Zobrazují se příspěvky se štítkemsmutek. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemsmutek. Zobrazit všechny příspěvky

sobota 29. května 2021

Kolotoč bezedných dnů

Každičký pohyb vesmíru,
mi připomene tebe lásko.
Srdeční tlukot na míru
odvíjí niť, jak život krásko.
A tak hledám i tvé dotyky,
co bolestí i steskem straší.
A chci vypadnout z putyky,
kde chlast je čím dál dražší.
Když večerní špunty létají,
hospoda na tobě nechce tratit.
Radost už žádnou nedají,
zaslechnou jen platit, platit.
Dívám se plačky na měsíc,
nádobí myju za ten chlast.
Mačkajíc slzy srdcem vězíc,
v deliriu představ, co je slast.
Ještě poslední pár půllitrů
a mám zas chvíli vystaráno.
Tak se po jitru dívám na dno,
až bude další nadbytečné ráno.
Ten kolotoč bezedných snů,
končívá každý večer sázkou.
Zaklínám Boha všech nocí i dnů
a šeptám LÁSKO, LÁSKO LÁSKO ...



sobota 17. února 2018

Lásko ...


když sem zaklepal a přišlas otevřít
a každá vteřina byla tak dlouhá
nemusíš hned všemu srdcem uvěřit
to radost si lhostejnost strouhá

poznávám lék na všechny nemoci
otevíráš mě, jak zašlé skříňky
skřítek, co prskal "nechcu pomoci"
a teď dělá štafáž do vitrínky

pomáháš najít mě, když nehledám
oči ve chvílích smutku a zla
o radost se dělím, smutek nesu sám
jdeš za mnou i tam, co je tma

nevěříš na to, co zaseješ, že se sklízí
dáváš i přesto, že jsem blázen
smutek, jak holubi tlesknutím mizí
miluju, když snášíš mě na zem

úterý 8. srpna 2017

Bílá maska

foto: Karel Zakar

bezpočet křídel zlomil jsem
od vážek až po anděly
a všechny prosil jsem
jen, aby nemlčely

ale s jedním křídlem neletí
a tak jsem noční můrou
kdo spí v srdce zajetí?
já s drsnou kůrou

v těch rozechvělých tónech
jakoby ďábel stisk mi ruku
a ronil dokud neutone
slzy čistého zvuku

dopustit smutek v obrysech
zla srdce člověka a dost
nejsi hoden, aby ses 
dělil o jeho radost

úterý 26. července 2011

Smutek aneb zastav se a přemýšlej, který jsi zedník

Smutné na smutku je to, že je. Ale jde v podstatě o naši připoutanost k prožitkům, které jsou mírně řečeno prostě trochu depresivní. Skoro opačně pozitivní jsou sušenky BEBE dobré ráno se svou reklamou vtírající se do mysli tak, že snad ani smutek mít nemůžete. Někdy je ho mnoho, někdy zase nepřijde několik dnů po sobě. Prostě, když už na náš dosáhnou chmury a vidět pěkné věci kolem sebe je skoro nemožné, říkáme si: "K čemu to vlastně všechno je?"

To se prostě zastavíme, a najednou jsme nuceni se zamyslet. Hledáme nějaký smysl toho všeho a to, že jsme jen tak malinkatou kapkou v moři lidí a věcí kolem nás, nás mnohdy vede k myšlenkám, že je všechno zbytečné a naprd. Jako kapka přeci nemáme pražádnou moc nad mořem kolem. A ještě se "musíme" rozčilovat nad tím, že jsou kolem nás ty kapky, které žijí naprosto spokojený a śtastný život v tom samém moři jako my. Jak je to sakra možné? To raději nemluvíme o kapkách, které jsou schopné dávat cosi "navíc" těm ostatním kapkám kolem sebe.

A to jsme u moře. Představte si oceán kolem celé planety, představte si celou planetu a co hůře, zkuste si představit si sebe jako kapku v poměru k vesmíru. Takže to s tou méněcenností máme vlastně skoro napořád.


Jenomže žít ve starostech a vymýšlet si problémy tam, kde nejsou, není ani trochu "cool". Zvláště někteří facebookáři maji mnoho problémů, které prohlubují jejich smutek. Akorát se mi nad tím mnohdy chce spíše brečet vzteky nebo smutkem nad lidskou hloupostí. Jak je možné být smutný nad tím, že mi v krámu vedle naší kanceláře vyprodali ty nová letní trička? Nikdo z těch lidí se nikdy nedostal do situace, která je opravdu smutná. Vždycky, když si náhodou čtu tyhle bláboly na sítích je mi smutně.

