pátek 3. září 2010

Děkuji


možná, že neumím jít
pořád rovně
možná, že nejsem žid
neřád a skromně
možná, že jsem hloupý
zrovna dle doby
možná i teď skoupý
být zle dobrý
možná, že zapomínám
to podle sil
možná si nevzpomínám
kdy jsem, kde byl
možná, že tím slovem
radši miluji
možná, že než sbohem
stačí děkuji

Michal Zachar
---------------------------------------------------------

Děkuji bohu za to, že mne neudělal schopným experimentátorem.
Mé největší objevy mi napověděly nezdařené pokusy.

čtvrtek 2. září 2010

Než nastala tma



radostí na dohled
pozvedám naději
dívám se vpřed
a mám tě raději

protože přicházíš
v sobě a sním
vydělit mě smíš
jménem tvým

odplouváme dál
k tomu, že dva
v jeden se stal
než nastala tma

Michal Zachar
......................................................................

Chceš-li být šťasten hodinu, tak se opij.
Chceš-li být šťasten tři dny, tak se ožeň.
Chceš-li být šťasten celý život, staň se rybářem.

Pro lidi...

středa 1. září 2010

Někdy je slovo klíč



kdo s láskou neví
kudy sem a kam
tomu ať se zjeví
i konec našich bran

ať se třeba zamiluje
jen ne do člověka
láska taky vysiluje
když nevíš, co tě čeká

kdo vezme do srdce
si svého krále, kluk?
královnou hneš prudce
a vystrašil nás ten zvuk

ten srdce lámající 
ta navždy bdělá
myšlenka nelkajících
neopouštějící naše čela

co nezmizí pryč
když je zapotřebí
když tomu nedáš klíč
hledat si můžeš i v nebi

Michal Zachar
----------------------------------------------
 věnováno té, co těžce snáší, že jednou možná bude i tou naší...lásce

sobota 28. srpna 2010

Květ z roku 1975


dívals ses někdy do nebe?
a poslouchal zvony?
copak stačí myslet na tebe
a přát si to, co shůry voní?

ta vůně připomíná tebe
když něžně kvetla jsi
jsi tvarem srdce, co nebe
poslalo mi dělat počasí

tak ležím na trávě a vidím
jak jaro prchá pryč
závoj květů nenávidím
ze smutku upletl bych bič

teď zbývá svěřit se sobě
a i když se podobám
krev mele něco o hrobě
a buben srdce zadýchán

až když zastavil se dech
slyším zaklepání na sklo
to zas mi vítr a větev
poslal květ až to prásklo

dívám se okem na květ
co dál letí pod oknem
tak měním hole a na svět
vytáhnu křídla a letím ven

i když mi to jaro pořád zní
a nechci by vrátilo se zpět
nebyl to můj krok poslední
v tom roce sedmdesát pět

Michal Zachar
-------------------------------------------------------------

Jen silný donutí osud. Slabého donutí osud sám.

Tvarující srdce


mezi dvěma okamžiky
zastavil se mi život
jak hlavy leští kliky
těm, co platívají pivo

viděl jsem upadnout
hlavu ze sloupku
kutálejíc i zapadnout
mezi vědry na dvorku

hlava sochy s očima
vidoucí nad věky
dívá se na svět jinak
teď ze země bezděky

sloup s anděly zabíjí
křičeli chceme jinou
ztratíme-li svou Marii
tak i tváře pod gilotinou

Michal Zachar
...............................................................................

Nevěřím v osud, který člověka ovládne, ať udělá cokoliv.
Věřím však v osud, který ho ovládne, když neudělá nic.



pátek 27. srpna 2010

Vůbec nic...


žijeme teď a tady
a nevíme, co bude
hledáme klíče od zahrady
i když nevíme, co ještě zbude

ovoce jsme už otrhali
i po hostinách dávných
Evu s Adamem jsme zaprodali
kdo z nás věří ještě na smích ?

kam jdeme bez něhy?
copak lidství neunese víc?
ptám se pořád, od alfy do omegy
zatím je skóre skoro vůbec nic...

Michal Zachar
----------------------------------------------------------
Tím nejvznešenějším, co člověk může zažít je přijmout Tajemství.

úterý 24. srpna 2010

Ledový muž


bez hranic žiju
ledovým dechem
ohňovou vodu piju
obrůstám mechem
odrůstám věku
co dává jistotu
propadám vděku
chválící temnotu
dávám i záruky
za tebe, za mně
a z ruky do ruky
slunce prodá mě
kupujíc byl už
tak trochu jiný
ledový muž
bez masa a hlíny
krouceným dnem
dívám se dál
hrnek se snem
prasklinou hřál

Michal Zachar
---------------------------------------------------------

pondělí 23. srpna 2010

Where is my mind?



den přešel kolem
kolikátý už?
byls bohem
aspoň chvíli muž?

tvořivá honba
kočky s myší
voda stoupá
plameny slyším

z očí víček stěna
mrknou si?
bylas žena
ne jen padnoucí?

kamkoliv došels
jak ostře se mihotá
cesta je posel
v tvém smyslu života

Michal Zachar
......................................................................................

věnováno všem, co ho pořád ještě hledají i těm, co už ho mají...

