neděle 18. března 2018

Hovořit 🧡


když duše hovořila s Bohem
zůstal jsem sám a bez vína
a tak se nezabývám slohem
slovo Adamovo, růže Evina

peču se, jak chleba bez kůrky
to, když čekám, až tu nebudu
slunce hupslo někam za hůrky
a tma se stala svědkem Osudu

točíme kola štěstí nekonečna
a tahle práce nás moc nebaví
krom toho, že je nebezpečná
čekáme okamžik, co je zastaví

a tak spolu našli tuhle svíčku
uhořívá, ale nikdy nezhasne
a i když slzy někdy na krajíčku
svítí jen to, co samo hořet chce

pátek 16. března 2018

Psi 🧡


co je to člověk bez lásky?
hlas bez naděje vyslechnutí?
sudba za všechny otázky?
že k smrti vcházíme nesehnutí

jizvy se časem nezahojí
jsou protestem proti utrpení
zapomenout v lásce svojí
protože z ní nikdy nepramení

hledáme oddanost slepí
nevidíme ty, co jdou v duši
a i když se pravda třepí
i když nevíme, co komu sluší

pořád jdou bez odměny
a nehledají si pohodlí a úkryt
srdečním mrazem ojíněny
hřeje je váš úsměv, jako úsvit

co je to člověk bez lásky?
to není srdce, co bije samo 
to svět bez objetí otázky 
zhasl a víc nám není známo

věnováno panu Františku Koukolíkovi

středa 14. března 2018

Amor zmetek


jsme všichni jedné krve
co neumějí sami sobě lhát
umíráme hned napoprvé
i když vlastně nadvakrát

jednou zabíjí nás láska
když z očí studna bezedná
po druhé srdce si praská
tma je už celá průhledná

největší přesvědčení je žít
touhou největší je se milovat
amor zmetek vyndal šíp
a bude navždy kralovat

máme svoje rozumy a sny
tvoříme dotykem, co nezdá se
všechna ta srdce, to jsme my
láska je tvá touha po kráse

V NAŠÍ TOUZE MODLIT SE, JEN ODRÁŽÍME TOUHU PŘIVÉST BOHA SEM NA ZEM
ANIŽ SI UVĚDOMUJEME, ŽE JEDNA POLOVINA KRUHU SICE PŘESNĚ ZRCADLÍ
TU DRUHOU, AVŠAK VŽDY V OPAČNÉM SMĚRU.

neděle 4. března 2018

Najít cestu

Marie Brožová - MAB
zapletená v pavučinách sítě
spletá si ve mě tma své hry
soukáme slovní hry, jak nítě
proskočit srdcem, jedno kdy

andílci snů opatrných svíček
a mnoho květů barví červená
měsíc, není vždy jen míček
očima koček srdcem svedená

tak jsem strom, co opadává
a netopýr letící vstříc gestu
kořením, otvírám červenavá
řekl, slibuju, že najdu cestu

splýváme ze dvou polovin
a nikdo neví, co se má stát
ďábelská je chuť mlhovin
andělská, že nebudeš lhát
................
autorem obrazu Magie novoluní
je Marie Brožová

úterý 27. února 2018

To the stars


dívám se lásko, kam jsi odešla
dívám se do hvězd, která je ta tvoje
někdy je život setba, která nevzešla
někdy je život bolest bez závoje

co ze spadnutých slz se tkají
rád bych ti zpíval, abys dobře spala
ale že radost a smutek se z cest znají
v divadle život ses dlouho neohřála

smutným se dlouhé zdají hodiny
a proklínají čas, ty vzpoury okamžiků
když z hor se stanou náhle holé roviny
a jméno boží z ticha do výkřiků

křikne, že čekat bude na shledání
já teď ve tmách hledám světlo z hvězd
láska je úsvit, cesta k sobě bez přestání
a ty jsi vzplála, abys mohla vést

sobota 17. února 2018

Lásko ...


