Zobrazují se příspěvky se štítkemcesta. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemcesta. Zobrazit všechny příspěvky

neděle 9. února 2020

❤️ KDYŽ BY SES MOHL BOŽE PODÍVAT


Když by ses mohl Bože podívat do mého života?
A použil bys k tomu moje oči...
Litoval bys mne?

Viděl bys všechny ty probdělé noci.
A všechny lži, co mě srazili na kolena.
Viděl bys myšlenky, které způsobily můj pád.
Tebe jsem obviňoval ze svojí vlastní zrady.
A křičel jsem, abych nenacházel klid.
Nechal jsem tě odejít ze svého srdce.
Jen tak jsem jsem od tebe odešel.

Nemůže zaslechnout lásku ten, kdo válčí.
A pomsta se řine jako záplava.
Zavřený v kleci sebe sama.
Topím se v lásce od, které hledám klíč.
Až jednou uslyšíš mluvit milost Boha.
Slyš. 
Jsem tu nyní.
A to je jediná cesta ven.

neděle 27. ledna 2019

Poprchává


zas hledám cestu k tvojí duši
a po úspěchu následuje pád
netuším, co teď srdcím sluší
nejsem všech blázen kamarád

pomalu stoupá balonek plynu
kterému říkáváme hlas světa
křičící touhou po rozmarýnu
a z kapek lásky je jedna věta

chtěl jsem být jen tvořící klid
a obnovit v rukách jejich cit
jazykem sváru neumím klít
tak jako tma nedávám ti svit

nejsi mým odrazem očí nebe
každičká bytost je ta pravá
milovat tady a teď jen tebe
slyšíš Bože? už zas poprchává

sobota 25. srpna 2018

Nebeskej klid


kdy začínáš žít se ptám
a nevím jestli se mi to nezdá
proč jen sám pospíchám
co spadlo z hvězd na cestách

když prší prý hledej duhu
ale potmě je déšť slaný od tmy
a věrný svému zvěrokruhu
neptám se a nemyslím na kdy


když je tma hledám hvězdy
a žádná z nich není perfektní cíl
jdeš tiše pod nohama nezní
ani jedna z lásek cos srdcem ctil

když vidíš balet nebeskej
a odečítám ze rtů rány do hrudí
na konci srdce zatleskej
a možná, že se někdo probudí

neděle 13. května 2018

Freedom


a každému, kdo se zeptá
řeknu, že jsem zapomněl
tečku, co se naposled šeptá
pevný bod, odkud jsem šel

zas další zasadit strom
a najít tady živou vodu
každý den je ten samý zlom
vykopat studnu za svobodu

teď pro všechny čekající
a z posledních jste prví
kdo by se sám bál nemající
jizvy jsou ruce umyté krví

srdcem se vlévá do žil
to moře z lásky, co žije
poslední Evina rodu, co zbil
co nejde e-mailem do kopie

úterý 5. prosince 2017

Když sama spíš


Když sama spíš a mě se stýská.
Tak stovky plamínků rozsvěcím.
Čarovnou lampou, co se blýská.
Jsou naše duše, kočí snů odvěcí.

Přeji si spočinout v tvých rukou.
Jak světlo, co nás vedlo v poušti.
A stovky hříbat mi srdcem dupou.
Ztratit všechno, co se neopouští.

Uprostřed hor jsi v pustině plání.
Slzy ti klidně smáčí suchou zem.
Oči jsou hranice zdi a co je za ní.
Chrání před tím druhým obrazem.

Jsme oba jednou polovinou Boha.
Když spíme svůj sen každý sám.
V tvých dlaních rozkvetla mnohá.
Naděje lásky, abych byl dokonán.


pondělí 2. října 2017

Neytiri


nehledám lásku pro potvrzení světa
co vzal si můj život na úvěrový list
 jen se tak dotknout bez práva veta
až po sobě řádky psané budeme si číst

chceme dobývat, jak útočící býci
já se ptám všech lidských srdcí
namísto orla do znaku holubici
proč kreslíme si v hrubých náčrtcích?

milovat člověka není tak mnoho
ale kde brát, když nejsou lidi?
svléknout si tělo pro kdekoho
a nebo pro toho, co tvoji duši vidí?

