čtvrtek 18. června 2015

Temná noc duše (The Dark Night of the Soul)



jak ti mám říkat, že tě miluji?
když ne svým objetím?
jak se v lásce říká slibuji?
když ne tvým srdce dojetím?

jak se ženě žene slza do oka?
když tvoří dva, co milují?
jak se dívá láska? zvysoka?
když někteří dole chybují?

jak se nám život posmívá?
když se srdcem bouří?
jak říct, že jsi jedna třpytivá?
když kapou slzy, oči se mhouří

jak mám říkat, že tě miluji?
když to noc neuměla?
jak se v lásce slova skloňují?
tak, že srdce se nám chvěla

Michal Zdeněk Zachar

pondělí 8. června 2015

Theomachia


v každém koutě mé duše
stojí oltář jiného boha
a bušící srdce silně kluše
raz a dva, píseň strohá

a tak se zvedám z popela
jak Fénix z bájí věku
snad, že syna jsi nechtěla
křičela duše na útěku

kdo vstává ze země a letí
a letí jen dál do nebe
to, že k lásce je třeba třetí
nešetřil´s solí, chlebem

tvé světlo zapálilo tmu
a duše byla pokřtěna
došel sem tam, kam jdu
léčí mě tvá proměna

a tak, kdo hledá najde
klid síní srdečních
učit se, dřív než zajde
život je lásky tanečník


↕↕↕↕↕↕↕↕↕↕↕


"Tak jako sluneční světlo dopadající na mořskou hladinu ozáří a prosvětlí jen horní vrstvy vody, zatímco hlubší vrstvy zůstávají zahaleny v temnotě, dokáže pomyslné světlo makrokosmu representované Sluncem v přírodě osvětlit pouze horní vrstvy substance, z níž je utkána lidská existence. Její hlubší vrstvy setrvávají ve tmě, podobně jako je tomu v moři. Na místě, kam světlo dosáhne, však vzniká paradoxně stav ohrožení, protože se zde odehrává pokračující proces Stvoření: zde se setkává světlo s temnotou, věčnost s časností, profánní s posvátným. Ve starozákonní době, kdy lidé byli dosud bohabojní, žádali Izraelité Mojžíše, aby za ně jednal s Hospodinem: „Mluv s námi ty, a my budeme naslouchat. Bůh ať s námi nemluví, abychom nezemřeli.“ Ti, kteří jsou s to toto světlo přijmout a integrovat je v rámci své individuální osobnosti, dostávají darem přemíru tvůrčí energie. Ti, kteří nejsou schopni tento příval světla zvládnout, onemocní „svatou nemocí“ – neurózou." - Hans Blüher


PS: To, co se odehrává v našem nitru, je theomachia – zápas bohů a obrů, střízlivě jungovsky řečeno, zápas archetypových psychických mocností. Vyplývá z toho, že naše nepatrné individuální Já zápasí o přežití a sebeprosazení ve světě obrů, ať už je označujeme tradičně jako bohy, démony, duchy, draky, čaroděje atd., nebo jim v jazyce soudobé psychologie říkáme archetypy, psychické faktory, dominanty apod. Když se individuálního Já zmocní některá z těchto psychických mocností, a když je takových jedinců ve společnosti většina, vznikají společenské jevy, jako byl německý nacismus, italský fašismus, ruský bolševismus, nebo soudobý islámský fundamentalismus atd.

Je třeba mít na zřeteli, že posedlý davový člověk je skutečným obrem, jemuž kultivované a diferencované individuální Já, jakkoli skvěle technicky vybavené, nedokáže čelit, pokud se mu nedostane podpory ze strany stejně mocných vnitřních, duchovních a psychických faktorů. Největší problém současné západní civilizace spočívá pravděpodobně v tom, že v případě budoucího střetnutí s obří silou nepřátelské davové ideové posedlosti nebude již umět oslovit ty nadosobní síly, bez jejichž pomoci se jí nedokáže ubránit.  - Rudolf Starý