když sem zaklepal a přišlas otevřít
a každá vteřina byla tak dlouhá
nemusíš hned všemu srdcem uvěřit
to radost si lhostejnost strouhá

poznávám lék na všechny nemoci
otevíráš mě, jak zašlé skříňky
skřítek, co prskal "nechcu pomoci"
a teď dělá štafáž do vitrínky

pomáháš najít mě, když nehledám
oči ve chvílích smutku a zla
o radost se dělím, smutek nesu sám
jdeš za mnou i tam, co je tma

nevěříš na to, co zaseješ, že se sklízí
dáváš i přesto, že jsem blázen
smutek, jak holubi tlesknutím mizí
miluju, když snášíš mě na zem

čtvrtek 15. února 2018

Soul roads


nekdy se duše schovávají
třebas na písku
a jak vítr se zrnky rozehrají
hry o to, kdo spadne na misku

někdy se duše taky potápějí
třebas na hlubině
když cesta dál než za nadějí
kdo polyká bublinky o nevině?

někdy jdou duše jen světem
třebas na zrození
a očima říkají lidem, bděte
srdcem se jen tak nepramení

někdy se sejdou v jednom
třebas ani kolik tuší
život je dát všem všechno
láska je stavem našich duší


Do dna chrámu


spěcháme soudit pro vlastní pocit viny
nevinnost nejde nikomu dokázat
pro vlastní pocit bezpečí odůvodním činy
všechny ty sliby bez zásad

k zločinu najdeš ochránce, většinou duo
nevinnost srdce v krvi nepropiješ
k vraždě člověka najdeme vždycky důvod
jak ospravedlníš to, že žiješ?

bez dobré vůle, u mě se požehnání nedává
neprozřetelný krok, prostě se sčítá
jste zpustlík, cynik, pederat, snaha těkavá
tma ve tmě pomalu si svítá

hledáme svatý grál, doufajíc v dokonalost
zoufalé náboženství moc, v nás žije
nevinna není v poháru jako ta pozůstalost
vina je vždy na tom, kdo pije



„Slova "míti se" neberu hmotně. Někdo se nemá nikdy a někdo pořád. Mít se to není stav peněženky, nebo úspěchů, to je dispozice. Být šťasten - to znamená umět to. Radovat se ze všeho, z každého dne, z každé hodiny. Raduji se. A proto se mám. A pořád. I když někdy, občas, ne. A vždycky jen svou vinou.“ - Miroslav Horníček

neděle 11. února 2018

Do konce času



někdy jsou slova na přítěž, stačí doteky
život se pod věčností pomalu stmívá
ač nejsem Alaladin, tam v dálce daleký
i kdybych umřel, zůstaneš ve mě živá

říká se, že věčnost smrti začíná láskou
když žiješ pomalu, jen po sekundách
navždycky je dech tvůj mou poukázkou
k hostině na níž si nikdo nepochutná

a tak se dáváme do tance, co nekončí
včera možná mi chyběla tvá pokora
ruka tvá pohyby srdce srdcem dokončí
z atomů skládá se zítřek jako opora

v náručí tisknout dokud zas neuvěříme
že nikdo neumřel, dokud se ještě zpívá
nazí nežli odejdem ještě se zapotíme
i kdybych umřel, zůstaneš ve mě živá

sobota 3. února 2018

Srdce kamenná II.


chodíme si světem nepodobní šutrům
často se ptám, co to všechno znamená
když moje srdce prožije těžký útlum
a všechna zbylá se už zdají kamenná

a někde mezi duchovnem a světem
v myšlenkách letíme si až do oblak
sen dokola kolem kamene si hnětem
ta místa, kde by to mělo jít i naopak