žijeme v otroctví života, co uspává
vnímáme se bez dotyku z lásky
naše láska bývá jenom lákavá
nikdo si nechce milovat své vrásky

my herci života a milovníci rolí
chceme se vetřít Bohu, laskavý
milujeme víc to, co nás bolí
a nevěříme srdci, že jeho láska ví!

a tak si znovu klopýtáme světem
vzrušuje nás nic, ta prázdná víra
bez lásky srdce k Bohu, bděte
pro život se žije a v lásce neumírá

neděle 1. října 2017

PEI


zápasil jsi s Bohem i s lidmi
a teď jsi tulák po hvězdách
jménem koho jsi tu a jsi vlídný
když jsi v prachu na cestách?

a každou šlápotu stírá vítr
co nikdo na světě nezahodí?
slzy, co jich vyplakal litr?
slovo, co srdce osvobodí ?

tváří tvář hlubinám jistoty
odkud se dýchá jen stěží
kdo dělá srdeční bankroty?
"já jsem", na tom ti nezáleží

úsvit úsměvem rozkvétá
hledám, jak došel jsem tobě
každá z tvých cest je zakletá
a teď už běž jenom k sobě

středa 26. července 2017

Trnky

foto: Karel Zakar

až jednou půjdeš po cestě
květ trnky bude vše, co jsem tu zanechal
květina uschla ve vestě
cesty, kterými jsem šel hodně zdaleka

vrátím se ke svým krokům
když nenašel jsem ani to, co jsem hledal
snění vzhlížející k bokům
a srdce opuštěná, která jsem lásko zvedal

každý máme právo snít
o tom, jak jedou papírové čluny vodou
já člověk odnikud, co chce mít
dech, co jsem s ním vyšel za svobodou

až vyjdeš za poslední dům
že tam, kde jsem dal to, co jsem neměl
a čas vede ke všem dnům
že nesmíme zapomenout na trny ze-mě

neděle 16. července 2017

Odmykám


hledáme vítr ve vlasech
v dnech, kdy se připozdívá
jsme cestou ke spáse
zaživa nikdo nepohřbívá

cestou dáváme sobě
poselství zrozená z lásky
láska je taky o nádobě
kam dáváme své masky

a když už jsme plní
srdce je cestou do nikam
ne vždycky se splní
díky tobě Bože, odmykám

úterý 11. července 2017

Ve jménu srdce, kříže a kalicha

slyšíme všechny srdce světa
když jdeme v tichu spočinout
to tvé je místo slov celá věta
co zaplní ve mně každý kout
a tak tu slyším všechna srdce
co nezapomněla tam dolů jít
některá zní trochu moc trpce
protože pro ně nemá nikdo být
a zas a znovu uléhám do ticha
v bolestech zlomená si drobím
ve jménu srdce, kříže a kalicha
piju je a jím cestou do záhrobí
vyplavit smutek z milionů srdcí
andělé z pekla nejdou pro milost
ta naše srdce posednutá mocí
co místo lásky bijí zběsilost
a zas a znovu vstávám do ticha
v bolestech zlomená si drobím
ve jménu srdce, kříže a kalicha
piju je a jím cestou do záhrobí

věnováno Filipovi Michaelovi Štojdlovi

pondělí 5. června 2017

Čekání mezi světy (Waiting Between Worlds)


spočinout si tiše v písku
lehce jde se vyzout z bot
nabídnout srdeční misku
kde mezi světy není plot

po cestách bojů samoty
dojdeme bosí k předělům
hrudníkem trička Golgoty
a slzy padlým andělům