čtvrtek 4. června 2015

Bílá voda (Wiped out)


tak jako na splavu bílá voda
jak stesky bušíš mi do prsou
když v tobě cosi lásku hlodá
a já srovnávám tě s oblohou

vše si splývá, jak vlny splavu
kdo z nás je tu měsíc a slunce
jen nápěv andělů pro zástavu
jsem život na hluboké strunce

v dálce, jak město dělá shon
a u mě v srdci broukáš stesk
kde rozléhá se v dálce zvon?
něha z tvých tváří, dává lesk

neděle 17. května 2015

OTÁZKY XVI. - Vzpomínka


vzpomínka bílá navštívila
mou černočernou tmu
a chvíli v ní sama hašteřila
propadla se až do mých dnů

pod jejím šumem nevnímám
jako bych dopsal knihu
chce se mi brečet, přijímám
hru, když hledám tu tvou pihu

jen naslinit prst, otočit stránku
jen, aby zas rostlo slovo
co byl život? dechem vánku
vykročit prsty do tmy je hovor

opouštět známé pro neznámé
je bolest bez velikosti
ztracený v srdci Boha samém
nalezený v lásce, co nemá dosti

někdy zas zazní tichá černobílá
bolest bez radosti trpce
nikdy nepřichází jen, aby byla
a přece se musí vejít do jeho srdce

pátek 15. května 2015

KROK



Ve vědomí každého kroku
tě pane Bože prosím
udělej zázrak a ne jen tehdy na konci roku
ať nejde kudykam srdce, které nosím

ve vědomí každého dechu
si nastavujeme tvář
život se aplikuje láskou, ne injekcí cracku
to ve snění ztrácíme svou svatozář

ve vědomí vibrujících chrámů
proběhlo hlasem ticha
zas voní srdcem slovo, co rozednilo k ránu
to, co na počátku každý slýchal

ve vědomí lásky je zdroj naší duše
to, co spojuje, to rozdělené
to ty jsi Bože jednotou srdce, které kluše
co zá-roveň ne-dělí, to ne-sdělené


pátek 8. května 2015

Třísky


bolí mě srdce, lásko moje
bolí mě tak, že se sám bojím
z cizích bolestí má zdroje
a nevím, jestli se ještě zhojí

▼▼
bolí mě hlava od špatností
při tom se prý stačí jen otevřít
bez tebe se nic nepřemostí
a kdo nezvoní, může odeznít

▼▼▼
bolí mě oči od pohledů zla
to když zpívám do dlaní dechu
k obrazům božím láska šla
a teď tu leží jen tak v mechu

▼▼▼▼
bolí mě každé nadechnutí
to, které nevedlo mě do krásy
já rád, že jdeme nesehnutí
tím božím lesem do spásy

▼▼▼▼▼
Království nebeské není vždy to, čeho se dočkáme. 
Nespočívá v žádném posmrtném ráji.
Je to místo, kde lze už nyní být tím, 
kým jsme se narodili. 
MZZ

neděle 3. května 2015

Ozývá se


chtěl pohladit srdce pro neznámé
a osud se usmál jenom jednou
v dobré víře, že co uděláme
že za to klasy naše setnou

co byl tvůj život? ozvěna ticha?
jako ty dopsal poslední knihu
a vzpomínáš, kdo tu dýchá?
a není v ní stopy hříchu

a ty dveře přibouchlé dokořán
říkají mi, kroky svoje povol
jsi v srdci Boha uchován
to, aby rostlo slovo

jsme jen svoje stopy v temnotě
bolesti, lásky, radosti i zlosti
a to, co děláme si v životě
to ozývá se ve věčnosti


úterý 28. dubna 2015

CHCI SI TĚ VZÍT...


Zapomněli jsme na to, co je to mít lásku ve svém srdci. Být láskou ve svém srdci. Stát se láskou. Živou, hmotnou existencí potvrdit Boha v sobě. Sjednotit své protiklady. Uskutečnit svou vnitřní svatbu. Oženit svého muže a ženu....