život je poslání, co věříme mu málo
kdo chtěl by radost her a jejich ozvěny?
tak pomalu jdeme, aby to za to stálo
i bez peří andělů byly ty srdce pokřtěny

sobota 27. ledna 2018

Probuzení


našel jsem tvou láhev sprchového gelu
a v ní posledních pár kapek tebe
vůni, co mě zasáhla, jak neřízenou střelu
namísto nebe, mě v žilách zebe

ublížit si slovem, co láme, šlo jaktěživo
co bylo pevné, jsou teď destičky
zase běží tělem, jak husté rudé oběživo
místo nevěst přicházejí družičky

zas přišla nečekaně, ta vůně tvojí kůže
proto se nezamilujeme do krásy
jsi už dávno pryč a já vím, co se může
tyhlety vzpomínkové zápasy

vidím posledních pár kapek, co kapou
jsou jako tehdy všechny slzy
nespěchej ze snu do života za atrapou
možná, že se budíme moc brzy


pátek 19. ledna 2018

Do sebe


jsem oceánem vzpomínek a představ
do kterých tvé vlny naráží
přicházíš do mozaiky střípků sestav
mé tělo je tvé boží zápraží

a tak sedím v oceánu sama a vnímám
když hladina je výš a níž
vlna za vlnou, cestuje klínem přímá
a ty se neptáš ani neslyšíš

a tak prolínáme bez cti jen rozumem
bez slůvek lásky děkuji
křič, jak chceš, je srdcem přitlumen
tohle si všechno slibuji

a tak vlévám se teď srdcem do sebe
do tmy lásky bez obětí
 nevěřím na nic, jen že ze mě na nebe
jsem otázkou i odpovědí

sobota 13. ledna 2018

Tlumočník


někdy už jen tiše pozoruješ
co se vlastně děje kolem
a s míčky slov si nadhazuješ
kdo je židlí a kdo stolem

já sledující duší bez pohledu
pocit odpojený bez těla
zažitý zážitek čí? bez ohledu
zda by to chtěla, nechtěla?

aby nakonec nebylo tak žalu
chráníme se odpojením
bohužel však srdečního svalu
a bez něj se neožením

vzít si za svůj stav hrůzy, děsu
a jak dotkne se mne silně
tak možná se jenom víc třesu
a zhasne mi ve svítilně

ne plakat, už neumím brečet
už neumíme ani řvát
za to však dokážeme klečet
hrdě a asi napořád

všechno to začlo kdysi dávno
když se v nás skryl strach
kdy už si řekli, že když přáno
uchrání to pel na řasách

když umíme zrušit nevinnost
dotekem bez srdce, co má
sílu jako pravzor a povinnost
nalézt své srdce doma?

jsme nomádi digitálních pouští
bojíš se, co z nich vyskočí?
srdce je tvou a morovou spouští
láska se žije, ne tlumočí

neděle 31. prosince 2017

Bůh ví, že jsem se snažil (God Knows I Tried)


mě stačí i malý kousek tebe
když vím, jak moc se bojím odmítnutí
bojujíc se svým tělem, co zebe
takovým ledem se ten koktejl nedochutí

a pohár života, co si říká grál
bráním tomu pnutí, prst míchá po zradě
napětí po boji, už jsem ochutnal
bolest, co jsem prožil, je znovu na řadě

je odskočit si od svých pocitů
vstupenkou do pekla či ráje prázdnoty?
Bůh ví, že sem se snažil, upitu
napít se z číše je jen bránou do Golgoty

se strachem, že mě opustíš
se těžko žije, když umíráš z nenaplnění
i malý kousek, když upustíš
dostaneš zpátky z lásky bez obvinění

a tak drobím srdce do poháru
tak tělo, co se teď stalo v tichu chlebem
jak se láska jí a pije, nemám páru
ale vím, že mi stačí i malý kousek tebe

úterý 26. prosince 2017

Velký obraz


obrazy z vyhřátého vzduchu
stoupají výš, když se srdce zalyká
zalité pláčem, touží po suchu
na hlad krve si láska těžko přivyká

hudba je stejná cesta k duším
jak přicházení a odchod ročních dob
rozměr prostoru a času tuším
dříve než si mé srdce řeklo samo stop

nacházet cestu skrze kouzla
k tomu nemusíš být žádný čaroděj
i když ti ruka náhle sklouzla
člověk je vždy v obraze, ne mimo něj

pondělí 11. prosince 2017

Na konci tratě


hledáme scénáře našeho klidu v bytí
a místa, která nás dovedou až k pláži
možná je důvodem příchylnost k mytí
vlakem z hříchů, ke kterým nás sváží