nakonec úsměv a vrásky
trpký pohled do staré fotky
pak vlny přijdou z lásky
nemůžeš jít bez průchodky

láska je modlitba, co slyší
ty bubny bouřící v dálce
vylezte si ze svých skrýší
známka žít a vy na obálce

a chuť sevřít tě, kde sídlí
ztrácím se, jak film v kině
čekání mezi světy s křídly
letíme, i když neslyšíme

pondělí 1. května 2017

Ranní modlitba (Morning prayer)


vždy, když procitám
vzpomínám na tebe v sobě
neboť mě vede tvá síla
a tak své srdce rozkmitám
vím, že mne vede až k tobě
jsem součástka tvého díla

vždy když procitám
vím, že mě podpírá tvá moc
neboť mě řídí tvá moudrost
a ve všem, v čem se ocitám
nečekám, že řekneš skoč
tvá láska není podlost

vždy když procitám
a nad mou cestou bdí tvé oči
neboť slyšíš svým sluchem
každičký krok a že je spletitá
myšlenka, co na ní vkročí
ať netrápí mne suchem

vždy když procitám
a ke mně mluví tvé slovo
neboť mne tvá láska chrání
a, i když třeba ještě nesvítá
říkáš mi, lásku jsi dovol
ve všem, bez vyzvání

čtvrtek 9. června 2016

WOLFBORN


v tom zlatém kočáru, kde běh světa plane
kde lidé jdou si do páru, je místo i pro nesezdané
a kdyby mi patřil svět, dal bych je všude
na křídlech slunce uletět, a nečekat, co mi zbude

ale jsem člověk a tak smím šlapat zem
za každou šlápotou, co nově, říká příběh uzavřen
jsem dobrem i zlem, jdu světlem i šerem
získat napořád čím jsem, kdo se ptá, kde ji berem

jak poutníci v čase, i já se lásky dotýkám
běžícím stopám nejen v hlase, srdce ví kudykam
svůj osud v sobě mám a stopa i slza běží
milovat obrazy, kterým jsem dán, když srdce sněží


fotozdroj: https://i.ytimg.com/vi/za8eYjQ7Nz8/maxresdefault.jpg

pátek 14. srpna 2015

Příběhy


jsem vidět? už a nebo ještě?
a čím, jakýma očima?
přijetí kapek velkého deště
ze slov se kouřit začíná

záchvaty vzteku bez přijetí
jsem dobrá a bohyně?
a můj prst ticho nezpečetí
zranitelná jsem ve vině

dívám se, mám osvobodit?
tu touhu stvořit den
nevím, jak noci neuškodit
ve svém snu bolavém

já bojím se, že tě ztratím
zklamaná z reality
nevím, jak lásku splatím
poháry byly nedopity

mám zrazovat sebe samu
když moje srdce bije
já jeho tlukot neoklamu
tvé světelné melodie

vidím, co chci a to mě děsí
namísto sebe tebe
ale když vím o příbězích
jdu, ať mě láska vede

sobota 31. května 2014

VIRYA (Mužnost)


jdu stále rovně vpřed
já poslouchám srdce zpěv
a tak zažívám střed
uprostřed lásky jsou dvě

malé krajnice z trávy
a já jdu hledající na ostrov
pro slovo, pro laskavý
co dokáže říct, já apostrof

který končící chtění
já skládám krok za krokem
do svých přání a lpění
energie úsilí, jíž jsem otrokem
.......................................
chci barvy, co schnou pod slzami slov
chci nákupní tašky pro všechny z očí koní
chci příchuť, co utká nás rdění do jemnosti
chci, aby život byl zrcadlení a tak jdu dál...