SJEDNOTIT PROTIKLADY neznamená jednotu v mysli ani v těle, to je to, co je v tomto světě skoro nedosažitelné, protože by znamenala vzdát se toho co jsme. Možnosti stát se člověkem. A tím se lze stát tím, že se své protiklady naučím vyrovnávat. S láskou. Jedině ta dokáže přivést k vašemu vědomí tolik energie, které je třeba na spoutání a ovládnutí archetypu muž x žena v jedinci jako takovém. V sobě samém. Tento archetyp, pokud je vpuštěn a žije v našem nevědomí je popisován jako tzv. "emoční tělo". Nevědomí produkuje emoce. Je to "uvězněná životní energie", která se oddělila od vašeho energetického pole a stala se dočasně autonomní díky tomu, že se s ní ztotožňujete. Tato energie se obrátila sama proti sobě. Proč si myslíte, že je naše civilizace tak destruktivní? Nicméně i destruktivní síly jsou součástí životní energie. Když se však stanete pozorovatelem, tím, který sídlí nikoliv ve vědomí ani v nevědomí, ale U VĚDOMÍ, pak se vaše emoční tělo ještě nějakou dobu bude snažit svést vás k tomu, abyste se s ním opět ztotožnili. V tomto stadiu vám může způsobovat bolesti v různých částech těla, ale jen přechodně. Vnímejte a pozorujte všechno, co se ve vás děje.

NEVYVOLÁVEJTE NIC SAMI. To, co budete vnímat bude totiž jen iluze tohoto emočního těla, které v nevědomí řídí vaší mysl, zatímco vy si "myslíte", jak máte svůj život pevně v rukou. Proto buďte bdělými strážci svého vnitřního prostoru. Chcete-li vnímat energii emočního těla, musíte být velice pozorní. Jste-li si této energie vědomi, nemůže totiž ovládat vaše myšlení. Jakmile se vaše myšlení ztotožní s energetickým polem bolesti ve vašem těle, vaše vlastní myšlenky ji začnou posilovat. Ztotožňovat se s ní. Stačí se dívat na utrpení statisůců lidí po zemětřesení v TV nebo na netu. To, co vidíte, je stejně jen jako. vy tam nejste. neuděláte s tím nic. Jsou to vaše smyšlenky, kterými dodáváte svou energii "jako" prožitky bolestí a lítostí, popřípadě zlostí z bezmoci, že nemůžete nic udělat, tak tím můžete dodávat energii v prvé řadě svému nevědomí. Je-li například zlost převládající energií vašeho emočního těla a vy stále přemýšlíte jen o tom, jak vám někdo ublížil a jak se mu za to pomstíte, pak jste přestali být nezaujatým pozorovatelem a vaše emoční tělo se stalo „vámi". Kde je zlost, tam je i bolest. Lidem v Káthmandu po zemětřesení nemůžete fyzicky pomoci. Nejste tam. Oni sami si musí prožít to, co je nyní jejich. I svou bolest a žal. Na vás je, co vy uděláte dnes proto, aby to samé třeba jednou nemuseli prožívat vy i vaše děti. Být pozorovatelem neznamená být bezcitným. Jde však o to být si vědom svých reálných možností. A odpustky vlastnímu svědomí v podopbě DMS, když se nikdy v podstatě nedozvíte, zda vůbec došli na místo svého určení?

NEVĚDOMÍ - toto emoční tělo plné bolesti, zlosti, strachu a nenávisti vytváří; vědomí je pak transformuje v sebe. Do sebe. Do nás. Přijímá je. Asimiluje je. Tento univerzální princip krásně vyjádřil svatý Pavel: „Co je vystaveno světlu, to se stává světlem." Jako nemůžete bojovat proti temnotě, nemůžete bojovat ani proti svému emočnímu tělu. Kdybyste se o to pokoušeli, způsobili byste si vnitřní konflikt, a tím i další zbytečnou bolest. Tedy zbytečnou pro vás. Palivo pro entity, jejichž význam ani smysl působení většina nechce a tím pádem nedokáže ani pochopit. Stačí však bolest, trápení či zlost pozorovat. Pozorovat něco, znamená přijímat to jako součást toho, co je v tomto přítomném okamžiku. Stavem tohoto dokonalého býti se označoval kdysi Eden neboli ráj.

ADAM BYL spolu s Evou vyhnán z ráje ne snad proto, že jedl ovoce ze stromu poznání, ale proto, že je okusil předčasně. Chtěl si užívat zralých plodů dřív, než k tomu jako člověk dozrál. Než se člověkem sám stal. Asi proto se dříve jako přísaha říkávalo "STANIŽ SE". Znamená to, že mezi tím, co můžeme od života očekávat, a tím, jací jsme, existuje zvláštní druh podmíněnosti. Adam se zmocnil zralého plodu „dřív, než se jím sám stal“. Základní podmínkou Adamovy zralosti je podle A. de Souzenelle (vynikající belgická znalkyně kabaly a autorka dvou knih, které by měli být v každé knihovně) to, co označuje jako Adamovo „dílo milostných zásnub se svým ženstvím“. V duchu Jungovy psychologie to znamená, že tímto předpokladem je uskutečnění „posvátného sňatku“ (hieros gamos) vnějšího muže se svým vnitřním ženstvím, tj. Anima se svou Animou. Jen skrze toto dílo „živé alchymie“ se Adam může stát celistvým, tj. zralým člověkem. Stromem poznání, kde dozrává zralé ovoce. "A po jeho ovoci poznáte ho".