Držel jsem v ruce mrtvou ruku člověka, který umřel před mýma očima. A který nedlouho potom spatřil svou matku, tedy lépe řečeno ona spatřila jeho. Tehdy jsem viděl smutek živoucí i mrtvý a je nezapomenutelný. A ten smutek, za který se mnohdy schováváme mi od těch dob přijde jaksi nepatřičný.

"Sami víme, že to, co děláme, je kapkou do moře.  Ale kdyby tahle kapka v moři nebyla, chyběla by tam." - Matka Tereza


Smutek je prostě někdy způsoben naším podvědomím, které se k němu jako k pocitu upoutává. Ale nemůže nás přeci ovládnout. Nemůžeme se k němu upnout jako k jedinému řešení. Když se nedaří je snadné hodit do ringu ručník a vzdát se. Jsou přeci kolem nás spousty důvodů, které jsou větší, silnější a opravdovější nežli jsme my sami. My jsme jen ty kapky v moři. Bez odpovědnosti, bez lásky, s touhou vyrovnat své kolísání. A tak lehce padneme k drogám, lékům či alkoholu nebo sportu, prostě k závislostem. A náš smutek se neumenšuje. Naopak.


"Hrstka lidí přemýšlí dvakrát nebo třikrát ročně. Získal jsem celosvětový věhlas za to, že jsem přemýšlel jednou nebo dvakrát týdně." - George Bernard Shaw


Někdy je třeba zastavit se a přemýšlet. Avšak zůstat stát a nic nedělat? Je dobré nalézt tzv. zlatou střední cestu. Zastavit se a jít dál s cílem a směrem, a ten může být i naprosto odlišný od toho současného. Pamatujme, že ať už jsme na tom nyní jakkoliv "špatně", můžeme něco udělat. A to možná nejdůležitější, z toho všeho, spočívá v našich postojích. Tady a teď.


Kdysi velmi dávno šel jeden muž kolem tří zedníků. Započali stavbu a stavěli zeď, tedy zrovna začali a srovnávali si cihly. Stáli vedle sebe a pracovali. Ptal se jich, co že to tam vlastně dělají? Rovnám cihly, povídá první, jakoby snad nebylo jasné, co tam dělají. Stavíme tu zeď, povídá ten druhý a taky podiveně potřásal hlavou. A ten třetí, s pohledem upřeným do nebe povídá, stavíme tu katedrálu.





Můžeme být smutní.
To znamená se jen zastavit a rozhlédnout se kolem.
Ale pak jít zase dál. Jako ta kapka stavící svou katedrálu.
Z našeho moře lidí.


sobota 8. ledna 2011

Kam jdou zlomená srdce? (Where Do Broken Hearts Go)



kam odcházejí zlomená srdce?
když bijí jen větru napospas
a třepotají se tak prudce
jako když lámeš vlas

chceme věřit, že si jak fénix
vstávají zas někde z popela
ty stěny usilovných tření
pohánějí až bys šílela

a nevidíme, když nastala noc
oheň hoří v srdcích nečinně
slova zrcadlí svou moc
slzy na vodní hladině

Michal Zachar
.....................................................................
Láska má svoje iluze a každá iluze má svůj zítřek. Proto se už tolik milenců rozešlo, protože věřili, že jsou spojení navždy. Skutečnou zkouškou je bolest a štěstí. Když dvě bytosti přestáli tuto dvojitou zkoušku života, odhalili svoje chyby a svoje přednosti, mohou si být jisti, že až do skonání života, budou se držet za ruce.

pátek 11. července 2008

Jak zjevují se andělé?


Jak zjevují se andělé?
Je to jen v noci?
A nebo sedíš v kostele?
A žádáš? Ku pomoci?
Píšu ty řádky modrým perem
a myslím na to jaký jsi.
Já v životě byl jenom tělem.
Tak prosím sviť a nezhasni...
Jak vlastně vypadají ti,
co střeží naše kroky?
Co jdou v sametu duše - jin.
A kolem běží hodiny a roky.
Možná, že jednou uvidět
tak toho svého anděla,
Bys nechtěl ani pro ten svět
a jeho křídla nesmělá...
Pro lásku, pro světlo a pro cokoliv
vrhne se chránit tvojí duši.
Podíval jsi se někdy na to,
jak mu tvoje duše sluší?




MZ
-----------------------------------------------------------------------------
Kdo opustí smutného přítele, není hoden,
aby se někdy dělil s jeho radostí.