pátek 2. května 2014

Jízda (Ride)


jak nezešílet pro bolest
když křída skřípá po tabuli
srdce je z lásky ratolest
prosí, aby se čáry neprotnuly

kreslíš si, že štěstí je sen
kožíšku můj milý plyšový
a bolest, že je rodná zem
a když bolí, držíš ať nepoví

bolest jsou naše ostruhy
radosti jsou křídla od absurdit
nutí nás plakat do stuhy
láska umí i čárou promluvit

neděle 26. ledna 2014

Vidím oheň


pokud nenávidíš cíl
sám nenacházíš cestu
ujít těch tisíc mil
ztratit se lásko v gestu

promlouvat k oblakům
zastírajícím sebe
jdeme vstříc zázrakům
zdejšího nebe

a tak vidím oheň
a není vůbec smlouvající
sám za pochodeň
já poslední cestujícící?

pátek 20. prosince 2013

Pro nás


pro nás, co neumíme číst
pro nás je, že oddáme se
pro nás jsi Bože nepopsaný list
pro nás jen, že zahříváme se

pro nás jsme vzdali i tvé sny
pro nás, když na nich nezáleží
pro nás jsi tím, co se v nás sní
pro nás jdeš z hor až na pobřeží

pro nás, co neumíme plakat
pro nás, co schováváme lež
pro nás jsi Bože dostal nápad
pro nás jsi řekl svému srdci "běž"

sobota 5. října 2013

Zpět


pomalu přicházíš zpět
stou cestou do nikam
chvátalům provázíš svět
šestou bránu odmykám

knoflíky oči čas od času
na cestě oslepuje prach
drahomamem zas o spásu
na vestě uplatňuje krach

otevřít se novým trasám
být tím, co pluje, jde i letí
sevřít se slovy, já sám
jít, že bdím cestou o přijetí

pátek 16. září 2011

Ve stínu života jdi (in the shadow of life)

Tak nějak přišel čas. Je hotovo 1139 básní a pár próz, které obsahuje tenhle blog. Všechny jsou pro mne úplně ty nejskvělejší, ale zachycují pravdivě příběh 6 let mého života (2005 - 2011), života ve stínu života. Psal jsem je, protože jsem je musel psát. A bylo to moje ego, co mne nutilo se dostávat na povrch s tím, co jsem neuměl říct jinak. Z Jedné duše. Teď vím, že mohu psát, ale nemám už nějak proč. Tlak mého ega skončil. Co bude dál nevím.

To před pár dny jsem dostal svůj krevní tlak na celkem únosnou hranici 120/80. Přes 6 let jsem žil v jiném tlaku. Tlaku, který jsem si na sebe nechal uvrhnout okolnostmi, lidmi kolem mne, vychováním, společenskou morálkou a svou slabostí. Ten se projevil tak, že jsem žil v uplynulém období průběžně v hodnotách tlaku 170/140, někdy i více. Když mne letos v lednu odvezla záchranka do nemocnice a odešel jsem s vážnou poruchou srdce blíž k smrti než většina ostatních, říkal jsem si proč?

A to k čemu jsem dospěl vám tu chci popsat. Začátky jsou nevinné. Skoro světelně andělské. Chcete přeci taky pro ty, co milujete, kolem vás to nejlepší. Máte taky pocit, že jejich štěstí je závislé na tom, jaké máte auto, dům a nebo dovolenou? Pracoval jsem, jak jsem uměl. Hodně. Moc a moc. Ztrácejíc při tom, to nejcennější, co jsem měl. Kontakt se svou rodinou a ženou.

Dosáhl jsem úroveň 1. - 4. stupně LÁSKY obsahují právě to, co naše (západní) společnost zaměňuje za lásku. Konzum (nejlépe toho druhého), obrazy střídání partnerů dnešních symbolů úspěchu (herci, sportovci, zpěváci, politici apod.) a přemírá romantických filmů nám ukazuje nádhernou zamilovanost plnou něžnosti, romantiky a také sexu, která ale skončí ještě dříve, než začala. Ta moje skončila po 20 letech.