umíráme obklopeni plnými zdmi věcí
a nevíš, kolik si za ně, kdo chce účtovat
na písku prázdna ti své srdce rozsvěcím
když nevidíš to své a chceš milovat

chci tě vzít sebou až tam, tam na konec
na místa, v kterých ucítíš všechna zrnka
na pláží v písku nejeden z hříchu utone
když vlnka za vlnkou, na palce brnká

ryby tu nemají oči, jen plaché úsměvy
vezmu ten úsvit do tvých noci soumraků
nikdo sem nechodí na žádné návštěvy
žít tady, kde končí trať plná zázraků


umíráme obklopeni plnými zdmi věcí
a nevíš, kolik si za ně, kdo chce účtovat
na písku prázdna ti své srdce rozsvěcím
když nevidíš to své a chceš milovat

sobota 9. prosince 2017

Halo


létáme v oblacích a hlavami u země
šíleně hledáme kudy vedou naše zdi
bavit se dovedem jen ne o naší ceně
a nevím, kdo překročit je vlastně smí

chodíme jako ty malé obrněné hrady
s příkopy, na stráži u dveří dva draci
z hradeb si rychle na skok do zahrady
dáváme rande s tím, kdo se sem vrací

stavíme slova a nespouštíme mosty
až kolem se z vody slz mlha zvedá
 tak slepý naráží další člověk už po stý
do srdce se stejnou barvou, co je šedá

chodíme obtíženi vším, co neumíme
 a přitom chceme, aby slunce hřálo
a my neviděli, co vlastně vymodlíme
do ticha stromů, šeptáme své haló?

Nightcall


netuším kolikrát spojeni silou světa
do zrnek prachu, co se naučila sama žít
až pak stačilo slovo ani ne jedna věta
a co se mi zdálo nemožné, začalo snít

vstup do tmy po splynutí času prostoru
uvedl v běh pohyb srdce srdcem k bytí
vy směřujete vlevo vpravo dolů nahoru
 vy jste můj chrám, co se v něm ještě svítí

světlo byl záblesk ohně, co hřeje zimu
 a z kostek ledu stal se náhle lidský pláč
odkapával na rozžhavenou zem k tisícímu
který se usmál, pohlédl do očí a řekl nač?

to bylo dávno, že mě to pranic neleká
a nevidím, co se tehdy stalo mezi nima
otázkou ani Bůh neunese bolest člověka
a ty bys mě nezahřál, když je mi zima?

úterý 5. prosince 2017

Když sama spíš


Když sama spíš a mě se stýská.
Tak stovky plamínků rozsvěcím.
Čarovnou lampou, co se blýská.
Jsou naše duše, kočí snů odvěcí.

Přeji si spočinout v tvých rukou.
Jak světlo, co nás vedlo v poušti.
A stovky hříbat mi srdcem dupou.
Ztratit všechno, co se neopouští.

Uprostřed hor jsi v pustině plání.
Slzy ti klidně smáčí suchou zem.
Oči jsou hranice zdi a co je za ní.
Chrání před tím druhým obrazem.

Jsme oba jednou polovinou Boha.
Když spíme svůj sen každý sám.
V tvých dlaních rozkvetla mnohá.
Naděje lásky, abych byl dokonán.


sobota 2. prosince 2017

Pro to, má lásko ...


bylo to tenkrát, když zavřeli nebe
a nevím už ani na kolik, to bylo západů
byla jsi mým kamenem a teď jsi chlebem
princezna pohádek půlnočních obřadů

málem jsme vzlétli, tak blízko nebi
a klidně si uleť a předstírej mi, že jsi pírko
křičíš srdci svým tichem, že nejsi zapotřebí
jako každá láska byla´s i ty, své dílko

jen tak si stát a kolem nás nic není
a vždycky, když přicházíš jde mnou mráz
síla sil, co nenechá ani kámen na kameni
přestaň lhát si sobě, že jde něco snáz

kráčíme světy po lanech nekonečna
každá chvíle toho dotyku vzpomíná navždy
a všechno co je, je risk, láska je nebezpečná
 pro to, má lásko, nemůže milovat každý