdysi Eden neboli ráj.

ADAM BYL spolu s Evou vyhnán z ráje ne snad proto, že jedl ovoce ze stromu poznání, ale proto, že je okusil předčasně. Chtěl si užívat zralých plodů dřív, než k tomu jako člověk dozrál. Než se člověkem sám stal. Asi proto se dříve jako přísaha říkávalo "STANIŽ SE". Znamená to, že mezi tím, co můžeme od života očekávat, a tím, jací jsme, existuje zvláštní druh podmíněnosti. Adam se zmocnil zralého plodu „dřív, než se jím sám stal“. Základní podmínkou Adamovy zralosti je podle A. de Souzenelle (vynikající belgická znalkyně kabaly a autorka dvou knih, které by měli být v každé knihovně) to, co označuje jako Adamovo „dílo milostných zásnub se svým ženstvím“. V duchu Jungovy psychologie to znamená, že tímto předpokladem je uskutečnění „posvátného sňatku“ (hieros gamos) vnějšího muže se svým vnitřním ženstvím, tj. Anima se svou Animou. Jen skrze toto dílo „živé alchymie“ se Adam může stát celistvým, tj. zralým člověkem. Stromem poznání, kde dozrává zralé ovoce. "A po jeho ovoci poznáte ho".

STROM POZNÁNÍ charakterizuje A. de Souzenelle jako „strom duality“ (klidně tomu říkejte yang + yin), resp. strom jednoty dvou protikladů: dobro a zlo jsou zde jen opačnými póly skutečnosti, jež tvoří dohromady jednotný celek a mají symbolicky vyjadřovat polaritu původního jednotného stromu JOD (jenž v hebrejské abecedě odpovídá číslu 10, čili číslu dovršení). „Rovnováha Stvoření,“ píše autorka, „je v živé bytosti udržována pouze prostřednictvím napětí, které existuje mezi těmito dvěma skutečnostmi, jež jsou ‚v podstatě‘ pouze jedinou skutečností: světlo a dosud-ještě-ne-světlo (Ejn Sof), dokonalost a nedokonalost, dovršenost a nehotovost.“ Aby byl člověk připraven, a tedy i hoden (Domine, non sum dignus…) pojíst ze stromu poznání, ze stromu dovršenosti a jednoty (dobra a zla, krásy a ošklivosti, pravdy a lži), musí se nejprve sám sjednotit a dovršit, a to tak, že sjednotí protiklady ve své vlastní bytosti. Ty se navenek projevují tím, že Adam je stvořen nikoli jako muž, nýbrž jako „muž a žena“ (Gn 1,27). Poznáním se tu ve smyslu Gn 4,1 („I poznal člověk svou ženu Evu a ta otěhotněla…“) rozumí nikoli poznání pouze rozumové či intelektuální, nýbrž celistvá lidská zkušenost zahrnující všechny způsoby zakoušení a prožívání světa (včetně lidské sexuality).

KLÍČOVÝM BODEM v tomto procesu sjednocování (postupného zrání) je – jungovsky řečeno – setkání Adama s archetypem Animy, tj. se svým niterným, nevědomým a nerozvinutým ženstvím. A. de Souzenelle upozorňuje, že v hebrejštině „muž = samec = zachar" – znamená „ten, kdo se rozpomíná“ na svou zásobárnu energie, Nekeva (což v hebr. znamená „samička“, nebo také „schránka“), v níž se ukrývá moc Jména = ŽIVOTA.. Pojem Jména v kabale v jádru koresponduje s Jungovým pojetím Svébytnosti čili s archetypem celistvosti, dovršenosti a smyslu veškerého BYTÍ - SELF.

„Mužem je ten, kdo se rozpomíná na své nenaplněné vnitřní ženství (Animu) a nastoupí cestu dobývání svého Jména“ (tj. cestu individuálního = osobního vývoje). Podle A. de Souzenelle lze v tom spatřovat životní úkol každého Adama (archetypického člověka), ať už muže, či ženy. Jestliže Adam, ať muž či žena, okusí ze stromu poznání dříve, než tuto práci na sobě vykoná, dopouští se čehosi nepatřičného, nepřiměřeného a hlavně „nezaslouženého“. Asi proto má většina mýtu v pohádkách jádro příběhu kolem ať dobrovolné či vynucené "služby". Dopustit se tohoto činu-přečinu, ukrást to, co jsem si nezasloužil, neodsloužil, znamená podlehnout iluzi, kterou Genezis vyjadřuje slovy: „Teď je Adam jako JEDEN.“ (Gn 3, 22). Budhisté ji říkají mája. A my lidé dneška podléhající mýtu o nenaplnění a vyhnání i tak žijeme. JAKO.