STROM POZNÁNÍ charakterizuje A. de Souzenelle jako „strom duality“ (klidně tomu říkejte yang + yin), resp. strom jednoty dvou protikladů: dobro a zlo jsou zde jen opačnými póly skutečnosti, jež tvoří dohromady jednotný celek a mají symbolicky vyjadřovat polaritu původního jednotného stromu JOD (jenž v hebrejské abecedě odpovídá číslu 10, čili číslu dovršení). „Rovnováha Stvoření,“ píše autorka, „je v živé bytosti udržována pouze prostřednictvím napětí, které existuje mezi těmito dvěma skutečnostmi, jež jsou ‚v podstatě‘ pouze jedinou skutečností: světlo a dosud-ještě-ne-světlo (Ejn Sof), dokonalost a nedokonalost, dovršenost a nehotovost.“ Aby byl člověk připraven, a tedy i hoden (Domine, non sum dignus…) pojíst ze stromu poznání, ze stromu dovršenosti a jednoty (dobra a zla, krásy a ošklivosti, pravdy a lži), musí se nejprve sám sjednotit a dovršit, a to tak, že sjednotí protiklady ve své vlastní bytosti. Ty se navenek projevují tím, že Adam je stvořen nikoli jako muž, nýbrž jako „muž a žena“ (Gn 1,27). Poznáním se tu ve smyslu Gn 4,1 („I poznal člověk svou ženu Evu a ta otěhotněla…“) rozumí nikoli poznání pouze rozumové či intelektuální, nýbrž celistvá lidská zkušenost zahrnující všechny způsoby zakoušení a prožívání světa (včetně lidské sexuality).

KLÍČOVÝM BODEM v tomto procesu sjednocování (postupného zrání) je – jungovsky řečeno – setkání Adama s archetypem Animy, tj. se svým niterným, nevědomým a nerozvinutým ženstvím. A. de Souzenelle upozorňuje, že v hebrejštině „muž = samec = zachar" – znamená „ten, kdo se rozpomíná“ na svou zásobárnu energie, Nekeva (což v hebr. znamená „samička“, nebo také „schránka“), v níž se ukrývá moc Jména = ŽIVOTA.. Pojem Jména v kabale v jádru koresponduje s Jungovým pojetím Svébytnosti čili s archetypem celistvosti, dovršenosti a smyslu veškerého BYTÍ - SELF.

Mužem je ten, kdo se rozpomíná na své nenaplněné vnitřní ženství (Animu) a nastoupí cestu dobývání svého Jména“ (tj. cestu individuálního = osobního vývoje). Podle A. de Souzenelle lze v tom spatřovat životní úkol každého Adama (archetypického člověka), ať už muže, či ženy. Jestliže Adam, ať muž či žena, okusí ze stromu poznání dříve, než tuto práci na sobě vykoná, dopouští se čehosi nepatřičného, nepřiměřeného a hlavně „nezaslouženého“. Asi proto má většina mýtu v pohádkách jádro příběhu kolem ať dobrovolné či vynucené "služby". Dopustit se tohoto činu-přečinu, ukrást to, co jsem si nezasloužil, neodsloužil, znamená podlehnout iluzi, kterou Genezis vyjadřuje slovy: „Teď je Adam jako JEDEN.“ (Gn 3, 22). Budhisté ji říkají mája. A my lidé dneška podléhající mýtu o nenaplnění a vyhnání i tak žijeme. JAKO.

