Jiné ze-mě (Solitary Ground)

jsme malé země
jen hlína a prach
od muže k ženě
jde hlavně strach

jsme hrnky z hlíny
uplácané na úsvitě
a každý jsme jiný
tváříc se použitě

jsme tváří prachu
a byl rudý dechem
když dal si odvahu
jakým jsme echem

jsme jiné ze-mě
spojující mnohá
kráčíc jdu němě
mé stopy Boha

Tři století

jako jsme našli pravdu

když nás připravila iluze

vždy, když si s ní začnu

je potom zralá na infuze

cos lásko dělala zavřená?

tři století v tomhle domě

ááá, nadechnou se ramena

ten dech zní povědomě

bolesti plná ztrápená jsi

ke všemu kolem hluchá

jen prosím nekřič, ale řvi

vždyť já chci vzbudit ducha

neznal jsem tě až do dnes

asi jsem nikdy nemiloval

a než jsem tě z půdy snes

proč jsem se tě tolik bál?

Chceme?

chceme poznat svou bolest?

chceme poznat svou rozkoš?

utíkat před ní je má i tvá lest

naše ulpívání v hodu na koš

chceme poznat svoji ztrátu?

chceme poznat i svůj zisk?

rozumím a bez smyslů chápu

to Bůh mi dlaň dlaní stisk

chceme blízko hrad z písku?

chceme se poznat, dát i dar?

až příliv zpečetí tvé riskuj

na břehu zbylo mušlí pár...

Sázím

co vlastně potřebujem?

kolikrát jdem si číst z tváře?

a bez citu přehrabujem

když vedle brečíš do polštáře

čím stala se nám láska?

je smetištěm mých myšlenek

tak jako váza praskla

letící k tobě za počty milenek

nikdo zde není rád doma

zima na úpatí hor přede mnou

do propasti noha chromá

a já sázím svůj kříž nás dvou

Nejhezčí věcí je úsměv (November Rain)

nejhezčí věcí na světě

je úsměv šťastné ženy

každé písmeno ve větě

a jste všechny čteny

a tak si jen říkám

když se tak usmíváš

že života se zříkám

za úsměv, co mi dáš

Na ničem jiném nezáleží (Nothing else matters)

chceme být dokonalí

zapomínající na věčné

před očima si pozůstalí

chovající se nevděčně

a vidíme své nedostatky

hledáme únikový východ

stačí najít jen křižovatky

a strach ze života pýcho

já, kůň vyhazující ze sedla

i přesto tě mohu milovat

žít je být láskou posedlá

žít znamená znovu umírat

Komu?

jsme prázdným chrámem

co stvořil sám Bůh

pomodlil se tu své Ámen

a láska je můj dluh

možná, že v prázdnotě zní

hudba sfér prostě líp

já, ty, on, jsme láska nás tří

voda, kterou jsi slit

to ticho v prázdném domu

ozvěna srdce slyší

svůj svět jsi prodal komu?

tomu, kdo cenu zvýší?

Patřím k tobě (I Belong To You)

jak se vlastně dotýkáme?

ústy, srdcem a rukama?

co z toho vlastně máme?

hledání svého neznáma?

jak se tě mohu dotknout?

abych srdce rozechvěl?

když se láskou protknou

ty dny jdoucí do neděl

to, aby náš čas odezněl

sladko-hořce do minula

všechno, co nezní líbezně

začalo zas v bodě nula

Tvá láska byla jen lež (Your Love Is A Lie)

tvá láska byla jen lež

použitá skutečně a naživo

to než jsi řekla běž

když zavřela jsi tu vábivou

jsme hráči partií šachu

a táhne ten, kdo to nečeká

zvednout se z prachu

a společně stvořit člověka

jen jedna půlka žije

předstírat můžeš, co chceš

jsi jen víno bez hostie

a tvá láska byla jen tvá lež

Neopouštěj mě (Ne me quitte pas)

život pochopíme tehdy

když najdeme druhou část

ta opravdová láme ledy

nedává času možnost krást

chceš milovat pro lásku

ve hře je příliš mnoho věcí

konci věty malou otázku

jsi pravdou, která rozsvěcí?

láska náš šíří za obzor

a vidíme, co je mimo nás

letící srdcem bez opor

k jednotě, kde smrt není čas

Zhasínáme

zhasínáme duše svými sny

když je pokrýváme medem

a vřískot davu sirén zní

rozléhají se do široka jedem

a krom toho pekla z krás

co Dante popsal v komedii

paprsek světla láme vlas

andělé vstupující do legií

komu z nás zvoní hrana?