ADAM JE vyhnán z ráje, přičemž vchod do ráje střeží od této chvíle cherubové s plamennými meči = energii našich vlastních vnitřní mýtických archetypů. Koženou suknici = kůži = tělo = hmotu, jíž Hospodin přioděl Adama a Evu, vztahuje A. de Souzenelle na základě rozboru příslušných hebrejských slov k „ne-světlu“, resp. k „slepotě“. Je znamením toho, že Adam poté, co pojedl ze stromu poznání a „prohlédl“ (nahlédl dvojakost světa a svou nahotu), zároveň „oslepl“ vůči prapůvodní jednotě světa. „Nezná již svou pravou skutečnost", podstatu. Neumí již "pojmenovat" síly, z nichž byl stvořen, zvířata, jimiž je ve svých ontologických strukturách. Je tedy uvržen ve zmatek, v zapomnění (opět častou součást pohádek, kdy hrdina zapomene předchozí stavy...) svého ženství, svého "energetického" potenciálu…“

MUSÍME POČÍTAT s existencí mýtu, který nemá jednoznačně positivní vliv na život společnosti, ať už archaické či postmoderní, a proto není žádoucí, aby se stále znovu opakoval jako vzor našeho chování. Všechny mýty usilují o to, aby byly pokládány za „pravdivé příběhy“ hodné opakování a uctívání. A proto pronikly i do náboženství a vytvořily z nich nevědomé ždímačky energie. Problém dneška spočívá v tom, že některé mýty jsou životodárné, kdežto jiné zhoubné, a to proto, že přicházejí z temné noční strany lidské existence. Jsou mýty, které lze označit (v duchu starokřesťanské Didaché) jako „cestu života“, jiné jako „cestu smrti“.

DNES JSOU PROTIVÁHOU bezbřehé víry ve vědecký rozum, který zcela odmítá a opomíjí odvrácenou noční stránku světa a především lidské povahy – existující mocné temné mýty slibující „zářné zítřky“, a těmto mýtům není moderní, positivisticky založený člověk schopen vzdorovat. Chtěli bychom se – obvykle na základě těch "nejušlechtilejších pohnutek" – zbavit archetypové, mytické složky života, ale vždy znovu zjišťujeme, že jsme nuceni vo­lit mezi mýtem životodárným a mýtem neblahým, který pod heslem urychlené cesty ke spáse, tj. zkrácené „cesty do ráje“, vede ve skutečnosti „do pekla“. Obtížnost této naší volby spočívá v tom, že každý mýtus, který se ve své době stává mocným duchovním faktorem uvádějícím lidské masy do pohybu, je bez ohledu na to, zda patří do první či druhé skupiny, pro danou chvíli reálně působícím, a v tomto smyslu je pro své vyznavače „pravdivým“ příběhem (ideologií, duchem doby, převažujícími myšlenkovými tendencemi). Jako takový se stává nejcennější, kultovně uctívanou hodnotou pospolitosti, ať už se tak děje vědomě, nebo výše popsaným temným, nevědomým způsobem.

DĚJINY 2000 let křesťanské Evropy ukazují, že vždy, když z jakýchkoli důvodů byla odmítnuta "jemná spiritualita" křesťanského náboženství, která je výsledkem dlouhého předkřesťanského vývoje, se v kolektivním nevědomí evropského člověka probudily archaické mýty, které lépe odpovídaly nahromaděné primitivní energii bažící po jednodušších, méně duchovně komplikovaných a méně náročných formách „cesty do ráje“.