Má bývalá žena (jsem nyní rozvedený) logicky odmítla sdílet zkušenosti stárnoucího plešatějícího playboye, co tloustne, vzala to, co považovala za nutné a odešla si žít svůj život dle svých představ (aspoň to takhle ke mně prosáklo, jako její verze). To vám prostě na zdraví nepřidá. Rodina v troskách, dluhy na krku, firma se potácí a přeběhlíci odpadnou. Zůstanete na všechno sami. To by nebylo to nejhorší. Samotu znám dobře z mládí, kdy jsem strávil skoro rok upoután bez hnutí na lůžko. To byla ale samota vnější. Život bez pohybu. Ale na slunci.

Zapomněl jsem, jak mne pohltila moje vnitřní samota světa iluzí, do které jsem upadl sám svou přehnanou aktivitou a horlivostí, pokoušejíc se vytvořit všem kolem láskyplné prostředí. Všem ostatním, jen ne sám sobě. Na území stínu je jednoduchá cesta. To se vám při stresu nad tepovou frekvenci 145 odřízne v mozku cesta ven. Uzavře vás vaše vlastní myšlení a emoční stavy do světa tvrdých iluzí a závojů, přes které nevidíte nic. Tedy vidíte a jednáte skoro úplně normálně, ale jste při tom úplně někdo jiný. Jste jako rybička v akváriu, co vnímá všechen život kolem, ale skrze stěnu svého akvária s ním nemůže komunikovat. Navenek jsem byl to já, ale tvářil jsem se cize. 100 x můžete lidi přesvědčovat, že se máte rádi, oni vidí naprosto něco jiného, na povrchu vašeho těla (ega) se dějí obrazy, radši se nedívat...

Váš svět se smrskne do stresující síly, jenž vás tlačí dovnitř sebe sama tak strašným tlakem, jaký si ani nedovedete představit. Strávil jsem šest let na území stínů, v nejhlubším středu svých stinných stránek a pokud bych měl popsat peklo, tak teď už vím jak. Sice vám každý den svítí slunce, ale vy ho v tomto stavu nevidíte. Nemůžete.

Proto se dneska dost směji a ano i se vysmívám bláhovým hledačům světla v nás, kteří jsou přesvědčeni o správnosti a jedinečnosti své cesty, nevnímajíc, jak si s nimi jejich emoce a myšlenky dělají, co chtějí. A taky všem, kdo se zaklínají pozitivismem, asertivitou a posvěcenými tibetskými praporky a křížem a Ježíšem. A vůbec všem, kterým nedochází, že tam uvnitř jste sami se sebou, ale nejen se světlem, ale i s tmou. Procházíte-li se svými stíny sami a netušíte-li, že to stíny jsou, pak běda. Po čase možná zjistíte, že s vámi ti ostatní nesouhlasí. V něčem, pak ve všem. Váš pohled se změní, vaše reakce otupí a zůstáváte čím dál tím odříznut od reality. I od druhých.

Proto začnete v nestřežených chvílích a záblescích vědomí sebe v sobě i něco dělat. Pokud vám zbyde v srdci zvon naděje a láska k sobě samému, (prosím vás sem opravdu Bůh nechodí a nezachrání vás, pokud si myslíte, že když si na to jen vzpomenete, to néé, to musíte i hejbnout zadkem...) pak máte šanci. Mě došlo, že mám s tím, co mě tak zabíjí a tím bylo jízlivé a agresivní chování těch milých (blízkých) lidí ke mně, něco dělat. Má výchova mi zakazovala lidem kolem mne a blízkým zvláště ubližovat, tak jsem svůj vztek a bolest obracel sám proti sobě.  A to mě zabíjelo. Doslova a taky fyzicky. Ale našel jsem si našel možnost transformovat tu sílu, co mě zbourala, do stavu, kdy mi i něco dávala.