ADAM JE vyhnán z ráje, přičemž vchod do ráje střeží od této chvíle cherubové s plamennými meči = energii našich vlastních vnitřní mýtických archetypů. Koženou suknici = kůži = tělo = hmotu, jíž Hospodin přioděl Adama a Evu, vztahuje A. de Souzenelle na základě rozboru příslušných hebrejských slov k „ne-světlu“, resp. k „slepotě“. Je znamením toho, že Adam poté, co pojedl ze stromu poznání a „prohlédl“ (nahlédl dvojakost světa a svou nahotu), zároveň „oslepl“ vůči prapůvodní jednotě světa. „Nezná již svou pravou skutečnost", podstatu. Neumí již "pojmenovat" síly, z nichž byl stvořen, zvířata, jimiž je ve svých ontologických strukturách. Je tedy uvržen ve zmatek, v zapomnění (opět častou součást pohádek, kdy hrdina zapomene předchozí stavy...) svého ženství, svého "energetického" potenciálu…

MUSÍME POČÍTAT s existencí mýtu, který nemá jednoznačně positivní vliv na život společnosti, ať už archaické či postmoderní, a proto není žádoucí, aby se stále znovu opakoval jako vzor našeho chování. Všechny mýty usilují o to, aby byly pokládány za „pravdivé příběhy“ hodné opakování a uctívání. A proto pronikly i do náboženství a vytvořily z nich nevědomé ždímačky energie. Problém dneška spočívá v tom, že některé mýty jsou životodárné, kdežto jiné zhoubné, a to proto, že přicházejí z temné noční strany lidské existence. Jsou mýty, které lze označit (v duchu starokřesťanské Didaché) jako „cestu života“, jiné jako „cestu smrti“.

DNES JSOU PROTIVÁHOU bezbřehé víry ve vědecký rozum, který zcela odmítá a opomíjí odvrácenou noční stránku světa a především lidské povahy – existující mocné temné mýty slibující „zářné zítřky“, a těmto mýtům není moderní, positivisticky založený člověk schopen vzdorovat. Chtěli bychom se – obvykle na základě těch "nejušlechtilejších pohnutek" – zbavit archetypové, mytické složky života, ale vždy znovu zjišťujeme, že jsme nuceni vo­lit mezi mýtem životodárným a mýtem neblahým, který pod heslem urychlené cesty ke spáse, tj. zkrácené „cesty do ráje“, vede ve skutečnosti „do pekla“. Obtížnost této naší volby spočívá v tom, že každý mýtus, který se ve své době stává mocným duchovním faktorem uvádějícím lidské masy do pohybu, je bez ohledu na to, zda patří do první či druhé skupiny, pro danou chvíli reálně působícím, a v tomto smyslu je pro své vyznavače „pravdivým“ příběhem (ideologií, duchem doby, převažujícími myšlenkovými tendencemi). Jako takový se stává nejcennější, kultovně uctívanou hodnotou pospolitosti, ať už se tak děje vědomě, nebo výše popsaným temným, nevědomým způsobem.

DĚJINY 2000 let křesťanské Evropy ukazují, že vždy, když z jakýchkoli důvodů byla odmítnuta "jemná spiritualita" křesťanského náboženství, která je výsledkem dlouhého předkřesťanského vývoje, se v kolektivním nevědomí evropského člověka probudily archaické mýty, které lépe odpovídaly nahromaděné primitivní energii bažící po jednodušších, méně duchovně komplikovaných a méně náročných formách „cesty do ráje“.

A ČLOVĚK JE VYHÁNĚN z ráje v každém okamžiku, kdy vznáší nárok na zralé plody, k nimž sám vnitřně dosud nedozrál, nebo kdy si osobuje ve světě místo, které si dosud nezasloužil; kdy se chce zmocnit poznání a požitků, k nimž na své cestě dosud nedospěl. Nepřestáváme po nich žádostivě sahat – aby nám v příštím okamžiku zhořkly v ústech. I kdyby měl člověk doopravdy vše, co by mu mělo stačit ke štěstí a spokojenosti, má přesto neodbytný pocit, že mu stále cosi uniká, že mu život zůstává cosi dlužen a že se na jeho životní cestě vždy nečekaně vyskytne něco, co jeho štěstí zkalí nebo zhatí. Proto i poté, co se mu podařilo stanout na samém vrcholu svých životních možností, nepřestává být neuspokojený a plný agresivity: je stále znovu vyháněn z ráje svých "iluzorních představ o naplnění", o němž si myslel, že na ně má nepopíratelné právo. Je to spíše nepřikrášlený obraz lidské přirozenosti, zpráva o tom, co se tak jako tak děje, ať už to vědomě přijímáme či nikoli; je to vyprávění o osudové situaci, z níž musí člověk stále znovu vycházet, chce-li vůbec někam dojít.