odpadkem v duši bývá i láska

ta hra je dávno rozehraná

a ďábel slintá, prská, mlaská

Smíchem Boha

jsme nezralé švestky

znějící silnou touhou

kostky házející šestky

i když na vteřinu pouhou

milujem nezralé hosty

do křídel motýlů dýcháš

stavící očím své mosty

kaší života teď mícháš

stvoříme sebe i splíny

slyším tě dýchat v tichu

dechu všech světů hlíny

zářící ozvěno smíchu

Jen

vždycky, když oči zavíráš

si říkám, kam odcházíš

jak se tam uvnitř asi máš

a jestli ti nic neschází

možná, že slyšíš ty zvony

co máme uvnitř sebe

možná, že máme clony

a že nás to i zazebe

a jak se zlehka dotýkáš

srdcem bez hranic

a nikoho se tu nezříkáš

všechny nás chráníc

Plavba (Sail)

otevřu oči a spatřím Boha

vidím, tím přicházívá ke mně

náš svět jsou znamení mnohá

tvořená symboly nebe a země

neoddělujíce Boha od světa

vnímám jej tak srdcem přímo

kdo na něj čeká, ten se načeká

království je tady a já už zřím ho

to láskou k sobě dáváme mu žít

co se nám plavbou zdálo klamné

oči, kterými hledím na Boha a klid

jsou oči, kterými Bůh hledí na mne

ADHITTHANA (Pravda - jeden okamžik ticha)

každou chvíli tiše kroky ztiš

s jazykem věčnosti si jdeš

pak všechna slova uslyšíš

a bude to pravda a ne lež

tichá jsi, tak naslouchám

proč křičet slovy chtění?

říkám, zda se nerouhám?

ticho je to, co nás mění

hluk není hřích, když řveš

srdce je ticha voda živá

jen ztiš se, pokud chceš 

slyšet, jak tvoje duše zpívá

Adhiṭṭhāna

Danteho hráč (Dante's Prayer)

s bolestí potrhané kůže
a krve z mokvajících ran
kdo ublížit ti ještě může?
ptáš se teď smrti odevzdán

kolikrát jsi stvořil peklo?

jedinou ranou vlčích drápů
když tělo prachem vleklo
kořist, co neřekne ti už, chápu

kolikrát proklínáš svit tmy?
ty oči, co neskutečně mlčí
kdo určil, co se vlastně smí?
chtěl jsem, aby mé srdce bylo vlčí?

Odraz

dívám se na tvou tvář

při tom je to jen obraz

zrcadlem je boží sklář

zachytil tady svůj odraz

nejvíc dáš svou nadějí

a rozdáváš se zdarma

ty dotyky, co souznějí

slova, co nejsou marná

a vzkaz tomu, co žebrá

tak, díky ti za ten úklon

a naděje je obruč, která

nedovolí srdci, aby puklo

Vlci

po sněhu stop pár
velkoměsto jen drtí
kolem životem žár
písek pálí jak chrti

co chceš vesmíru
zrozený do hromů
z mlhovin nevíru
srdcem do stromů

prosté porozumění
jak podpora chvíle

dotyky o kouzlení

té vlčice už zvlčilé

tvoříme zapomnění

vzájemně dávající

vlci jsou bezejmenní

bezmezně milující

Ztracená dálnice (Lost Highway)

když zítřek nikdy nepřijde

pak bude pořád dnes

první jde Bůh a říká upijte

z poháru samotu a stres

tak poslední je tu dálnice

my odkládáme si moudrost

co ztracená tu chroptíce

přísahá pomstu za podlost

se vším, co jsme nebyli

protahujíc se ouškem jehly

to z lásky nejsme otylí

se srdcem mírně žehlým

 na konci cesty dav shluklý
kdo tuší, co může zacloumat?
to sláva Boží je věc ukrýt
sláva králů je věc prozkoumat

Smutek slz

žijeme v tichém zoufalství

rozpouštíme v sobě strnulosti lomů

sami k sobě blíž v rivalství

když smutek odnáším slzou domů

sítí zkušeností trhne katarze

a my bojujeme za štěstí ze všech sil

čekání bez ohledu na dárce

co se při tom pohledu touhy vyděsil

masky své zloby a smutku

stávají se v tom domě stálými hosty

 a než se nám tiše u žaludku

rozhostí pocit, že je čas uvolnit mosty

----------------------------------------------------------------------------

U prázdného a rozpadlého domu nikdo nezaklepe. U vyschlého pramene nikdo nemůže uhasit žízeň. Stanete-li se vzájemně, jeden druhému, nevyčerpatelným pramenem, budete oba schopni milovat.