A tak jsem začal psát básně jako emoční vzkazy ostatním, aby pochopili, jak jsem uzavřen sám v sobě. A že jim jen píšu, aby tu se mnou chvíli zůstali být. Jako trosečník jsem hlavně ty poslední tři roky špuntoval básničky do láhví a házel je vstříc lidem ze svého opuštěného vnitřního ostrova. Jedna duše to i pochopila a chvíli se mnou byla i na tom dost pustém ostrově a za to ji nikdy nebudu dost vděčný. Pak si sama sobě logicky vysvětlila, že se nám ostrov nezalidnil a šla si taky svou cestou hledání lásky v jiných lidech a věcech.

Oba tyto pokusy o lásku, byť měli každý jiné důvody a trvání měli přeci jen něco společného. Obě ženy pochopili, že nemohou nést můj zvon lásky, kterým svoláváme naše srdce k sobě. My všichni se s nimi jen taháme a nosíme je. Ale nezvoníme. Dokud nás to nošení baví. Psycholog by řekl, že stavíme projekce výše než sami sebe. Pak se nemůžeme divit, když nás ty naše projekce zavalí. I když "romantická láska" nás učí, že všechna naše přání a všechny naše sny se splní prostřednictvím osoby, do níž jsme "zamilovaní". No a dokud nás daná osoba potřebuje, pak je vše ok. Plníte-li její potřeby je vše ok. Proč potom, ale ti co vás (údajně) milují odpírají zrovna vám tu nesobeckou lásku, vlídnost a dobrou vůli, kterou tak štědře projevují všem kolem? No nemůžeme čekat, že si někdo vezme na bedra náš zvon a přidá k němu svůj a bude to táhnout za nás za oba. Možná by ani nemusel, ale představuje si to tak a pak je lepší útěk.

Naše materiální sepětí s hmotou je tak nablblé, že nám nedovolí uvědomit si, k čemu jsou ty naše zvony...k tomu, aby jsme si my sami vystavěli svůj vnitřní chrám ducha a do něj ten svůj zvon zavěsili. A v právě tom si mohou lidé pomáhat, ať už jako milenci nebo jen jak přátelé. To když, nevkládáme jeden na druhého prostě nesplnitelné požadavky a pak jimi nejsme ani zklamáni. Já jsem si prostě neuvědomil, že můj vztah k ženě měl být založený na tom, že muž svou ženu "miluje", nikoliv, že je zamilovaný do ideálu, který do ní promítá. Můj vztah se zhroutil nejen kvůli tomu, že bych nemiloval, ale protože moje projekce chytila jinou ženu možná více a možná silněji.



Je paradox, že nám tak vlastně naše vlastní láska(světlo) i projekce(stín) říkají to samé = nauč se milovat sám sebe se vším, co v sobě máš. Nehledat romanticky lásku pořád někde jinde, ale umožnit sobě poznáváním svých vlastních vrstev svého ega nahlédnout k vlastní podstatě. Je to něco jako "míchat ovesnou kaši". Ti, kdo jezdili někdy na vandr vědí, o čem mluvím.

Míchaní kaše je činnost, která není ani vzrušující ani napínavá. Představuje vůli sdílet obyčejný lidský život, najít jeho smysl i neromantických úkolech, vydělávat prostě na živobytí, vyjít s rozpočtem, vynášet smetí a i uklízet. S pokorou "míchat kaši" znamená najít vzájemný vztah, hodnotu a snad i krásu v jednoduchých věcech, nedožadovat se nesmírných dramat, zábavy a výjimečně intenzivních požitků. Jsou to malé věci, co dělají lásku: tichý rozhovor, laskavý dotek, něžné slovo, každodenní kamarádství, podpora ve chvíli těžkosti, malý dárek, když ho nečekáš, coby spontánní gesto lásky. Neznamená to, být navždy chudý, vzdát se všech výdobytků civilizace, odstěhovat se na Africký roh a dělat tam matku Terezu hladovým černouškům. Míchat kaši znamená, že dva lidé snesou lásku ze vzdušných výšin všeohlušujících snů a promění ji v bezprostřední pozemskou praxi. A pokud se rozhodnou jet do Afriky pomáhat, zaplať pán Bůh za to rozhodnutí. Láska totiž dělá řadu věcí, které naše ego dost nudí.