MÝTUS JE SCHOPEN neustálé proměny. Tak se mýtus o "návratu do ráje" – jako kontradikce příběhu o vyhnání z ráje – po své chiliastické středověké variantě z 15. století v této zemi objevil znovu v podobě marxistické vize „pozemského ráje“ v rekolektivizované společnosti všeobecného blahobytu a spásy skrze „vyvolený lid“ = proletariát, a ta byla – po neúspěchu tohoto tragického sociálního experimentu – opět vystřídána postmodernistickou vizí "spotřebního ráje", tj. ničím nepodmíněného (bez jakýchkoliv vnitřní etických morálních opor či struktur) zneužívání všech vymožeností, jež nabízí soudobá vysoce vyvinutá civilizace. Je to vize, která již není založena na představě nějaké „velké hry na naplnění lidského údělu“ a nepočítá již s žádnými konvencemi, idejemi, hodnotami či pravidly hry. A to je na ní "smrtící". Vše, co nyní jakýmkoli způsobem podmiňuje dosažení cíle, je pociťováno jako zbytečná komplikace, oddálení a překážka na „cestě do ráje“. Ať žije "bezpodmínečná láska", která je vrcholem reklamního snažení moderní esoterie. Hlavně vše pominout, zničit, opustit a jít do nového. Jenže i to nové musí někdo stvořit, vybudovat, postavit. V 15. století stačilo na poblouzněný dav několik stodol, my můžeme klidně spát, my máme své atomovky.

KAMENEM ÚRAZU v případě mýtu je tedy jeho tvrdošíjnost, s jakou se udržuje při životě. Často po celá staletí dříme hluboko pod povrchem vědomí a mimo hlavní křižovatky dějin, aby se náhle a nečekaně znovu vynořil a zmocnil se lidských myslí a srdcí. Moderní průmyslová společnost, která usilovala o vybudování „pozemského ráje“, zpočátku podmiňovala jeho dosažení určitými ctnostmi, kromě práce také odpovědností a sociální spravedlností. Dnes? I tzv. láska je jen o využití a použití. Jde o vrcholný byznys. 

Postmoderní společnost postupně dekonstruuje i tento druh podmíněnosti a je fascinována možností ušetřit si "namáhavou individuální cestu k dosažení" tohoto cíle: chce vstoupit do ráje bez zvláštního úsilí, aniž by musela nejprve prožít a uskutečnit svůj příběh. Současná západní civilizace si tu zvláštním způsobem podává ruku s východními naukami: svým typickým vědeckotechnickým způsobem vyrábí z těchto nauk snadno (to si pamatujte - hlavní je rychlost) aplikovatelné návody, postupy a metody, jak dosáhnout s co nejmenší námahou a co nejrychleji vytoužených rajských stavů. Reklama na subliminální nahrávky výslovně uvádí, že „není nutná žádná zvláštní námaha“, stačí se jen poddat působení této hudební nebo jiné „drogy“ – měkčí či tvrdší, chemické či duchovní – aby návrat do ráje se mohl uskutečnit bez zbytečných průtahů a co nejefektněji. S příchodem virtuální reality padá poslední překážka na této cestě, totiž realita sama. To je ovšem již jiná kapitola, kterou bude psát teprve toto tisíciletí.

MY LIDÉ si volíme sami, individuálně: musíme se rozhodnout, kterým nadosobním silám svěříme v důvěře (pistis sofia) svůj život. (Sv. Pavel: Vím, komu jsem uvěřil…) O nadosobní síly (energie) však jde v každém případě. Pouze tehdy, rozhodneme-li se pro vědeckou hypotézu (jakožto náhražku mýtu na úrovni slova), podle níž tyto síly nejsou ničím jiným než pouhým nakupením energie, nemá již smysl hovořit o „pravdivém příběhu“, ale již jen o technologickém problému, jak této energie využít. Podlehnout pokušení spočívajícímu ve snaze obejít se bez mýtu jakožto „pravdivého příběhu“ je možné jen tehdy, jestliže se člověk v rámci uvedené vědeckotechnické hypotézy začne sám pokládat za pouhý - nelidský technologický problém, jehož základními parametry jsou výkonnost, lákavé balení (image) a nakonec sladké spočinutí (requiem aeternam…) v ILUZI BYTÍ na jazýčku mlsající reklamní děvky. A je jedno, kdo ji pase. Kdo se tváří jako dveřník její boží milosti. Jako...