A ČLOVĚK JE VYHÁNĚN z ráje v každém okamžiku, kdy vznáší nárok na zralé plody, k nimž sám vnitřně dosud nedozrál, nebo kdy si osobuje ve světě místo, které si dosud nezasloužil; kdy se chce zmocnit poznání a požitků, k nimž na své cestě dosud nedospěl. Nepřestáváme po nich žádostivě sahat – aby nám v příštím okamžiku zhořkly v ústech. I kdyby měl člověk doopravdy vše, co by mu mělo stačit ke štěstí a spokojenosti, má přesto neodbytný pocit, že mu stále cosi uniká, že mu život zůstává cosi dlužen a že se na jeho životní cestě vždy nečekaně vyskytne něco, co jeho štěstí zkalí nebo zhatí. Proto i poté, co se mu podařilo stanout na samém vrcholu svých životních možností, nepřestává být neuspokojený a plný agresivity: je stále znovu vyháněn z ráje svých "iluzorních představ o naplnění", o němž si myslel, že na ně má nepopíratelné právo. Je to spíše nepřikrášlený obraz lidské přirozenosti, zpráva o tom, co se tak jako tak děje, ať už to vědomě přijímáme či nikoli; je to vyprávění o osudové situaci, z níž musí člověk stále znovu vycházet, chce-li vůbec někam dojít.

MÝTUS JE SCHOPEN neustálé proměny. Tak se mýtus o "návratu do ráje" – jako kontradikce příběhu o vyhnání z ráje – po své chiliastické středověké variantě z 15. století v této zemi objevil znovu v podobě marxistické vize „pozemského ráje“ v rekolektivizované společnosti všeobecného blahobytu a spásy skrze „vyvolený lid“ = proletariát, a ta byla – po neúspěchu tohoto tragického sociálního experimentu – opět vystřídána postmodernistickou vizí "spotřebního ráje", tj. ničím nepodmíněného (bez jakýchkoliv vnitřní etických morálních opor či struktur) zneužívání všech vymožeností, jež nabízí soudobá vysoce vyvinutá civilizace. Je to vize, která již není založena na představě nějaké „velké hry na naplnění lidského údělu“ a nepočítá již s žádnými konvencemi, idejemi, hodnotami či pravidly hry. A to je na ní "smrtící". Vše, co nyní jakýmkoli způsobem podmiňuje dosažení cíle, je pociťováno jako zbytečná komplikace, oddálení a překážka na „cestě do ráje“. Ať žije "bezpodmínečná láska", která je vrcholem reklamního snažení moderní esoterie. Hlavně vše pominout, zničit, opustit a jít do nového. Jenže i to nové musí někdo stvořit, vybudovat, postavit. V 15. století stačilo na poblouzněný dav několik stodol, my můžeme klidně spát, my máme své atomovky.

KAMENEM ÚRAZU v případě mýtu je tedy jeho tvrdošíjnost, s jakou se udržuje při životě. Často po celá staletí dříme hluboko pod povrchem vědomí a mimo hlavní křižovatky dějin, aby se náhle a nečekaně znovu vynořil a zmocnil se lidských myslí a srdcí. Moderní průmyslová společnost, která usilovala o vybudování „pozemského ráje“, zpočátku podmiňovala jeho dosažení určitými ctnostmi, kromě práce také odpovědností a sociální spravedlností. Dnes? I tzv. láska je jen o využití a použití. Jde o vrcholný byznys. 

Postmoderní společnost postupně dekonstruuje i tento druh podmíněnosti a je fascinována možností ušetřit si "namáhavou individuální cestu k dosažení" tohoto cíle: chce vstoupit do ráje bez zvláštního úsilí, aniž by musela nejprve prožít a uskutečnit svůj příběh. Současná západní civilizace si tu zvláštním způsobem podává ruku s východními naukami: svým typickým vědeckotechnickým způsobem vyrábí z těchto nauk snadno (to si pamatujte - hlavní je rychlost) aplikovatelné návody, postupy a metody, jak dosáhnout s co nejmenší námahou a co nejrychleji vytoužených rajských stavů. Reklama na subliminální nahrávky výslovně uvádí, že „není nutná žádná zvláštní námaha“, stačí se jen poddat působení této hudební nebo jiné „drogy“ – měkčí či tvrdší, chemické či duchovní – aby návrat do ráje se mohl uskutečnit bez zbytečných průtahů a co nejefektněji. S příchodem virtuální reality padá poslední překážka na této cestě, totiž realita sama. To je ovšem již jiná kapitola, kterou bude psát teprve toto tisíciletí.