Lidská láska bere druhého člověka individuálně a tvoří si k němu vztah. Romantická láska bere člověka, jen jako herce určené role v dramatu. Romantická duše prostě není nikdy spokojená s tím, jaký ten druhý člověk vlastně je. A buzeruje a buzeruje.

Láska je jednou z největších sil, kterou disponujeme. A já měl to štěstí, že jsem při svém putování stínem za svým vyjádřením lásky tu svou v sobě potkal, poznal ji a popsal ji ve svých básních. A stejně tak i svůj smutek, bolest a lítost. A pochopil jsem, co tak vás lidi k tomu, co píšu přitahuje. Píšu i vaše příběhy. Jsou skoro všechny stejné. Proto se vás tolik dotýkají.

A uvědomil si, že zatímco nás ego bezpečně vede k vyjadřování se směrem ven (tím ono samo totiž roste); tak láska nás vede dovnitř sebe sama a rozsvěcuje v nás vice světla na to, abychom prohlédli své stíny a další v nich a díky nim objevili zase i dobro, soucit a vztah k ostatním lidem kolem nás. Láska je možná i jen ocenění a uznání hodnot někoho jiného. Nás muže by měla vést k tomu ženy ctít, než je využívat. A pokud ho potom žena opravdu miluje, bude se k němu chovat stejně. Jinak se "romantická" láska změní v egoismus. A toto naše pohrdání tou největší silou, co existuje, nás vede k tomu, co skutečně jsme. Jsme malí a průměrní, konzumní balíci zahledění do sebe, a nevidoucí své obrovské až jednoduché možnosti. Nepřirození, složití a zlí. A protože jsme "věční romantici", nedivme se, že milujeme projekce (kino) a ne život. Ten, kdo miluje druhého s láskou, vnímá ho jako celek. I s jeho stíny. A miluje v něm i jeho stíny.


Jenomže, to se je nejprve musíme naučit milovat i v sobě. Nemohu milovat v druhých jejich stíny, když je nemiluji v sobě. I své stíny. Bloudil jsem šest dlouhých let, než jsem došel na konec jedné cesty. Miloval jsem a zapomínal, zrazoval a byl zrazen. Lidé se postupem času natolik vyčerpají opakovanými láskami, které je vždy zavedou na slepou kolej, že se sami začnou ptát, zda vůbec něco takového jako "láska" existuje. Existuje. 

I v takové tmě, vlastního pekla svých stínů existuje. Než to však pochopíme, musíme změnit náš přístup k ní.  

A já přitom všem jsem stále sebou nesl ten svůj zvon. A díky tomu, že jsem ho neměl zavěšený ve svém vnitřním chrámu, neslyšel jsem ani, jak vlastně moje hudba zní. Zvon je naše vnitřní západní zkušenost s nevědomím. Hinduisté mají modlitební mlýnky, sufi mají derviše a jejich tance, indiáni peyotl a šamany. Každý máme to své. A je jenom na nás, zda-li k tomu svému zvonu (= čemukoliv) ztratíme cestu a nebo si ji budeme chránit. Znamená to totiž vzít kousek ze sebe z toho našeho vnějšího světa a dát ho do našeho chrámu vnitřního já s posvátnou úctou. A pak i naše ego ztratí svůj hamižný charakter a vrátí nám vše v splynutím s naší podstatou to vše, co jsme do něj dali - naši vlastní osobní lásku.

Lidskou lásku, která nyní ví, co je to být smrtelným mužem (ženou) s nesmrtelnou duší. A pak možná ke svému překvapení zjistíme, že ani tak nepotřebujeme být milováni (ani za své básně), ale víc než cokoliv jiného potřebujeme milovat.

Váš Michal Zachar