Zobrazují se příspěvky se štítkembytí. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkembytí. Zobrazit všechny příspěvky

sobota 20. července 2019

Hranice


překročit hranici znamená nebýt sebou
stát se někým jiným a přinést své světlo
a netuším kým a děsím se žil, co tepou
děsím se strašné změny, kterou já spletlo

a tak hledám lásku, zoufale hledám lásku

do které bych mohla vkročit celá bez vady
žijící se starými ideály, i s těmi po fiasku
já chci být jen taková jako jsem teď tady

hledám, protože nechci zlomit svůj život

chci, aby byl celý od počátku až do konce
zůstal mi se vším, co jsem měla na šedivo
poslední krok, co mi zbyl udělám lehounce

pátek 12. října 2018

Vitráž


utírám prach ze starých fotek
co uvízli mi v síních srdce zpaměti
a zase vnímám ten tvůj dotek
když lásce slzy spouští pusa v objetí

poslepu cestuji si krajinou sebe
každou chvíli do nich hlavou narážím
život a smrt se střídá, že zebe
 když hledám cestu ke svým vitrážím

chci křičet silou veškerého ticha
že život se žije všude a ne jen přežívá
nalámej chléb a kapka do kalicha
spadne vždy, dokud se srdce zachvívá

středa 5. července 2017

Moudré, modré...


a maličká kapka slétla na zem
a s ní i brána do přediva času
a každý jsme tak trochu blázen
a srdce máme jenom na okrasu?

a ruce, oči máme k dotýkání
a přitom studíme se, jak zima
a že nám při tom nic nezabrání
a v srdci přijde zase Hirošima?

a stále letí než dopadne na zem
a k tomu všemu nebylo už zbytí
a co když já blázen věří na sen?
a že se srdce v slzách nezachytí?

pátek 28. října 2016

BLOOD RIVER


pořád se měním v shon
za závěsy času hledám
ty jen k srdci hlavu skloň
ať se tam s tebou shledám

v tiché mlčení mi dává
tvé na pospas touze slzy
srdce jsou světlá a tmavá
hladit je znamená být drzý

závazek ukotvený v těle
plyne přijímáním přání 
a nevidět v sobě nepřítele
který mě stejně nezachrání

vzpomínám na vlčí stesk
spojuji sebe v kruhu bytí
litují vlci z masa kostí třesk
to, když má krev se tvojí sytí?

úterý 25. února 2014

Sannjásin (Hamsa)


život je hlubší než to, co si myslím
ale nežít z radosti lásky je hřích
a co nám každý čin vyčíslí
v pozadí neulpívá smích

nevěřte, ale láskou jděte sami
kráskou, co zbývá na konci
a ty tvoje tváře k zulíbání
srdce zvoní ve zvoncích

způsob tady a teď je klíčem
do zahrady jednoty bytí
ideály jsou jen bičem
co trhá se zarytím

chci plynout v tom proudu
moudrosti těla milovat
věřit si, ne bloudům
sám sebe smiřovat

z radosti smíchem hořím
sám v sobě dát si dar
že zase něco tvořím
a obsah dává tvar

a pro to srdce existence
jdu svobodou bez boje
modlící bez růžence
vidoucí ze zdroje

čtvrtek 26. května 2011

Proti všem očekáváním (Against All Odd)


Proti všem očekáváním žiji. Tak jsem dnes odcházel z vyšetření v pražském Ikemu. Sedící v čekárně plné lidí, kteří svou zachmuřenou tvář očekávající to nejhorší sdělení ani neskrývali. Šel jsem lehce a až skoro u východu jsem si uvědomil, že jsem stejně lehce přišel. Že se na mém životě něco zásadního změnilo, i když vlastně nezměnilo. 

Uvědomil jsem si to před několika měsíci, když jsem hledal, co se v mém životě změnilo před 4 lety natolik, že z něj odešli ti, kteří v něm hráli ty důležité role. Žena, děti, pak přítelkyně. Včetně hmotného majetku a peněz. Už delší dobu jsem si pokládal otázku, nebo spíš než otázku žil jsem spíše pocitem, že něco chybí. Ve mně, v mém životě. Něco mimo ty věci, kterých se ostatní tak neustále dožadují a jenž potřebujeme (auto, byt, dům, dovolená, jachta, letadlo...). Nutně. Něco bylo jinak, skoro jsem si připadal, jak člověk, který uprchnul z domova tisíce kilometrů a teď žije ve slumu na okraji společnosti ve světě, který byl najednou neznámý a cizí. Plný těch lidí, kteří mě sice "znali", ale najednou chtěli abych byl jiný. Říkali zhubni, zatímco sami tloustli, shodil jsem 44 kg; říkali miluj a zatímco hledali myšky dírky jinde, držel jsem se jedné lásky v jednom čase a místě. Říkali jdeme za tebou, zatímco se pilně připravovali na svou samostatnou dráhu bez mne a za mé peníze, stále jsem jim věřil. 