MY LIDÉ si volíme sami, individuálně: musíme se rozhodnout, kterým nadosobním silám svěříme v důvěře (pistis sofia) svůj život. (Sv. Pavel: Vím, komu jsem uvěřil…) O nadosobní síly (energie) však jde v každém případě. Pouze tehdy, rozhodneme-li se pro vědeckou hypotézu (jakožto náhražku mýtu na úrovni slova), podle níž tyto síly nejsou ničím jiným než pouhým nakupením energie, nemá již smysl hovořit o „pravdivém příběhu“, ale již jen o technologickém problému, jak této energie využít. Podlehnout pokušení spočívajícímu ve snaze obejít se bez mýtu jakožto „pravdivého příběhu“ je možné jen tehdy, jestliže se člověk v rámci uvedené vědeckotechnické hypotézy začne sám pokládat za pouhý - nelidský technologický problém, jehož základními parametry jsou výkonnost, lákavé balení (image) a nakonec sladké spočinutí (requiem aeternam…) v ILUZI BYTÍ na jazýčku mlsající reklamní děvky. A je jedno, kdo ji pase. Kdo se tváří jako dveřník její boží milosti. Jako...

Do ráje vede a vedla vždy jen jediná cesta. Skrze svou vlastní temnotu. Skrze své vlastní srdce. Stát se v něm svým vlastním světlem. Zapálit se pro život. A proto už v životě jen jdu. Od srdce k srdci.

MZZ

PS: Stejně po tom všem cestování zjistíte jen to jedno. Ale to vám neřeknu, projděte se...

***********************************

hudba: LANA DEL REY - TROPICO - https://youtu.be/7PTZPa5hkRE

Sestaveno a sepsáno použitím materiálů Eckharta Tolleho, Moc přítomného okamžiku a Rudolfa Starého © - Cheirón, asklépiovská medicína a jungovská psychologie

Přemýšlím nahlas (Thinking Out Loud)

než přítomnost, co rozechvívá

jsou někdy stará trápení víc 

kdo ve snu spásu hledá či skrývá

slzami z krve sebe křtíc

srdce dotýká se mých úst chtíce

neptám se jaká je tvá víra

když nemůžeš usnout kouzelnice

to při lásce duše neumírá

i nejkratší den s láskou je víc

když sama sebe neuspíš

víc než ty věčné stíny se mstíc

kdy čekáš, že se rozsvítíš?

Návrat

jen tvůj pohled obléká

tvé srdce ví, zda do krásy

jak krev srdcem protéká

jak směřujeme se do spásy

to duše žene do květů

proudem jít až k pramenům

z přísudků k podnětům

slovy lásky žít k písmenům

plout a nikdy nevyplout

bojíme se v životě zakotvit

má se svět rozplynout?

prázdnotou tě vede jemnocit

láskou prostá, poupě růže

pohyb nekonečna jdu spřádat

kdo chce uvidět, ten může

pomýšlet stále na návrat

SPŘÍZNĚNÁ DUŠE?

Často se o ní v rámci lidských vztahů mluví. Jaká je to výhra ve vztahu. Hmm. Ale málokdo ví, co je to zač. Je to člověk. Jaký? Má jedinečnou schopnost. Dokáže z nás dostat to nejlepší. Avšak platí pro něj i další pravda. Dostane z nás i to nejhorší. Když se totiž ve vztahu uvolníme, pracují spolu všechny čtyři komponenty vztahu spolu i proti sobě. A ti, kteří nás milují, ti dovedou vyvolávat nejen lásku, ale i její stíny. Stíny a radosti ze 4 druhů vzájemného působení. Tělesné, to probouzí touhu. Emocionální, to vyvolává náklonnost. Intelektuální probouzí zájem. Spirituální podněcuje lásku. Spříznění duší zahrnuje všechny 4 oblasti. A vychází jenom z jednoty všech těchto částí. Jednotou je myšleno nikoliv splynutí, ale pochopení, přijetí, komunikace.

Největší omylem vztahů bývá pocit, že právě duše nás změní. Toužíme po splynutí duší. Správně by se mělo říkat znásilnění jedné duše tou druhou. Jde jen o boj o moc. Duše nelze splynout ani kdybyste na hlavě stáli celý život. Už ze základu splynuté jsou. Vznikly z jednoty. To, co je paradoxem spřízněných duší je tedy duše sama. Ta jediná se totiž nikdy nemění. Je stejná po celý život, jste stále tatáž osobnost jako v dětství, jen starší a většinou nechtějící si to přiznat. Neexistuje způsob, jak udělat sebe lepším, a osvícenějším. Existuje způsob jak dosáhnout vnitřního prosvětlení. Zevnitř. Sám. A partner je ten, kdo vám k tomu všemu může poskytnout čas a prostor. Venku i ve svém vlastním srdci.