sobota 21. srpna 2010

Running up that Hill



každý den mi nese
novou zkušenost
kdo z nás se vznese?
a kdo bude mít dost?

jak chromozómu X
připadá krásný Y
a někdy slyším zmiz
až po okraj plný tón

každý den si tlukot
svalů klepajících krev
srážející čekání v hukot
kdy láska odvalí se zpět

a i když bude jeden
který bude milovat
k životu jsi sveden
a už každý má tě rád

zapálit lásku stačí
a přijmout světlo tou
rukou, co není kratší
než, ta co drží s temnotou

Michal Zachar
-----------------------------------------------------

Svět je každým dnem lepší. A k večeru zase horší.

pátek 20. srpna 2010

Ráno



tys byla moje ráno
to když jsem vstával
všechno šlo stranou
když jsem tě brával

zamíchat, vychladnout
možná i bránou dne
nevidět, prominout
že tady ještě jsme

vzít ráno do rukou
bylo by teplé, jak čaj
ten byl mou zárukou
volával, se mnou hraj

kostka cukru spadla
už je zas rozestláno
až noc na mě padla
kdy bude další ráno?

Michal Zachar
---------------------------------------------------------

Každé ráno máme po zazvonění budíku úplně novou příležitost udělat
v čase, který nám byl darován, to, co chceme.
A po celý zbytek života budeme tento dar dostávat znovu a znovu.

pondělí 16. srpna 2010

No Way Out


není žádná cesta ven
kam si šlápneš dál?
pod tebou leží sen
hmota větru, co tu vál

pří zkouškách dne
pořádám výprodej tíhy
co leží v srdci mém
spleť touhy a pýchy

chci to, co potřebuji
k životu ve větru
vnímat kůži svoji
a nepodléhat svetru

láska není zvyk či dluh
láska JE - nic víc
zaboř do hlavy pluh
neptej se do definic

Michal Zachar
..................................................................

Láska není přání, není to poznání, není to obdiv.
Je to výzva, oheň, jenž plane neviděn...

neděle 15. srpna 2010

Doma



jsme plynoucí lekníny
na květu je kapka vody
malým skokem z hladiny
svírá ji žabák do pohody

a taky půda plná sena
létem vonělo až k bohu
 i teď cítím z pod kolena
že tady skákat mohu

a zahradou letí jestřáb
plný malých úskoků
myšku zbloudilou hledá
pár drápů do skoku

a taky chalupa, co měla
příchuť bramboračky
ne vždy, to cos chtěla
můžeš nemít plačky

a tak vše dohromady
ti dává pocit, co má
chuť opustit tě tady
to je pořád tvoje doma

Michal Zachar
---------------------------------

Domov - vždycky to budu opakovat - není prostor, ale proces. Tady se schovávám před deštěm a zimou, tady žiju, tady trávím svůj volný čas, tady se rodí moje rodina, tady ji tvořím léty trpělivostí a tolerancí. Domov je bytost.

Hodiny



každý má v sobě hodiny
jsou k milování třeba
to nemá jenom jediný
ručiček pár taky hledáš

a ručičky mlčky ukazují
vždy v každém z nás
jen tak nám odhalují
že dobré je mít stejný čas

malá i velká utíkají vpřed
budoucnost neznáme
nechceme vidět hned
že minulost stále čeká, ne?

přijímat, i co je nesprávné
radostně přijímat z nás
že život takhle děláme
za to může si náš hodinář

v pohybu dnů a chvil jsou
ty tvoje zázrak jediný
tak ať nám stále jdou
ty naše láskyplné hodiny

Michal Zachar
...........................................................................................

Když je touha ryzí, zamilují se muž a žena do života, váží si každičkého okamžiku,
prožívají ho naplno a jen čekají, kdy přijde další požehnání.


Setkání s ní



i jindy už poznala lásku
tu, co se v srdcích nenosí
dávám všechny noci v sázku
že jen voda tiše šumí v rákosí

až do dnešní noci znamenala strach
a i když byl strach jen sebemenší
závoj, co rozpadl se v prach
vidící skoro vše ve zdejším

a v téhle chvíli všech chvil
kdy tmavá místa osvětluje den
já druhé části, tváří v tvář jsem byl
a pochopil, že barva není sen odrazem

láska je jen pocit spjatý s barvami
jako by bylo nad hlavou tisíce duh
ať všechna srdce hrají nad námi
a lidská samota už nebude dluh

Michal Zachar
.........................................................................................

Ženy a muži žijí na jedné zemi, a přece každý ponechán sám sobě, bez pomoci! Je tohle lidstvo? Kdo se je odvažoval definovat jedním slovem? Žena, až do dnešní doby otrokyně, zůstávala stále naprosto neznámá a všechny domýšlivé psychologické studie dokazovaly jenom lichost vývodů, které sloužily ničím nepodloženým výmyslům spisovatelů a moralistů. A muž, ani ten nechápal sám sebe; zbaven opory ženy, jež by ho doplňovala, byl nucen sám se probíjet životem, sám se radovat a sám bojovat; zbytečně se zřeknuv spontánního úsměvu, který by mu mohl odkrýt smysl krásy celého vesmíru, zůstával slabý nebo krutý, vždy nedokonalý. Žena i muž, oba dva byli každý jiným způsobem hodni politování.