Vyděšený automatismem reakcí svých a lidí kolem sebe hledajících zdánlivou jistotu a hmotné zajištění jsem ten pocit, touhu či otázku pro sebe formuloval takto: "Je toto vše, co nabízí život? Není za tím i něco víc? A kam vlastně jdu?

To mé staré oblečení mi najednou nesedlo, a nejen kvůli tomu, že jsem shodil. Staré masky popraskaly a najednou ztratily smysl. Všichni hledáme osvícení, učitele a toho, kdo nám odpoví na tyto všetečné otázky. Myslíme si často, že je to jako razítko do pasu. Jednou se bouchne a je to napořád. Věřte mi, není. Probuzení není stavem, je činem. Nekonečným opakováním stále stejných úkonů zaměření své pozornosti na to "prázdno - nic" v sobě. Ale uneseme si své NIC v sobě? 

Pokud jsem uvnitř prázdný z toho všeho hledání a shánění hmoty a hodnotných věcí a zkušeností sebe sama, pak způsob, jak zaplnit onu otázku (prázdnotu v sobě samém), jak uspokojit své základní "hodnoty" svého automatismu, který mám v organismu implantován od přírody je to poznání, že nemusím NIC hledat. Už ho dávno mám. Nemusím nikam chodit, nemusím se plahočit pouští a odříkat si mantry v ledovém vodopádu. Ani skákat po hlavě z přehrady a nebo padákem. Pokud při tom všem popsaném stále zůstávám prázdný, je to na nic. Pokud chci něco, co se mně dotkne natolik, aby to probudilo něco hlubšího a vyššího je třeba něco jiného. 

Za prvé musím zustat v kontaktu se svou touhou, otázkou - prostě s tím, co mne k hledání přivedlo. Musím zůstat v kontaktu s tím, co bylo mou původní otázkou. A to je nepohodlné. A to je nejistota - jsem ten cizinec, nepohodlný ve své vlastní kůži, odpojený a hledající něco, pro co nemá ani jméno (pro křesťany, Bůh to není :), sorry...). Ta tmavá nejistota chtějící všechno potlačit, popřít. To ošklivé, co se nedá ani vyslovit natož pak popsat, co většinou zamykám ve svém sklepě a tiše doufám, že je tam dost místa (pokud si tam aspoň jednou v životě neposvítíte, nemůžete ani vědět, kolik se tam vejde, že?). To tmavé, co pak psychologicky vytěsním, a jenž stále mojí součástí se po mě sápe a vztahuje ke mně své hladovějící ruce a dožaduje se mé lásky. Lásky k sobě samému. 

A to za druhé. Vědomí toho, že to druhé je paradoxně, to samé. Mou životní mízou a vědomím se stala právě tato má otázka. Tím spojovacím článkem spojující mne s něčím větším a hlubším než dokážu vyjádřit slovy. 

Je mnohem snazší se zahrabat do automatických reakcí svého organismu a potlačit život a hnít v pohodlí větru, který mne vláčí, kam se mu zamane. Je mnohem snazší dovolit své mysli létat v představách, formulovat svá vysvětlení, ospravedlnění, výmluvy a zdůvodňování. Nechal jsem se sám dlouho chránit, svými automatismy, abych přežil. Jako každý. Stal jsem se omezeným, stejně tak můj život. Chtěl jsem více pohodlí než nepohodlí, více klidu než neklidu, více spokojenosti svých rodičů než své vlastní, více potěšení než bolesti, více jistoty než nebezpečí. Stal jsem se pro svůj život vlastně tak omezeným, až jsem se stal zbytečným. 

Až když mi tehdy před mým kolapsem někdo řekl, že jsem v jeho životě zbytečný a moje JÁ najednou nebylo nic, jsem pochopil, že jdu správnou cestou. Byl jsem NIC. Nebyl jsem ani smutek ani radost. Nebyl jsem dobro ani zlo. Nestal jsem se svatým ani ďáblem (bez poznámek...). Byl a jsem nic a ani nevím, jak vám to popsat, vlastně to ani nejde. Jelikož žijeme v duálním světě, kde má každá věc svůj opak, uvědomil jsem si, že má další cesta dál v životě je dostat se do stavu "mezi". 