Do ráje vede a vedla vždy jen jediná cesta. Skrze svou vlastní temnotu. Skrze své vlastní srdce. Stát se v něm svým vlastním světlem. Zapálit se pro život. A proto už v životě jen jdu. Od srdce k srdci.

MZZ

PS: Stejně po tom všem cestování zjistíte jen to jedno. Ale to vám neřeknu, projděte se...

***********************************

hudba: LANA DEL REY - TROPICO - https://youtu.be/7PTZPa5hkRE

Sestaveno a sepsáno použitím materiálů Eckharta Tolleho, Moc přítomného okamžiku a Rudolfa Starého © - Cheirón, asklépiovská medicína a jungovská psychologie

pondělí 27. dubna 2015

ONE MAN'S DREAM



protože v tichu slyšíš srdce bytí
když uslyšíš svůj OTČENÁŠ
a ptát se srdce, JAK JE TO, že svítí?
INDICKÉ INSPIRACE nehledáš

protože PLAMENEM VODY dýchá
a ty slyšíš boží výzvy
padající HVĚZDA je lidská pýcha?
že tvé svědomí má JIZVY?

protože časem nerosteš planě
s láskou už nehraješ mat
my UVIDÍME SE NA DRUHÉ STRANĚ
kde jsme se nepřestali bát

protože tohle vše JE NA DOSAH
když ti nic nebrání
život wamp už dávno nespí na řasách
když odhodíš své ČEKÁNÍ


sobota 25. dubna 2015

ČEKÁNÍ (WAIT)


když mrzí mě v hrudi svět celý
místa, kde jsem se nezastavil
cesty, když jsme procházeli
bez něhy písně vyplavil

a zničte tu krásu svoji
tu, kterou z darů i bozi ctí
a dychtivost srdce na pokoji
nenechá nic z vašich vzácností

když dotknu tam, co hněv plane
vy šílení, já touha nezkrotná
rozum mě hnát nepřestane
láska je vždy svobodná

láska věrná v spleti trav
a v hloubi lesa, kdo se bojí
z přeplněných měst prchá dav
hlas ukrutný, je němý a rány hojí

Bůh jen dotekem v duši porozumí
jedním polibkem rty božskými
že láska sděluje a neumí
žít s ústy zavřenými

pátek 17. dubna 2015

Přemýšlím nahlas (Thinking Out Loud)


než přítomnost, co rozechvívá
jsou někdy stará trápení víc 
kdo ve snu spásu hledá či skrývá
slzami z krve sebe křtíc

srdce dotýká se mých úst chtíce
neptám se jaká je tvá víra
když nemůžeš usnout kouzelnice
to při lásce duše neumírá

i nejkratší den s láskou je víc
když sama sebe neuspíš
víc než ty věčné stíny se mstíc
kdy čekáš, že se rozsvítíš?

čtvrtek 16. dubna 2015

Tvůj


bez lásky stále hladovím
rozplynout se v kouři pohledů
kdo byl srdcem kamenným
který z nich mohl být ten tvůj?

čekáte lásku v jednom dni
nemáme soucit srdce nešťastná
že na lásku musíte být tři
jinak touha zestárne do prázdna

měníš se něhou nevšední
i když se strach s obavou chvěly
možná, že se jen rozední
a v žilách vzpomínky potemněly

v každé radosti se rodí žal
svíce zhasíná, zbude trochu kouře
jsem tím, čím jsem se stal
tvůj polibek to byla lásky bouře

Nikdy nezklamat (Never Let You Down)


každý, kdo se narodil
tak já jdu jen s sním
a každý z nás, kdo odhodil
tomu zas odpouštím

kdo chce na pozlátku
ať čáru Boha hledá 
do srdcí vrytý jsi na počátku
vzkaz osudu ti předá

a těmi kameny osudu
tryská láska naděje
do poslední kapky vsáknutu
i moje ti přispěje

cíl krve je pár chvil
tvých zklamání lituji
a přeci ti díky, že jsem žil
a mohl říci miluji

neděle 5. dubna 2015

NEZAŽIJEM?