Jsme v emocích stejní, máme zájem o tytéž věci, kupujeme skoro stále stejné jídlo. Měníme se více fyzicky nežli duševně. Přiznáme-li si to, pak máme šanci, že se můžeme milovat a vaše láska bude s vámi léty růst a vy budete bohatší a bohatší. Láska neznamená, že vše půjde snadno, právě naopak. Ale dává vám naději. Dává vám šanci. Žít a milovat se s někým, kdo pro vás lásku hmotně představuje. A to není málo.
Emotikona tongue MZZ

Servané srdce

laská je slepá

když ty nemáš dost

motýl se třepá

jen tak pro radost

jak rozkvésti

co září, dlouho zraje

tryskajíc neštěstí

duše už má víc z ráje

a srdce servané

šarlatovým plamenem

srdce je poznané

ve kvasu vína edenem

při vzdechu nebe

ovanul tě první chlad

poslední klepe

duše se začne zachvívat

Deska

tělo je rezonanční deska

co na ní hraje duše

jak včera i dneska

spojí je co v hrudi kluše

srdce je chrámem zvonu

cos ve mě zavěsila

zpívá a nevím komu

chvíli ses ve mě orosila

a křísím lásku znavenou

každý z nás ji hraje

ať už není vzdálenou

jsme branou do ráje i z Ráje

Run

poslední kapky spadly

a prach ze zvířených těl

proč nám ty lásky vadly?

kdo přišel a kdo uletěl?

otázky tanečních kroků

co v srdci volí melodie

mé rty na tvém boku

takhle se nikdo neopije

tančíme pocitem hrůzy

strachu toho, co přinese

a tak zbavuji tě blůzy

a srdce k srdci přilne se

Za dvě duše (Beyond: Two Souls)

nevím, kam se vine růže

prý až k pochopení

nevím, kam až člověk může

snad k tvému chvění?

nevím, co probíhá tělem

když jsi k políbení

nevím, co jde ti teď čelem

snad moje chvění?

nevím, proč pro dvě duše

slovo znamená lásku

nevím, proč tak jednoduše

shazuji s tebou masku

nevím, kam odcházejí slova

vyrčená v nás darem

nevím, kam jdeš lásko znova

v plameni přímočarém

nevím, když dávám co chceš

když toto říkám rozpačitě

nevím, když líbáš, není to lež

srdcem stoupá, miluji tě

Podle jedné indické básně se nejkrásnější žena světa Lakšmí zrodila z rozvíjejícího růžového poupěte a stala se bohyní krásy. Růže, ze které se zrodila, byla považována za symbol božského tajemství. Podle perské pověsti byla růže darem samotného Alláha, který sněhobílou růži určil za vládkyni květin. Řekové považovali růži za dar bohů. Podle Anakreona z Tea se růže zrodila z běloskvoucí mořské pěny současně s bohyní lásky a krásy Afroditou. První křesťané považovali růži za symbol úpadku a rozkladu, ale postupně si i u nich růže vydobyla své místo. Později ji začali nazývat rajským květem a zasvětili ji Panně Marii. Jedna z legend vypráví o tom, že první růže vyrostla z kapek Kristovy krve pod křížem. Muslimové zas věří, že bílá růže vyrostla z kapek potu, které uronil prorok Mohamed při výstupu do nebe.

Ať je to tak či onak, vždy u toho byla voda v podobě krve či potu nebo mořské pěny. A tak bysme své květiny, svou krásu měli zalévat svou vodou. Na počest všech.

Neviditelný milenec (The Invisible Lover)

pomalu hrající 

vybarvuješ mou duší

tu hudbu ladící

neslyší všechny uši

v kapičkách tónů

podmaňuješ si celou tmu

a dáš bez pardonů

světlo do oken beze snů

uchopíš mou sílu

tóny jsou tvůj spiklenec

jsme bez rozdílů

slunce, neviditelný milenec

Zmizelé

zmizelé znělé zlomky samotných not

padají do dálek ticha kolem nás

jsme jedné krve a nevím, co je vhod

na malinký špalek složil hlavu čas

tak sekáme do tmy a zvučíme struny

láskou horkých těl křičíme do uší

ach, Bože, kdo je, kdo mi porozumí
nástrojů z těl ozvěnou bez duší

a tak spolu mluvíme za zvuků strun 

a každé slovo je nám tam třeba

rozsvěcím a ty se v tom světle lásko sluň

Bože, jsi moje víno i můj chleba