Při cestě sanitkou jsem ještě pochyboval. Pochyboval jsem ještě i při srdeční katetrizaci. Pochybuji i dnes. A budu po zbytek života. Protože to mne při něm drží. Pochyby. Mé tělesné já se nechtělo nechat jen tak poddat. Bojovalo do poslední síly. Už několikrát. Při prvním záškubu před pár lety z toho kolotoče změn ve mně vypadla ze vztahu má žena. V dalším i má přítelkyně. Následně i několik "přátel". A tak jim děkuji. Pohřbili mne dříve než tak hodlám učinit sám. Ale pomohli mi pohřbít mou osobnost, mé JÁ. Mé podstaty se jejich pokusy naštěstí nedotkli, jen díky nim obnažili až na jádro mne samotného. A tak se vlastně narodíme znovu. Jsme lidmi, kteří se v bolestech druhých (matek) rodíme na svět ven. Až po letech se rodíme sami v sobě znovu nazpět sami do sebe. A věřte mi, že to bolí úplně stejně. Zbavíte-li se svých poranění a nedorozumění, po kterých jde váš strach, uzavření se do sebe a i svých představ, ve kterých nakonec žijete. A to je JÁ. Naše role představ naší falešné osobnosti. Žijící většinou z toho, co bude... 

Pokud svou otázku nikam neodsouvám mám možnost. Nepředstavuji si už, že mohu cokoliv změnit. Jsem tady a teď. Ve svém reálném automatismu života. Jen jsem si splnil své nejniternější přání. Přání jiného způsobu bytí. Pochopil jsem, že lásku, radost a klid už dávno mám ve svém srdci. A byl jsem pro něj odhodlán i zemřít. Říkal jsem sám sobě i svému srdci, že s ním půjdu až na konec cesty, že jej nikdy nenechám cizím rukám. Uvěřil jsem sám ve svou vlastní podstatu. Uvěřil jsem však nejen svou duší, avšak i svým tělem. To, že začnu něčemu věřit neznamená, že se to tak vyplní. Řešení spočívá v tom převést svou víru z mysli také do svého těla (opět vsuvka pro křesťany - "a jeho slovo se stalo tělem"...). V to, v co nevěřila například ani jedna z mých žen v mém životě. A pro jejich klidný spánek ani nemohla. Nemůžete věřit v podstatu jiného člověka. Ani Boha. Jen v tu vlastní. Ale můžete pochopit, skrze sebe, že jste součástí něčeho, co nás všechny přesahuje i spojuje. A můžeme tomu říkat láska, radost i klid. 

Ale čím víc věříte a odhalujete svou vlastní přirozenou tvář a shazujete staré masky, odmaskováváte taky své okolí možná ještě více nežli to sami citíte sami na sobě. A to nikdo z nás většinou nechce. Nesnášíme to. Tedy jeho JÁ to nechce. JÁ se spokojí s reklamními bludy typu : důležitý je přeci váš osobnostní rozvoj, štěstí, pohodlí, potěšení, zisk, sebezdokonalení, atp. Ty však bez dotknutí se a pohnutí podstatou člověka přinášejí pouze dočasná uspokojení. Nutí nás vyrážet ven se něco nového naučit, něco nového vykonat, něco nového přinést před domácí oltáříček myšek hryzalek, jenž při hře "koušu se do vlastního ocasu" vlastně jen hledají zapomnění nad tím, co jim vlastně chybí. A chybí jim to podstatné. Podstata jich samých. A ta není nová, tu není potřeba hledat, tu už dávno máme. 

Tak teď jsem mezi. Zahlédl jsem pravdu o sobě samém. O svém odpojení od podstaty, o svém automatismu, o svých iluzích a představách. Uvědomil jsem si to, čím si přeji být. Člověkem, co si vzpomněl. Na to, že stačí zastavit kyvadlo života a postavit se mezi. A stát čelem (vědomě, pro absolventy 3axis look a imagemakera)  k tomu, co v sobě najdu. Bez hodnocení, bez posuzovaní, bez analýz, bez otáčení se a utíkání nazpět, bez psychologické vytěsňování mimo sebe a utíkání do tmy sklepa svého domu. Co si budete dělat vy, je mi jedno. Bez urážky, mám vás všechny rád. Stejně.

Největšího podvodu na životě se dopouštíme, když vyměníme to, co máme, za to, co chceme. Láska je úmyslné rozsvícení světla uvnitř sebe sama. Světla vnímání, která osvítí i ty nejtmavší kouty mechanismů svých rolí, svého JÁ, svého individuálního krunýře té tzv. falešné osobnosti, která není mnou, ale souhrnem pravd mé výchovy, kterou jsem přijal. A z toho, co najdu, tady teď zkusím žít.

Michal Zachar
------------------------------------------------------------------------

naučil jsem se přijímat
naučil jsem se být láskyplně
naučil jsem se taky dát
naučil jsem se žít smysluplně
naučil jsem se uvidět
naučil jsem se vidět i to, co není
naučil jsem se vnímat svět
naučil jsem se nebýt žábou na prameni

sobota 10. ledna 2009

Borovice a stín


když štěstí usadí se...
ve stínu borovic...
tak jenom nadechni se...
co by sis přál víc?
vždyť všechno je tak...
že neměnil bys...
a čas zaplatí až pak...
a říkáš mu, teď zmiz...
jsou chvíle štěstí...
i bez těch borovic...
jen pochopit ty zvěsti...
že jsi, a co je víc?

Michal Zachar
----------------------------