žiju z tvých doteků
někdy praská kůže
jsme srdce na útěku
čekáme, co zmůžem

prostor tě obejmul
ty ruce jsou krásné
kdo bolest odejmul
ví v srdci, že zhasne

a ztichla ty slova
jen srdce tiše bije
chci znova a znova
dotknout se fantazie
zažít, co nezažijem

pátek 27. března 2015

Hrot (Heartless)


mlčenlivější a smutnější
díváš se jen tak opodál
z toho, co bylo dřívější
jsem se ti se už doprodal

já paprskem stínu střech
jakoby sám odplouval
zval ke mně na nocleh
srdcem srdci domlouval

jen schoulení a mlčení
úsměv není spropitným
odkud to vše pramení?
jsem či nejsem bezcitný?

jsem mlčenlivý uvnitř
nejsem však už němý
sloh ze všech mluvnic
to v míru ticha ševelení

a vzdechům tajemným
nebesa i země zasténají
krve a vody nájemným
se mi v srdci rozlévají

nacházím hmotu hmot
i ty se svíjíš bože náš
co bolestný máš hrot
když chléb svůj dobýváš

středa 25. března 2015

Návrat


jen tvůj pohled obléká
tvé srdce ví, zda do krásy
jak krev srdcem protéká
jak směřujeme se do spásy

to duše žene do květů
proudem jít až k pramenům
z přísudků k podnětům
slovy lásky žít k písmenům

plout a nikdy nevyplout
bojíme se v životě zakotvit
má se svět rozplynout?
prázdnotou tě vede jemnocit

láskou prostá, poupě růže
pohyb nekonečna jdu spřádat
kdo chce uvidět, ten může
pomýšlet stále na návrat

neděle 22. března 2015

Bez lásky


jsou noci, kdy se sám sobě ošklivím
kdy nespočine srdce v tvé moci
kdy neřeknu, už všechno dávno vím

jsou noci, kam se nedostane světlo
kdy tlučeš já pěstí do bezmoci
kdy zlomená křídla chtějí vzlétnout

jsou noci rozpálené chladem do běla
kdy lhostejnost krve bez pomoci
kdy se bojím, že jsem zabil anděla

jsou noci zjitřené rozředěnou krví
kdy jedno před či po půlnoci
kdy si své hříchy zaplatíme smrtí

jsou noci, a nevím, jak se zachovat
kdy vidím, v zhasnutých očích
kdy může mě aspoň smrt milovat?

pátek 20. března 2015

Síně slávy


všechno, co mě potkalo, si píšu
to zlé prstem do písku pro pokoru
to dobré bezpočtu rydlem hryžu
v srdečních síních jen do mramoru

všechno se dotýká, chrání a vítá
láska je, když dvě samoty navzájem
proniknou tmou, že třeskem svítá
kouř vzpomínek, na to tu nehrajem

a tak sypu mandalu při otázce
je intenzita stínovou iluzí krásy?
co neprobouzí spáče k lásce
pískové probuzení marné spásy

síň slávy podléhá dobru a zlobě
jsou tady vytesané všechny dluhy
když nejsi prospěšný sám sobě
jak můžeš být prospěšný druhým?

pondělí 9. března 2015

Čtvrtý znak


ve tvých šlépějích
kráčím a stříhám nitky
každou chvíli probuzení
chci zas slyšet smích
jak nůžky ostrý, břitký
krájíš bílou tmu zahalení

čekal jsem tisíce let
povzdech smrti člověka
z inspirace do beznaděje
život nejde přebolet
žije ten, co už nic nečeká
jen malá radost čaroděje

a bolest není trestem
a potěšení není odměnou
zoufalství vede k pokoře
pojď, říkáš mi gestem
já žasnu nad tou proměnou
co bylo dole, je teď nahoře

malí i velcí zároveň
člověk nerodí se k trestu
a čtvrtým znakem je mír
když srdcem obnoven
slyším tichem po šelestu
jak pro tvou lásku hřmí

neděle 1. března 2015

SEVEN DEVILS


pro pocit trysku
uštveme koně
křičíme riskuj
kdo bude po mě?

tiše se smějící
světem zase letí
my nově běžící
zlo bez prokletí

posedlí bez sedla
a nic tě neovládá
láska ti vybledla
a koho máš ráda?

svoboda je už pryč
sedm ďáblů jede
a místo cukru bič
chceš, ať tě popožene?